„Současná česká próza mi připadá užvaněná,“ říká spisovatel Martin Reiner

Martin Reiner od čtrnácti let studoval vojenské gymnázium a pak i vysokou vojenskou školu, ze které byl po třech semestrech vyloučen. Nakonec musel armádu opustit až skrze vězení, kde strávil osm měsíců. Před listopadem pracoval například jako referent v taneční škole, distributor tisku nebo inspicient v opeře. Po listopadu se věnoval kulturní sféře, než se v roce 1992 stal majitelem nakladatelství Petrov. V té době už také publikoval své básnické sbírky. Respektované nakladatelství zrušil v roce 2005 a založil nové, komornější nakladatelství Druhé město. Stále však vydává pouze domácí básníky a prozaiky, k čemuž mu významně dopomáhá jeho výhradní kmenový autor, Michal Viewegh. S Martinem Reinerem v pořadu Před Půlnocí z 2. června hovořila Nora Janečková.

Z filozofické fakulty si vás pamatuji jako Martina Pluháčka. Proč jste si změnil jméno?
Narodil jsem se jako Martin Reiner, do jedenácti jsem jím byl, potom se má matka znovu vdala a otčím mě adoptoval. Bylo to kvůli tomu, že můj otec emigroval a byly s tím trošku potíže, takže maminka to udělala v tom nejlepším úmyslu.
Pluháčkem jsem zůstal poměrně dlouho. Po listopadu, kdy už byla možnost si vzít jméno zpátky, jsem začal dělat nakladatelství Pertov. Z mého jména se tak do jisté míry stala obchodní značka, takže jsem si ho nechal.
Když jsem před třemi lety Petrov zrušil a začal se věnovat psaní, jméno jsem si vzal zpátky. Mělo to i svou logiku, protože všechny knížky, které jsem od roku 1990 napsal, jsem publikoval pod jménem Martin Reiner. Takže teď už jsem jednou provždy Reinerem.

Jaké bylo zaměření nakladatelství Petrov?
V roce 1991, kdy jsem tam začal dělat šéfredaktora, ještě patřilo České lidové straně, která o rok a půl později musela ze zákona přestat podnikat. Tím pádem nakladatelství nechala tak trochu plavat a já jsem z toho udělal vlastní podnik.
Zaměření vykrystalizovalo z okolností, které vyvstaly. Dokud to vedli lidovci, tvářili se, že mají spoustu peněz, a my jsme z toho chtěli udělat pandán k pražskému Vyšehradu. Tedy velmi doširoka otevřené nakladatelství, které bude dělat výtvarné monografie, překlady a mnoho dalších věcí.
V okamžiku, kdy jsem to začal dělat sám s mými asi 22.000 na účtu, bylo jasné, že budu muset přibrzdit. A vzhledem k tomu, že jsem se přátelil s mnoha českými básníky a prozaiky, byla volba zaměření na domácí tvorbu logická. Od roku 1992 nebo 93 tak Petrov vydával výhradně českou poezii a prózu.

Zaměření vašeho nového nakladatelství Druhé město je jaké?
Toto nakladatelství funguje dva a půl roku a ediční profil se tam vůbec nezměnil. Jedině snad, že jsme podstatně zúžili záběr z původních 30 až 40 titulů za rok na 10. Říkám tomu kapesní nakladatelství.

Proč jste se rozhodl, že opustíte Petrov a založíte nové nakladatelství?
V té době to byla docela kauza. Když Petrov končil, byl skutečně na vrcholu - v tom samém roce jsme dostali tři Magnesie Litery. Proto se pochopitelně vyrojily otázky „proč“. Jedna z odpovědí je, že jsem se chtěl věnovat své vlastní prozaické tvorbě. A protože próza vyžaduje mnohem více času než poezie, bylo jasné, že obě věci naráz dělat nemůžu.
Další věc je, že se výrazně změnilo klima v této zemi. Když jsem s tím v 90. letech začínal, připadalo mi, že práce na „roli národa dědičné“ má smysl. Neboli: provozovat kulturní instituci, jakou tehdy Petrov byl, bylo bezmála vzrušující.
To se změnilo. Za osm let vlády sociální demokracie se plíživě vrátila jakási novodobá normalizace, která dál trvá. Také jsem stárnul a po té čtyřicítce jsem měl dojem, že to stačilo, že už nemám chuť v tom změněném klimatu dělat totéž.

Setkala jsem se s názorem, že jste od sebe chtěl odstřihnout komerci a vydat se jiným směrem. Je i toto možná interpretace?
Myslím, že ne. Od roku 1995 jsem vydával výhradně Michala Viewegha. To je autor, který celý podnik živil. Umožňovalo mi to vydávat neprodejné svazky poezie nebo prózy, které měly přívlastek nekomerční zcela právem. Michal Viewegh zůstal i v Druhém městě stejně jako tam zůstalo pár takzvaně nekomerčních autorů.
Jistě by se na to dalo nahlédnout tak, že mi zbylo více peněz z Viewegha. To ale nebyl hlavní důvod, na peníze jsem si nestěžoval ani předtím.

