„Fotografie mi pomáhala přežít,“ říká fotograf Jindřich Štreit

Fotograf Jindřich Štreit začal svou profesní dráhu jako vesnický učitel a ředitel školy, už v té době však vášnivě fotografoval všední svět a události kolem sebe. Motivy jeho fotografií jej dokonce na začátku 80. let přivedly do vězeňské vazby. To mělo za následek nejen zákaz dále vyučovat, ale i vystavovat. Fotografovat však nikdy nepřestal. Dokonce do sametové revoluce pořádal neoficiální výstavy podobně stíhaným umělcům. V současnosti se stále věnuje fotografii, ale i pedagogické práci na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Pochopitelně také vystavuje, a to nejen v Čechách, ale i v zahraničí (nedávno se vrátil ze zahájení své výstavy v Brazílii). Jedním z jeho posledních projektů je cyklus Tichá nemoc zachycující pacienty s rakovinou prostaty. V červencovém Před půlnocí Jindřicha Štreita zpovídala Nora Janečková.

Vystudoval jste pedagogickou fakultu, později pracoval jako učitel a nakonec jako ředitel. Jak vzpomínáte na toto povolání?
Vždy jsem velmi rád učil. Bylo to na malé vesnické škole, takže jsem učil téměř všechno. Nejdříve to bylo v Sovinci a pak v Jiříkově.

Fotografii jste se věnoval už tehdy?
Fotografovat jsem začal v průběhu studií na pedagogické fakultě v Olomouci.

Co vás k fotografii tak táhlo?
Fotografie je to nejkrásnější, co mě v životě potkalo. Kromě lásky. Je úžasné být v kontaktu s lidmi, poznávat mezilidské vztahy apracovat s detailem. Všem to doporučuji.

Dokumentujete každodenní okamžiky. Jakým způsobem vyhledáváte konkrétní momenty?
Sám to nevyhledávám, ono si to vyhledává mě. Jsem pouze ten, který to nachází a zaznamenává.

Kdyby se vás někdo zeptal, co je pro vaše fotografie typické, co byste odpověděl?
Nazval bych to sociální dokument.

Proč jste dostal zákaz dále vyučovat?
Účastnil jsem se jedné výstavy v Praze, která byla údajně nepovolená a fotografie byly zabaveny. Bylo to v předrevoluční době, takže jsem byl obviněn z hanobení republiky a prezidenta.

Díky tomu jste pak strávil čtyři měsíce ve vazbě. Jak zatčení proběhlo?
U nás doma proběhla třináctihodinová domovní prohlídka a potom mě v poutech odvedli do vězení.

Co jste tedy vlastně vyfotil?
Byla to vesnická schůze, na níž bylo předsednictvo ve většině oproti ostatním. Těžko jsem pak dokazoval, že těch lidí tam bylo daleko více. České schůze jsou totiž pověstné tím, že většina lidí sedí spíše vzadu.

Fotografie pochází z roku 1981. Ve vazbě jste strávil 4 měsíce. Jak to bylo s vaším fotografickým materiálem, když jste se vrátil domů?
Všechny fotografie, negativy i vybavení fotokomory mi byly zabaveny. Ale když jsem se po revoluci odvolal, bylo mi prakticky všechno vráceno.

Přineslo vám vězení něco pozitivního?
Byla to neuvěřitelně důležitá zkušenost pro život v mnoha směrech. Je nenahraditelné zažít pocit bezmoci. Nevzpomínám na to rád, byl to těžký zážitek, ale jsem rád, že jsem ho podstoupil.

Jak na vaše zatčení reagovalo nejbližší okolí? V té době jste už měl malou dceru.
To bylo snad to nejtěžší… Vědomí, že nebude moci studovat, že bude postižená rodina.
Od roku 1982 do revoluce jsem nejdříve balil knihy v knihovně a pak pracoval jako dispečer na státním statku v Rýžovišti. Po celou dobu jsem byl pod dohledem Státní bezpečnosti, bylo to několik lidí, kteří mě stále sledovali.

Jak se vám s tímto dařilo žít normální život?
Bylo to dost těžké. Ale řekl jsem si, že jsou dvě cesty. Buď zůstanu zatrpklý, nebo to přestanu vnímat a budu pracovat, jako bych nebyl sledován. Nikdy jsem neuvažoval, že bych přestal fotografovat. Fotografie byla pro mě alfou a omegou a pomáhala mi přežít.

