„Divadlo vzniklo z kostela,“ říká farář Štěpán Hájek

Bytové bohoslužby, divadelní festival, undergroundová kapela Lídl & Velík. Tyto a jiné zdánlivě nesourodé aktivity spojil se svou osobou evangelický farář Štěpán Hájek. V roce 1980 se rozhodl studovat teologii, kterou o pět let později dokončil. Právě na škole také založil kapelu Lídl & Velík inspirovanou tvorbou Sváti Karáska. Na své první místo duchovního si ale kvůli politické atmosféře v zemi musel nějakou dobu počkat. Nakonec se dostal do Třebíče, města s velmi rozvinutou undergroundovou scénou, se kterou lidsky splynul, a vytvořil mnoho zajímavých kulturních akcí. Znovu tím dokázal, že farář může být nevěřící společnosti blíž, než by se čekalo. Na svých dalších místech duchovního v kulturních aktivitách pokračoval (založil např. divadelní festival Parrésia aneb Ráj srdce a labyrint světa nebo Husovický Dvorek). S evangelickým farářem Štěpánem Hájkem, působícím dnes v Brně v Husovicích, hovořila v červencovém pořadu Před půlnocí Nora Janečková.

Po střední škole jste neuvažoval jen o studiu teologie. Proč nakonec zvítězila?
Když jsem měl maturovat, v rozmýšlení, co budu dělat, jsem tíhnul k humanitnímu vzdělání, přestože jsem studoval na dopravní průmyslovce železniční dopravu. Bylo to v roce 1980, takže možnosti studovat školu s humanitním zaměřením byly velmi omezené. Nakonec převážil záměr jít na teologii i vzhledem k tomu, že se nás takto rozhodlo několik přátel.

Jak náročné bylo dostat se na bohosloveckou fakultu?
Byla tam jedna velká překážka - přímo při přijímačkách seděl zástupce ministerstva kultury, který si tipoval lidi. A když řekl, že ten a ten nepůjde, tak prostě nešel. Někdy to bylo stanoveno předem na základě kádrových důvodů a někdy zase překvapivě pustili na studium třeba syna disidenta.
Pamatuji si, že s námi dělal přijímačky jeden kolega, který tam byl už potřetí, ale ani jednou ho nevzali, protože chlápek z ministerstva řekl nebrat. V tomto případě šlo nejspíše o mstu jeho otci, který měl nějaké politické vroubky. Takže ho vydusili prostřednictvím jeho syna.

Vy jste se dostal napoprvé?
Dostal jsem se tam vcelku bez problémů včetně všech kamarádů, kteří se hlásili se mnou.

Existují nějaké záznamy o těch, kteří chtěli studovat teologii, ale nemohli uspět?
Hned po revoluci vznikla na fakultě rehabilitační komise složená z profesorů a studentů, která všechny tyto případy zmapovala. Existuje z toho poměrně obsáhlý výstup, kde jsou uvedeny příklady jak studentů, kteří nemohli být přijati, tak studentů, kteří byli vyloučeni třeba z politických důvodů apod.

Zaznamenával jste politické i další tlaky na teologickou fakultu?
Politické tlaky byly především na profesory, což jsme pak jako studenti zprostředkovaně schytávali. Profesoři byli totiž v dvojím ohni. Na jedné straně radikální studenti, kterým šlo o nějakou křesťanskou a občanskou statečnost, a na druhé straně tlak z ministerstva i StB, který byl asi ostřejší. Profesoři v tom proto všelijak plavali, lavírovali, což jsme jim v našem mládí měli za zlé. Bylo to tedy takové napjaté a při různých příležitostech to vždy vyšlo najevo. To pak byly konflikty a velmi nepříjemné situace.

Museli jste absolvovat i nějaké absurdní obory?
Neměli jsme vojenskou katedru (absolventi šli normálně na dva roky na vojnu), ale měli jsme to, čemu se říkalo politika. To byly dějiny dělnického hnutí, politická ekonomie, vědecký komunismus apod. Chodili to tam přednášet pedagogové z jiných fakult. Někdy to mělo až ráz frašky - třeba když adeptům farářského řemesla vyprávěli vědecký komunismus, bylo to k zblití, ale jindy to zase byla docela legrace.
Moc jsme jejich postavení nechápali, protože oni se nám snažili nějak vyjít vstříc, nebyli to žádní sekerníci. Zřejmě tam posílali takové lidi, aby nás neodradili, ale spíše zaujali.

Na fakultě jste založil undergroundovou kapelu Lídl & Velík. Jaké bylo její zaměření?
Bylo to se spolužákem Zdeňkem Šormem. Protože jsme oba psali vlastní písničky, dali jsme se dohromady. Vycházelo to hodně z naší lásky k blues, ale protože jsme nebyli žádní muzikanti, jako blues to nikdy moc nevypadalo.
Především šlo o vyjádření vlastních pocitů. Šlo o texty, které se snažily vyjádřit pocit mladého, jednadvacetiletého kluka, který se za komunismu rozhodl jít studovat teologii. Chtěli jsme nějakým způsobem vykřičet vlastní způsob víry a svoje názory. Texty to byly hodně subjektivní, což byla tehdy dost novinka, protože do té doby se v církvi psaly písničky tak, aby to mohli zpívat všichni.
Hodně jsme vycházeli ze Sváti Karáska, jehož písničky jsme znali a líbily se nám. Snažili jsme se proto na to nějak navázat, protože on okolo těchto let emigroval. Cítili jsme se tedy jeho pokračovateli a po těch pětadvaceti letech to vypadá, že jsme jimi i byli podle toho, co říkají lidé a jak se jim to líbí.

