„Člověk má říkat, že s něčím nesouhlasí,“ říká Jiřina Šiklová

Socioložka Jiřina Šiklová se v roce 1965 podílela na založení katedry sociologie Univerzity Karlově. V těchto letech také aktivně působila v komunistické straně. Tu ovšem v roce 1969 opustila, propuštěna byla i z Univerzity Karlovy. Pracovala pak mimo jiné jako uklízečka nebo sociální pracovnice. V roce 1977 podepsala Chartu a aktivně se věnovala disidentskému hnutí, v roce 1981 byla dokonce vězněna za pašování exilové literatury. Po roce 1989 se věnovala hlavně svému oboru.  V posledních eurovolbách kandidovala za Stranu zelených a získala nejvíce preferenčních hlasů, k vítězství strany to ale nepomohlo. Především o současné politice hovořila Jiřina Šiklová v pořadu Před půlnocí z 12. června se Zuzanou Burešovou.

Jak jste se dnes měla?
Docela dobře. Dopoledne za mnou přišla jedna moje bývalá posluchačka a bylo to velice milé setkání. Vážím si toho, když za mnou studenti přijdou, a o to víc, když jsou úspěšní.

Baví se s vámi studenti o politice?
To víte, že baví. To je pochopitelné. Vědí, že se o to zajímám, takže mi říkají řadu svých postojů. Většinou jsou otrávení.

Jak hodnotili, že jste kandidovala v eurovolbách?
Docela dobře. Myslím, že mi to nevyčítali.

Vaše maminka vám ale vždycky říkala, abyste do politiky nevstupovala. Proč?
Protože byla spolužačka Milady Horákové vždycky říkala: „Podívej, jak dopadala Milada.“ Snažila se mne přivést na správnou cestu, pokud možno se o politiku nezajímat. Vždy říkala, že je to velká špína atd. Občas si to také myslím a říkám si, že dochází na její slova.

Mluvili jste doma s rodiči často o politice?
Narodila jsem se ještě před druhou světovou válkou a politika u nás hrála velkou roli. Zároveň si uvědomuji, jak dnes pro mladé lidi, ale i děti politika tak velkou roli nehraje. Když si vezmu svoje deníčky, které jsem si psala v osmi deseti letech, bylo tam té politiky poměrně dost.

Váš tatínek byl sociální demokrat. Pamatujete si, na co třeba nadával?
Později nejvíc huboval na to, že se sociální demokraté rozdělili. Část z nich vstoupila do KSČ (což nakonec udělal i on), část z nich emigrovala a část z nich komunisté zavřeli. Jako sociální demokrat asi nejvíc neměl rád komunisty, protože jsou příliš radikální. Ovšem říkal, že to hnutí má cenu, protože to člověka staví do jiné situace, než jen aby dosáhl svého cíle.

Byl tatínek u toho, když jste byla sama členkou komunistické strany?
Věděl to a celkem oceňoval, že mám chuť být aktivní. To ještě vnímal. Přece jenom byl už starší (umřel v roce 1972).

Jak vidíte s odstupem času vaše působení v KSČ? Považujete to za osobní slabost?
Nepovažuji to za slabost. Považuji to za svůj naivní pocit, že se dá něco skrze tu partaj změnit. Vystoupila jsem z ní ovšem hned, jakmile v dubnu 1969 nastoupil Husák.
Jinak jsem si předtím skutečně myslela, že se dá něco dělat jen přes partaje. Mladí lidé si dnes možná nedovedou představit, že jakékoliv jiné organizace byly vlastně protistátní, protože každý musel být v Národní frontě. To už je dnes asi nepochopitelné.

Kdybyste měla svým dětem poradit, jestli by měly vstoupit do politiky, co byste jim řekla? Vím, že vaše děti v politice nejsou.
Nejsou. Ale asi bych jim řekla, angažujte se. Zaprvé je dnes jiná doba. Zadruhé je to velká zkušenost (aspoň sám sebe ověřit). A zatřetí je strašně důležité, aby lidé nebyli pasivní. Když je společnost příliš pasivní, lidé, kteří chtějí uchopit moc, si mohou se společností dělat, co chtějí.

Občanská společnost by měla co nejvíce mluvit do práce politiků. Politici se však občanské společností bojí. Proč?
Protože občan, který je sebevědomý, dokáže si věci i sebe sama zorganizovat, politiky nepotřebuje. Tím pádem ho politici nemají tak pod kontrolou. To je ten důvod, proč byly proti občanské společnosti všechny totalitní režimy. První, co se udělá během jakékoliv války, konfliktu je zákaz občanských organizací. Ale to mohou být i různé kluby, spolky, hasičské slavnosti, vlastenecké bály.
Vždy mne štve, že se třeba zrovna prezident Klaus domnívá, že občanská společnost je import po roce 1989. Kdepak. Tento národ vyrostl na občanské aktivitě a občanských společnostech.

