„Nejsem vyloženě lidumil,“ říká ředitel nadace ADRA Jan Bárta

Humanitární organizace ADRA vznikla ve Spojených státech před více jak padesáti lety. Od té doby působí její národní centra ve 125 zemích světa. Do České republiky přišla ADRA v roce 1992. Postupně se zde vyvíjela a etablovala, až se stala třetí největší humanitární organizací u nás. ADRA pomáhá téměř po celém světě jak při humanitárních krizích, tak při rozvojové činnosti, jako je třeba stavba škol apod. Ředitelem české pobočky ADRA je Jan Bárta, humanitární pracovník, ale také výtvarník, který stále maluje, kreslí, ilustruje a vystavuje doma i v zahraničí. Nejen na práci ředitele humanitární organizace se v Před půlnocí z 23. července ptal Jiří Václavek.  

V jednom z rozhovorů jste řekl, že jeden z největších předsudků o vás je, že jste hodný syn svého hodného otce?
Stále na tom trvám. Můj tatínek byl farář a v tomto náboženském prostředí se tak nějak předpokládalo, že člověk bude hodný. A můj otec skutečně hodný člověk byl. Problém bych viděl v tom, že otec nasadil laťku hodně vysoko, takže norma, kdo je a kdo není hodný, je jinde, než jsme obecně zvyklí. Otec ve mně zůstal, přestože je devět let mrtvý… Někdy je těžké být synem svého otce.

Ovlivnil vás otec ve vašem životním směřování k humanitární pomoci, v tom, co děláte?
Můj tatínek za války, ještě než se rozhodl studovat teologii, maloval. Tenkrát ale byly školy zavřeny, tak šel do učení a vyučil se písmomalířem. (Shodou okolností jsem v roce 1971 šel také studovat na písmomalíře, protože jsem se kvůli tatínkovi nedostal na školu.) Přesto si myslím, že si strašně přál, abych tu teologii studoval. A já jsem ji kvůli němu nakonec opravdu vystudoval.

Nehodný syn hodného otce… V čem tkví vaše největší hříchy?
O hříších se špatně mluví, takže je asi tady vyznávat nebudu. Navíc jsem protestant, takže nemáme tu zpovědnici.
V každém případě jsem tak trošku bohém, což možná mého tatínka trochu trápilo. V prostředí, kde jsem vyrůstal přece jenom existoval určitý řád, proti kterému jsem vždy nějak bojoval. Byl to určitý zápas mezi mnou a otcem a řádem, v kterém jsem vyrůstal. Otec mě měl ale rád a já jeho taky.
Na druhou stranu proto, že jsem vyrůstal v době tvrdé normalizace 70. let a musel jít do učení a nakonec skončil na šachtě, tato ukázněnost mi něco dala. Jinak bych se možná úplně ztratil, vzdal bych to a rezignoval. Ukázněnost mě vedla k tomu, abych se udržel i v prostředí, které mi nepřálo.

Čím jste dnes víc? Spořádaným administrátorem, ředitelem humanitární nadace, nebo rozervaným bohémem, výtvarníkem?
Duší jsem výtvarníkem a bohémem. Ovšem v našem rodě se občas objevil herec nebo člověk od divadla, takže lze ledacos sehrát. A to ne, že by člověk něco předstíral, ale že skutečně musí nějakou roli hrát, že se do ní vžije. A role ředitele nadace ADRA mě docela baví.

Jak jste se vůbec k práci ředitele nadace dostal? Byl jste na nějakých humanitárních misích nebo je vaše funkce čistě manažerská?
Jako dobrovolník ADRA jsem jel na svou první výpravu do Čečenska v roce 1995. Jel jsem tam jako novinář. Jako dobrovolník ADRA jsem navštívil několik uprchlických táborů v Dagestánu, protože do Grozného jsme se nedostali. Od té doby jsem s nadací ADRA spolupracoval.
V případě balkánského konfliktu jsme pak měli takový zajímavý projekt pro děti ve školách. Po podepsání daytonských dohod jsme se ještě s kolegyní keramičkou Martou Lipusovou dostali přímo do Sarajeva, kde jsme s dětmi modelovali a malovali. Ty věci jsme pak představili v Čechách a nakonec skončily na výstavě v Bruselu v Českém domě, ale byly také v Göteborgu.
Tehdy uzrála průběžná spolupráce. Nehovořil bych ale o misích. Spíše to byla práce člověka, který se na to dívá z odstupu. Tato novinářská práce mi vyhovovala.

