Církev a Evropa

Duchovní život, duchovní rozvoj církve, náboženství, to vše bylo zejména ve druhé polovině 20. století a v dalších letech až po dnešek zasaženo jako většina společnosti převratnými společenskými změnami. Ať to byla zvěrstva druhé světové války, totalitní komunistická diktatura nebo rozvoj globalizované konzumní společnosti. Hlavní evropské církve, evangelická a katolická, v hektickém půlstoletí mnohdy tápaly a chybovaly - hledaly cestu zpátky k lidem i k sobě samým. Nakonec však v moderní společnosti dokázaly obhájit svou existenci a staly se nepostradatelným partnerem v boji proti nesvobodě a útlaku.      

O vývoji církve především v poválečné Evropě hovořili v Historii.eu z 16. července katolický teolog Tomáš Halík (TH), evangelický farář Miloš Rejchrt (MR) a historik Jaroslav Šebek (). Ptal se novinář Vladimír Kučera.

Vynechat druhou světovou válku při debatě o církvích a o víře by bylo pokrytecké. Jak to bylo s katolíky a druhou světovou válkou?
TH:
Katolická církev v této době jako celek obstála. Lidí, kteří byli nějakým způsobem uhranuti nacismem, bylo v katolické církvi naprosto minimálně.
Protestantismus měl trošku těžší situaci, protože byl hodně provázán s pruským státem. Navíc v Lutherovi byly určité prvky, které bylo možné zneužít a které mohly vyznít antisemitsky, nacionálně. (Luther sám to rozhodně takto nemyslel.)
Určitá část evangelické církve v Německu to využila jako prapor souputnictví s nacismem. Proti těmto Deutsche Christen se však postavila velmi statečná část takzvané vyznavačské církve.
V katolické církvi ještě před válkou papež Pius XI. jednoznačně odsoudil všechny tři totalitní režimy 20. století. Dokumentem Non abiamo bisogno (Nepotřebujeme) z června 1931 odsoudil Mussoliniho fašismus. V březnu 1937 německým dokumentem Mit brennender Sorge (S palčivou bolestí) odsoudil nacismus a jeho rasovou teorii a ve stejný týden se speciální encyklikou vypořádal i s komunismem. Jeho nástupce Pius XII. pak dával přednost spíše krokům diplomatickým, což je také součástí různých kontroverzí.
Jinak jako celek katolická církev jednoznačně rozpoznala, že se jedná o jakési agresivní novopohanství. Hitler se ostatně netajil tím, že až zlikviduje židovství, na řadě bude katolická církev. Také spousta katolických kněží zahynula v koncentračních táborech.
Velikou změnu v postojích katolické církve vyvolalo pronásledování Židů. V křesťanství nebyl antisemitismus. Křesťané věděli, že rasová nenávist je něco, co s křesťanstvím nelze sloučit. Byl tam však přítomen jistý antijudaismus, určitá polemika vůči židovskému náboženství, která se táhne už od nejstarších dob křesťanství. Najednou však mnohým došlo, že právě antijudaismus mohl vytvořit určité předpolí toho, co se pak se Židy během války stalo.

Jak to bylo s luterány, protestanty?
MR:
Ztak vysoce postavenýchprotestantských ústnikdy nezaznělo něco tak jasnéhojako z úst papeže Pia XI.,který v roce 1938 v jednom rozhlasovém vysílání z Belgie řekl,že v duchovním slova smyslu jsme semité my všichni. To bylo naprosto jednoznačné.
Na protestantské straně je trochu nesnází s tím,že tam takový oficiální mluvčí neexistuje. Na rozdíl od katolicismu je protestantismus regionální záležitost - protestantské církve jsou obvykle zemské církve.
I v Německu to tak bylo. Samozřejmě tam byla chuť sdružit je do většího celku, víceméně formálně. A je pravda, že většina německých luterských církví se sjednotila pod vlajkou německých křesťanů (Deutsche Christen), což bylo vyloženě nacisticky sympatizační hnutí.
Velkou hanbou tohoto hnutí je, že okamžitě najelo na antisemitismus. Takže od roku 1935 bylo třeba zakázáno, aby evangeličtí, luterští faráři měli židovské manželky.
Jen německá menšina Vyznávající církve dokázala být v některých ohledech statečná. Přesto se jim přece jenom nechtělo jít kvůli Židům do ostrého konfliktu.

