Jeszcze Polska nie zginela

Žádný z národů, které se ocitly po druhé světové válce pod nekompromisním vlivem Moskvy, neprokázal takovou soudržnost a odhodlání nezlomit se jako Poláci. Přispělo k tomu mnoho faktorů. Ať už šlo o historicky vyhrocený vztah k Rusku, respektive Sovětskému svazu, a tak i ke komunismu, nebo o silně zakořeněnou katolickou církev a osobnosti z ní vycházející (papež Jan Pavel II., kardinál Wyszyński). Důležitá také byla kontinuita vzdoru vůči sovětskému komunismu a totalitnímu uspořádání, který trval v Polsku od 50. let do napůl svobodných voleb v červnu 1989. Polákům se tak podařilo projít touto temnou polovinou 20. století se vztyčenou hlavou, což o některých jiných národech říct bohužel nejde.

O síle vzdoru polského národa v Historii.eu z 18. června hovořili Novinářka Petruška Šustrová (), politolog Josef Mlejnek (JM) z Fakulty sociálních věd UK a historik Petr Blažek (PB) z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. Ptal se novinář a moderátor pořadu Vladimír kučera.

Hovoří Kristina Krause z Polského kulturní střediska v Praze (přepis doplňujícího rozhovoru):
Na československo-polské hranici se potkají dva psi. Polský vběhne do Československa a československý do Polska. Československý pes říká tomu polskému: „Proč běžíš k nám?“ A polský mu odpoví: „Hele, já mám takový hlad, všechno je u nás na lístky, jdu se pořádně nažrat. Budu žrát maso, čokoládu a další věci, které u nás nejsou. Ale proč ty běžíš do Polska, proboha, tomu nerozumím.“ A československý pes řekl: „Já si k vám běžím zaštěkat.“

PŠ: Odpor proti komunismu je ve všech zemích bývalého socialistického tábora těžko srovnatelný s odporem polským. Zajisté na pád komunismu měly velký vliv mezinárodní poměry, nezáviselo to jen na obyvatelích různých zemí. Ale pokud k tomu někteří obyvatelé přispěli, byli to v první řadě Poláci.

PB: Ne nadarmo se říká, že 80. léta byla desetiletím Polska. Bylo to období, které začalo vznikem Solidarity a skončilo polosvobodnými volbami v červnu 1989.
Těchto deset let bylo vyplněno mnoha událostmi, z nichž řada měla právě polské souvislosti. Ať už to byl v roce 1981 výjimečný stav vyhlášený generálem Jaruzelským nebo legalizace opozice de facto už v roce 1988. Tehdy byla totiž zahájena jednání, která o pár měsíců později skončila kulatými stoly. Právě tyto kulaté stoly vytvořily formu jednání mezi opozicí a vládnoucí mocí, která se uplatnila v celé řadě dalších, nejen komunistických států.

Hovoří historik Vilém Prečan (přepis doplňujícího rozhovoru):
Byl jsem ve Varšavě v roce 1948 a viděl jsem to. Do výšky dvou metrů jenom sutina. Pro lidi u nás něco nepředstavitelného. A to bylo jedno město. Intelektuální elity vybité, školství na kolenou.
Druhá základní věc byla, že Polsko bylo doslova okupováno Sovětským svazem, bylo obsazeno. Poláci to tak cítili. Do roku 1947 probíhaly na východě Polska regulérní partyzánské boje.

JM: Poláci měli s Rusy problém už v době carského impéria a jsou proslulí tím, že dovedli proti Rusku povstat. Také souběžně se vznikem polského státu po první světové válce vedlo Polsko válku s bolševickým Ruskem a bolševický nápor zastavilo až těsně před Varšavou v létě 1920.
Poláci vždy vnímali komunismus jako ruský import. Mohli bychom to možná přirovnat k situaci, že by k nám byl komunismus importován z Německa (což by mu samozřejmě na popularitě nepřidalo). Ovšem protože byl komunismus importován z Ruska, napojily se na to u nás panslavistické city a tradice a byl daleko stravitelnější pro širší vrstvy než v Polsku.

