Jestli něco ukazuje člověka jakožto bytost v plném světle a ze všech stran, je to jeho schopnost působit utrpení. Nesporným a stále aktuálním symbolem tohoto "nadání" je holocaust, šoa, cílená průmyslová genocida určeného národa. O této tragédii byly napsány celé knihovny, natočeny kilometry filmu, odříkány miliony modliteb. Přesto jako by se stále nedostávalo slov, jako by nad lidstvem visel stín provinění jedněch a zbabělé nečinnosti druhých. A zároveň tušení, že podobná zvěrstva nejsou jen zdviženým prstem minulosti, ale i důkazem lidské slabosti, a tedy nebezpečí, že se vše jednou může opakovat.
Holocaust stále neznámý
O průmyslovém vraždění, holocaustu, šoa hovořili v Historii.eu z 11. června historička Helena Krejčová (HK) z Centra pro dokumentaci majetkových převodů, Leo Pavlát (LP), ředitel Židovského muzea v Praze, a historik Michal Frankl (MF) z Židovského muzea v Praze.
Holocaust, šoa… Jak se to vlastně říká? Co je správně?
LP: Holocaust je původně označení z řečtiny, které doslova znamená zápalnou oběť, úplné spálení. Začalo se to používat v 50. letech. Snad Elie Wiesel, nositel Nobelovy ceny míru, měl údajně toto spojení použít poprvé. Později se to použilo v 70. letech ve Spojených státech v souvislosti se stejnojmenným seriálem.
Holocaust je velkolepá metafora pro genocidu Židů za druhé světové války, kdy oheň, úplné spálení má zcela jistě evokovat krematoria plynových komor. Nicméně jakkoliv je tato metafora mocná, ve své doslovnosti je poněkud sporná. V řečtině to totiž znamená zápalnou oběť tak, jak ji křesťané znají ze Starého zákona. A pokud by genocida šesti milionů Židů byla jakousi obětí dokonce v biblickém slova smyslu, přisuzoval by se této neslýchané masové vraždě dokonce jakýsi náboženský kontext nebo biblická souvislost. Proto je to z tohoto hlediska označení opravdu velice pochybné.
V židovském společenství se používá termín šoa, který se objevuje v hebrejské bibli. Šoa znamená úplné zničení, tragédii, pohromu, spoušť. Význam není jednoznačný, ale v každém případě nemá pochybnou konotaci pseudovysvětlující tuto masovou vraždu.
HK: Osobně používám termín, který byl dán nacisty, a to je „Endlösung“, „konečné řešení“ (Endlösung der Judenfrage, konečné řešení židovské otázky). Běžně používám slovo holocaust, ale v odborné práci používám termín „konečné řešení“.
Norimberské zákony
Norimberské zákony tvoří především dva ústavní zákony přijaté Říšským sněmem 15. září 1935 v Norimberku. Jsou to zákon o říšském občanství a zákon na ochranu německé krve a německé cti.
Těmito zákony bylo stanoveno, že říšským občanem je pouze „státní příslušník německé krve nebo krve podobného charakteru“.
Rozlišovacím kritériem neněmecké krve se stala příslušnost dané osoby, ale také jejích rodičů a prarodičů či jejího partnera k židovskému náboženství.
Zákony také zakázaly Židům sňatky i mimomanželské vztahy se státními příslušníky německé krve. Židé nesměli také zaměstnávat německé státní příslušnice a vyvěšovat říšské vlajky.
LP: Raul Hilberg vymezil čtyři fáze šoa: První fází byla identifikace obětí. V tomto případě v rámci norimberských zákonů a odvozených zákonů v okupovaných zemích. Druhá fáze bylo vyvlastnění takto vymezené skupiny obyvatel. Tedy jejich sociální a ekonomická deprivace. Třetí fáze byla koncentrace. A čtvrtým, posledním bodem byla eliminace. Ta mohla být nenásilná (tlak na vystěhování nebo vyhnání, vypovězení), ale také násilná. To znamená vyvražďování, kdy jde o zcela specifický způsob provedení. Tedy průmysl na vyhlazování lidí pojatý čistě jako technický problém včetně zprůmyslnění obětí.
