Rozesmát a bavit lidi. To se už desítky let s úspěchem daří americkému komiksovému kreslíři a ilustrátorovi Gilbertu Sheltonovi, který byl minulý týden hostem Festivalu spisovatelů v Praze. Otec jednoho z nejpopulárnějších undergroundových komiksů The Fabulous Furry Freak Brothers přijal i pozvání do pořadu Před půlnocí z 11. června. Kde získává náměty pro své kreslené příběhy? Co vše musí splňovat dobrý komiks? Jak dynamicky se komiks proměňuje? Jak se seznámil s Janis Joplin? Na takové a další otázky se ptal Jiří Václavek.
„Nejsem fanoušek komiksu,“ říká autor komiksů Gilbert Shelton
V době, kdy jste byl dítě, mladík, o sobě mluvíte jako o ekoteroristovi. Jak se stalo, že po několika desítkách let tento ekoterorista přijíždí do Prahy a účastní se tak seriózního setkání, jakým Festival spisovatelů určitě je?
Jako teenager jsem dělal grafity, byl jsem jedním z prvních, kteří to dělali. Popisoval jsem billboardy okolo svého bydliště. V tomto smyslu jsem byl ekoteroristou. Za deset let potom jsem se stal výtvarníkem komiksů, což můžeme také charakterizovat jako ekoterorismus.
Není to tedy tak absurdní oblouk - ekoterorista, který pomalovává billboardy svojí postavičkou, a vážený host seriózního festivalu?
Je to trochu ironické… Pod mostem proteklo mnoho vody. Je mi 69, ne 15. Věci se změnily. Stal jsem se poučenějším, prostě léta zapracovala.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Takže jste zmoudřel. Dnes už byste postavičky na billboardy nemaloval?
Nemůžu to slíbit, vždycky jsem byl trochu vznětlivý. Jsem humorista a v humoru je část moudrosti. Moudrost je také v tom být trochu blázen. Takový jsem po tolika letech.
Postavička tehdy v Houstonu na billboardech byl Poddy?
Jmenoval se Paddy. Byl to směšný chlápek a slogan byl: Paddy vládne světu. Na billboardy jsem ho maloval až do chvíle, kdy si tyto billboardy nikdo nechtěl pronajímat. Tím jsem získal větší prostor pro prezentaci svých grafity. Někteří lidé si to tehdy určitě užívali, protože je nezajímaly reklamy, ale moje grafity.
Zadavatelé reklamy vás museli „milovat“. Heslo „Paddy vládne světu“ bylo vaše motto v patnácti šestnácti letech?
Ano. Majitelé reklamních agentur velice často vypisovali odměny za informace o autorovi této vandalizace. To ale ze mě a mých přátel dělalo ještě větší hrdiny.
Kdybyste si měl vybrat nějakou vaší postavičku, kterou byste maloval na billboardy v Praze, jaká by to byla?
Myslím, že bych tam zase namaloval Paddyho. Přišel čas pro Paddyho comeback.
Jak se vám vůbec líbí v Praze?
Praha je nádherné, krásné město. Nikdy jsem si nemyslel, že Praha je městem kultury. Myslel jsem si, že hlavním městem art nouveau je Brusel. Ale třeba takový Obecní dům je skvělým příkladem art nouveau, secese.
Vrátíme-li se k vaším prvopočátkům. Pamatujete si, kdy se vám do ruky dostal první komiks?
Tak v šesti jsem četl komiksy v novinách. Můj nejoblíbenější asi byl Dick Tracy.
V některém z rozhovorů jste řekl, že jako dítě jste nebyl příliš invenční. Že jste třeba domy kreslil stejně jako vaši spolužáci, abyste se neodlišoval. Proč to tak bylo?
Nejsem přirozený umělec. Jsem spíše vypravěč. Když jsem chodil do školky i na první stupeň, učitelé nám říkali, ať nakreslíme obrázek. Nevěděl jsem, ale co mám kreslit, tak jsem se podíval, co kreslí kamarádi, a nakreslil to samé. Prostě jsem nevěděl, jak být originální.
To se muselo záhy změnit. Nedovedu si představit tvůrce komiksů, který není původní, který jen obkresluje?
To, co dělám já, je důležitější než nějaké umění v rámci komiksové tvorby. Některé komiksy jsou velice drsně kreslené a jde o myšlenky. To je něco jiného, co odlišuje ty humorné komiksy.
Je to něco typického pro komiksový underground? Odlišuje ho drsnost od mainstreamu?
Takzvaný underground byla reakce na hlavní proud. Underground ale asi není to správné slovo. Nebylo to nic utajeného, nebyl to žádný odpor, probíhalo to na veřejnosti. Možná přesnější označení by bylo alternativa. Ale jinak ano, stáli jsme proti statusu quo a v určitém slova smyslu jsme chtěli být revolucionáři.
Co bylo to hlavní, co jste chtěli jako „revolucionáři“ v 60. letech vykřičet? Co se v průběhu dalších let měnilo?
Podílel jsem se na publikační činnosti. Mým cílem bylo přijít s celonárodním humoristickým časopisem. Tehdy totiž nic takového neexistovalo a všichni se o to snažili. Nicméně to bylo velmi složité, protože distribuční systém byl založen na monopolu. Díky tomu nebylo možné magazín, který by měl celonárodní distribuci, vydávat.
To, že se nám podařilo sesadit tuto monopolní distribuci, je asi největší úspěch undergroundových komiksů. Na trh se dostali nezávislí vydavatelé, kteří mohli vydávat, co chtěli.