Jak se jako kultivovaný básník díváte na tvorbu Michala Viewegha?
Upřímně a vážně nemám s Michalovou tvorbou nejmenší problémy. Nesdílím kritické výpady proti jeho tvorbě, které tady byly zvlášť v 90. letech velmi silné.
Dívám se na to trochu jinak. Michal dělá klasický literární entertainment, což je naprosto legitimní kategorie. Celá anglosaská literatura stojí na tomto pojetí. Problém je trochu v tom, že v Česku se daleko více vžila a prosazovala jakoby intelektuální, záhumní, introvertně pojatá literatura (spíše francouzská nebo ruská). To Michal opravdu nedělá a chápu, že s tím kritici mají problémy.
Zajímavé je, že básníci (tedy ti, kteří stojí nejvýše na pomyslném žebříčku těch, kteří pracují se slovem) jako Zeno Kaprál, Ivan Wernisch mají Michala rádi. A celkem správně říkají, že je to možná poslední člověk, který staví most mezi takzvaně obyčejným člověkem a literaturou. Nadto Michalovy knížky jsou napsané velmi korektní a solidní češtinou, není to žádný paskvil. Zaplaťpánbůh, že tu ten Viewegh je.

Profesor Zdeněk Kožmín říkal, že se obává, aby Michal Viewegh neskončil jako Vladimír Páral v závěrečném období?
To by muselo dojít k tomu, k čemu došlo v Páralově kariéře. Páral si udělal jméno už v druhé polovině 60. let opravdu dobrými knihami. Později psal knížky, které už tak dobré nebyly, neměly ten tah. A potom se mu bohužel přihodilo, že se k stáru literárně prožil až do polistopadové éry a začal dělat Playgirls a podobné věci, které stojí za „vyliž…“.
Jistě i Michalovi by se mohlo stát, že se v jeho 70 letech změní společenské poměry, společenská objednávka, on se bude chtít udržet na špici a začne psát věci, které budou pod jeho úrovní.
Je to však pouze teoretická otázka. Za stávajících poměrů není důvod, aby se mu to stalo. Michal je autor do této doby. V této době nachází odezvu, kterou nachází, a není jediný důvod, aby sám něco měnil.

Jsou někteří současní autoři, které byste odmítl vydat?
Rozhodně tam není někdo, koho bych principielně odmítal jen pro jméno - pro to, co někdy dělal. Vždy jsem se rozhodoval podle toho, jestli je knížka dobrá nebo špatná. Takže už v 90. letech jsem odmítl mnoho autorů, kteří se sami považovali za významné autory. Také mi to nikdy neodpustili, protože právě tito malí autoři takové věci nikdy neodpustí. A naopak jsem byl jedním z prvních, kteří dali možnost publikovat režimním básníkům, kteří se udělali v 70., 80. letech. Takto jsme vydali třeba sbírku panu Čejkovi, která podle mě není špatná.

Takže kdyby se na vás obrátila třeba Barbora Nesvadbová nebo Ivanka Devátá, neměl byste problém je vydávat?
Po zralé úvaze bych je asi nevydal. Hlavní důvod je ten, že v Druhém městě děláme deset dvanáct titulů za rok. A vzhledem k tomu, že u nás vydávají autoři jako Kratochvíl, Wernisch, Ajvaz, Stančik, asi by se u nás už místo pro Báru Nesvadbovou nenašlo. A to nepochybuji, že komerční potencionál je tam slušný. Nemám potřebu vydělávat víc peněz. To, co vydělám na Michalovi, mi úplně stačí.

Kdyby se na vás obrátil začínající autor, byl byste ochotný alespoň přečíst jeho rukopis?
Už to dlouho nedělám. To ale není žádná zpupnost. Jde o to, že v nejlepších letech Petrova a v době rozpuku internetu jsme dostávali 300 rukopisů ročně. To se nedá učíst. Proto jsem měl už v té době redaktora, který to četl.
Další věc je, že jsem se rozhodl pro vlastní psaní. A číst cizí rukopisy znamená projevit empatii a dobrou vůli vůči textu, jinak nemá smysl ho číst. Ale já to nechci projevovat, protože jsem tak soustředěn na vlastní psaní, že by mne to rozptylovalo.
Proto když nám někdo pošle rukopis, tou nejlaskavější a nejzdvořilejší formou ho vracím s tím, že to číst nebudu.

