„Lékařská geografie může pomoci monitorovat šíření nemocí,“ říká Jiří Preis

Geografie zdraví a nemocí je historicky starý vědní obor, ale příliš rozšířen není. Jeho zaměření přitom velice koresponduje s děním ve světe. Zabývá se totiž vlivy životního prostředí na lidské zdraví. A zároveň se snaží proniknout do globálních fenoménů, které dnes ovlivňují celý svět, a nabídnout vlastní řešení. V případě Jiřího Preise, který se lékařské geografii nejspíš jako jediný u nás věnuje, jde především o pandemii HIV/AIDS v Africe, konkrétně v Ugandě. O geografii zdraví a nemocí, subsaharské Africe a viru HIV s Jiřím Preisem z katedry geografie Západočeské univerzity v Plzni hovořila v pořadu Před půlnocí z 19. června Vendula Krejčová.

Co to vůbec je geografie zdraví a nemocí?
Je to mezioborová disciplína. Leží na pomezí fyzické geografie, humánní geografie a medicínských věd. Snaží se zkoumat vztahy mezi zdravím a prostředím, kde člověk žije, vazbami, které spolčenost a příroda mají.

V čem může být geografie zdraví v současné době prospěšná?
Určitě může velmi napomoci k monitorování šíření nemocí. Jednou ze silných stránek geografie je zpracovávání databází, jejich vyhodnocování a mapování. Mapování pak může, kdybychom věděli, jak se infekce šíří v prostoru a čase, ukázat nebo minimálně naznačit určité trendy, které má daná infekce v rozvoji ve společnosti na různých územích, mezi kontinenty.
Geografie se také zaobírá trvale udržitelným rozvojem. Trvale udržitelný rozvoj vůči nemocem, vůči zdraví je klíčová věc. Tímto propojením se můžeme mnohé dozvědět a mnohému pomoci.

Lze obecně říci, co má na naše zdraví největší vliv, co se týče geografie?
Geograf Gilbert z Ameriky v polovině 20. století napsal k článku, který se už tehdy zabýval geografií zdraví, že neexistuje žádný geografický faktor, který by více či méně neovlivňoval zdraví člověka.
Můžeme se tedy bavit o podnebí, o vodě, hydrologii, ale můžeme se bavit i o geologii. Víme totiž, že lidé mohou onemocnět, když dojde ke kontaminaci půdy. Také když došlo k tsunami, která vznikla pohybem geologických desek, mnoho lidí zemřelo, onemocnělo, bylo zraněno. Takže to jsou to fyzicko-geografické faktory.
Vedle nich jsou i sociálně-ekonomické faktory. K těm patří třeba průmysl, zemědělství, doprava. Jsme čím dál tím více propojeným světem, takže nemoci se mohou šířit velmi rychle. Vždyť dnes se dostanete na jakékoliv místo na světě během 48 hodin. Díky tomu se může mnoho infekcí mnohem rychleji dostávat i na ta nejneočekávanější místa, než tomu bylo před sto lety.

Jak je to s historií vašeho oboru? Prý se už za Hippokrata vědělo, že se určitá onemocnění vážou k určitému místu?
Hippokrates dokonce napsal jeden spisek, který je považován za antický start lékařské geografie. Spisek se jmenuje O vzduchu, místech a vodách a různými způsoby popisuje, jak jednotlivé národy, které byly v antice známy, žijí, jak se chovají, jaký to na ně má vliv. Hippokrates hodně cestoval, zřejmě i na horním toku Nilu, takže i monitoroval oblast, kde se šířila malárie. To je ta antická část.
Za jakýsi novodobý start lékařské geografie se považuje rok 1854. V tomto roce byla velká epidemie cholery v Londýně, kdy umíralo velice mnoho lidí. Jakési řešení přinesl lékař John Snow. Ten vzal mapu Londýna, zakreslil obydlí, kde umírali lidé, a místa studní, ze kterých byla čerpána voda. Pomocí těchto shluků dokázal odhalit místa kontaminovaná cholerou a doporučil nebrat vodu z vybraných studní. Díky tomu cholera posléze ustoupila.