Ale pokud vím, tak Bílá růže byla duchovní opoziční organizace?
JŠ:
To byla organizace,která vznikla v Mnichověa sdružovala vesměs katolicky orientované studenty,kteří působili na mnichovské univerzitě.
Katolická církevnebo katoličtí představiteléněmeckého odbojebyli aktivně účastni na pokusu o atentát na Hitlerav červenci roku 1944.A jmenovalbych třeba výrazného kněze Alfreda Delpa. To byl jezuita,který participovali na přípravě sociálního programuobnoveného Německa, což byly zárodky sociálně tržního hospodářství,na které navazuje Německopo svém vzniku v roce 1949.

MR: Menšina Vyznávající církve měla ještě další menšinu, ale zase velice výraznou. Jejím představitelem byl Dietrich Bonhoeffer, který se podílel na různých pokusech o odstranění Hitlera, až byl v dubnu 1945 popraven. Tento člověk jednoznačně zachránil čest německého protestantismu.

Mluvilo se zde o Piu XII. Existuje taková představa, a my jsme se o ní učili ve škole, že vedl v katolické církvi jisté hnutí, které žehnalo nacistickým zbraním?
JŠ:
Mýtus, že církev žehná zbraním,pochází ještě z dobyprvní světové války. Týká se to feldkurátů, polních kněží, kteří u jednotlivých jednotek žehnali vojákům předtím, než byli nasazeni do boje (než šli na smrt).

Druhá světová válka se svými hrůzami přinesla ještě jeden fenomén: Ve veřejném mínění se začala naplňovat teze, že Bůh je mrtev, protože kdyby byl, tohle by nikdy nedopustil. Bylo to tak masivní, jak to dnes prezentují třeba umělecká díla? Nebo naopak víra lidi v jejich utrpení posilovala?
TH:
Opravdu hluboká víra tím byla posílena.Je to i umělecky zpracováno: Židé jednou uspořádali v koncentračním táboře soud s Hospodinem - podobně jako se soudil s Hospodinem Job a mnohé jiné starozákonní postavy - a shledali ho vinným. Pak skončili soud a šli se společně pomodlit k Hospodinu. To je daleko hlubší postoj než odmítnutí víry. Odmítnutí víry je odmítnutí víry, která si zaslouží být odmítnuta.
Byla osvícenská představa, že za kulisami dějin je nějaký Pánbůh, Hybatel, který je zodpovědný za to, co děláme. Takový Bůh opravdu není. Takovýto Bůh jako ručitel jakési harmonie přírody a dějin, to je náboženství, které si zaslouží, aby skončilo, takový Bůh je mrtev.

Hovoří filozof Erazim Kohák (přepis doplňujícího rozhovoru):
Začal bych od tatínka a také od maminky. Oba nějakým zázrakem přežili koncentrák a oba se vrátili daleko silněji a jasněji věřící. Věděli, že boží přítomnost je opravdová.
Byli ale i lidé, pro které to bylo něco úplně jiného. Ten zážitek znamenal, že Pánbůh selhal. Ale to byli většinou lidé, pro které víra znamenala, že Pánbůh bude jako deus ex machina, že vždy přijde na pomoc. Jenže v křesťanské tradici tohle byla spíš pověra než víra.

JŠ: Nedávno jsme si připomínali 40 let od smrti kardinála Josefa Berana. To je příklad člověka, který vyšel z hrozného utrpení věznění v koncentračním táboře v Dachau posílen.
Myslím, že tato zkušenost sdíleného utrpení, protože v Dachau byli kněží z různých evropských zemí a další vězni různého názorového přesvědčení, vedla k tomu, že v církvi začaly padat hierarchické přehrady, které tady několik staletí byly. Tato zkušenost přispěla k tomu, že církev byla schopna se víc otevřít modernímu světu.