Pamatujete si okamžik, kdy padlo rozhodnutí pomáhat na plný úvazek?
To nepadlo asi nikdy. Pozvání k roli ředitele uzrálo, když jsem odjel za svým bratrem do Kanady, který bydlel na zlatokopecké stezce směrem na Aljašku. V té době se předsedou správní rady ADRA stal můj kolega, s kterým jsem dvanáct let fáral na šachtě. A ten mi několikrát volal, ať se přihlásím do konkurzu na ředitele nadace. Dlouho jsem se zdráhal a odmítal jsem, ale u jednoho z těchto telefonátů mi za zády stal můj tehdy asi šestnáctiletý syn, který mi řekl, ať to vezmu. Rozhodl tedy nakonec můj syn.

Takže rodina vás nakonec dotlačila…
Tak se to říct nedá. Skutečně jsem o tom tolik nepřemýšlel, nejsem vyloženě nějaký lidumil. Mě prostě práce s lidmi baví, tak jsem se do toho pustil. Musím ovšem říct, že kdybych věděl, co mě čeká, mnohem více bych to zvažoval.

Někde jste řekl, že je pro vás humanitární práce útěk před složitými otázkami, které se vám honí hlavou, protože když někdo potřebuje pomoci, není třeba moc filozofovat. Před kterými otázkami utíkáte?
Tedy to je zpověď… Prostředí, ve kterém žijeme, je víceméně výplodem postmoderního myšlení. Prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, bylo vyloženě modernistické. V tomto prostředí se ví, co je pravda a lež, v postmodernistickém je všechno nejisté. To je moment, který mi připravuje v životě určité nesnáze - je jisté, že všechno je nejisté.

Obdivuji, jak dokážete skloubit umění s humanitární prací. Zvládáte vystavovat, například v dubnu jste otevíral výstavu v Bruselu. Kdy malujete? Jak to děláte?
Jeden čas jsem dokonce maloval i ve své kanceláři. Teď už jsem s tím skončil a znovu se vrátil do svého malého ateliéru. Je to ovšem tak, že k malování utíkám, když už je té administrativy a manažerské práce moc. Malování je tak něco, co mě nabíjí.

Humanitární práce je pro vás určitě i inspirací při malování. Třeba jejich barevnost. To je inspirace z Asie?
Myslím, že ano. Má to jakousi kontinuitu a vývoj, odráží to vnitřní napětí ve mně. Poprvé jsem se setkal jako ředitel s bídou při tsunami. Strávil jsem pak řadu týdnů na všech těch místech, takže bídy jsem viděl skutečně velmi mnoho. Na druhou stranu jsem viděl, jak rychle se člověk dokáže adaptovat. A jak rychle se dokáže adaptovat i příroda. Tropická příroda je přitom něco, co člověka musí zasáhnout.

Napadlo vás někdy, že byste jako výtvarník realisticky zobrazil, co vidíte kolem sebe v krizových oblastech? Něco jako když Goya v 19. století maloval hrůzy války.
K tomu jsem zatím nenašel odvahu. Spíše mám vždy pocit, když se z toho vrátím, že je třeba malovat věci, které v sobě mají něco z naděje. Škaredostí je na světě dost. Samozřejmě v grafice vás černá barva víc nutí k tomu, abyste se zabýval i horšími věcmi. K tomu mám při těchto událostech po ruce skicák a dělám si skici, ale zpravidla z toho stejně vzejde obraz, který je pozitivní.

Obohatí vás nějak setkání s lidmi, kteří přišli rázem o všechno? Dá se na tom vůbec najít něco pozitivního?
Setkání s takovým člověkem nebo rodinou je vždy originální zážitek, který je poznamenán bolestí. Pro mě je to pozitivní v tom, že ti lidé nezůstávají sami. Proto tam také jsme.
Sílí ve mně přesvědčení, že bolest nelze vyhnat z našeho života. A je omyl naší společnosti, že když se dobře pojistíme, zajistíme, nic se nás nemůže dotknout. Proto třeba tsunami zaujalo Evropu, protože ti lidé tam jeli na dovolenou, a i když měli všechno zaplacené atd., ta hrůza přišla. To je pravda o životě - bolesti se nelze vyhnout.

