„Nekreslím dlouhé nosy a bradavice,“ říká karikaturista Ivan Steiger

Český umělec Ivan Steiger dostal v Mnichově jedno z nejvyšších vyznamenání Spolkové republiky Německo - kříž se stuhou Za zásluhy, mezinárodně toto ocenění odpovídá titulu rytíř. Dnes sedmdesátiletý Ivan Steiger, který v roce 1968 emigroval z okupovaného Československa do Německa, je osobitý karikaturista, malíř, ale i sběratel hraček. Jeho karikatury publikovaly přední světové deníky, především Frankfurter Allgemeine Zeitung. V rubrice Studia 6 Profil ze 4. června Ivana Steigera přivítal František Lutonský.

V Čechách vás proslavila kresba květiny rašící z pařezu, která reflektovala dění po roce 1968. Kdy jste naposledy kreslil něco, co by ilustrovalo současné české dění?
To si nevzpomenu. Ale myslím, že takové ty evergreeny, které jsem nakreslil, dodnes odpovídají i českému dění. I zmíněný obrázek, který je bez přehánění přes 40 let starý, stále hovoří k tomu, co se tu děje: Strom je uťat a princip naděje se nadále nabízí.

Jak vám bylo, když jste přebíral tak vysoké německé státní vyznamenání? Jako Čech, emigrant…
Přebírání samo o sobě bylo už jen ilustrativní. Krásné bylo, když jsem se to dozvěděl: Přišel dopis, kterým mi to německý prezident Horst Köhler oznámil. To bylo báječné. Navíc to přišlo na prvního dubna, na apríla, takže jsme si s manželkou zpočátku skutečně mysleli, že je to aprílový žert. Tak jsme to nějak převraceli, až jsem nabíral přesvědčení, že to bude pravda, a nejistota se změnila v dojetí.

Nebývá zrovna obvyklé, že by byl karikaturista, zvlášť současného dění, vyznamenáván prezidenty. Jaký je váš vztah s německými politiky? Stýkáte se?
Je taková tradice, že si němečtí prezidenti jednou za rok zvou ty nejlepší karikaturisty (je nás pět šest opravdu dobrých hochů). To pak společně pojíme, nakonec si zakouříme pěkný doutník a jdeme domů…

Takže vy politika v nějaké karikatuře zesměšníte, ten to vezeme s nadhledem a pak dostanete řád?
Nepatřím mezi obávané kreslíře, nekreslím dlouhé nosy a bradavice. Kreslím spíše problémy a vztahy, věci, kterým ne každý rozumí.

Sledujete českou karikaturu? Po pravdě řečeno v českých listech se to karikaturami zrovna nehemží. Máte pro to nějaké vysvětlení?
Českou karikaturu sleduji, především své kolegy, protože snad na týden přesně před čtyřiceti lety jsem začínal s Jiránkem, Jiráskem, Zábranským, Neprašem a těmito hochy.
A jestli se tiskne méně karikatur? Rozhodně ano. Karikatuře přišla totiž konkurence - nová fotografie. Fotografie už není jen ilustrace, ale má sémantický znakový význam.
Politici si dříve na fotkách jen podávali ruce nebo byli v portrétu. Dnes se fotografie snaží zachytit vztahy politiků. Třeba osamocenost. Není žádná zvláštnost portrét státníka, který je zcela osamocen v prázdném parlamentu. To už vypovídá, to je prakticky kreslená sémantická výpověď.

Jste původně vystudovaný filmař. Přečetl jsem si o vás, že vám tak trochu vadí, když se nevystudovaný filmař chopí kamery, něco natočí a ono to ke všemu stojí za to. Jak to funguje u vás? Jak vás berou malíři, karikaturisté?
Mám kliku, kterou míval Adolf Hoffmeister (spisovatel, diplomat, právník, cestovatel…). Ten když maloval, výtvarní kritici říkali: Pche, to je spisovatel, toho nechme. A obráceně literární kritici říkali: Pche, to je malíř…

Mimo to všechno jste také zanícený sběratel hraček. Také jste ilustroval bibli. Co považujete za váš největší úspěch?
Ilustrování bible je asi nejvýznamnější práce, kterou jsem dosud udělal. Jinak ty práce se prolínají. Jednou prací odpočívám od druhé. Když mi dochází dech při malování, jdu čistit hračky, pak jdu zase něco namalovat nebo třeba napsat.

Vaše hračky mohou lidé mimochodem vidět ve stálých expozicích v Mnichově v Německu a v Muzeu hraček na Pražském hradě. Nesbíráte ale jen historické hračky?
Ne, ne.Sbírám hračky, které nazývám umění pro děti, protože mají své tvary, barvy, výpovědi, muziku, všechny tyto estetické hodnoty… V těch hračkách jsou oleje, akvarely, skici…

(redakčně kráceno)