Byl jste jedním z hlavních organizátorů setkání básníků na hradě Bítov. Na jednom z posledních setkání došlo ke střetu, zda má smysl kritika. Jak se díváte na současnou literární kritiku?
Na kritiku se dívám dvěma různými pohledy. Jako vydavatel jsem samozřejmě rád, když se o mých knihách napíše, a to jakkoliv. Druhý, zcela odlišný, pohled věnuji české kritice jako autor. V tomto případě zhusta sdílím názor drtivé většiny českých spisovatelů, že stávající kritika není oprávněna, aby udělovala nějaké velké rozumy.
Jako kritici nejlépe dopadají sami básníci, spisovatelé, protože mají alespoň odvahu k nějakému kreativnímu čtení. To je zásadní věc pro přijímání literatury. Ostatní kritici toto nedělají. Představuji si, že kritik bude konfrontovat svůj vlastní sofistikovaný názor s dílem, ale tvůrčím způsobem - pokusí se v díle něco najít.
Většina české kritiky dělá to, že vezme mustr, který má ze školy. To znamená, že nutně posuzují stávající texty prizmatem textů minulých. Ten mustr pak na dílo nasadí a jen si odškrtávají, kde jim to nesedí. Navíc je zvláštní, že kritici mají většinou potřebu se za každou cenu vymezit negativně. Nechápu proč nemají potřebu psát jen o takovém textu, o kterém mohou říct něco hezkého.

Je u nás kritik, ke kterému by vás vázala určitá míra respektu?
To zase jo. Třeba Honza Štolba píše kritiky, které respektuji, i když s nimi často nesouhlasím. Také třeba Milan Exner má odvahu dílo vykládat. A mohl bych jmenovat další… Pravda je, že většinou jsou to lidé, kteří sami píší.

Prezentoval jste se především jako fejetonista, básník. V současné době ale pracujete na knize, která je beletristicky zaměřená. Co jste ochoten o této knize prozradit?
Úplně všechno, protože budu rád, když se o mé knížce, která vyjde asi za dva měsíce, bude mluvit a bude se číst.
Rozhodl jsem se být spisovatelem, když jsem měl vydáno sedm knih, z toho bylo šest básnických sbírek. Osobně nepovažuji básníka za spisovatele v pravém slova smyslu. Dělat prózu totiž opravdu vyžaduje jiný způsob nasazení, jiné pojetí času.
Takže se ze mě volbou stal ve dvaačtyřiceti spisovatel. To ale také znamená, že už nemám ambice pouze vydat knihu, dočíst se o sobě v novinách. To jsem si užil dostatečně. Mám ambici napsat knihu, kterou budou číst normální lidé.
Napsal jsem román, kde jsou hlavní hrdinové šestiletá holčička a mladý, pětadvacetiletý muž, který se o holčičku rok stará. Dobový kontext je přelom starých a nových časů. Je to knížka spíš dojemná a smutná než veselá. Pevně doufám, že se mi v sobě podařilo popřít vše básnické a poetické a že je to regulérní, vzrušující a dynamický příběh. Próza se vším všudy.

Takže radikálně oddělujete básnickou a prozaickou tvorbu. Když píšete prózu, spíše myslíte na čtenáře?
U poezie je to naprostý nesmysl. U prózy je to nutné. Jednou jsem seděl s Michalem Vieweghem a muzikantem Romanem Holým v nějaké pizzerii a bavili jsme se o tom, jakým způsobem tvořit. Michal jen potvrdil, že při psaní myslí na čtenáře - aby s tím nějaká konkrétní skupina čtenářů souzněla. Romana Holého tohle rozčertilo a říkal, že to nepřipadá v úvahu, že on chce dělat to svoje a přinutit lidi, aby se jim to líbilo.
Sám jsem asi blíž Romanovu pojetí. Ovšem i v jeho odpovědi je obsažené, že se počítá s příjemcem (posluchačem, čtenářem). Takže kdo u prózy nepočítá se čtenářem, míjí se s přirozeným cílem.

Do jaké míry počítáte s tím, že by si čtenář měl určité věci domyslet, že by nemělo být všechno vyřčeno?
To se úplně jinak posuzuje v poezii a jinak v próze. U poezie je čtenář téměř z poloviny spolutvůrcem celku. Poezie je druh jazyka, který na druhé straně vyžaduje podobně kvalifikovaného čtenáře. Zatímco u prózy je na autorovi, aby vyřkl daleko víc. Pak už je to otázka techniky či technologie psaní. Umění neříct všechno patří k základním schopnostem k tomu napsat dobrou prózu.

Je to asi ale také to nejtěžší - najít hranici mezi vysloveným a utajeným?
Obávám se, když čtu zvlášť současnou českou prózu, že to skutečně patří k těm nejdůležitějším vlastnostem prozaika. Česká próza mi totiž připadá užvaněná.

Máte někoho, komu důvěřujete natolik, že mu svůj text dáte přečíst?
Mám. Možná že tím, jak pozdě začínám, vůbec nemám problém dát svůj text v plén nějakému kritickému názoru. Takže mám okruh lidí, kteří četli můj román. Jejich připomínky a názory pro mě měly cenu.
Jsem ve srandovní situaci. Nemůžu vydat knížku, která bude špatná. Nejsem žádná novicka.   To je lepší nevydávat nic. Na druhou stranu o sobě jako o prozaikovi uvažuji střízlivě, vím, že se to do jisté míry učím. Zvlášť pokud jde o kompozici textu.

Cítíte zodpovědnost ke svému jménu…
Nechci být za pitomce.

(redakčně kráceno)