V protektorátu oficiálně začala arizace

Praha - Hromadné likvidaci Židů nacisty za druhé světové války předcházel proces takzvané arizace, tedy vyvlastňování židovského majetku, které v někdejším Protektorátu Čechy a Morava postihlo asi 100 000 Židů. Osou vyvlastňování se v Čechách stalo nařízení o židovském majetku, které vydal říšský protektor Konstantin von Neurath 21. června 1939. Tehdejší majetek Židů v protektorátu odhadla protektorátní vláda na 16 miliard korun. Neurathovo nařízení s okamžitou platností ukládalo židovským právnickým i fyzickým osobám přihlásit majetek, včetně drahých kovů či drahých uměleckých předmětů, ale též zakazovalo nabývat další nemovitosti či podíly v podnicích. Následné prováděcí výnosy pak umožnily rozsáhlé konfiskace židovského majetku - například drahé kovy museli Židé předat do nucené úschovy v bankách, kam při vystěhování do zahraničí putoval „do správy“ prakticky veškerý jejich majetek.

V březnu 1940 dostala Ústředna pro židovské vystěhovalectví rozhodovací pravomoc nad židovskými obcemi a spolky, které mohla i zrušit a jejich majetek převést pod Vystěhovalecký fond. Poslední etapa vyvlastňování židovského majetku začala v říjnu 1941, kdy vyšlo nařízení říšského protektora „o péči o Židy a židovské organizace“, podle něhož musely osoby zařazené do deportačního transportu podepsat plnou moc, která zmocňovala ústřednu k převzetí téměř veškerého jejich majetku. 

Po skončení války, kdy si mimo jiné Sovětský svaz jako válečnou kořist odvezl z Československa i dvě třetiny židovského zlata z protektorátu, měli Židé jen krátkou šanci na restituce. Navíc příslušné zákony se střetly s první vlnou znárodňování a v některých kauzách naráželo uplatňování Benešových dekretů na snahu pokládat židovský majetek za německý. Restituční proces přerušil únor 1948, po němž komunistický režim opět většinu majetku zestátnil.

Ilustrační foto
Ilustrační foto

V roce 1951 byla založena organizace Jewish Claims Conference (JCC), která jednala o židovských majetkových nárocích vůči Německu v zastoupení za nově vzniklý stát Izrael a židovské oběti v západních zemích. Teprve koncem 90. let minulého století se národním reprezentacím židovských obcí podařilo prosadit, aby se odškodňování rozšířilo i na lidi za bývalou železnou oponou. 

V samotném Československu komplikovalo navracení židovského majetku po roce 1989 rozhodnutí, jímž bylo jako hranice pro majetkové restituce stanoveno datum 25. února 1948. Až v roce 1994 vláda rozhodla vydat židovským obcím majetek z držení státu a vyzvala obce, aby učinily totéž. Následovala dlouhá řada restitučních procesů, protože mnohé nemovitosti, na něž židovské obce vznesly nárok, byly již v držení soukromých majitelů, či byly zatíženy věcnými břemeny či smlouvami. 

V letech 1998 až 2002 působila v ČR tzv. Rychetského komise, která mimo jiné připravila zákon o odškodnění obětem holokaustu (schválen v roce 2000), zdokumentovala asi 7 000 uměleckých předmětů uloupených Židům nacisty a iniciovala vznik Nadačního fondu obětem holocaustu (NFOH). Z fondu, který zřídila Federace židovských obcí a do něhož stát převedl 300 miliónů korun, bylo na zmírnění majetkových křivd obětem holocaustu vyplaceno 100 milionů korun mezi 516 oprávněných žádostí z 27 zemí světa. Narozdíl například od restitucí umožnila z NFOH vláda kompenzace obětem bez ohledu na jejich dnešní občanství a zemi pobytu. 

NFOH, který ze zbylých státních prostředků i z dalších financí získaných od dárců dodnes hradí mimo jiné péči o přeživší holokaust, obnovu židovských památek či vzdělávací aktivity, doplnil spektrum odškodňovacích iniciativ, které vzešly mj. z mezinárodních jednání o „smiřovacích“ nadacích (Česko-německý fond budoucnosti), kompenzacích nuceně nasazeným či výplatách od neutrálních zemí (tzv. spící konta ve švýcarských bankách).

Ilustrační foto
Ilustrační foto