MR: Můj učitel profesor Bič, starozákoník a orientalista, se právě v Dachau s Beranem velmi skamarádil a trvalo to i po válce. To je na tom úžasné.
Myslím, že sblížení evangelíků a katolíků, ke kterému u nás skutečně došlo, bylo z velké části způsobeno Beranovým rozměrem, protože to byl člověk nejen úžasně statečný, ale i otevřený a schopný mít rád evangelíky.

TH: Pronásledování, koncentráky, vězení, ať už byly nacistické nebo komunistické, mnoha teologům a křesťanům v lecčem pomohly. Třeba v době stalinismu skutečně padaly přehrady. Ti lidé předtím žili ve svých uzavřených světech (evangelickém, katolickém, masarykovském) a najednou zjistili, že mají mnoho společného.
Vím od mnoha katolických kněží, kteří byli v 50. letech vězněni, že to přijímali i jako určité pokání za triumfalismus církve Rakousko-Uherska. A říkali si, že jestli jednou z věznění vyjdou, církev bude muset vypadat jinak. Bude ekumenická, sloužící, netriumfální a žijící z podstatných věcí.
Nakonec přišli z vězení ven a dozvěděli se, že proběhl nějaký druhý vatikánský koncil, který přesně zdůraznil věci, které si tam protrpěli.
Jeden takový příklad: Nedávno zesnulý Václav Vaško mi vyprávěl, jak byl jako mladý člověk v komunistickém vězení spolu se světícím biskupem z Olomouce. Pamatoval si ho, jak chodil ve své fialové nádheře a najednou tam seděl v muklovských hadrech. Jednou mu při draní peří řekl: „Přinesu vám to peří, Excelence.“ A biskup odvětil: „ Neříkej mi Excelence. Říkej mi bratře.“
Tento posun od Excelencí k bratřím byla tak draze zaplacená zkušenost, že při prvním proslovu po pádu komunismu jsem říkal: „Prosím vás, dejme si pozor na to, abychom nenastoupili opačnou cestu - od bratří k Excelencím.“

Lidé, kteří přišli do komunistických kriminálů jako nevěřící nebo vlažně věřící, vzpomínají na sílu kněží, kteří jim hodně pomohli. A nejen kněží, ale i silně věřící křesťané.
JŠ:
I zkušenost komunismu přispěla k tomu, že se v Československu v relativně uvolněných 60. letech rozvíjel i ekumenický dialog.
Připomněl bych například semináře v Jirchářích, kterých se účastnili jak katoličtí, tak evangeličtí intelektuálové. A byli tam i lidé, kteří prošli komunistickými kriminály. Rodila se tam velmi zajímavá zkušenost, která se pak hlavně využila v době pražského jara v roce 1968. Pro obě církve je smůla, že se v této zkušenosti nemohlo po vpádu tanků pokračovat.

Vzpomínám z mládí, jak jsme chodili na půlnoční, i když jsme nebyli nějak věřící, ale dotyk vyšší myšlenky tam do jisté míry byl. Ostatně moderní historie církví je spojena s obrovskou Navrátilovou podpisovou akcí a velikou „svíčkovou“ demonstrací v Bratislavě.
Jak to, že církve po roce 1989 ve většině postkomunistických zemí ztratily kredit, který jim komunisté nepřímo dali?
TH:
V Čechách je takový paradox, že lidé sympatizují s těmi, do kterých se kope. A u nás se do církví kopalo mohutně.
V žádné zemi komunistického bloku, snad kromě Rumunska nebo Albánie, nebyl tak systematický útlak církví (zejména majoritní katolické) jako v Československu.
Pravděpodobně si mezinárodní komunismus vybral právě naši zem jako terén pokusu o totální ateizaci společnosti a k naprostému vytlačení církví z veřejného života. Věděl totiž, že tady byly určité antiklerikální tradice, složité církevní dějiny, napětí mezi češstvím a katolictvím, které vzplanulo po roce 1918.
Po pádu nacismu zvlášť katolická církev a významní katoličtí politici, jako byli Schuman, De Gasperi, Adenauer, sehráli obrovskou úlohu v rekonstrukci poválečné Evropy a při vzniku Evropské unie. Jejich víra a kultura je spojovala a pomohla jim odstranit nacionální překážky (zejména mezi Francií a Německem).
Mnozí čekali, že církev bude hrát podobnou roli v postkomunistické Evropě. To se ale z mnoha důvodů nestalo. Přece jenom se ukázalo, že disidentské jádro bylo v církvích jen nepatrnou částí. Větší část církve a zejména kléru nebyla připravena na život ve svobodě, který vyžaduje úplně jinou strategii. Mnozí už nedovedli žít bez nepřítele a hledali nepřítele nového (liberalismus, Západ atd.).
Navíc si mnozí křesťané podvědomě mysleli, že až padne komunismus, vrátí se období lidové církve, období tradičního náboženství. To se nestalo. Sociálně-kulturní milieu lidové církve je jinde, to už nebude. Velkou šancí pro církve jsou dnes naopak křesťané volbou. Křesťané, kteří to neberou jako tradici, ale kteří si víru sami volí.