(Nad tím vším je zde ještě téměř metafyzická záležitost. Mluvila o ní Hannah Arendtová, když říkala, že poprvé v historii nějaký režim rozhodl, kdo smí a kdo nesmí být na této planetě. Přičemž tento rozsudek byl vynesen ještě dřív, než byla potenciální oběť počata.)
Židé si to samozřejmě připomínají jako největší tragédii ve svých dějinách. Ovšem stačí se podívat na zmíněné čtyři body a uvidíme, že se v současném i minulém světě v různých fázích naplňují. Navíc co se týče židovské historie, všechny tyto body byly za staletí antisemitismu Židům známé. Jediný rozdíl byl v průmyslovém vyhlazování.
Hovoří Vojtěch Blodig z Terezínského památníku (přepis doplňujícího rozhovoru):
Ve městě Terezín bylo zřízeno terezínské ghetto, které mělo sloužit k soustřeďování Židů z tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava, ale velice záhy tam začali přijíždět i Židé z dalších zemí, které byly ovládány Hitlerovým režimem.
Když se předtím konalo sčítání Židů, kteří byli podle norimberských zákonů klasifikováni jako Židé, první výsledek činil něco přes 118 000 osob. A když se konalo poslední sčítání před zahájením masových deportací na podzim 1941, číslo činilo 88 170.
Tento rozdíl vznikl z několika důvodů: Část Židů, asi 26 000 osob, mohla ještě emigrovat. Samozřejmě to bylo za cenu ztráty celého majetku, ale jak se později ukázalo, bylo to ještě šťastné řešení. Další část sestoupila do ilegality a žila s pomocí svých nežidovských přátel a spoluobčanů. A poslední část, několik tisíc osob, opustila tehdejší protektorát ilegálně. To byli především muži, kteří později vstupovali do československých vojenských jednotek v zahraničí na západě i na východě.
MF: Pronásledování Židů navazovalo na dlouhou tradici antisemitismu, která v důsledku znamenala, že se pro nacisty Židé stali společným jmenovatelem všech nepřátel. Židé mohli za bolševický režim, stáli za západními velmocemi, liberalismem, socialismem. Stáli v podstatě za čímkoli, co si nacisté představovali jako něco negativního.
To je to, co dodávalo genocidě Židů během druhé světové války sílu a co ji odlišuje od pronásledování ostatních skupin.
V Německu s tím přišli nacisté. Pravda je, že už na konci války začali hovořit něco o židovském noži vraženém do zad. Nicméně když se člověk podívá třeba na dějiny Křišťálové noci, řada Židů vycházela před své byty s vyznamenáními z první světové války. 12 000 Židů padlo v německé armádě, ale nikdo to nebral na vědomí. Proč to tedy vzniklo zrovna v Německu?
HK: Po roce 1848 se začíná antisemitismus dostávat do společenského povědomí. Je to zřejmě i na základě sociálních záležitostí, protože Židé investovali, vzdělávali se, pracovali na sobě, čímž se do jisté míry vymezovali.
Naproti tomu i u nás na konci 19. století byly obžaloby z rituálních vražd, a to nebyla jen hilsneriáda. Kdežto v Německu se jen vydávaly brožurky a antisemitismus byl šířen spíš touto formou.
Pak ale přišla první světová válka a přinesla Německu krizi, která se dotkla širokých mas. Bylo proto docela jednoduché ukázat na původce bídy a neštěstí.
LP: Jasně je to vidět v souvislosti s ideologií nacionálního socialismu, který do značné míry reagoval na všechno, o čem mluvila doktorka Krejčová, a současně absorboval nové vlivy (např. Nietzscheova nadčlověka, sociální darwinismus).
Nacionální socialismus však pracoval i s myšlenkou rasismu. Zjednodušeně tato idea hlásala, že zde je árijský národ, který je nadřazený a lepší než všechny ostatní. Mělo to až fantasmagorické souvislosti, že za všechno, co kdy bylo v historii hodné uznání (včetně Řecka, Říma atd.), mohli Árijci, kteří tam vládli místní populaci.
