„Zakázat politickou stranu by měla být mimořádná věc,“ říká předseda NSS Josef Baxa

Policie včera zadržela členy extremistické Dělnické strany. Právě tu se už jednou pokoušelo zakázat ministerstvo vnitra a zřejmě a se o to pokusí znovu. Navíc další nacionalisté, Národní strana, chtějí podat návrh na zneplatnění nastávajících voleb, protože veřejnoprávní média ze známých důvodů odmítla vysílat jejich předvolební spoty. I o tom hovořil v Interview ČT24 z 25. května prostřednictvím telemostu z Brna Josef Baxa, předseda Nejvyššího správního soudu. Ptal se František Lutonský.

Viděl jste inkriminované televizní spoty?
Ne.

Ani jste neměl nutkání se na ně podívat poté, co je veřejnoprávní média odmítla vysílat?
Jsem člověk zvědavý, určitě se na ně někde podívám, pokud budou k dispozici. Ale nutkání běžet rovnou k televizi jsem určitě neměl.

Ředitelé veřejnoprávních médií si myslí, že ti, kteří jim předali tyto spoty, se dopouštějí nějakého trestného činu. Jak se měli zachovat podle vašeho návodu?
Určitě nečekáte, že bych dával v té věci návod už s přihlédnutím k tomu, že soud bude zřejmě dříve nebo později s těmito fakty konfrontován v podobě nějakého návrhu. Obecně mohu říci, že jestli měl být někde páchán trestný čin, je povinností každého nějakým způsobem zasáhnout. Rozsah povinnosti (jestli je morální, je právní) už je věc další. Ale na tomto obecném bych ustal.

Nejvyšší správní soud rozhoduje ve volebních věcech. Ve kterých případech je Nejvyšší správní soud schopen nebo ochoten zneplatnit volby?
Po šesti letech existence Nejvyššího správního soudu je to pro nás tradiční agenda. Vždy v souvislosti s celostátními volbami (do Poslanecké sněmovny, Senátu, případně do Evropského parlamentu) jsme adresátem různých volebních stížností.
Zatím jsme jenom v jednom případě dospěli k závěru, že volby nebyly regulérní. Byly to senátní volby v senátním obvodu Praha 11 v roce 2004. Naše rozhodnutí ovšem v konfrontaci s Ústavním soudem neobstálo.
Dalo by se tedy říci, že všechna rozhodnutí, která Nejvyšší správní soud učinil, byla buď zamítavá, nebo odmítavá. Takže nedáváme nějaké návody - kdy ještě, kdy už. V některých rozhodnutích možná naznačíme, ale to je vše.

Když to ukážeme třeba na tom příkladu starém pět let, kdy Ústavní soud nakonec řekl, že na to má jiný pohled. Má vůbec cenu se obracet na Nejvyšší správní soud se žádostí o zneplatnění voleb?
Určitě má. Tehdy jsme se pokusili to, co předcházelo volební kampani, nějakým způsobem klasifikovat. Řekli jsme tohle ne, tohle tam nepatří, to by se nemělo dít. A to i s ohledem na velmi těsný výsledek v jednom kole voleb mezi umístěním druhého a třetího kandidáta.
Ústavní soud  ovšem řekl, že zkrátka ve volbách platí trošku drsnější pravidla, že tam je dovoleno více než kdy jindy. Z toho jsme pak museli vycházet i v dalších případech.
Od té doby jsme svědky trvalé tendence k hrubnutí volební kampaně a chování aktérů v politické soutěži. Je to dáno i tím, že Ústavní soud vlastně tehdy otevřel cestu k tomu, co se smí a co už by mohlo být považováno za nefér.

Pokud někdo používá ve své kampani třeba spojení o konečném řešení otázky cikánské, jak by se k tomu měly postavit soudy a policie? Mají soudy v podobných případech jasno? Vy vlastně máte sjednocovat rozhodnutí krajských soudů.
To není úplně přesné. Volební agendu politických stran dělá Nejvyšší správní soud přímo. Tady nic nesjednocujeme. To je naše agenda, kterou děláme jako první a poslední v řadě.