Vystavoval jste v té době?
Tehdy jsem se svou ženou pořádal v Sovinci hodně výstav. Ne fotografických, protože jsem měl zákaz vystavovat a publikovat. Ovšem přímo na vesnici jsem pořádal výstavy předním umělcům z Československa i ze zahraničí, kteří nesměli vystavovat v oficiálních galeriích. Takže tam vystavoval třeba Olbram Zoubek, Adriena Šimotová, Václav Boštík, Čestmír Kafka, Dalibor Chatrný a mnoho dalších.

Tyto výstavy se konaly u vás doma. Jaký měly charakter?
Byla to vlastně velká setkání lidí, kteří podobně cítili. Vernisáže byly spojeny s koncerty, divadly, ale hlavně šlo o setkávání. Samozřejmě se v kuloárech řešily i jiné problémy než ty výtvarné.

Byly tyto vernisáže pod dohledem StB?
Určitě byly a téměř na každé byli příslušníci státní policie.

Neměli vaši hosté obavu, že budou nějak postiženi?
To byla doba protestů, všichni jsme něco riskovali.

Tyto vernisáže se z vašeho domu postupně přesunuly jinam. Kam?
Postupně jsme dělali výstavy i v kostele a samozřejmě na hradě v Sovinci, kde se pořádají dodnes. Vernisáže byly doprovázeny hudbou a divadlem různého rázu. Vystoupila tam například Hana Hegerová nebo z klasické hudby Bohdan Warchal. A mnoho a mnoho dalších hudebníku a lidí, kteří přednášeli, zpívali nebo hráli divadlo. Třeba Břetislav Rychlík tam měl jedno ze svých prvních představení.

Jakou podobu má Sovinec v dnešní době?
V Sovinci pokračuje rekonstrukce hradu, který patří pod muzeum v Bruntále. Akce, které se tam pořádají, mají velice dobrou úroveň. Stále tam děláme výstavy, v současné době je tam velká výstava celé výtvarné skupiny Q z Brna. Myslím, že se snažíme udržet úroveň. Celý hrad funguje velmi dobře.

Jste to vy, kdo vybírá hosty na Sovinci?
Co se týká výtvarných výstav, tak ano. Je to ale samozřejmě ve spolupráci s paní ředitelkou atd. Snažíme se to také stále doplňovat o doprovodné akce (divadlo, muziku…). Právě třeba při výstavě brněnských umělců ze skupiny Q vystoupilo několik hudebních skupin z Janáčkovy akademie. Nebo tam kolegové připravili filmový večer, který se tam pořádá pravidelně několik let.

Můžeme v Sovinci vidět i vaše fotografie?
V Sovinci jsem měl výstavu v roce 2006. A protože jsem také členem skupiny Q, jsou moje práce součástí právě probíhající výstavy.

Nedávno jste se vrátil z vaší výstavy v Brazílii. Jaké bylo její zaměření?
Jde o takový koncept skutečně pouze českých fotografií, abych představil Českou republiku. Mám z toho vekou radost.

Jaká je propojenost Brazílie a České republiky?
V Brazílii je hodně českých emigrantů, kteří tam odešli v několika vlnách. Jedna byla po roce 1948, pak byla velká vlna po roce 1968. Do Brazílie ale odcházeli i mladí lidé po sametové revoluci. Sám jsem navštívil nejméně sedmdesát rodin v celém středu Brazílie.

Jakým způsobem reagovali na vaše fotografie?
Fotografie měly ohromný ohlas, vyšel tam katalog, celostránkové recenze v mnohamilionových nákladech. Brazilská televize dokonce přinesla velký záznam z vernisáže.

Vystavujete v současnosti i v České republice?
Budu mít výstavu v Písku, kde budu představovat ještě se svou studentkou takový cyklus o Romech. Dělali jsme totiž takový soubor fotografií k filmu Černá srdce, který bude uveden na filmovém festivalu v Písku.