Proti této ideji nadřazeného, vůdčího, světu prospívajícího národa stál pravý opak - Židé. Těm se přičítalo ke zlému, že nebyli schopni vytvořit stát a že tak svou povahou parazitují na jiných národech. Navíc byli „vinni“ tím, že prostřednictvím judaismu přivodili světu křesťanství, které rozložilo sebezáchovnou sílu národů a rozvolnilo ji v pochybné morálce. (Hitler také Židy velice obviňoval z toho, že svět zamořili svědomím.)
A mělo to ještě další, finální stupeň, když se tvrdilo, že novou strategií Židů pro ovládnutí světa je bolševismus. Hitler tak prezentoval střet se Židy jako střet o osud tohoto světa.
MF: Každý národní antisemitismus nebo národní hnutí má nějaká specifika, ale ještě na konci 19. století se německý antisemitismus zásadně nelišil od ostatních evropských antisemitistických hnutí. A třeba zmíněná obvinění z rituální vraždy byla poměrně častá a poměrně úspěšná i v Německu.
Mně se příčí poměrně časté odlišování českého a německého antisemitismu, kdy se říká, že německý byl rasistický, takže nutně vedl k holocaustu, zatímco český byl jen národnostní nebo nábožensky či ekonomicky motivovaný.
LP: Je zde přece jenom rozdíl - Mein Kampf. Prostě nacistická ideologie je jasně formulovaná, je to určitá koncepce světa. Tuto protižidovsky zaměřenou genocidní koncepci nikdo do té doby takto neformuloval. A v tom je obsaženo i to „proč v Německu“.
Zvlášť hrozné je, že to bylo přijato za bernou minci i ve vědě, bylo to přijato do veřejného života, proniklo to celou německou společností. A protože tehdejší německá společnost byla byrokraticky a ekonomicky výkonná, výsledek byl strašlivý.
MF: To, co výrazně odlišuje německou cestu antisemitismu, je až první světová válka. Ta pro německý nacionalismus znamenala obrovské ponížení - označují to jako dýku do zad. Bylo to něco, co si říkalo o vysvětlení těchto dějinných událostí skrze teorie spiknutí. To je klíč k antisemitismu. A později se v tom spojují dvě myšlenkové tradice. Jedna je rasistická, antisemitská. Druhou bychom mohli nazvat fašismus.
HK: První antisemitský projev měl Hitler v roce 1920, kdy o Židech říká, že nemají v Německu co dělat. Ostatně i Hitler prodělal názorový vývoj, a protože mu to vycházelo, dopadlo to tak, jak to nakonec dopadlo.
Je ale třeba připomenout, že protižidovské zákony nebyly ve 30. letech jen v Německu, ale i jinde v Evropě. Na vysokých školách v Polsku, v pobaltských republikách, v Maďarsku, v Rumunsku existoval numerus clausus (kvóta) pro židovské studenty. Židovští studenti proto z velké části jezdívali studovat do Prahy na německou univerzitu. To byla ve 30. letech také příčina k tomu, aby na německé univerzitě nebývale vzkvétal antisemitismus.
MF: Navíc svět vůči nacistickému Německu nemluvil jednou řečí. Nešlo o to, že by se bál antisemitismu, svět se obával další světové války. To je vidět za politikou francouzskou, britskou i za politikou ostatních států.
Koneckonců to směřovalo, i když z jiného gardu, k Mnichovu…
LP: Na židovské populaci nikomu zvlášť nezáleželo. Dokonce i židovské organizace v zahraničí se obávaly hlasitěji vystupovat na obranu Židů v Německu z obavy, aby to nevzbudilo antisemitské reakce v jejich zemích (zřejmé to bylo ve Spojených státech amerických). Navíc mezinárodní protesty, pokud nějaké byly, nevedly k jakékoliv akceschopnosti.
Mezitím přitom v Německu Hitler zavedl režim teroru. Do roku 1939 bylo přijato na 400 protižidovských zákonů a začala nucená emigrace. V polovině roku 1938 proto byla svolána konference v Evianu, která se týkala uprchlíků. Tam si ovšem Hitler krásně ověřil, že na Židech nikomu ani tak moc nesejde.