MR: Nejsem si úplně jist, jestli zrovna u nás bylo pronásledování křesťanů za komunismu to nejdrastičtější. Nezapomeňme, co všechno se dělo v Sovětském svazu…
Možná jsme ale byli specifičtí tím, že komunisté to tady uměli dobře rozehrát. Začalo se mluvit o husitských tradicích. Komunistická strana se stala pokračovatelkou husitství. Vždyť když lidové milice přísahaly na Staroměstském náměstí, hrála jim do toho dechovka Ktož jsú boží bojovníci.
V tomto galimatyáši pak bylo o něco snadnější církvemi manipulovat, zvláště těmi nekatolickými. Mám totiž za to, že čím dále byla za komunismu nějaká církev od církve katolické, tím to měla u režimu lepší.

JŠ: Neprobudily se jen husitské, ale i národně liberální instinkty. Nesmíme zapomínat, že rozchod mezi katolicismem a národem nastal už v druhé polovině 19. století. Ještě v období před rokem 1848 byli kněží nositeli vlastenecké myšlenky (páter Vrba nebo viz. Zapadlí vlastenci).
Po období revoluce 1848 dochází k radikálnímu rozchodu většinového národně liberálního tábora s církví. Tyto instinkty tady zůstaly i po roce 1989 a nemohla to překrýt ani solidarita s pronásledovanou církví.

MR: My, kteří jsme patřili do toho disidentského jádra uvnitř našich církví, jsme trošku viděli do kuchyně a žádné iluze o stavu křesťanstva v Československu jsme si nedělali. Takže mě spíš překvapilo, kde se bere ten lidový zájem o církev a ochota vyměnit ideologii v tom vakuu po marxismu.