PŠ: Jak Rudá armáda postupovala Polskem, sbírala a deportovala, vraždila nebo mučila příslušníky odbojového hnutí, příslušníky Armie Krajowy. Ti přitom do té doby zcela regulérně bojovali proti nacismu. Bylo to takové velmi zmatené a byl to také důvod, proč pro Poláky nebyl komunismus alternativa, proč to byl sovětský import.
Později se Poláci bránili proti komunismu vystoupeními dělníků, což jinde nebylo příliš běžné. Byly to události v Poznani v roce 1956. V roce 1968 bylo velké studentské vystoupení, ke kterému se připojily univerzity prakticky v celé zemi. V roce 1970 proběhla vzpoura v trojměstí Gdaňsko - Gdyně - Sopoty a bylo hodně mrtvých. A v roce 1976 je to vzpoura dělníků, po které vznikl KOR (Komitet Obrony Robotników, Výbor na obranu dělníků).

Hovoří historik Vilém Prečan (přepis doplňujícího rozhovoru):
KOR si klade malý cíl, ale důsledně za ním jde. Chce, aby byli propuštěni všichni uvěznění v důsledku červnových represí v roce 1976. To se do roka podařilo.
Výbor na obranu dělníků se o rok později přejmenovává na Výbor sebeobrany společnosti (Komitet Samoobrony Społecznej). Tím se profiluje vůči režimu - společnost si sama vytváří své orgány a brání se proti státu ovládanému stranou.

PŠ: Potom už přišla Solidarita, takže kontinuita polského vzdoru je docela silná. Váže se k tomu i docela slavný výrok Jacka Kuroně.
V roce 1970 vypálili dělníci okresní výbor komunistické strany. Kuroň po vzpouře na pobřeží přišel s heslem: „Nevypalujte výbory, zakládejte vlastní.“ To byla, dalo by se říct, první okřídlená výzva ke vzniku opozice, kterou známe jako disent. Tedy nenásilné opozice, ve které se spojují různé prvky společnosti.
(Na okraj: v Polsku se komunistická strana jmenovala PSDS, Polská sjednocená dělnická strana. Komunistická strana to historicky být nemohla, protože Stalin předtím komunistickou stranu v Polsku rozprášil, deportoval, povraždil. Takže to byla taková blbá vzpomínka.)

PB: Komunistické hnutí v Polsku nemělo žádnou domácí tradici. Komunistická strana Polska v meziválečném období v domácích podmínkách nezakotvila. Byla takřka celou dobu ilegální narozdíl od Československa, kde komunisté byli v parlamentu. Polští komunisté byli většinou v exilu nebo seděli ve vězení. A pokud seděli doma ve vězení, často to pro ně bylo lepší než v sovětském exilu, kde byla velká část elity Komunistické strany Polska vyvražděna v rámci velké čistky v druhé polovině 30. let.
Zkušenost Poláků v levicovém socialistickém hnutí směrem k Moskvě byla vůbec velice opatrná. A byl to také jeden z důvodů, proč tradice národního komunismu v Polsku začaly být živé poměrně rychle už v 50. letech a sehrály velice důležitou roli zejména v roce 1956 a 1970.

Hovoří historik Vilém Prečan (přepis doplňujícího rozhovoru):
V Polsku se režim stal národním komunismem až po roce 1956, kdy se vrátil Gomulka. Gomulka byl předtím odstraněný nejen z vedení strany, ale také internovaný, což se rovnalo uvěznění, pro nacionalismus, pro odpor proti kolektivizaci zemědělství atd.
Když se Gomulka stal prvním tajemníkem PSDS v Moskvě to vyvolalo velký neklid: Chruščov letí do Varšavy s několika představiteli, generály a maršály, a sovětská vojska se pohybují směrem na Varšavu. Ve Varšavě dokonce dochází k přípravě obrany závodů. Nakonec však dochází k dohodě, k vyjasnění, k rozhovorům. Sověti to akceptují, protože se jim Gomulka zaručuje, že nedojde ke změně režimu.
Potom došlo k rekolektivizaci, 10.000 družstev se během krátké doby smrsklo na 2.000. Došlo k návratu náboženství do škol. Arcibiskup Wyszyński byl propuštěn z domácího vězení, načas došlo i k politickému ruchu, vycházely první nezávislé časopisy. To vše během několika let vzalo za své, ale přece jenom tady tento rozběh byl.