Konference v Evianu
Konference se konala v červenci 1938 na břehu Ženevského jezera. Na popud amerického prezidenta Roosevelta se zástupci 32 zemí snažili jednat o osudu 200 000 prchajících Židů z Německa a Rakouska.
Konference však nepřinesla zásadnější ulehčení situace židovských uprchlíků ani navýšení kvót pro imigranty.
O čem byla konference v Evianu? Jaké byly její výsledky?
HK: Svolal ji prezident Roosevelt,protože po anšlusu Rakouskažidovský emigrantskýproblém velmi zesílil. Státy se tam měly poradit, jak se s touto problematikou vyrovnat.
Jednotlivé země utečence a uprchlíky nechtěly přijímat, protože se bály. Jeden z hlavních a nejdůležitějších argumentů byl, že si přece nebudou implementovat do svých zemí antisemitismus.
Konference skončila tristně. Jediný, kdo byl ochoten Židy po Evianu přijmout, byla Dominikánská republika.
Z prováděcí vyhlášky norimberských zákonů:
Židem je ten:
– kdo pochází při nejmenším od tří prarodičů, podle rasy plně židovských.
– když v době vydání zákona příslušel k židovskému náboženskému společenství nebo potom do něho byl přijat.
– když v době vydání zákona byl v manželství se Židem nebo potom do něho vstoupil.
– když pochází z mimomanželského styku se Židem.
– Za Žida se také pokládá státní příslušník, je-li míšencem, pocházejícím od dvou plně židovských prarodičů.
MF: Pro evianskou konferenci je strašně důležitý kontext. Už v druhé polovině 30. let se pozice židovských uprchlíků v Evropě strašně ztěžuje. Souvisí to s vydáním norimberských zákonů, s posilováním pronásledování Židů v Německu i s tím, že Palestina je čím dál tím hůře přístupná.
Potom přichází rok 1938, kdy se celý systém úplně rozpadne. Na přelomu let 1937 a 1938 máte profašistickou, antisemitskou vládu v Rumunsku, pak je anšlus Rakouska, pak Mnichov a pak proběhne Křišťálová noc. To je série událostí, během nichž začnou být Židé definitivně vnímáni jako nežádoucí. A tehdy státy zavírají hranice. (Československa se pro Židy zavřelo několik hodin po anšlusu Rakouska.)
V tomto kontextu jsou Židé vnímáni jako masa nějakých primitivních, východních, možná ortodoxních Židů. Jako lidé, kteří budou ekonomicky na přítěž, kteří ekonomicky parazitují. Je to kontext, ve kterém najednou i v politickém diskursu přichází na řadu nejhrubší protižidovské předsudky.
Je proto z dnešního pohledu docela jasné, že evianská konference nemohla být úspěšná. Ostatně nemohla být úspěšná ani proto, že Američané, kteří ji svolali, nebyli ochotni ustoupit od svého systému kvót, který Židy velice znevýhodňoval.
LP: Židé, kteří se z Německa dostali, byli ekonomicky naprosto ožebračeni a staraly se oně v zásadě jenom židovské organizace. Nikdo jiný jim v té době nepomohl. Navíc vystupovat vstřícně také znamenalo dávat do jisté míry najevo konfrontační stanovisko vůči Hitlerovi, což se v té době nikomu nechtělo.
Nemluvíme ale o pár desítkách tisíc uprchlíků. V té době takto v Evropě bylo kolem čtvrt milionu lidí, kteří de facto kolovali a hledali.
(Ilustruje to příběh lodi Saint Louis, která vezla více než 900 židovských uprchlíků. Přijeli na Kubu, tam nesměli přistát. Pak se vyjednávalo, jestli by nemohli přistát někde v Jižní Americe, všechno bylo odmítnuto. Také Američané je vrátili, takže loď zase přijela zpátky. Nakonec byli v Evropě rozděleni do různých zemí a přežili jen ti, kteří se dostali do Británie.)
Hitler ze začátku preferoval emigraci Židů, vytlačit je ven. Ke zlomu dochází až později po napadení Sovětského svazu. Tehdy přichází vyhlazovací politika, která se zdá být jakoby příhodnější.