Jak si vyhodnocujete takové události, jako byly nedávné nenadálé povodně, živelné pohromy? Vidíte to jako uvědomění si ztráty jistoty?
Celá tisíciletí se tak žilo a počítalo se s tím, že je život poznamenán bolestí. Ráj na zemi není možný. Jediné, co z toho vyplívá jako pozitivní, je, že je tady lidská solidarita, nesení bolesti. Bolesti se nezbavíme, ale jsme schopni ji nést.

Je pro lidi postižené povodněmi důležitější péče psychologů a práce humanitárních pracovníků, nebo finanční a materiální pomoc?
Úplně bych to nerozlišoval. Nicméně dnes jsme měli schůzi s ostatními představiteli humanitárních organizací (Člověk v tísní, Charita, Diakonie, Červený kříž) a shodli jsme se na tom, že se stále podceňuje psycho-sociální stránka. Na to je třeba myslet.
Tito lidé, i když se jim podaří vyklidit dům, mají příslib podpory atd., jsou ve strašném průšvihu. A u psychického stavu člověka je potřeba počítat nejméně s rokem, než se vrátí do původního stavu.

Jak vlastně fungují vztahy mezi humanitárními organizacemi? Jde to vždy ruku v ruce nebo mezi vámi existuje i rivalita, konkurence?
O konkurenci je možné hovořit. Koneckonců jsme v České republice ve velké platformě FoRS. Ovšem v případě takovýchto katastrof, jako jsou povodně, se ukázalo, že jsme schopni se domluvit i kooperovat naše aktivity. Samozřejmě se to neobejde bez určitých střetů, ale myslím, že je to k dobrému. Dokonce od roku 1997, kdy byly první povodně na Moravě, vidím určitý progres.

Jak se od té doby změnila ochota Čechů pomáhat? Kdysi jste řekl, že jsme tak na půli cesty, že to, co je za našimi humny, nás nezajímá. Platí to stále?
Ještě bych k tomu přidal, že toho, co neprojde médii, si lidé nevšimnou. Když se ale objeví něco na prvních stránkách, lidi to zaujme.

Takže pomáháme až ve chvíli, kdy to dojde do našich domovů?
Ano, jinak to skutečně přehlédneme. Takové povodně, jaké zažíváme tady, jsou v Bangladéši dvakrát do roka. Dokonce tam v určitých chvílích přišlo o obydlí 15 milionů lidí, ale když se u nás v novinách nic neobjeví, nikoho to netrápí. Za to ale skutečně nemůže český člověk. Prostě v médiích není takový zájem - bližší košile než kabát.

Neexistují přesto nějaké trendy, zlepšení v tom, jak Češi pomáhají ? Nedávno jste řekl, že na severní Moravě nemáte o víkendech nouzi o dobrovolníky, kteří pomáhají při odklízení škod po povodních.
To je pravda. V mladší generaci je to téměř samozřejmost. Je fakt, že globalizace přibližuje i problémy světa blíž k nám. Druhá věc je, že dobrých lidí, kteří mají chuť pomáhat, je opravdu dost. A posláním nadace ADRA není stavět domy, vlastnit nemovitosti, ale spíše podpořit chuť lidí, kteří mají třeba dvě tři hodiny v týdnu čas, aby zašli a někomu to dobro prokázali třeba jen tím, že si s ním popovídají.

Tak jak je to běžné v západním světě, třeba ve Velké Británii. Tam je dobrovolnictví věc prestiže?
Přesně tak, píší si to do životopisu. Je to top manažer a přitom jednou týdně v neděli zajde do domova důchodců a popovídá si se dvěma staroušky. To začíná fungovat i u nás. Nazývá se to dobrovolnické hnutí a já skutečně věřím, že to tak je, že se to stane součástí našeho běžného života.

Nebylo by v dnešním globalizovaném světě lepší spojit se se zahraničními charitami a vytvořit celek, který by umožňoval uskutečnit náročnější a větší projekty? Podobná spolupráce funguje na platformě EU.
ADRA je networková organizace, takže v tuto chvíli pomáháme třeba na Srí Lance a v Barmě, a přitom tam není nikdo z nás Čechů. Třeba velké projekty okolo tsunami provádíme společně s ostatními zeměmi (máme asi 120 národních nadací ADRA).
Vzpomínám si na obrovský projekt v Thajsku (my jsme na něj dali asi 7 mil. korun) pro lidi, kteří přišli o celé vesnice. Museli jsme je přestěhovat do vnitrozemí, čímž ovšem ztratili tradiční způsob obživy, rybaření, takže jsme jim museli hledat práci, zařazení. Na tomto projektu se podílelo sedm států - Německo, Finsko, Švédsko, Rakousko a další.