Hodně se v současnosti mluví o ptačí chřipce, nemoci šílených krav, v poslední době o prasečí chřipce. Může za to člověk sám? Kde se berou tyto epidemie?
Je to svým způsobem daň za život, který žijeme. Neříkám ale, že se kvůli tomu máme vrátit na stromy.
Rok 2008 byl zlomovým rokem, protože více jak polovina světové populace začala žít ve městech. Před několika staletími, tisíciletími žila většina lidí na venkově nebo v rurálních komunitách, kde koncentrace živočišné výroby nebyla tak markantní jako ve městech. Když máte dnes města o dvou pěti deseti milionech obyvatel, vytváří to tlak na dostatek živočišné potravy. Takže se musí shlukovat velké množství chovných zvířat do malých míst. A to, že se tam dříve nebo později nějaká infekce nastartuje, je jasné.

Sám jste říkal, že vaše disciplína je mezioborová. Jak probíhá spolupráce s ostatními obory? Jak je nahlíženo na geografii zdraví a nemocí ostatními vědci? Není přes svou historii považována za nový vědní obor?
Svým způsobem je to v dnešní době nový vědní obor. Alespoň nevím, že by v geografické obci v České republice byli další lidé, kteří by se tím zabývali. Je možné, že jsem jediný v republice. Ostatně už velmi složité bylo najít někoho, kdo by mne školil na toto téma v rámci postgraduálního studia.
Takže je to obor, který vypadá nově a který u nás měl pauzu, protože ještě v 80. a 90. letech tady byli geografové, kteří se tím zabývali (třeba dc. Votrubec nebo prof. Šerý) a vypracovávali různé lékařské geografické publikace například o Alžíru, Etiopii, Vietnamu.
Sám jsem zatím velmi složitě dohledával nějaké spolupracovníky, dosud se to moc nedaří. Spolupráce se spíše rýsuje s některými lékaři.

V současnosti je hodně skloňované slovo globalizace. Jak souvisí globalizace a geografie zdraví? Jde to ruku v ruce?
Stoprocentně. Právě globalizovaný svět je katalyzátorem toho, že se infekce šíří mnohem rychleji, plošněji, na jiné kontinenty.
Globalizace se mimo jiné vyznačuje výrazným nárůstem dopravy. Doprava umožňuje extrémní migraci lidí, kteří s sebou pochopitelně vezou různé infekce. Takže něco, co bylo dříve fenoménem určitého regionu, může být dnes fenomén mnoha zemí, kontinentu, až to můžeme nazvat pandemií.

Jak je na tom geografie zdraví a nemocí ve světě? Je to opomíjený obor jen u nás?
Ve světě jsem byl doposud schopen najít i některé spolupracovníky alespoň jako vzdálené konzultanty. (V podstatě leckterá geografická univerzita v anglosaském světě se zabývá tímto problémem, respektive geografií HIV/AIDS a dalších, opravdu globálních fenomenálních infekcí.) S těmi jsem v kontaktu. Je to třeba docentka Morenová v Birminghamu, viceprezident geografické unie Markku Löytönen z geografické katedry v Helsinkách a potom třeba profesor Bill Rees z univerzity v Liverpoolu. Takže to jsou moji takoví konzultanti, od kterých se snažím načerpat jejich zkušenosti, protože jsou v některých výzkumech o dvacet třicet let dál.

Zabýváte se především geografií HIV/AIDS v Africe, dvakrát jste navštívil Ugandu. Jak jste se vůbec dostal k problematice HIV/AIDS?
Když jsem dostudoval geografii, což byla od dětských let moje srdeční záležitost, dostal jsem se do situace, kdy jsem pracoval s drogově závislými. Dělal jsem také přednášky na školách o prevenci HIV/AIDS. Takže během několika let jsem z geografie přeskočil do práce týkající se prevence. Musel jsem k tomu samozřejmě nastudovat i nějaké materiály týkající se etiologie a lékařských základů.
V roce 2004 jsem nastoupil na katedru geografie v Plzni. Tam jsme s kolegy a mým šéfem diskutovali o tom, jak by se měl profilovat směr mého výzkumu. Nakonec jsme si řekli, že se takto krásně propojí geografie s problematikou HIV/AIDS, což tady ještě nebylo.

