Stíhačka MiG-17 uskutečnila svůj první let

Moskva - Stíhačky poháněné proudovým motorem se sice objevily již na sklonku druhé světové války, ve velkém je ale vojáci začali používat až na přelomu 40. a 50. let. USA byly pyšné na svůj F-86 Sabre, sovětští inženýři přišli s legendárním strojem MiG-15. Kvality obou si piloti naostro vyzkoušeli během korejské války, už před ní se přitom usilovně pracovalo na nových strojích. Nástupcem „patnáctky“ se nakonec stal MiG-17, který poprvé vzlétl 26. července 1949. Ve výzbroji jím bylo vybaveno velké množství států, zejména z oblasti východního bloku, včetně ČSSR. Vedle války v Koreji se s nimi bojovalo také ve Vietnamu a v arabsko-izraelských válkách.

Na první pohled je MiG-17 velmi podobný svému předchůdci. Avšak v několika významných bodech se dost liší. Má prodlouženou zadní část trupu, zvětšenou směrovou a výškovou plochu. Největší změny ale zaznamenala křídla, kde byla výrazně zredukována jejich tloušťka a upravena jejich šípovitost. Na křídla byly také rozmístěny tři aerodynamické plůtky, čímž bylo dosaženo mnohem lepších letových vlastností, zejména chování letounu při vyšších rychlostech. Vylepšený model dosahoval o zhruba 50 kilometrů v hodině vyšší maximální rychlosti, MiG-17 byl dokonce jako jeden z prvních stíhacích letounů schopen překonat rychlost zvuku v horizontálním letu.

Další úpravy letounu

Po prvních měsících zkoušek ale bylo jasné, že konstruktéry čeká ještě hodně práce. Po dalších úpravách, které se dotkly brzdících štítů, kormidel nebo kýlu pod zádí, byl letoun konečně v říjnu 1952 zaveden do výzbroje prvních jednotek. Do bojů v Koreji se ale již nezapojil. Jako první sovětská stíhačka byl vybaven střeleckým radarem a v roce 1953 se dočkal i přídavného spalování. V polovině 50. let dostalo první stroje MiG-17F i československé letectvo, dva stroje sloužily jako osobní letouny pro jeho nejvyšší důstojníky. Běžní piloti pak o něco později dostali k dispozici dva tucty stíhaček verze PF.

MiG-17 ve výzbroji Varšavské smlouvy 

Původně se uvažovalo také o licenční výrobě MiGu-17 v Aeru Vodochody, které mělo zkušenosti s „patnáctkami“, nakonec ale dostal přednost nadzvukový MiG-19. Licenční "sedmnáctky se ale vyráběly v Polsku (jako Lim-6) a Číně (Šen-jang J-5), celkem vzniklo přes 10.000 letounů všech verzí. MiG-17 sloužil během let v řadě armád, a to nejen zemí Varšavské smlouvy nebo dalších sovětských satelitů - ve výzbroji je měl i Pakistán či Maroko. Jako bojový typ je nyní používá už jen KLDR.

Nejslavnější éru ale zažily stroje MiG-17 v polovině 60. let během první fáze vietnamské války. Už tehdy zastaralé podzvukové letouny se úspěšně postavily modernějším americkým letounům. Řada severovietnamských pilotů totiž dávala obratným malým stíhačkám přednost před stroji MiG-21. V manévrovacím boji na krátké vzdálenosti totiž proti „sedmnáctkám“ vyzbrojeným kanóny neměli Američané zpočátku příliš šancí. Situace se změnila až poté, co americké letectvo přišlo s novou taktikou.

MiG-17
MiG-17