Je práce humanitární organizace stále více o marketingu? Vybíráte konkrétní pomoc nejen podle toho, kde je to potřeba, ale i podle toho, na co by třeba Češi mohli slyšet, na co by mohli přispět?
To samozřejmě, to rádi přiznáváme. V rámci našeho státu existuje i osm takzvaných prioritních zemí, protože tam můžeme na projekty sehnat peníze snadněji i ze státní pokladny. Proto se soustředíme na projekty v těchto zemích. Důležité je také rozhodnutí velkého donora, který je ochoten zaplatit projekt někde v Keni nebo jinde v Africe. To se ovšem týká především rozvojových projektů.
U humanitárních projektů hledíme především na to, aby bylo lidem co nejdříve pomoženo. Teď je to třeba příklad uprchlických táborů na Srí Lance nebo stále ještě v Barmě po cyklónu.

Kdo jsou nejčastější dárci? Velcí donoři anebo chudá „novozákonní vdova“, která dá i přes svou nouzi?
Obojí. Vysvětlil bych to typickým příkladem: Po tom, co vypukla naše ekonomická krize, kdy nikdo z nás netrpí hrůzou, hladem, velké firmy vám řeknou, že vám nedají sponzorský dar, protože to je to první, na čem šetří. Ovšem ti obyčejní lidé projekt podporovat nepřestávají.

Jak se vůbec projevuje ekonomická krize v charitě?
Ještě se projeví. Tento rok není tak katastrofický a doufám, že slova „katastrofický“ nebude třeba použít ani příští rok. Nicméně v případě státní podpory máme pocit, že vzhledem k úsporám nějaký úbytek těch peněz bude. Nemyslím si ale, že by se podpora zastavila úplně.
Skutečně však věřím v lidskou solidaritu. Ostatně se to ukázalo i při letošních povodních. Dary nepřicházely od nějak bohatých lidí, ale od normálních, obyčejných lidí, kteří mají sami svých problémů dost.

Loni jste přišli s e-donation, kdy člověk, který přispívá, ví přesně, kam jeho peníze jdou. Jak to zabralo?
Obzvlášť v mladší generaci velmi dobře. Asi delší chvíli bude trvat než se to stane samozřejmostí, protože internetový obchod je internetový obchod. Tady najednou můžete přes internet koupit tři cihly a přispět tak na školu v Indii. (Těch 120 tisíc, které jsme na školu potřebovali, se nakonec podařilo získat právě díky drobným dárcům.)
V současnosti chystáme projekt, kdy si budete moci koupit svazek mrkve pro mongolské zemědělce. To jsou bývalí pastevci, kteří díky klimatickým změnám přišli o svá stáda a musí teď v poušti něco pěstovat.
Podrobnosti lze nalézt na www.edonation.cz nebo přímo na našich stránkách www.adra.cz. Tam je všechno.

Nejaktuálnější je asi pomoc oblastem postiženým povodněmi. Kolik peněz se vám podařilo vybrat? Kolik se vám jich podařilo už rozdělit?
K 22. červenci to bylo něco přes 11 milionů a přes DMS to byly asi 3 miliony. V první fázi se nám podařilo proinvestovat asi 3 miliony. Teď se chceme věnovat odbornější pomoci - sanaci omítek. Tam bychom chtěli působit v poradenské činnosti. Také nám záleží na čištění studní, což máme dohodnuto už s konkrétními firmami.

Co byste si přál v nejbližší době jako soukromá osoba a jako ředitel nadace ADRA?
Nemám si, co tolik přát. Mám všeho dost. A o to, abych byl spokojenější v některé oblasti života, bych se měl snažit hlavně já sám.
No, a pro nadaci… Jsem strašně spokojen s tím, jaké mám spolupracovníky. Takže bych si moc přál, aby moji spolupracovníci byli se mnou spokojeni a aby tým pracoval dál takovým způsobem, jak se mu daří doposud.

(redakčně kráceno)