PB: Polsko na rozdíl od ostatních států, zejména Československa, mělo velké ekonomické problémy. Byly to takové cykly, které se poměrně pravidelně vracely. Ať už to byl rok 1956, 1970 nebo 1980, 1976. V Československu byla hospodářská stabilita v 70. a 80. letech daleko větší, i když se samozřejmě nedá mluvit o nějaké prosperitě. Takže podhoubí bylo v Polsku jednoznačné.

Hovoří Kristina Krause z Polského kulturní střediska v Praze (přepis doplňujícího rozhovoru):
Z toho období si pamatuji fronty na jídlo, prázdné police v obchodech, kde stály jen flašky s octem. Pamatuji si, jak šli lidé z obchodu a měli na krku pověšené šňůry s toaletním papírem, protože zrovna byl. Potom se ten papír vyměňoval za něco dalšího.
Vzpomínám si na lístky, talony, na jídlo. Děti měly například příděl asi 400 gramů výrobků čokoládě podobných. To nebyla čokoláda. To bylo něco, co jako čokoláda vypadalo.

PB: Komunistům v Polsku se také nikdy nepovedlo vytvořit ateistickou společnost, o což usilovali od konce druhé světové války. Záhy se ukázalo, že to není možné, a byl vytvořen určitý kompromis. Obdobné to bylo s kolektivizací. V roce 1956 byla kolektivizace zastavena, na rozdíl od Československa, kde byla dokončena. A spojeno s tím bylo i například hnutí skautů. To všechno hrálo velkou roli v roce 1980, kdy se tyto různé proudy slily v jeden.
Polští historici někdy vedou diskusi, co vlastně bylo důležitější. Jestli lidé z KOR nebo tradiční národní katolické vrstvy, které držely odpor celou dobu.
Osobně bych se spíš přiklonil k těm druhým. Ty nejviditelnější projevy odporu, jako byl KOR, byly do jisté míry jen znameními něčeho, co bylo daleko rozsáhlejší a co bylo pod povrchem. A co vybuchlo v roce 1980, kdy tu najednou byla Solidarita s deseti miliony členy.

Neměli bychom také zapomenout na velké Poláky. Poláci si daleko víc než my váží svých velkých osobností. V té době to byli dva lidé: papež Jan Pavel II. a Brzezinski, který byl jednou z rozhodujících postav americké politiky.
JM:
Polský komunistický režim začal už koncem 40. let s masivní industrializací, protože Polsko bylo zaostalé. Režim předpokládal, že když do průmyslových podniků ve městech přijdou lidé z venkova, stanou se z nich nejen dělníci, ale nové prostředí z nich zároveň vyžene jejich víru. Ovšem v Polsku si dělníci víru ponechali.
A právě papež Jan Pavel II., ještě jako Karol Wojtyla, působil i mezi dělníky. Působil ve městě Nowa Huta, které nechali komunisté postavit u Krakova. Toto město mělo být výkladní skříní nového komunistického Polska. Komunisté tam také schválně nenechali postavit kostel a předpokládali, že se projeví sociální zákonitost, kdy industrializace a urbanizace vyhání z lidí náboženské předsudky. Hmota vytváří ideje.
To se projevilo, když vznikla Solidarita. Dělníci byli velmi disciplinovaní. Věděli, za co bojují, víra je posilovala. A třeba když byla stávka v srpnu 1980 a v Gdaňsku vládla prohibice, dělníci se zřekli alkoholu. Komunisté si mysleli, že když týden čtrnáct dní vydrží, stejně se dělníci rozloží - začnou pít a nějak se je podaří rozeštvat. Tato strategie režimu nevyšla a vedlo to i k tomu, že Solidarita byla nakonec alespoň dočasně v letech 1980 a 1981 silnější a režim musel vyjednávat.
Samozřejmě Poláky povzbudilo, že se Polák stal papežem. A obrovský význam měla i návštěva Jana Pavla II. v Polsku v roce 1979. Režim sice přemýšlel a řešil to i s Brežněvem, jestli ho můžou pozvat nebo ne. Samozřejmě se jim nechtělo, ale nakonec si řekli, že je lepší papeže pozvat.  Kdyby ho totiž zakázali, vyvolali by odpor společnosti. Papež přijel, samozřejmě se vystříhal prvoplánově politických projevů, ale sloužil mše pod otevřeným nebem.
Řada pamětníků vzpomíná na to, že už jen zkušenost být ve skupině jednoho dvou milionů lidí na mši, kde je každému jasné, že většina účastníků má negativní vztah k režimu, bylo něco, co lidi obrovsky povzbudilo. Také se pak o rok později nebáli, když propukly stávky, do toho jít, nebáli se konfrontace s režimem.