Humor, satira, pluralita. To je to, o co vám šlo a o co vám jde dodnes?
Mně osobně ano. Když jsem studoval na texaské univerzitě, byl jsem editorem studentského humoristického časopisu. Měl jsem studovat historii, ale učil jsem se v rámci tohoto časopisu.
Proč jste si vybral zrovna historii? Bylo to proto, že jste měl jednoduše více času na to věnovat se tomu, čemu chcete?
Vlastně jsem ani nevěděl, čemu jsem se chtěl věnovat. Měl jsem spoustu známek z historie, testů z historie, graduoval jsem z historie, ale neptejte se mě na nic z historie, protože si nic nepamatuji.
Je přece jenom něco z historie, z čeho čerpáte ve svých komiksech?
Inspiruji se kdekoliv mohu. Většina mé inspirace pochází z každodenních situací, z toho, co slyším od svých přátel, co čtu v novinách, časopisech.
Je pro autora komiksů stále obtížnější hledat náměty, inspiraci? Nebo je to naopak snazší? Která doba je pro vás vděčnější studnicí nápadů - bouřlivá 60. léta nebo postmoderna, konzumní období?
Inspiruji se kdekoliv naleznu zdroj. Někteří lidé vyprávějí o sobě, ale to já neumím. Chci vyprávět o tom, co se děje kolem mě, a chci nalézt humorné aspekty života kolem sebe. To byl vždy můj cíl. V humoru se dá zřejmě najít určitá filozofie, ale nepokouším se o analýzu sebe sama.
Co je typické pro vaše komiksy po vizuální stránce?
Je to tradiční styl komiksu. Jsou tři postavičky, Fabulous Furry Freak Brothers. Je to něco jako bratři Marxovi, něco jako Three Stoogies. Jsou trochu i jako moji přátelé. Jak říkám, kreslím podle toho, co se děje okolo mě.
Mění se vaše postavy od 60. let právě podle toho, co se kolem vás děje?
Ne. Jsou pořád stejně staré, je jim třicet a vždycky jim bude třicet. Některé komiksové postavičky se s věkem mění, některé stárnou. Ale Freak Brothers jsou stále stejní.
Proč zrovna třicítka? Je to kvůli tomu, že je člověk relativně mladý a přitom v některých věcech moudrý?
Je to kvůli tomu, že když jsem začal tvořit tyto komiksy, bylo mi kolem třicítky. Nechtěl jsem, aby postavy zestárly. Nechtěl jsem, aby to bylo tendenční. Chtěl jsem, aby to bylo klasické.
Není s postupem let váš vztah k vašim postavičkám čím dál víc nostalgický?
Ne.Máme návrh na nový film a příběh je současný: Vláda pěstuje geneticky modifikovanou marihuanu a Freak Brothers mají zachránit svět před tímto produktem.
Do vašeho života vstoupila Janis Joplin. Bylo to opravdu tak, že se zčistajasna objevila před vaším bytem?
Jasně. Zaklepala na dveře, otevřel jsem a stála tam ta vlasatá holka. Řekla mi, že náš společný přítel jí řekl, že u mě může bydlet, než si najde vlastní bydlení. Tak jsem řekl: Tak jo. Spřátelili jsme se a zůstali jsme přáteli až do její smrti. Někdy se s ní velice špatně vycházelo, skutečně to byla osobnost.
Jaký byl váš vztah? Byla to láska na první podhled?
Měl jsem ji rád, její postoje, chování, ale někdy to s ní bylo těžké. Taková prostě Janis byla, a proto se také stala slavnou. Byla prostě silná.
Co jste konkrétně miloval a co jste nenáviděl?
Měl jsem rád postoje, chování, někdy byl její smysl pro humor krutý. Například jsme měli párty u ní doma (kde jsem tentokrát několik týdnů bydlel já), zpívali jsme a nějaký starší muž zaklepal na dveře a řekl: „Víte, že v bytě vedle vás umírá stařenka?“ Janis mu odpověděla: „Ne, ale zazpívejte mi pár akordů a já to na to nasadím.“
Už pětadvacet let žijete v Paříži. Proč jste odešel ze Spojených států do Paříže?
Chtěl jsem cestovat. Vidět celý svět. Nejdříve jsem žil pár let v Barceloně, pak jsem odešel do Paříže. V Paříži mám hodně práce a moje žena tam pracuje jako literární agentka. Prostě nemůžeme Paříž opustit. Koneckonců je to pěkné místo, kde zarostete.
Je to ta intelektuální, bohémská atmosféra Paříže, co se vám tam nejvíce líbí?
Nevím, jestli je to intelektuální. Francouzská vláda podporuje komiksy do určitého stupně, což se ve Spojených státech neděje. Ve Francii je mnohem větší respekt vůči komiksům než ve Spojených státech.
Je v současné době o komiksy zájem?
Pravděpodobně větší než kdy jindy. Francouzi tomu říkají deváté nebo desáté umění (nevím, kolik těch umění je). Komiksy se čtou možná složitěji něž klasický text v knihách. Komiksy jsem se naučil číst, když jsem byl mladý. A dnešní mladí lidé čtou také komiksy a doufám, že je čtou i lidé starší.
Máte své favority mezi jiným autory komiksu?
Nesleduji příliš komiksovou scénu. Čtu různé věci. Například francouzské komiksy, protože žiju ve Francii, abych se naučil lépe francouzsky. Ale jinak jsem mimo kontakt, nejsem nějaký velký fanoušek komiksu.
(redakčně kráceno)