Co zajímavého jste zjistil?
O Ugandě a HIV/AIDS byly napsáno stohy knih a článků, takže když jsem tam byl v letech 2005 a 2008, snažil jsem ověřit, co ty články píší. Některé zajímavé geografické články o pandemii AIDS v Africe se hodně zabývají tím, že AIDS není až tak problém biomedicínský, ale především rozvojový. Často se proto v těchto článcích hovoří o tom, že když chcete bojovat s HIV/AIDS, nestačí jen lidem vysvětlovat, že je nějaká nemoc a že je cesta, jak se ochránit. I když i to je velmi důležité. Těmto lidem ale musíte zároveň pomoci i v jiných oborech. Třeba v rozvoji zemědělství.
Představte si komunitu v Ugandě, která je vzdálena od civilizace dvě hodiny jízdy jeepem. Mnoho tamních lidí je přitom nemocných, a pokud nemají kvalitní stravu, nemoc se vyvíjí rychleji a oni dřív umírají. Pokud jim ale pomůžete nastartovat nějaký rozvojový zemědělský projekt, aby komunita byla schopná vypěstovat si vlastní zdroje obživy, zvyšuje se i jejich imunita. S tím se zvyšuje i kvalita jejich života, který se zároveň prodlužuje. A když k tomu ještě berou podpůrné léky na zvýšení imunity, léky jim pomůžou. Ovšem když je strava nekvalitní, málo kalorií s málo vitamíny, jsou tyto léky spíše toxické.
Důležitá je i doprava. Pokud dáte komunitě peníze na kola, zdraví jedinci mohou dojíždět do nejbližší kliniky a přivážet léky. Léky přitom stojí velmi málo - jeden dolar stojí podpůrný lék pro těhotné ženy, které pak z 90 procent porodí zdravé dítě.
V Ugandě se za dvacet let masivní práce tento přístup osvědčil. Uganda tak byla první zemí, která zaznamenala průběžný pád počtu nakažených HIV/AIDS, a dnes patří mezi přední země, které úspěšně bojují proti HIV.

Co vás v Ugandě nejvíce překvapilo?
Asi srovnání roku 2005 a 2008. Když jsem tam přijel v roce 2005, pozitivně mě to šokovalo. Byl jsem poprvé v Africe, poprvé na rovníku, poprvé v této části světa. Byl jsem velmi zaskočen tou barevností. (Winston Churchill řekl o Ugandě, že to je perla Afriky.) Přesto jsem viděl neuvěřitelnou bídu. Viděl jsem, jak dvanáctiletý kluk byl hlavou rodiny, protože jeho rodiče umřeli, a on se staral o své další čtyři sourozence.
Když jsem se do Ugandy vrátil v roce 2008, viděl jsem, že se mnoho věcí změnilo, posunulo  v pozitivním slova smyslu. Uganda se za ty tři roky stala stabilnější. Lidé začali investovat, stavět domy. Překvapilo mne, že jsem viděl, že ti lidé mají pocit, že teď mají šanci si něco postavit, že mají šanci žít v míru, trošku si užít, než jim to nejbližší konflikt vezme.

Jak v Ugandě tamní komunity vnímají HIV pozitivní lidi?
Uganda a subsaharská Afrika obecně byla ze začátku velmi tvrdá proti každému, kdo se ukázal jako HIV pozitivní. Říká se tomu stigmatizace. Na tom člověku bylo takové stigma, že byl téměř exkomunikován.
Na světě asi není žádná jiná nemoc, která by vás připravila o přátele, rodinu, zaměstnání, domov. Slyšel jsem třeba, že otec měl HIV pozitivní dceru, a když přišla návštěva, tak aby ji nemusel představovat, zavřel ji do kurníku. Také jsem slyšel o případu, kdy pastor křesťanské církve v Zimbabwe, který byl HIV pozitivní a s ním i jeho žena i dcery, aby se nevystavil hanbě, prohlásil se za zdravého a nikdy to nikomu neřekl. Samozřejmě on i jeho dcery zemřeli daleko dřív, protože nedostávali léky.