Aktivně jste působili v letech 1980 až 85. Co vás vedlo k tomu, že jste ukončili činnost vaší kapely?
Byla to vysloveně studentská kapela složená ze studentů teologie a dalších fakult. Takže když jsme se Zdeňkem Šormem skončili fakultu, přirozenou cestou jsme to rozpustili. Naše cesty se totiž do značné míry rozešly (tedy místně, ne lidsky).

Měli jste jen vaše původní texty nebo jste texty i přebírali?
Vím o jedné písničce na text Jana Skácela Studánka je plná krve, který Zdeněk zhudebnil. Jinak si na cizí texty nevzpomínám.

Jaké plány máte s vaší kapelou dnes? Uvažovali jste o obnovení jejího působení? Vím, že jste to několikrát zkusili.
Problém je, že neumíme moc hrát. A obnovovat v dnešní době kapelu, kde hrají lidé, kteří to neumí, je trochu zvláštní. Tehdy to mělo nějaký smysl, dnes už ne.
Měli jsme několik comebacků. V roce 2003 nás pozvali na festival v Ondřejově, kde jsme před x lety hrávali. Festival totiž slavil dvacet let trvání, a proto tam pozvali všechny tehdejší účinkující včetně nás. Hráli jsme tak vlastně po 20 letech, přijelo spoustu našich fanoušků a jejich dětí.
Úspěch to byl docela velký, takže jsme pak asi dvakrát třikrát zahráli na festivalech a akcích, kde jsme věděli, pro koho hrajeme. Ale jít někam na veřejnost a hrát cizím lidem, to už se asi neodvážíme.

Co říkají vaše děti na vaši hudbu a skladby?
Kupodivu se jim to líbí. Pro každého otce je senzační pocit, když jeho děti mají rády stejnou muziku. Navíc mě povzbuzovaly, abychom se dali dohromady a zahráli. Těšily se na to a různě to rozhlašovaly a zvaly známé. Takže perfektní.

Jaké byly vaše další kroky po fakultě?
Měl jsem jako vikář nastoupit v Praze, ale nedostal jsem takzvaný státní souhlas. To byla tenkrát taková obludná záležitost - každý, kdo chtěl dělat farářské povolání, k tomu musel mít Státní souhlas o duchovenské činnosti.
Nemělo to ani oporu v zákoně. Šlo o svévolný akt, který spoustě lidí znemožnil vykonávat jejich práci. Mnozí tak po pěti letech fakulty nemohli dělat, na co studovali. A mnoho lidem, kteří už na sborech pracovali, kvůli nějakému společenskému angažování (např. podpisu Charty) souhlas vzali.
Protože jsem tedy tento zpropadený souhlas nedostal, musel jsem jít dělat něco jiného. Ze začátku jsem v Praze v knihkupectví Kalich dělal skladníka, pak jsem dělal rok v továrně na pneumatiky pro nákladní vozy a autobusy. No, a potom to vypadalo, že půjdu na vojnu. A protože jsem chtěl jít na vojnu radši jako farář než dělník, ještě jednou jsem zkusil získat státní souhlas a dostal jsem ho.
Na podzim roku 1986 jsem díky tomu nastoupil do Třebíče na zaučenou ke staršímu kolegovi. Strávil jsem tam asi tři čtvrtě roku. Mám na to příjemné vzpomínky, protože v Třebíči byl tenkrát zajímavý aktivní underground. Pořádali tam literární večery, hráli divadlo, organizovali koncerty.

Jak se vám do tohoto prostředí podařilo proniknout?
Měl jsem usnadněnou pozici, protože přede mnou už tam byli dva kolegové na zaučenou. Ti se tam zkontaktovali, jeden dokonce z Třebíče pocházel a měl tam spoustu kamarádů, takže pro mě bylo poměrně snadné se s místními spřátelit.
Později jsem pro ně začal dělat zvláštní bohoslužby v neděli večer. Vždy to bylo někde v bytě, v podstatě ilegálně, i když farář, u kterého jsem byl, o tom věděl a mohl by to eventuálně před úřady obhájit. Takže takto jsem kázal v nějakém bytě, lidé poslouchali, pilo se při tom pivo, a když jsem skončil, vždy se strhla debata. Někdy, když se jim to nelíbilo, nechali mě to docela tvrdě sežrat.
Byla to pro mě velká zkouška, kdy jsem si ověřoval, že farář může mluvit k veřejnosti, která s církví nemá nic společného. A přitom tam ty styčné body jsou, když se člověk snaží mluvit srozumitelně a interpretuje biblické texty současným způsobem.