Nemůžeme vynechat otevření se všech církví navzájem a světu nekřesťanskému nebo méně křesťanskému. Bylo to díky druhému vatikánskému koncilu. Jak to proběhlo? Jak k sobě církve našly cestu?
TH: Druhý vatikánský koncil byl velkou historickou událostí, která ale nespadla z nebe. Předtím proběhla celá řada reformních hnutí, vlastně už od 19. století. Biblická reforma, liturgická reforma, sociální reformy, sociální myšlení katolické. Byla také celá řada významných teologů, zejména ve Francii a také v Německu, kteří to ale měli za Pia XII. a ještě v 50. letech těžké.
Ovšem pak přichází zajímavý papež Jan XXIII., historik, diplomat, stařičký pán, o kterém se myslelo, že bude takový přechodný papež na kratičkou dobu. A ten pohnul kormidlem.
Klíčovými slovy tohoto druhého vatikánského koncilu byl dialog aggiornamento. Aggiornamento znamená zdnešnění. Nejde ale o laciné přizpůsobení se moderní době. Aggiornamento je jakási prověrka toho, co platí a co už nelze držet.
Navíc tento dialog byl mnohého druhu. Jednak to byl dialog ekumenický: Uvědomit si, že s protestanty, pravoslavnými, anglikány je mnohem víc společných věcí než naopak. Další krok byl s Židy a pak s mimokřesťanskými náboženstvími. Židovství mělo přitom mimořádné postavení, kdy se řeklo, že nejde o úplně jiné náboženství, protože s ním máme společné kořeny.
Tak vznikl zvláštní sekretariát pro dialog s Židy a zvláštní sekretariát pro dialog s mimokřesťanskými náboženstvími. A pak další sekretariát pro dialog s nevěřícími a ateisty.
Dokumenty druhého vatikánského koncilu totiž řekly, že největší příčinou ateismu jsou chyby církve. Do té doby byl ateismus chápán jako hřích nebo jako intelektuální nedostatečnost porozumět důkazům Boží existence. Najednou se řeklo ne - hlavní příčinou je špatný příklad, který dávala církev v minulosti.
Tato kritická revize církevních dějin potom vyvrcholila slavným aktem Jana Pavla II., který na prahu druhého tisíciletí požádal lidstvo i Boha za odpuštění všech vin, kterých se církev v minulosti dopustila. Přesně je pojmenoval, otevřel archivy a uspořádal historické konference, kde se otevřeně diskutovalo o věcech, jako je antisemitismus, násilí při křížových výpravách, inkvizice atd. (byl revidován případ Galilei).
Velkou úlohu v tom sehrál americký katolicismus, který se od počátku naučil žít v pluralitní demokratické společnosti a zjistil, že demokratická společnost je vynikající prostředí pro rozvoj katolické církve. Významní američtí teologové tak přinesli americkou zkušenost do centra církve, což potom velmi ovlivnilo otce druhého koncilu, kdy řekli ano demokracii, moderní společnosti, lidským právům.
Mimochodem: Jeden z nejvýznamnějších dokumentů, dokument o podpoře náboženské svobody, byl při dramatické diskusi podepřen kardinálem Beranem, který musel na konci svého života opustit vlast. Beran vystoupil na koncilu, připomněl nešťastnou historii Jana Husa a násilné rekatolizace a ve jménu těchto špatných zkušeností prosil, aby přijali tu deklaraci, kterou se církev staví za princip náboženské svobody.

Byli jste připraveni na podanou ruku katolické strany? Nebo to bylo pro nekatolické církve překvapení?
MR:
Pro některé to bylo radostné překvapenía pro některé nic nového. Protestantismus je hodně individualistický, takže v něm víc než nějaké sněmy a koncily působí výrazní jedinci. Ti si pak dovedou podat ruce a nepotřebují k tomu žádné koncily.
I v našich dějinách byly krásné postavy, které si spolu rozuměly. Třeba národní buditel Matěj Sychra, katolický kněz v Jimramově, a superintendant reformované církve Blažek, první potoleranční farář na panství, které patřilo hraběti Belcredimu. Tito lidé se pravidelně scházeli, hráli spolu pěkné hry, něco popíjeli a zvelebovali kraj. Úžasně si rozuměli a všichni tři byli navíc svobodní zednáři.
Slavný autor Broučků Jan Karafiát je právě z Jimramova a vzpomíná na to, jak nikdy nebyly žádné problémy v soužití s katolíky v tomto městě. Takže i v minulosti existovaly krásné ostrůvky nejen tolerance, ale i vzájemné vstřícnosti.

Co to přinesl koncil zbytku světa? Tedy lidem, kteří nebyli aktivní v životě křesťanském. Změnil koncil politiku světa? Změnil jeho další fungování?
JŠ:
Především církev začala dialog s tímto světem. Celou dobu po francouzské revoluci byla církev v jakémsi dobrovolném ghettu. Uzavřela se vůči tomuto světu a v podstatě nekomunikovala. Všechny problémy, o kterých se tady hovořilo, pak často pramenily z toho, že církev nebyla schopna přistoupit na realitu moderní doby.
Druhý vatikánský koncil otevřel církev světu a otevřel možnosti dialogu mezi lidmi věřícími a lidmi dobré vůle, mezi křesťany všech konfesí a lidmi z jiných náboženství. To je v současné době globalizovaného světa jedna z věcí, která by se měla dále rozvíjet. Je to dědictví koncilu, které má stále silnou a v této době ještě daleko větší platnost než předtím.

