Se Zdeňkem Velíškem o předsednictví jako soutěži

Zdeněk Velíšek se dramaturgicky podílel na pořadech Studio reportérů, Evropská mozaika, Evropské fórum a Evropské události. Je autorem námětu třídílného televizního eseje Duše Evropy a scénáře dokumentu Jak se jim bydlí. Ve svých komentářích se zaměřuje na Evropu, na její integrační proces a postavení ve světě, ale i na globální politiku. V nakladatelství Edice České televize vydal dosud dvě knihy komentářů Svět týden po týdnu (2006) a Svět, o který mi jde (2007).

Považujete se za Evropana?

Ano, považuji. Asi to ve mně zapustilo kořeny už v dobách, kdy středem Evropy vedly elektrické dráty železné opony. Ty nám nejlíp dokazovaly, že evropanství je něco, co se nám odpírá; něco, co pro nás má silnou přitažlivost, a něco, co v sobě nosíme už celá staletí.

Často pobýváte ve Francii. Jak vnímáte údajnou nedůvěru Francouzů při předávání předsednictví ČR?

Nemyslím si, že to, co se odehrává na politické úrovni, je možné přičítat Francouzům jako takovým, jako národu. Vždyť koneckonců i u nás se ta nedůvěra z francouzské strany přičítala hlavně jednomu člověku, francouzskému prezidentovi, který se tak zabydlel v předsednické funkci, že chtěl i po jejím skončení zůstat iniciátorem evropských aktivit. Vyplývalo to hodně i z jeho povahy. I jeho premiér a členové jeho vlády si stěžují, že je nenechá nic dělat, že chce zastat všechno sám.

A pak si také myslím, že se česká politická scéna - tedy spíš ta její vládní část - chovala přecitlivěle vůči Sarkozyho pokračující aktivitě na evropském hřišti. Od začátku roku je přece svět - nejen Evropa - dějištěm nebývalých bouří. A Amerika navíc nemá dodnes v ruce taktovku. Taky v Americe se přece předávala štafeta. Takže Amerika těm iniciativním Evropanův, jako je Sarkozy, nechala v záležitostech globální povahy volné pole. A mimochodem, kdyby měla Evropská unie svou stálou zahraničněpolitickou garnituru, a ne každého půl roku jinou, tak by odpadlo takové zbytečné hašteření, jaké jsme tu měli. A ještě ke všemu vypuklo kolem několik záležitostí, které vyžadovaly rozhodnost a váhu celé Unie.

Podle průzkumu polovina Čechů považovala bruselskou plastiku Davida Černého za nadsázku a polovina za ostudu. Za co ji považujete Vy?

Pořád se teď říká, že umění má provokovat, takže Entropa je to správné umění. Podle mě má umění inspirovat, povznášet, pěstovat smysl pro krásu a dobro. V tom „smyslu pro dobro“ může být samozřejmě obsaženo, a dost často také je, i společenské, nebo dokonce politické poselství uměleckého díla; občanský postoj umělce. To jsem taky podtrhl v Evropských událostech. Když jsme tam měli o Entropě reportáž, řekl jsem ve studiu něco takového, jako že autor asi chtěl těmi symboly jednotlivých zemí bojovat proti předsudkům, proti falešnému nebo zjednodušenému vnímání těch zemí. Ale že to bohužel málokdo chtěl takto chápat. Risknul jsem tu interpretaci, přestože ani nevím, jestli to autor opravdu tak myslel. Hlavně nevím, jak myslel tu původní lež o kolektivním autorství umělců ze sedmadvaceti zemí. Právě tímhle se u mě jako autor diskreditoval a myslím, že tuhle lest, která mu posloužila k umístění Entropy v sídle sedmadvacítky, asi neocení ani ti, kdo se na Entropu v Bruselu chodí dívat, a přitom vědí nebo se dovědí, jak to s ní bylo.

Zažil jste v televizi období, kdy musela v takovém rozsahu informovat o Evropě?