PŠ: To jsou legendární scény pro novodobé polské dějiny: Svatý otec vystoupil z letadla, políbil zemi a při kázání řekl: Svatý duchu sestup a obnov tvář této země. Lidé věděli, že je jeden z nich, že poměry v Polsku dokonale zná. Sice nemluvil o politice, ale co není politika. Navíc politiku z toho dělal režim.

A Zbigniew Brzezinski, Carterův bezpečnostní poradce v letech 1977 až 1981…
PŠ:
Brzezinski také vychází z polské historie a polské reality a samozřejmě ve Washingtonu upozorňuje, že polské tradice jsou jiné. A že přestože existují volby a statistiky, volby jsou vylhané a statistiky také a Poláci ve skutečnosti ve své většině komunismus vůbec nechtějí.
Ale nebyl to jen Brzezinski. Richard Pipes, který pochází z Těšína na sever od našich hranic, byl poradcem prezidenta Reagana. A když se rozhodovalo po nastolení stanného práva v Polsku, zda Spojené státy pomohou či nepomohou Solidaritě, Reagan rozhodl, že pomohou.

PB: Zmínil bych ještě jednu postavu pro polské dějiny velice důležitou, kardinála Wyszyńského. Jestliže se Jan Pavel II. stal známým až v 70. letech (jeho volba byla do jisté míry velkým překvapením), kardinál Wyszyński byl v té době velice respektovaná postava. Byl to takový maják, který dokázal do jisté míry sjednocovat národ. Byl nazýván primasem tisíciletí.
Takže Polsko skutečně mělo štěstí, že v druhé polovině 20. století přes obrovské čistky, genocidy a šílené ztráty na životech během druhé světové války dokázalo ze svých řad dostat postavy, které se staly světovými a pohnuly dějinami jiným směrem.

Začalo to stávkami v Gdaňsku, paradoxně v Leninových závodech. Jak to tam probíhalo?
JM:
Bezprostřední příčina byla sociální - dělníci se dožadovali zlepšení sociálních podmínek. Režim vyhlásil zvýšení cen a dělníci proti tomu protestovali a protest velmi záhy nabyl politické povahy.
Ostatně v komunistickém režimu to ani jinak nejde. Jakmile někdo začne stávkovat a domáhat se něčeho sám o sobě, předpokládá to svobodu projevu, shromažďování a vytváření svobodných odborů. A to režim povolit pochopitelně nechtěl.
Stávkující měli požadavky jako zrušení cenzury, přístup do médií, propuštění politických vězňů. Hlavní politický požadavek v té době ovšem byl, aby režim uznal právo na svobodné odbory. Stávka tím přešla z roviny odborářské a sociální do roviny politické, což je koneckonců pro Polsko typické.
Ale i když se ze Solidarity stalo celonárodní hnutí, které vyjadřovalo odpor Poláků vůči komunismu, nesmíme zapomínat, že to po celou dobu bylo odborové hnutí. Tento odborářský nebo dělnický aspekt byl velmi důležitý, protože dal hnutí sílu. Když začali stávkovat, dokázali stávkovat v rozsahu celé země. To byla reálná síla, kterou režim musel respektovat a nakonec začít vyjednávat.