Proč tedy Hitler nechal Židy odjet, když měl svůj genocidní plán? Z hlediska nacistů to byli stejně lidé, kteří nacistickému Německu neuniknou, kteří stále byli ve sféře jeho vlivu. To se ostatně nakonec naplnilo, když mnoho tisíc z těch, kteří z Německa uprchli, byli po okupaci západní Evropy také deportováni a vyhlazeni.
HK: Kupodivu byla země, která Židy přijímala jak cestou po moři, tak transsibiřskou magistrálou. Byla to Čína, kde se Židé hojně usazovali v Šanghaji.
Ovšem mnozí z nich skončili také špatně. Po obsazení čínského pobřeží Japonci Židy z Evropy (ti žili naprosto normálně, postavili si nemocnici, byli užiteční) soustředili do ghetta. A kouzlem nechtěného, když Američané bombardovali Japonce, vybombardovali i šanghajské židovské ghetto.
MF: Je třeba dodat, že přestože Japonci Židy pronásledovali, nikdy nesouhlasili s jejich vyhlazením podle německého vzoru a odmítali Židy ze Šanghaje vydat.
LP: Dovolím si poznámku ke Švýcarsku a emigraci. Na žádost Švýcarska začali v říjnu 1938 Němci vydávat svým židovským emigrantům do pasu velké „J “ jako Jude (Žid), protože Švýcaři chtěli mít přehled, kdo je Žid a kdo ne, a podle toho na hranicích také rozhodovali…
MF: Švýcarsko je v tomto hodně vidět, protože bylo (a ostatně stále je) známé jako země, která poskytuje azyl. Najednou je tu v přímém protikladu odmítání židovských uprchlíků. Ať už v roce 1938, nebo, co je ještě horší, během deportací hlavně z jižní Francie v létě 1942. Řada židovských uprchlíků se snažila přejít ilegálně přes hranice, ale velice často byli vraceni zpátky a mnoho z nich zahynulo v Osvětimi.
Podobně jako Švýcarsko se chovala většina evropských zemí. Československo například okamžitě po anšlusu kromě toho, že zavřelo hranice, začalo vydávat neformální víza. Vízová povinnost pro německé a rakouské občany přitom neexistovala.
A pro znázornění: Československo má podobnou loď, jako byla Saint Louis. Jde o případ asi šedesáti uprchlíků z Burgenlandu (oblast mezi Rakouskem a Maďarskem). V dubnu 1938 místní nacisté naložili skupinu Židů asi ze dvou vesnic na lodě a převezli je přes Dunaj na československou stranu někam k Děvínu. Druhý den je objevili českoslovenští pohraničníci. Židé na lodi dostali najíst a okamžitě je poslali zpátky.
Takhle si ty tři státy, Rakousko, Československo a Maďarsko, tuto skupinu nebohých lidí posílaly v podstatě několik týdnů. Nakonec našla řešení až bratislavská židovská obec, když tyto lidi umístila na Dunaji za lodí na jakési vlečce, protože Dunaj patřil mezi mezinárodní vody. Nakonec byli tito Židé propuštěni až ve chvíli, kdy jim židovské organizace zajistily další emigraci.
LP: Existovaly výjimky. Jednu z nich představoval generální konzul Portugalska v Bordeaux Sousa Mendes. To byl člověk, který proti příkazu své vlastní vlády na vlastní pěst vydával víza Židům, kteří prchali z Francie, aby mohli vstoupit na španělské území. Španělé je totiž pustili na své území jen za předpokladu, že směřují dál.
Tento generální konzul takto zachránil tisíce lidí. Dokonce, když to měl písemně zakázáno a ani neměl všechny úřední papíry, dával na normální papíry razítka konzulátu a díky tomu zachránil další.
Nakonec byl odvolán, přišel do Portugalska, byl suspendován, vyhozen z ministerstva zahraničí a dožil v naprosté bídě a zavržení. Až po válce se mu dostalo ocenění „Spravedlivý mezi národy“, což je samozřejmě symbolická záležitost.
Konference ve Wannsee
Konala se 20. ledna 1942 ve vilové čtvrti na okraji Berlína. Jejím obsahem byla koordinace říšských orgánů při realizaci konečného řešení židovské otázky tak, aby byla Evropa hladce očištěna od 11 mil. evropských Židů.