Jak jste reagoval, když měl někdo zcela odmítavé stanovisko k vašim postojům?
Když měl někdo odmítavé stanovisko, jednou mi vynadal a příště už nepřišel. Tak se to nějak přirozeně tříbilo, až zůstali lidé, které to nějak zaujalo. S těmi jsem pak většinou udržoval kontakty i v dalších letech - jezdili za mnou na faru atd.

V Třebíči jste přímo v kostele pořádal také čtení básní. Jaké básně to byly?
To jsem nepořádal přímo já. Takzvané třebíčské máničky, jak jsme si říkali, vymyslely, že udělají čtení básně Jana Zahradníčka Znamení moci, a perfektně to připravily. Udělali jsme to v třebíčském evangelickém kostele na Velikonoce 1987. Pozvali jsme tam spoustu lidí - všichni literáti a výtvarníci, co v Třebíči byli, tam přišli. Byl plný kostel. Já jsem kázal o kříži, k tomu jel ten Zahradníček a krásně se to propojilo. Byla to obrovská síla a všichni na to rádi vzpomínají.

Byly nějaké dozvuky ze strany úřadů? Zahradníček byl přece jenom zakázaný katolický autor.
Ani nevím. Nikdo mě kvůli tomu nevyšetřoval, nikdo nic neříkal. Nějak to prošlo. Možná to na úřadech vyžehlil můj kolega, třebíčský farář Jan Trusina.

Jaká byla reakce církevních autorit?
Nikdo mě ani nenapomínal ani nechválil. Moc se o tom nemluvilo. Byly to věci, které se dělaly, ale mluvit o nich bylo nebezpečné. Takže ani nevím, jestli o tom věděli.

Po tři čtvrtě roce jste dostal vlastní farnost a z Třebíče odešel. Kam?
Bylo to v Horních Dubenkách, což je vesnička na jihu Českomoravské vysočiny, pár kilometrů pod Telčí, pod vrcholem Javořice.
Najednou jsem byl na samostatném sboru a musel dokázat, jestli farářem vůbec dokážu být, čímž jsem si ze začátku vůbec nebyl jist. Nevěděl jsem, jestli se dokážu bavit s venkovany o tom, co je zajímá. Jestli budu schopen napsat každou neděli dobré kázání, aby tam zase přišli. Jestli budu schopen udělat pohřeb, aby to bylo důstojné a nebyla to fraška. Bylo tam prostě mnoho otazníků.
První roky jsem se proto věnoval spíše tomu, abych práci vůbec dokázal zvládat. Takže i když jsem přišel na vesnici, kde přece jenom tolik kultury není, byl jsem natolik pohlcen prací, že mi to zas až tak nechybělo.

V Horních Dubenkách jste ale nakonec kulturu trochu rozvířil…
Po roce jsem se tam seznámil s divadelníkem Petrem Oslzlým z Brna a dalšími jeho přáteli. Tím jsem se dostal do kontaktu s brněnským kulturním životem. Vyvrcholilo to tím, že jsme v roce 1995 s Petrem Oslzlým a Josefem Kovalčukem založili divadelní festival. Jmenuje se Parrésia aneb Ráj srdce a labyrint světa.
Festival je koncipován tak, že se snaží propojovat zvěstování evangelia (bohoslužbu, kostel) a řeč světa, umění, kultury. V praxi to probíhá tak, že se začne bohoslužbou a pak lidé vyjdou před kostel, kde se odehrává divadelní představení. Ráj srdce (zvěstované slovo v kostele) je najednou konfrontován s chaosem světa a se všemi radostmi a strastmi, které na člověka doléhají.
Setkávají se tak různí lidé. Někteří tam jsou hlavně kvůli divadlu, ale jdou i do kostela. A naopak jiní tam jsou hlavně kvůli kostelu, ale jdou i na divadlo. Dochází tak ke krásným situacím, kdy se univerzitní profesor baví s traktoristou a starosta Telče mluví s nějakým řemeslníkem o divadle nebo o kázání. Je to něco senzačního, co se jen tak nevidí.

Byl to záměr propojit divadlo a kostel? Chtěli jste nějak obnovit církevní tradice?
Byl to spíše zájem mých přátel divadelníků, kteří věděli, že divadlo původně vzniklo z kostela. A zajímavé v tom pro ně bylo, že se pokusili to divadlo ke kostelu po x staletích vrátit.
To se dařilo, ale nebylo to vždy jednoduché. Zejména když nám nepřálo počasí a muselo se hrát v kostele. Vznikaly tak totiž zajímavé situace, kdy v kostele, na místě svateb, křtů a pohřbů, pobíhá někdo s revolverem a střílí, típá cigarety o podlahu apod. Pro místní to bylo náročné a hodně se o tom po prvním ročníku debatovalo.
No, ale když přišel druhý ročník a zeptal jsem se, jestli tedy budeme pokračovat, všichni řekli, jdeme na to.

(redakčně kráceno)