Zdá se mi, že s těmito občanskými sdruženími stát nemá ani zájem příliš komunikovat. Důležité jsou pro něj odbory nebo různá profesní uskupení?
Přesně tak. Profesní uskupení je řád, který si dává jen jedna konkrétní profese, takže se těžko může propojit s ostatními. Odbory dnes význam jistě mají. Ovšem předpokládá se, že člověk během svého života změní řadu profesí, takže sounáležitost s odbory je problematická. Ostatně proto jsou problematické i třídy v tom starém pojetí.
Angažování se v občanské společnosti ale může procházet skrz, z čehož mají politici strach. Vím, že se tomu říká „non-government associations“. Z toho je odvozené pověstné „NGOism“, jak tomu říká Václav Klaus. Ale tomu se dá normálně říkat občanská společnost.

Jak se za léta politika mění? K lepšímu, k horšímu?
Záleží odkdy. V porovnání s minulým režimem je to nesrovnatelné. Ať se na mě nikdo nezlobí, že budu chválit tuto společnost: Spoustu věcí jsme se naučili, včetně těch mizerných. A to, že jsme se poměrně rychle dokázali změnit v akceschopnou společnost, že jsme byli schopni opustit ekonomické vztahy se Sovětským svazem a exportovat na Západ, že se lidé naučili podnikat, je pro nás obrovské plus. Po této stránce je to fajn.
Jinak se domnívám, že k relativnímu vzestupu v politické oblasti velmi přispěla Evropská unie. Ta totiž svými požadavky pro vstup nastavila vyšší kritéria. Od našeho vstupu v roce 2004 v politické úrovni trošku klesáme. Nemáme korektiv, nemusíme se snažit. Je to jen neustálý spor mezi politickým stranami a nic víc. Je to to, na co hubovali už Voskovec s Werichem: My už nejsme lidi, my jsme jenom partaje…

Edvard Beneš prohlásil, že politické strany jsou zlem demokracie, že jsou jakýmsi výrazem politického sobectví. V současnosti jsme v situaci, kdy spolu soupeří především dvě nejsilnější strany. Jakoby byl předem dán prostor pro dvě strany, které budou hledat spojence. Nevzniká tím nebezpečný prostor pro extremismus?
Nejen pro extremismus, ale také pro zastavení diskuze. Budou tam obě velké strany, ODS a ČSSD, a také komunisti. (I když je věkový průměr komunistických voličů vysoký, poctivě chodí k volbám. Je to pro ně navíc určitá satisfakce. Není to jen souhlas s určitou doktrínou, na kterou už možná zapomněli, ale i jakési potvrzení vlastního života.)
Takže ti všichni tam určitě budou. Pak si budeme říkat, proč se ty dvě politické strany snaží za každou cenu získat ke koalici komunisty. Kdo by tedy potom rozhodoval? Jazýčkem na miskách vah by byli komunisté.
Je proto potřeba, aby se tam dostaly malé středové strany, což byl i důvod, proč jsem se angažovala ve Straně zelených, která je mi programově nejbližší. Je škoda, že se tam nedostala. KDU-ČSL se tam sice dostalo, ale bylo to opravdu na hranici.
Navíc lidé nečtou programy a dívají se pouze na tváře politiků. Proto se u nás říká Topolánkova nebo Paroubkova partaj. To si ale udělali politici sami, protože často svůj program mění.

Při eurovolbách jste byla součástí kampaně, takže s lidmi na náměstích a ulicích jste musela mluvit. Jakou jste měla základní osobní zkušenost?
Jako socioložka jsem ráda, že jsem s těmi lidmi mohla mluvit. Voliče, kteří prošli kolem všech možných stánků, včetně stánků s buřty, až k nám, to skutečně zajímalo. I u nich jsem si ale mnohdy uvědomovala, že nerozlišují, co může dělat Evropský parlament a co je možné dělat na lokální úrovni. Za tuto neinformovanost může neschopnost našich politiků lidem vysvětlit, o co se vlastně jedná.
Navíc to, že se v těchto volbách hrálo o volby podzimní, byla velikánská chyba. Avšak politiků, ne občanů.

Kdybychom se zeptali lidí, kterých novinových titulků si za poslední dobu nejvíce všímali, asi by vyšlo, že jsme jim nejvíce nabízeli radar, pana Čunka, Lisabonskou smlouvu… Nějak se nám z toho vytratil člověk?
Totálně… Ještě jsme jim nabízeli, že po volbách v roce 2006 se politici půl roku nebyli schopni dohodnout, kdo vlastně bude vládnout. Pak přišly opakované „čunkiády“ a volba prezidenta… Všechno se to zvrhlo v otázku voleb a volební období máme málem za sebou.

To nesmírně shazuje politiky v očích veřejnosti. Nabízí se otázka: Může být v politice vůbec slušný člověk?
Domnívám se, že tam takoví lidé jsou a že by tam měli být, ale že je těžké něco prosadit. Buď se budete řídit podle svého politického klubu, nebo nebudete. Když nebudete, je vaše čitelnost jako poslance obtížná.
Proto jsem se domnívala, že je dobré, aby v Evropském parlamentu byly strany, které tam mají aspoň názorové partnery. Lidé se domnívají (a myslí si to i jeden vrcholný politik), že kdyby se našich 22 europoslanců spojilo dohromady, mohli by prosadit bůhvíco. Vůbec nechápou, že v Evropském parlamentu se nehlasuje podle národních zájmů státu. To by byla jen kopie.