PŠ: Jakmile začaly v Gdaňsku stávky, přijeli z Varšavy takzvaní intelektuálové. Postavy u nás dobře známé - Adam Michnik, Jacek Kuroň a další. Tak došlo ke spojení dělníků, kteří měli především sociální požadavky, a lidí, kteří do toho vnášeli nikoliv myšlenku ale politické formulace.
Ostatně ke vzniku Solidarity: V Gdaňsku říkají, že Solidarita vznikla ve vozovně, a mají pravdu. Tramvajačka Henryka Krzywonos ve chvíli, kdy chtěli zastavit stávku, zastavila tramvaj, vešla do loděnic a řekla: „Jestli skončíte, zradíte nás, protože my jsme právě začali stávkovat.“ Tak vyhlásili, že to bude solidaritní stávka. Stávka pokračovala, až se to přelilo do toho celostátního hnutí.

PB: Solidarita byla unikátní rovněž tím, že přinášela pro všechny vrstvy společnosti včetně řady členů PSDS něco, co je zajímalo, čím je oslovila.
Solidarita je vůbec unikátní zjev ve 20. století. Je to jakési zvláštní levicové hnutí se silně národními konzervativními kořeny. Každou akci Solidarity vždycky na konci mýtinku doprovázela mše. Pravidelně se konaly poutě, kterých se účastnili třeba skauti s národními praporci.
Solidarita skutečně byla zvláštní hnutí, které vlastně do střední Evropy až tolik nepatřilo. Spíš mi to připomíná například jihoamerické prostředí. Je to specifikum Polska, které pro řadu lidí z Čech není srozumitelné.

Hovoří Kristina Krause z Polského kulturní střediska v Praze (přepis doplňujícího rozhovoru):
13. prosinec 1981, vyhlášení výjimečného stavu, je konec mého dětství. Místo normálního pořadu pro děti vystoupil generál Jaruzelski. Žádný pořad pro děti tento den nebyl a nebyl ani další dny. Náš soused skákal z třetího patra, protože ho přišli zatknout. Zmizela spousta našich sousedů, přátel, protože byli aktivisty Solidarity.
V podstatě jsme zdědili osud našich dědečků a rodičů a už jako malé děti jsme museli konspirovat. Měli jsme příručku Malý konspirátor ještě z druhé světové války. Každý chtěl mít doma co nejvíc tajných letáků. Jako mladí lidé jsme si skutečně začali hrát na válku.

Musel to Jaruzelski udělat, protože hrozila ruská invaze? Někteří říkají, že vlastně zachránil Polsko. Nebo to byla poslední šance polských komunistů, jak zastavit svůj pád?
PB:
Určitě to udělat nemusel, aby předešel invazisovětské armádynebo nějakých dalších armádz Varšavské smlouvy.
Na jaře 1981 už bylo jasné,že žádná invaze nebude, a Jaruzelski to věděl.Sovětský svaz v té době měl velké problémy v Afghánistánu i velké ekonomické problémy uvnitř země. Jaruzelski jistě stránku invaze jako motiv podporoval, ale veřejně o tom začal mluvit až po roce 1990, když se začal bránit.
V současnosti probíhá proces proti Jaruzelskému a dalším představitelům Polské lidové republiky. Tato tvrzení jsou spíš součást obhajoby lidí, kteří čelí hrozbě vysokých trestů.