Konferenci z pověření Adolfa Hitlera řídil Reinhard Heidrych. Bylo na ní mimo jiné diskutováno zřízení starobního ghetta pro Židy na území protektorátu Čechy a Morava (Terezín).
Hovoří Vojtěch Blodig z Terezínského památníku (přepis doplňujícího rozhovoru):
Na konferenci ve Wannsee, kde se jednalo o dalším postupu v realizaci plánu na konečné řešení židovské otázky, bylo Terezínu mimo jiné přisouzeno poslání říšského starobního ghetta. Měly sem přijíždět osoby starší 65 let, u kterých by se těžko vysvětlovalo, proč jsou deportováni na východ k pracovnímu nasazení. Koncentrováni zde také měli být nositelé vysokých vyznamenání z doby první světové války, váleční invalidé a lidé s významnými mezinárodními konexemi, kdy by případné zahraniční intervence byly pro nacistický režim nepříjemné.
Na konferenci ve Wannsee bylo také specifikováno, kolik Židů z které země má být likvidováno. Započítány byly i země, které ještě nebyly nacistickým Německem dobyty nebo ovládány. Byli tam proto započítáni i Židé žijící ve Velké Británii, v Portugalsku, ale také na území tehdejšího Sovětského svazu.
To číslo činilo 11 milionů. V průběhu takzvaného konečného řešení židovské otázky více než polovina tohoto směrného čísla byla dosažena (máme-li použít stejně chladný jazyk, jakým mluvili účastníci konference ve Wannsee).
MF: Někteří historici tvrdí, že ve Wannsee nešlo ani tak o rozhodnutí. Spíše šlo o setkání, kde představitelé SS vysvětlili ostatním nacistickým pohlavárům (zástupcům různých ministerstev, Říšských drah apod.), jak to bude probíhat. To znamená, že Himmlerův teroristický bezpečnostní rasistický aparát přejal do svých rukou veškerou iniciativu v židovské otázce.
A druhý účel konference pravděpodobně byl připravit systematické deportace Židů ze západních zemí. Bylo totiž jasné, že Židé na východě jsou již likvidováni, ale co se stane se Židy na západě, jasné nebylo.
Když jsem si četl o konferenci ve Wannsee, napadlo mne, že šlo také o to, začlenit do toho co nejvíc lidí a co nejvíc lidí učinit zodpovědnými?
LP: Vyvražďování Židů na východě už probíhalo, tam už byly statisíce mrtvých.Myslím si, že jedním z důvodů, proč to nacisté svolali, bylo, že si uvědomili a byli rozhodnuti, že vyhlazování dotáhnou do konce. Společně s tím jim ovšem došlo, že stávajícím způsobem to nepůjde. Že je technicky obtížné vyhladit masy lidí jednotlivými exekucemi.
Právě tehdy se výslovně objevuje šílené spojení „je třeba využít nových možností na východě“. To už je odkaz na připravované vyhlazovací tábory. Spolu s transporty hovoří také o tom, že se to „musí systematicky vyčistit od Židů od západu na východ“. Potom přichází intenzifikace ve výstavbě vyhlazovacích táborů, plynových komor. Ale to už všechno navazuje. V tomto smyslu byla tato konference významný krok.
Hovoří ředitel Terezínského památníku Jan Munk (přepis doplňujícího rozhovoru):
Pro současného člověka, pokud není nějak ideologicky indoktrinován nějakou popíračskou ideologií nebo neonacisty, je prostě záhada, jak se to mohlo stát, jak je možné, že se v civilizované Evropě mohlo stát něco takového. Samozřejmě je s tím spojeno podezření, že se něco takového může opakovat. A ono opravdu může.
Dnes existují lidé, kteří tvrdí, že tomu tak nebylo, nebo že to bylo minimálně jinak, nebo že to je zneužíváno ve pospěch Židů. Říká se tomu popíračství?
MF: Popírači se snaží zaštítit tím,že údajně jen vstupujído diskuse o historii,že nabízejí jen odlišný názor a chtějí, abychom se s nimi o tom bavili.