Ministr vnitra Martin Pecina chce vládě navrhnout, aby k Nejvyššímu správnímu soudu podala návrh na zákaz činnosti obou extremistických stran (Dělnické a Národní strany). Vnitro už jednou neuspělo, má vůbec cenu se o něco podobného pokoušet?
V našem právním řádu jsou dva subjekty, které mohou učinit návrh na rozpuštění politické strany. Je to vláda a prezident republiky. Tím je jasně řečeno, že to je velmi vážná otázka. Jde totiž o to, jestli ti, kteří momentálně vládnou a mají k dispozici tyto nástroje, mají tyto nástroje použít v probíhající soutěži proti svým politickým odpůrcům ve snaze je ze soutěže dočasně nebo trvale vyřadit.
To je vážná otázka. My jsme řekli dost v posledním rozhodnutí o Dělnické straně, že by to měla být věc mimořádná. Tím neříkám, že politická strana je nerozpustitelná.

Mimořádná v jakém slova smyslu? Ve svých komentářích jste se netajil tím, že žádost ministerstva vnitra nebyla připravená tak, jak byste si představovali. Co by se muselo stát, aby byla připravena správně?
Když jsem se totiž díval do statistik Nejvyššího správního soudu, pokud jste rozhodovali o zrušení nebo zániku té či oné strany, bylo to většinou na základě toho, že třeba nedávali finanční zprávy do sněmovny atd.

Přesně tak. Byly to, s ohledem na tyto případy, banality. Většinou to bylo nesplnění nějakých spíše administrativních povinností. Strany většinou tvrdily, že neměly v daném roce žádné příjmy, žádné výdaje, že nemají prakticky žádný majetek, takže povinnost předkládat výroční finanční zprávu je formální. Nicméně povinnost to je a s tím se nedá asi nic dělat.
Tato situace byla jiná. Dokázali jsme ji porovnat s obdobně řešenými případy na evropské úrovni v různých zemích Evropy. Případně i s tím, jak rozhodoval Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.
Takže vláda jako potencionální navrhovatel má dostatek srovnávacích argumentů, jaké případy se před soudy dostávají a s jakým úspěchem navrhovatelé odcházejí.

Tím jakoby vracíte míč na stranu vlády. Mohl byste mi dát příklad, kdy by se Nejvyšší správní soud rozhodl k tomu, že nějakou stranu zakáže? Co by se muselo stát? Jde to nějak kvantifikovat?
Jedna věc jsou skutky jednotlivců, ať už jsou to členové, nebo sympatizanti strany, a druhá věc je činnosti strany jako takové. Díky činům několika jednotlivců hned rušit, pozastavovat nebo rozpouštět politickou stranu je velmi nebezpečné. Může to být totiž zneužito i v různých provokativních situacích.
Jak to sleduji, orgány činné v trestním řízení nebo i magistráty si většinou nedokážou účinně poradit s evidentními přestupky a trestnými činy, které se konají během různých akcí extremistů (shromáždění, pochodů, průvodů). Místo toho používají hned toho nejsilnějšího nástroje - rozpuštění politické strany jako celku. Tyto věci musí mít nějakou hierarchii a gradaci. Nejde to obráceně.

Znamená to tedy, že by vám ministerstvo vnitra muselo dodat informace třeba i z tajných služeb, že je strana přímo napojena na teroristickou buňku nebo něco podobného. Co by vedlo k tomu, aby Nejvyšší správní soud stranu zakázal?
Důvody, pro které má být strana rozpuštěna, jsou v podstatě stejné jako důvody, pro které by ta strana nebyla registrována. Jinak řečeno, kdyby existovaly určité skutkové okolnosti ve chvíli, kdy by se strana ucházela o registraci, na základě těchto faktů by ji ministerstvo vnitra nemělo registrovat. Ale ono ji registrovalo.
Jedna věc potom je deklarovaný program nebo stanovy strany a pak konkrétní činnost strany. To znamená: Jsou to všechno registrované strany a teď jde o to, jestli se jejich další praktická činnost vymyká z rámce, v němž byla „povolena“.

Takže byste rozhodovali na základě toho, jestli strany porušují podmínky registrace?
Podmínky jsou pořád stejné. V podstatě se bavíme o paragrafu 4 zákona o sdružování v politických stranách a hnutích. Žádná politická strana nemůže být registrována, pokud například otevřeně porušuje ústavu, zákony, usiluje o odstranění demokratických základů státu, směřuje k potlačení rovnoprávnosti občanů, ohrožuje mravnost, veřejný pořádek, práva atd. To jsou všechno věci, které se musí konkrétně tvrdit a také musí být konkrétně dokumentovány.
V našem rozhodnutí ve věci Dělnické strany jsme se tak trošku pozastavili nad tím, že kdo jiný než vláda a celý aparát za ní stojící by měl mít největší rozsah potřebných informací. Soud nemůže v tomto směru vládu nahradit.