Řekl bych, že téma Evropa bylo v ČT na obrazovce po celých - skoro celých, abych se opravil - dvacet let. Nejdřív nás EU moc nechtěla, odkládala naše přijetí - to bylo jedno téma, které jsme reflektovali. Pak nás napínala, zkoušela a vychovávala - to mluvím o třech desítkách kapitol přijímacího procesu. Já sám jsem v těch letech před přijetím Česka do EU editoval a moderoval vždy několik let cykly pořadů Evropské fórum, pak Evropská mozaika; teď jsou to Evropské události. A samozřejmě to nebyly jediné pořady s evropskou tématikou. Ale byla období, třeba kolem referenda o vstupu do EU, kdy frekvence evropských témat na obrazovce houstla. Těsně po referendu uvedla ČT například ve třech sobotních večerech dokumentární cyklus, ke kterému jsem napsal námět: Duše Evropy.

Z čeho jste čerpal informace o předsednictví?

Nemám žádné zvláštní zdroje: tiskové agentury, české a evropské noviny, a to jen omezenou paletu těch, které má redakce předplacené. A jelikož chci ten obzor rozšířit, trávím hodiny denně na internetu, nadávám na něj, protože tam informace nejsou tak přehledné, je to selekce podle kriterií té které země a za závažnými komentáři aby člověk šel až do blogů jednotlivých komentátorů. Ale jinak zaplať pánbůh za internet! Jeden zdroj snad přece jen používám víc než kolegové: evropská rádia.

Podle čeho vybíráte témata pro týdeník Evropské události?

To je složité. Hlavně se musím omezit na to, co dokážu shromáždit, a to je velmi nepříjemné. Chtěl bych, aby ten pořad šel po problémech evropské současnosti, a ne po událostech evropské každodennosti. Sám do něj proto přináším reportáže s problematikou menšin, migrace, neevropských náboženství nebo třeba jaderné energetiky. Těch témat společných všem je mnoho, a pokud to jde, točím o nich kvůli srovnání v různých zemích. Měl jsem třeba reportáže z Francie a ze Švýcarska o přenášení dopravy zboží ze silnic na koleje, o větrných elektrárnách z Dánska, o ekologických domech z Německa a Švýcarska nebo o sociálním bydlení z Francie, Dánska a Švýcarska.

Ale pořad se jmenuje Evropské události a musím přiznat, že události, které se dějí právě teď, přitahují právem pozornost. Události zatlačují do pozadí fenomény a souvislosti, na ty zbývá méně času. A reportáže o problémech doby a regionu, nikoli jen o problémech jednoho okamžiku a jedné země, jsou také nákladnější.

Nechte nás nahlédnout pod pokličku Evropských událostí…

V editování a moderování se střídáme, někdy dva, někdy tři, produkce je po celou dobu stálá. Do pořadu nepřispívají jen zahraniční korespondenti ČT.  Některé reportáže vznikají v redakci, další dostáváme od jiných evropských televizí, od agentur. Ty se pak ovšem musejí zpracovat, většinou by v původní podobě nebyly vysílatelné. Takže hodně práce se ještě udělá ve střihu a podílejí se na ni naši velmi trpěliví a - na základě svých zahraničních zkušeností mohu říci - mistrní střihači.

Když člověk v pátek skončí a má na starosti hned další vydání, může už rovnou začít hledat, vymýšlet, telefonovat, psát e-maily…

Co byste poradil svým kolegům ze Švédska, až budou informovat o předsednictví?

Nejspíš bych se Švédům radit neodvažoval. A když, tak asi to, co jsem právě naznačil. Radši se nedívat tak křečovitě na to, zda „naši“ prohrávají či vyhrávají, zda něco v Unii vybojují, ale dívat se na věci předsednictví z evropského nadhledu. Přenést napínavost té hry na jiné hřiště, na kterém Evropa jako celek už dlouho spíš prohrává, než že by bodovala. A to je špatná vyhlídka do budoucnosti - pro Švédy, pro nás, pro Francouze… Možná víc pro nás než pro Francouze.

Vydáno pod