PŠ: Stanné právo nebo výjimečný stav by se dalo srovnat s pokusem o normalizaci v Československu. Bylo to potlačení původního hnutí a vše se mělo vrátit k normálu, jaký si komunistické strany představovaly.
V Polsku se to ale moc nepovedlo. Pokud šlo o sdělovací prostředky, část moderátorů, komentátorů, novinářů se už do novin nevrátila. Prostě s obnoveným, starým režimem nespolupracovali. Celá vrstva publicistů přešla rovnou do podzemního tisku. (Ten měl však podstatně jiné rozměry než naše překlepávané tiskoviny na stroji, protože tam byly mezi inteligencí a dělnickou třídou navázané pevné vazby.)
Zkrátka normalizace v Polsku se nepodařila. Vůbec. U nás iniciativy, které existovaly v roce 1968 a na které přísahaly statisíce lidí, vyšuměly do prázdna. Ale Solidarita za celá léta, kdy byla postavena mimo zákon, nepřestala nikdy existovat.
Tato kontinuita, která udržela zájem lidí, vytvářela soustavný tlak i v době, kdy nebyly stávky, i v době, kdy se demonstrovalo skutečně jen při výročích ve Wrocławi. Bylo skutečně stále cítit, že společnost není s vedením v souladu.

Hovoří Kristina Krause z Polského kulturní střediska v Praze (přepis doplňujícího rozhovoru):
Nemohla jsem se dostat na vysokou, tak jsem se rozhodla, že půjdu a vabank se nahlásím na politologii. Na politologii se mě zeptali, proč ji chci studovat a já jsem komisi řekla: „Chtěla bych v Polsku hodně změnit, takže potřebuji vědět, jak systém pracuje, abych ho mohla zničit.“ Myslela jsem si, že to je konec, ale oni mě vzali.
To už byla glasnosť, perestrojka, rok 1987. Bylo vidět, že už se režim trochu hroutí, že chce komunikovat se Solidaritou.

Jak fungoval vztah oficiálního Československa k vývoji v Polsku? Hlídali to českoslovenští estébáci? Hlídali vztahy mezi Poláky a námi? Neměli strach z polského vývoje?
PB:
Vzájemná nedůvěra byla poměrně silná.Husák s oblibou na počátku 80.let odkazoval na svoje řešení situacev Československua poučoval polské soudruhy,jak mají zatočits kontrarevolucí.
Vztahy se trochu zlepšilyaž s nástupem Jaruzelského, který byl zárukounějakého „dobrého“ vývoje. I přesto se československá komunistická strana rozhodla,aby ministerstvo vnitra zahájilojednu ze svých vůbec největších akcí - akci „Sever“.V rámci této akce bylood roku 1981 do roku 1984zkontrolováno6 milionů poštovních zásilek,které byly mezi oběma státy vyměněny.
Kontrola kontaktů s Polskemv první polovině 80. let byla skutečně mimořádná.Cestovní ruch mezi oběma státy poklesl na minimum.Hranice byly uzavřeny ještě před 13. prosincem, kdy byla vypovězena mezistátní smlouva. Od té doby byl kontakt mnohem komplikovanější než předtím (muselo být pozvání atd.).
(Než se situace vrátila zpět, trvalo to poměrně dlouho. Ještě v roce 1991 tehdejší ministr financí Václav Klaus odmítal otevřít hranice z ekonomických důvodů, aby Poláci nevykoupili naše zboží.)
Situace byla tedy jednoznačná: Polsko byla země, kterou naše ministerstvo vnitra považovalo  za potenciální prostor nákazy, která by sem mohla proudit. I z toho důvodu se snažili extrémně zajímat o kontakty mezi Solidaritou a Chartou 77.

PŠ: Byla tady rovněž velká podzemní aktivita lidí, pro které nebylo tak těžké dostat se do Polska přes les, přes zelenou hranici. Byli to takzvaní mravenečci, kteří nosili do hor batohy s polskou i českou samizdatovou literaturou.
Tyto kontakty měly nesmírný vliv na samizdatovou produkci. Pro Poláky znamenaly hluboké poznání toho, co se v Československu děje, a pro nás to znamenalo trošku okno do světa. V Polsku totiž vědecká vrstva vypadala trochu jinak, takže tam byla přístupnější literatura než u nás. Tito lidé ji ochotně překládali, dávali z rukou. Tak jsme se dozvídali nejen o Polsku, ale také o spoustě dalších věcí.