Jedna z vašich výstav je také v nemocnici u svaté Anny. O jakou výstavu se jedná?
Je to výstava, která se jmenuje Tichá nemoc. Je to výstava, která řeší problematiku rakoviny prostaty.
Přivedl mě k tomu docent Vladimír Študent z Fakultní nemocnice v Olomouci, který mě oslovil, zda bych neudělal cyklus na toto téma. Velmi jsem váhal, protože jsem nevěděl, jak takovéto téma uchopit. Nakonec jsem se pro to rozhodl, protože shodou okolností touto nemocí onemocněli moji dva přátelé.
Byl to jeden z nejtěžších cyklů, které jsem kdy dělal, a to i po psychické stránce. Fotografujete totiž lidi, kteří jsou na hranici mezi životem a smrtí. Považuji tento cyklus za velmi důležitý, protože by měl upozornit na tento problém a vést k tomu, aby muži chodili na preventivní kontroly.

Měli pacienti tendence se vám svěřovat?
Pokud bych nenavázal kontakt s fotografovanými, asi by se tento cyklus těžko podařil. Takovým pojítkem byl právě docent Vladimír Študent, který mi v tom hodně pomohl.

Tito lidé se museli ocitnout ve stavu naprosté deziluze, když zjistili, že nemoc má navrch, že nejspíše svůj boj prohrají. Neměl jste problém se v takových okamžicích dostat do jejich blízkosti a fotografovat je?
Je to otázka etiky. Bez jejich svolení a pochopení bych tento cyklus těžko udělal. Jedním z takových případů je osud mého přítele Pavla Nováka, kterého jsem dlouhodobě sledoval. Oba jsme věděli, jak na tom je, a bylo to velmi těžké.
Mnohokrát jsme se setkali před jeho úmrtím. Zvládal to úžasně. Byl to člověk plný energie do poslední chvíle. Nesmírně jsem si ho vážil.

Vedlo vás to k tomu, abyste podstoupil preventivní vyšetření?
Ano, podstoupil jsem ho.

Pro vaše fotografie je typické, že jsou černobílé. V případě cyklu Tichá nemoc se ale objevily i fotky barevné. Proč?
Jsem skutečně fotograf výhradně černobílé fotografie. Přesto jsem k Tiché nemoci zařadil asi čtyři barevné fotografie, protože mi připadalo, že pro vyjádření ataku na diváka je právě v tomto případě barva důležitá.

Proč vlastně zrovna Tichá nemoc? Proč tento název?
Název vymyslel docent Študent. Je to název, který odpovídá této nemoci. Tato nemoc je totiž plíživá, nebolí, ale o to je agresivnější.

Zachytit člověka je dosti těžké. Jak se vám daří zůstat pozorovatelem, aby objekt nevnímal objektiv?
Je to otázka psychologie. Na tom jsem postavil vyznění těch fotografií. Prostě jsem pozorovatel, který je součástí života. Je to také otázka komunikace s člověkem. Je velice dobré, když lidi, které fotografuji, znám a máme společný kontakt a vztah.

Vydal jste fotografickou publikaci o kouření Dokouřeno!?. Sám jste nekuřák. Co vás k tomu přivedlo?
Jsem sice doopravdy nekuřák, ale velice rád fotografuji lidi, kteří kouří, protože je to vizuálně zajímavé.
Mám k tomu takovou příhodu: Když jsem chtěl začít fotografovat a měl si koupit fotoaparát, můj otec mi řekl, že mi na něj peníze dá, ale musel jsem mu slíbit, že nebudu deset let kouřit. Svůj slib jsem dodržel na mnoho a mnoho procent.

V listopadu budete mít v Kroměříži další velkou výstavu. Na co bude zaměřena?
Tato výstava představí osmdesát mých fotografií z období normalizace, které doposud nebyly nikde zveřejněny ani vystaveny.

Jaké jsou vaše současné osudy? Co podnikáte kromě fotografování?
Fotografování je pro mne nejdůležitější. Kromě toho jsem ale také pedagog. Učím na Slezské univerzitě v Opavě na Institutu tvůrčí fotografie, kde se věnuji dokumentu. Institut se také prezentuje na mnoha výstavách u nás i v zahraničí. Třeba teď připravujeme velice důležitou výstavu na filmovém festivalu v Písku, kde je téma Franz Kafka. Nejsou to tedy fotografie dokumentárního, ale spíše filozofičtějšího charakteru.

Co se může na takových fotografiích objevit? Atmosféra jeho knih?
Atmosféra, filozofie a hlavně pocit z jeho knih, který velmi oslovuje mladého člověka. Sám mám knihy Franze Kafky velmi rád a v určitém období mě také velmi silně ovlivnily.

(redakčně kráceno)