Jak s tím bojovat? Dovedete si představit, že proběhne jakási destigmatizace?
Děje se to. Uganda je jednou z prvních zemí, která vyhlásil boj s touto stigmatizací i na vládní úrovni. V podstatě jde o to sdělit, že HIV pozitivní neznamená méněcenný.
V Ugandě jsme navštívili několik míst, kde funguje rozvětvená organizace TASO. Jejich hlavním mottem je: Pozitivně žít s AIDS. Dělají to tak, že navštěvují různé komunity, města, vesnice, hrají divadlo a zpívají písně, které jsou až dech beroucí. Všichni jsou totiž HIV pozitivní a zpívají: prosíme vás, vezměte nás takové, jací jsme, rádi bychom žili ještě pár let. Najednou vidíte konkrétní příběhy lidí, které jsou ovlivněny touto zákeřnou nemocí, a vidíte jejich touhu se ve společnosti integrovat.

Proč je to zrovna Afrika, která je zasažena nejvíce virem HIV?
Na to by právě měla odpovědět lékařská geografie. Jsou různé teorie. Jedna je následující: HIV virus je v Africe nejdéle. První lidé, kteří zemřeli na AIDS, byli obchodníci z distriktu Rakai. To bylo v roce 1982. Takže to, že to tam je nejdéle, je určitě jedna z příčin.
Další teorie je, že černá rasa je determinována k tomu být náchylnější k této nákaze. Je to pozoruhodná teorie, která byla definována v 80. nebo 90. letech. Je otázka, jestli je to pravdivé. Součástí této teorie je však i sexuální kultura, která je trošku jiná, než jakou má bílá či žlutá rasa. Tam už by snad mohla být nalezená nějaké korelace. Je to jenom teorie a s tou biologickou stránkou věci se mi nechce moc smířit.
Další problém v Africe je nevyváženost dopravních sítí a možnost uplatnění se v práci. Pracovní možnosti jsou v Africe velmi rozdílné. Takže migrace mezi jednotlivými oblastmi zapříčiňují, že mnoho lidí opouští svůj domov a jdou třeba na dva roky pracovat do několik set kilometrů vzdálené oblasti. Často se pak vrátí s HIV ve svém těle, čímž nakazí svojí nebo svoje manželky (polygamie v subsaharské Africe je častá). To vede k tomu, že se infekce šíří lavinovitě.
Nemyslím si, že jsou tyto teorie jednoznačným vysvětlením. Ovšem kombinované dohromady a s dalšími faktory určité vysvětlení poskytují.

Kdy se znovu chystáte do Afriky?
Chystám se v srpnu znovu do Afriky, do Ugandy.

Vím, že s výzkumem o HIV se chystáte i do jiných částí světa. Kam to bude?
Je to Ukrajina, bude to druhá případová studie. Je to proto, že Ukrajina je Ugandě v něčem podobná, třeba počtem obyvatel. Také je označována jako země s nízkou sociální kohezí, propojeností, a s nízkým bohatstvím (jde o kategorie, které se uvádějí v lékařské geografické literatuře). To je to samé jako Uganda.
Ukrajina je nejvíce zasažená země Evropy HIV virem. V podstatě HIV/AIDS je na Ukrajině ve stavu epidemie. Je tam několik ohnisek a přes půl milionu nakažených.
Je to zajímavé srovnání. Zajímá mě, jestli se epidemie HIV/AIDS v postsovětském bloku v něčem podobá subsaharské Africe. Jestli jsme schopni definovat nějaká specifika problematiky HIV/AIDS a jeho šíření v subsaharské Africe a ve východní Evropě. Případně to nějak sloučit a určit nějaké obecnější závěry.

(redakčně kráceno)