Nicméně když analyzujete jejich ideologii, zjistíte, že to, co je významné, neřeknou. Popírání holocaustu je jen špička ledovce. Tito lidé mají vždy širší program. Může to být antisemitský program, krajně pravicový, extremistický program. Mohou nenávidět homosexuály nebo komunisty až za hrob, mohou chtít nějakým způsobem přebudovat naši společnost, odstranit demokratický režim.
To je to, co je za jejich názory skutečně důležité. Neměli bychom proto podléhat tomu, že sebe představují jako nadšené diskutéry, jako lidi, kteří přinášejí nová fakta, o kterých je třeba se bavit.
LP: Popíračimají určitou argumentaci. Třeba říkají, že nikde není žádný doklad o tom, že nacisté chtěli systematicky vyhladit židovskou populaci, že není jasně napsaný rozkaz. Existuje ovšem „kryptojazyk“: nové možnosti na východě, evakuace na východ, zvláštní zacházení, židovská rezidenční centra. To všechno jsou krycí termíny pro vyvražďování lidí. Popírači také zpochybňují čísla. Tvrdí, a to je oblíbené téma, že neexistovaly plynové komory. Jejich argumentace však byla jednoznačně odborně vyvrácena.
Hovoří evangelický teolog a dramaturg ČT Michael Otřísal (přepis doplňujícího rozhovoru):
Na problém holocaustu a jeho popírání jsem narazil, když jsem připravoval reportáž pro Křesťanský magazín. Potřeboval jsem se dozvědět, co je to Bratrstvo Pia X., z něhož pochází biskup Williamson, který se dopustil výroku o popírání existence plynových komor.
Překvapilo mě, že čím déle jsem to studoval, dostával jsem se do myšlenkového podhoubí, kde je plynulý přechod od ultrakonzervativního katolicismu k nacionalismu, fašismu. Najednou jsem se prostě dostal do světa, který by po ideové stránce vlastně spolu neměl souviset.
Položil jsem si proto otázku, co to je, a pokusil se na ni odpovědět. Dospěl jsem k tomu, že tyto lidi spojuje především společné vidění světa. To spočívá v tom, že pluralistický, liberální svět mnoha náboženství a politických směrů, který spočívá na soutěži idejí, je pro ně čímsi ohrožujícím.
Spojuje je touha po světě, který je uspořádaný v řádu a má pevné parametry. Proto mě nakonec přestalo tolik překvapovat, že i jistý druh duchovního hnutí, jakým ultrakonzervativní katolictví jistě je, si umí zahrávat s autoritativními režimy jako s nosnou myšlenkou. Možná je to právě proto, že v liberální soutěži neumí obstát, a proto se potřebuje opřít o něco pořádnějšího, účinnějšího. To jest o moc.
Hovoří ředitel Terezínského památníku Jan Munk (přepis doplňujícího rozhovoru):
Jsem přesvědčen, že vlastně nejde o popírání holocaustu. Jde o to dokázat, že Židé jsou škůdci světa, jsou nebezpeční a k tomu, aby dosáhli svých cílů, si vymysleli holocaust.
Nenávist k Židům je tedy to prvotní a nejdůležitější, a i proto nemá cenu s popírači polemizovat. Žádný racionální argument tam stejně nemůže obstát, protože základem je iracionální nenávist.
LP: Popírači jsou stoupenci autokratických, neonacistických režimů a jejich argumentace slouží tomu, co bylo vždycky - totiž říct, že demokracie je židovský výmysl, že si Židé podvodně založili stát Izrael a citově vydírají svět, na což jsme jim všichni skočili, a proto je třeba jednou provždy říct „pravdu“ o šoa.
A pravda o šoa…? V roce 2000 proběhl významný proces s Davidem Irvingem, známým popíračem, který žaloval Deborah Lipstadt, která tvrdila to, co jsem předeslal. Deborah Lipstadt proces jednoznačně vyhrála, což je precedenční rozsudek, který právě Davida Irvinga dává do kontextu s neonacistickým hnutím.
A paní doktorko, jak vy jako historik, tedy vědec zabývající se dějinami, hledíte na popírání holocaustu?
HK: S obavami. Právě proto, že jsem historik.
(redakčně kráceno)