Někteří politici, když jste rozhodovali o rozpuštění Dělnické strany, vás obviňovali, že jste rozhodli záporně, protože jste si připravovali půdu na to, kdyby přišla podobná žádost na zrušení komunistické strany?
Už před časem jsem se k tomu vyjadřoval. Nakonec podnět k rozpuštění komunistické strany měla vláda na stole ještě dříve, než se rozhodla podat návrh na rozpuštění Dělnické strany. Takže kdyby chtěla, mohla to udělat.
Nicméně říkat, že jsme si tvořili nějaké alibi, že naše rozhodnutí má předznamenat postoj soudu k jiné žalobě, k jinému rozhodnutí. To je čirá spekulace.

To možná ukazuje i obecnější problém. Obce si často stěžují, že nemají jak zabránit těmto manifestacím, pochodům apod. Jaký na to máte názor?
Ale mají a v mnoha případech to dělají velmi dobře. Jsou v tom velké rozdíly. Nesmíme zapomínat, že se jedná o omezení jednoho ze základních práv na ústavní úrovni. Svoboda projevu, svoboda shromažďovací, svoboda sdružovací, to jsou naše základní svobody. A jestliže je chci omezit, mohu, ale musím k tomu přistupovat velmi obezřetně.
Zatím se vždy tvrdilo něco jiného v návrzích obcí a něco jiného pak zmiňovala média. To byl ostatně příklad toho posledního komentovaného shromáždění extremistů v Ústí nad Labem. Neslyšeli jsme v podstatě nic o tom, že by tam nějací neonacisté chtěli cosi dělat. Pouze jsme slyšeli, že když se chce sejít 300 příznivců a projít městem, dojde k vážnému ohrožení v zásobování obyvatelstva, dopravy… Nazývejme věci pravými jmény, prosím.

Takže obec, potažmo město by mělo říct, že má podezření, že pochod bude zneužit třeba k oslavám narození Adolfa Hitlera nebo něco podobného?
Nechceme obcím univerzálně radit, co mají a co nemají dělat. Správní soudnictví je v tomto směru určeno k přezkumu rozhodnutí ve veřejné správě. To je naše pozice - jsme až skoro v poslední v řadě. Nejprve jsou na řadě radnice, pak eventuelně krajský soud a až pak Nejvyšší správní soud, který rozhoduje o mimořádném opravném prostředku.
Mimochodem jsme se rozhodli, protože věc je to v poslední době opravdu velmi diskutovaná, někdy v polovině června uspořádat na půdě Nejvyššího správního soudu seminář týkající se shromažďovacího práva. Jestli jde o svobodu nebo hrozbu při jeho výkonu.
Oslovil jsem všechny primátory statutárních měst a nabídl jim účast na tomto semináři. Doufám, že jejich zástupci seminář absolvují a že si tam tyto věci můžeme v obecné podobě nějak prodiskutovat.

Tam jim řeknete: Nevymýšlejte si zástupné důvody, uvádějte vždy pravdu, a pokud k tomu získáte důkazy, bude ještě lépe a nebudete s tím mít problémy…
Řekl jste to krásně za mě.

Tento týden, asi ve čtvrtek, se budou senátoři zabývat zkrácením volebního období sněmovny. Jak se vám líbí ten moment, za kterého směřujeme k předčasným volbám, coby šéfovi Nejvyššího správního soudu? Myslím tím jednorázovou úpravu ústavy.
Je-li něco na jedno použití, nebývá to většinou moc dobré. A to platí i v tomto případě. Ústava má dostatek svých pravidel, která jsou trvanlivá. A přidávat k tomu tyto jednorázové záležitosti je strašlivě nešťastné.
Mně se nelíbí jakási netrpělivost v řešení situace, kterou spískaly určité subjekty. Ústava je jakoby překážející, podivná, jako trhací kalendář. To by prostě nemělo být.

Takže když místopředseda Senátu Petr Pithart řekl, že je to gesto, které znamená, že ústavu nemáme, viděl byste to podobně?
Vidím to podobně. Ústavu na chviličku někam odložíme a na řešení situace, která tady jistě byla a která v budoucnu určitě nastane, zvolíme nějaký instantní produkt na jedno použití.