Chcete se v politice dál angažovat?
Do aktivní politiky vstoupit nehodlám, ale určitě se budu snažit při volbách pomoci nějaké straně, která je mi sympatická. A jestli se zelení zmátoží z odchodu Martina Bursíka (Ondřeje Lišku znám, to je dobrý chlap), snažila bych se jim pomoci „šlapat chodník“ a rozdávat letáky. Malé strany totiž nemají na velkou reklamu. Navíc obrovské zalepené plochy z hlediska ekologické strany, která je proti plýtvání, by měly být nepřijatelné.

Oklikou se vracíme zase k občanské společnosti. Ekologická hnutí, sdružení jsou považována s odpuštěním za blázny. Lidem přijde, že tato hnutí svou aktivitou nemohou nic změnit, že je to zbytečné?
To není pravda. Vyrůstala jsem za Hitlera. Tehdy se třídil odpad a všude bylo napsáno: „Šetři světlem!“ Dělalo se to povinně pro potřeby třetí říše. Proč bychom to nemohli dělat sami pro sebe?

Velké téma současnosti je radikalizace společnosti. Co říkáte na pravicový extremismus?
Pravicový extremismus považuji za nejnebezpečnější otázku, která se dnes objevuje. Považuji to za něco, co může touto společností otřást. Je ekonomická krize, která se bude samozřejmě prohlubovat - takto to bude vypadat ještě dva tři roky, a lidé jsou naučení za vším hledat viníka. A když dnes někdo přijde a řekne, že za to může ten nebo onen, bude vyslyšen. Stejně začínal fašismus v Německu nebo v Itálii.
Je to zlé a je potřeba proti tomu vystoupit. A to nejen nějakými zákony, ale i vlastní aktivitou. Asi vám to bude připadat naivní: Když je nějaká demonstrace proti rasismu nebo na podporu utlačovaných, jdu tam. Myslím si totiž, že ten můj kousíček dlažby za mě nikdo jiný nepřevezme.
Člověk má říkat, že s něčím nesouhlasí. Tím, že se neustále něčeho bojíme, že máme strach, aby nám někdo neublížil, sami sobě omezujeme svobodu. Ne nadarmo se říká, že největší bezpečí je ve vězení, kde jste chráněni od vnějšího světa. My ale přece nechceme být zavření.

Představitelé problémových obcí nebo měst říkají: Vláda nic neudělala pro to, aby tomu zabránila, a tohle je výsledek. Lidé hledali řešení a tato strana jim ho nabídla…
Určitě ano.Tyto strany si říkají národní, nacionální nebo dělnická, ale to máte jedno. Oni se staví do pozice minority, která je jakoby ohrožována, ale současně brání ostatní lidi. Lidé slyší na to, když se jim řekne: My se vás zastáváme. Jenomže jsme, prosím vás, v Evropě v 21. století.

Před začátkem pořadu jsme se spolu bavili o atmosféře ve společnosti. Použila jste termín „znejistění společnosti“. Můžete to vysvětlit?
Celou dobu jsme byli v nesvéprávné pozici malých dětí, za které někdo rozhodoval, byli jsme jakési nevinné oběti. Pak jsme si dělali iluze, že všechno, co přijde ze Západu, bude perfektní. Nebyli jsme ale dostatečně informováni, že demokracie není jen volební systém, ale také svoboda, které musíte dát nějaký obsah. Teď jsme otřeseni tím, že Západ nevypadá tak báječně, jak jsme si mysleli. Vždy na to říkám, proč by zrovna naše společnost měla žít v nějakém ráji na zemi. To nebylo nikdy.

Jak se díváte na zastoupení žen v české politice? Byla byste pro zavedení kvót?
Zavedení kvót je problematické, protože se může stát, že se tam dostanou i lidé, kteří se svými názory nejsou zrovna ti nejlepší. Jinak je škoda, že je v politice tak málo žen. Domnívám se, že se to časem zlepší, protože se o tom už alespoň mluví.

Vzniká nový politický subjekt TOP 09. Česká televize si u agentury STEM zadala bleskový výzkum, podle kterého by 40 procent respondentů volilo právě tuto stranu. Co si o tom myslíte?
Přála bych jim to, protože by vznikla opravdu silná strana. Nezapomeňte ale, že jsou v politice už hodně obsazená místa a že nově vzniklá strana bude nutně ukrajovat z jedné nebo z druhé strany a bude muset dělat kompromisy. Nadto mám někdy pocit, že lidé, kteří tam nastupují, jsou recyklovaní politici. Nic proti recyklaci, jako zelená bych měla být pro, ale u lidí to tak nutné není.

Na závěr. Co vás čeká v následujících dnech?
Zítra jdu přednášet na filozofickou fakultu takovému velkému shromáždění. Budu tam mluvit o současné situaci. A pak jedu na oslavu 50. narozenin mého příbuzného do Horních Počernic.

(redakčně kráceno)