MR: Velice významné bylo, že protestanti se po druhém vatikánském koncilu museli víc tázat, proč jsou vlastně evangelíci: Co je naší identitou? Co vlastně chceme? Vždyť u katolíků kněz už mluví k lidu a nemumlá do oltáře, mluví ze zesilovacího zařízení národním jazykem, eucharistie, podobojí je možné. Najednou spousta odlišovacích znaků evangelictví ztratila význam.

JŠ: Určitá svobodomyslnost, která je spojena s druhým vatikánským koncilem, do jisté míry odstartovala i hnutí roku 1968, studentské hnutí, jakoby liberalizaci celé evropské společnosti. I když to samozřejmě nebyl cíl koncilních otců.

Hovoří filozof Erazim Kohák (přepis doplňujícího rozhovoru):
Ke katolické církvi mám jako evangelík dvojitý vztah. Na jedné straně se musím přece jen distancovat od věcí, se kterými nemohu souhlasit. Na druhé straně to chápu jako moje dědictví. Pro mě byl Jan XXIII. světec. Vatikánský koncil pro mě znamenal, že se jako evangelík mohu vracet ke svaté církvi obecné.
A to, že v posledních letech dochází k obratu, je pochopitelné. Církev není na týden, ta je na tisíciletí.

TH: Vatikánský koncil také zinternacionalizoval církev. Všichni hierarchové byli do té doby v podstatě z evropského světa. To se proměnilo a přicházel i třetí svět, kde je dnes křesťanství daleko dynamičtější než v Evropě. Samozřejmě byla též velká očekávání, že modernizace přinese větší vliv církve. To se nestalo a je to velký argument mnoha konzervativců, kteří vystupují proti koncilu.
Někde se to aggiornamento chápalo dost povrchně. Vyčítám to takzvanému supermodernistickému proudu, který očekává, že církev přistoupí na všechna hesla současného světa. Se světem musí církve vést dialog, musí být jeho partnerem, ne jeho nepřítelem, ale také se mu nesmí přizpůsobovat.
To se stalo například v církvi v Holandsku, kde kněží stále mluvili o lidských právech, o ženských právech, o ekologii. Na to si lidé řekli, že to čtou v novinách, slyší v televizi, takže proč by kvůli tomu ještě chodili do kostela.
Umění církve na konci 20. a na prahu 21. století je v tom ty věci vybalancovat. Církev nesmí být příliš vzdálena od světa ani opakovat, co svět říká. To není žádný dialog, to nemá žádný smysl. Dialog má smysl, když říkáte něco trochu jiného a vnášíte tam něco, co provokuje.
Církev má svět provokovat. Nemá to dělat hloupě, ale jsou jí svěřeny některé věci, kterým přece jenom svět tleskat nebude.

JŠ: Byly zde zmíněny velké ideologie - nacismus, komunismus - a role církve v nich. Do jisté míry měla tehdy církev přes všechny problémy svou pozici jednodušší, protože oba systémy představovaly jasně definovaného nepřítele. Ovšem teď, v době konzumní společnosti, sekularizace, materializace a relativizace hodnot, církev těžko hledá recept, jak těmto trendům čelit.