Pojďme dál. V poslední době jste se poměrně ostře ohradil proti novému způsobu trestání soudních exekutorů. Vám se nelíbí, že by měly exekutory postihovat soudní senáty. Můžete to vysvětlit?
To, co jste teď řekl, je výsledek: Kárná provinění exekutorů má řešit Nejvyšší správní soud, respektive jeho kárný senát, který jinak řeší kárná provinění soudců a státních zástupců.
Mně na tom ovšem vadí mnohem více věcí. Je to zase stav práva, jak se s právem u nás zachází.
Právní úprava je vcelku jasná. Exekutoři mají svoji komoru, která má svoje personální kárné pravomoci. Zdá se, že v posledním selhali konkrétní lidé ve vedení exekutorské komory. Vedení komory se ale mezitím změnilo a nic nenasvědčuje tomu, že by se selhávání mělo opakovat.
Jestli někdo selhal, bylo to ministerstvo spravedlnosti ve státním dohledu nad exekutory. Vznikem zákona před zhruba 7 nebo 8 lety bylo jasné, že tento kus výkonu veřejné moci musí být provázen státním dohledem. Ministerstvo v dohledu dlouhodobě selhávalo, a když teď zjistilo tuto situaci, chce věc zlomit zákonem. Dělá to přitom tak rychle, že návrh zákona připravilo bez jakéhokoliv regulérního připomínkového řízení, v Poslanecké sněmovně to prošlo jediným čtením. Takovýmto silovým způsobem se věc řeší.

Zkuste mi to vysvětlil jako laikovi. Na Nejvyšším správním soudě nově řešíte postihy soudců a státních zástupců. Proč tedy neřešit exekutory?
No, proč… Tady se dostáváme poprvé do sféry takzvané profesní samosprávy. Profesních komor je celá řada - notářská, advokátní, veterinární, komora architektů, lékařů, lékárníků atd. Znakem každé takové samosprávné komory je personální pravomoc nad svými členy, a tak i pravomoc kárná.
Návrh zákona ovšem říká: Jmenovat exekutory bude ministr spravedlnosti bez jakékoliv součinnosti komory. Trestat je bude také někdo jiný než komora (Nejvyšší správní soud). Je proto otázka, co dělat s komorou, která se úplně vyprázdní, bude z ní národopisný spolek. To už je lepší ji rovnou zrušit.
Musíme si vybrat. Buď připustíme, že určitá část činnosti veřejné moci může být institucionálně zastřešena soukromými subjekty organizovanými v nějaké komoře s povinným členstvím a všemi nástroji. Nebo to tento soukromý subjekt nezvládne a pak to musíme vrátit zase zpátky do státní sféry.

Práce exekutora se blíží spíš práci státního zástupce nebo notáře?
Spíš notáře. Tady vlastně vidíme i určitou asymetrii mezi postavením notářů a postavením exekutorů. Nikdo vůbec neuvažuje o tom, že by notáře měl trestat Nejvyšší správní soud. Proč? Protože kárné řízení v rámci notářské komory jakžtakž funguje, dohled ministerstva ještě také funguje. Ale u exekutorů jenom proto, že momentálně přestalo něco fungovat, se mění celý systém. To se mi nelíbí.
Navíc soud, v jehož čele stojím, nemá vůbec nic společného s exekutory a s jejich činností. To znamená, že nejsme ani jaksi odborně, věcně kompetentní, abychom posuzovali tyto věci. Třeba v senátech, které soudí soudce a státní zástupce, je vždy přítomen nějaký soudce, státní zástupce, který je v tom prostředí orientován. U exekutorů nic takového neplatí. Je to velmi, velmi špatné řešení.

Můžete s tím ještě něco dělat nebo počkáte, až to projde?
Účastnil jsem se jednání ústavně právního výboru Senátu, kde jsem své stanovisko dal dostatečně hlasitě najevo, a věc sleduji dál. Informoval jsem o tom i ministryni spravedlnosti.
Tato věc je řešitelná. Vím, že na exekutory je třeba uplatnit přísnější pravidla, to vše je ale řešitelné v normálním legislativním procesu.
Ostatně v Poslanecké sněmovně je další novela exekučního řádu, kde se všechny tyto věci dají řešit. Lze jistě hovořit o smíšených senátech, kde nebudou mít exekutoři většinu atd., ale to už jsou řešení technická a legislativní.
Další věc je, že pokud projde tento návrh (sankční novela) v současné podobě, bude kromě jiného ve své úpravě protiústavní. Nebylo by to tak použitelné na případy, na které míří.

(redakčně kráceno)