Hovoří zakladatel Polsko-československé solidarity Miroslav Jasinski (přepis doplňujícího rozhovoru):
Velmi do toho přispěla skupina mladých lidí z Prahy kolem redakce Revolver Revue - Ivan Lamper, Jáchym Topol, Saša Vondra a další. Byli přece jenom mladší - ostatní chartisti většinou nebyli schopni jít se čtyřicetikilovým batohem v horách několik kilometrů. Pro nás to byla šílená úleva. Byli jsme podstatně mladší. Průměrný věk skupiny, která se zajímala o polsko-československé vztahy, byl 23 let.
Potom se přidala skupina ze Zlína. Říkalo se jí krkonošská, ale bylo to Kladsko. Schválně jsme říkali, že se setkáváme v Krkonoších, protože tam už byla zvýšená pozornost pohraničníků z obou stran.

Hovoří právník a bývalý disident Stanislav Devátý (přepis doplňujícího rozhovoru):
Když došlo ke schůzce, přišli Poláci z polské strany a my z naší strany. Položili jsme batohy plné různých tiskovin na zem. Najednou se ze všech stran na nás začali hrnout estébáci. Poláci vzali náš batoh a zdrhli na polskou stranu, kam už naši estébáci nemohli.
Poláci byli pryč a naše kluky sebrali. Odvedli je dolů na nějakou policejní stanici. Ještě předtím ale chtěli, aby si vzali batoh, který tam zůstal. Jenže oni říkali, že to není jejich baťoh, že s tím nemají nic společného. Nakonec estébáci museli ten těžký batoh táhnout 5 km dolů do policejní stanice.
V policejní stanici je chvilku vyslýchali. Pak mi kluci vykládali, že se policajti snažili dovolat na polskou stranu, řvali a stěžovali si, že Poláci s nimi vůbec nechtějí spolupracovat. Takže situace v Polsku byla už trošku jiná.

PB: Náhled české a slovenské společnosti na Polsko v 80. letech nebyl úplně nejpříznivější. Je to paradoxně v rozporu s tím, jak se na dívali lidé z opozice, disentu. Pro ně byla Solidarita jakási mekka, řada z nich to vnímala jako poutní místo a inspiraci.
Oproti tomu komunistický režim vytvářel v propagandě obraz Poláka, který nepracuje, na kterého se musí ostatní socialistické státy skládat, aby Polsko vůbec přežilo. (Polský vekslák, to se zde říkalo.)

JM: Já si dokonce pamatuji, jak na základní škole jednou přišla soudružka učitelka a říkala: „Teď bude zdražení, děti. Je to kvůli tomu, že v Polsku jsou nepokoje, že se tam nepracuje. A tak to vysvětlujte i doma.“

Hovoří historik Vilém Prečan (přepis doplňujícího rozhovoru):
V roce 1989 vypuká opět velké stávkové hnutí, které spolu s hospodářskými a zásobovacími potížemi nutí režim k jakési dohodě s opozicí, k jednání u kulatého stolu. Tato jednání nakonec vrcholí dohodou a napůl svobodnými volbami v červnu (Solidarita obsazuje 99 členů Senátu ze 100 a v poslanecké sněmovně jednu třetinu, protože byla dohoda, že to bude do 35 %) a vládou v srpnu, v jejímž čele stojí muž Solidarity, Tadeusz Mazowiecki.

Hovoří Kristina Krause z Polského kulturní střediska v Praze (přepis doplňujícího rozhovoru):
Bojujeme, aby byl 4. červen pro nás, Poláky, i pro okolní země symbolem konce komunismu v Polsku. Kdysi to prohlásila výborná herečka paní Stepkowská, když řekla, že 4. června 1989 skončil v Polsku komunismus.

JM: Když u nás byla demonstrace 21. srpna 1989, zdejší režim ji rozehnal. Ale paradoxně v té době už polský Senát a polský Sejm přijaly deklaraci, v níž sovětskou okupaci z roku 1968 odsoudily.

(redakčně kráceno)