TH: U politické role katolické církve v druhé polovině 20. století je třeba upozornit na několik zásadních proměn.
Pius XII. po válce, možná i díky tomu, že si byl vědom, že měl razantněji vystoupit proti nacismu, razantně vystupoval proti komunismu. Církev měla tehdy daleko větší odhad nebezpečí ze Sovětského svazu, než měly západní demokracie. Ty si až do fultonského projevu myslely, že bude pokračovat protihitlerovská koalice a Sovětský svaz bude rozumnější. Pius XII. ale věděl, že přijde pronásledování, a systematicky na to církve ve střední a východní Evropě připravoval.
Ovšem pravděpodobně si myslel, že pronásledování bude sice drastické, ale krátké, protože komunismus brzo skončí. Jenže komunismus měl delší dech, než si myslel.
V tom je zase jedna problematická věc okolo druhého vatikánského koncilu. Pavel VI. si totiž tehdy řekl, že to nelze dělat od stolu z Vatikánu, ale že se na to musí zeptat přímo kněží v komunistických zemích.
To už ale byli lidé kompromističtí a kolaboranti. Ti autentičtí byli zavřeni v kriminále. Proto od nich přišlo takové to: „Moc ty komunisty nedrážděte.“ Byla to politika malých kroků, takzvaná východní politika Vatikánu, která trvala prakticky až do nástupu Jana Pavla II.
Když Jan Pavel II. nastoupil a druhý den se ho ptali novináři, jaká bude jeho východní politika vůči komunismu, řekl: „Nebude naivní.“ A také skutečně naivní nebyla a změnila svět.
První návštěva Jana Pavla II. v jeho rodném Polsku byla demonstrací toho, že komunismus je v Polsku jen povrch a že to, čím skutečně žije polský národ, je jeho papež a církev. Z této atmosféry vlastně vzniklo hnutí Solidarita, které poprvé rozbilo monopol moci v komunistickém režimu. Církev totiž sehrála úžasnou roli v tom, že vytvořila platformu, na které se poprvé setkalo dělnické hnutí s intelektuálským.

MR: Co se týče otevřenosti církve, není cesty zpět. Uzavřít se do opakování nějakých věčných pravd by znamenalo, že vliv církve bude ještě menší.
Můžeme s vnějším světem toliko hovořit, vést dialog. Ale vést dialog znamená také klást otázky. A to je úkol nás křesťanů. Dělat to stejně jako Ježíš, který v evangeliích hlavně klade otázky. Ptá se, za koho mě lidé mají, za koho mě máte vy a proč se bojíte a proč se tolik staráte o šaty a takové věci.

TH: To je důležité i pro budoucnost Evropské unie. Katolická církev se v posledních desetiletích velmi zasloužila o přechod od autoritativních režimů k demokratickým režimům na celé řadě míst této planety. Ať to byly Filipíny, Španělsko, Chile nebo Polsko. A dnes také velice podporuje sjednocení Evropy.

Hovoří filozof Erazim Kohák (přepis doplňujícího rozhovoru):
Náboženství nemá být politikum, ale křesťanské dědictví je i u neznabohů. Dokonce ve dvou formách. Na jedné straně Evropa buduje na křesťanském dědictví římském, katolickém, na druhé straně vychází z francouzské revoluce. A francouzská revoluce je dědička reformace. Svoboda, rovnost, bratrství. No, husité tomu tak neříkali, ale mohli by.
Jestli si Evropa udělá z náboženství politikum, bude potlačovat náboženskou stopu, která je stěžejně důležitá. Chápu to jako zkoušku síly naší křesťanské víry.
A teď kolem sebe vidím mnoho malých Čechů, kteří brebentí jednoznačnou češtinou, a kdybych byl slepý, nerozpoznal bych je od ostatních Čechů. Jenž oni mají šikmá očička. Vítám takové Čechy! A jestliže tady budou také Češi, kteří se modlí k Mekce, výborně. Obohatí to kulturní tradici.
Ovšem jestli naše kulturní tradice už je tak prohnilá, že se dá zachovat jen ostnatým drátem nebo nějakou celní unií, pak nestojí za to, abychom ji zachovávali.

TH: Nedávno jsem spolupodepsal dokument katolických organizací, které jednoznačně podporují podpis Lisabonské smlouvy. Nejde však o to, aby v preambuli bylo zmiňováno křesťanství. (I když by to bylo poctivé, protože křesťanství je něco, co nelze od identity Evropy odmyslet).
Jde o to, aby dokumenty samy byly prosyceny křesťanskými hodnotami, jako je solidarita s lidmi, ohled ke slabším, právo individua, právo svobody svědomí. Všechny tyto hodnoty vyrostly z křesťanských kořenů a křesťané chápou, že je dnes musí obhajovat.
Právě tohoto ducha bychom chtěli vnést do evropského sjednocení. Ne nějakou nostalgii po katolické či protestantské Evropě minulosti. To je minulost. Budoucnost je ale něco, kde bychom jako křesťané také měli mít své místo.

(redakčně kráceno)