„Musím neustále hledat novou a čistou formu hudby,“ říká dirigent Tomáš Netopil

Tomáš Netopil se od září stal novým šéfdirigentem opery Národního divadla. Čtyřiatřicetiletý Netopil patří k současné špičce mladých dirigentských osobností. Studoval hru na housle na konzervatoři v Kroměříži a dirigovaní na pražské AMU, mimo jiné u světoznámého dirigenta Jiřího Bělohlávka. Ve studiích pak pokračoval ve Švédsku i Americe. Jako dirigent se představil u řady zahraničních souborů. O jeho vynikajícím renomé svědčí mnoho mezinárodních ocenění. Tomáše Netopila přivítala v pořadu Před půlnocí z 28. srpna Zuzana Burešová.

 

Pocházíte z hudební rodiny nebo jste se k houslím dostal náhodou?
K houslím jsem se náhodou nedostal. Chtěl bych vidět toho, kdo by se k houslím dostal náhodou, protože nebýt rodičů u houslí bych asi nevydržel. Prvních pár let je totiž opravdu velice krušných. Tatínek a maminka, kteří jsou amatérští hudebníci, mě ale u houslí drželi (speciálně táta) a díky tomu jsem pokračoval ve studiích.

Když jste dostal nabídku stát se šéfdirigentem opery Národního divadla, zvažoval jste ji nebo jste na ni kývl okamžitě?
O této nabídce jsme přemýšleli já a moje agentura docela dlouho, jednání trvala asi rok. Z mé strany to však bylo docela jasné rozhodnutí. Šlo tak spíše o to nějak dořešit pracovní povinnosti.

Každé rozhodnutí je těžké. Když jde o práci dirigenta, jaká pro a proti převažují?
Jedná se o orchestr, který v nabídce dostanete. Jde také o destinaci. I proto jsem volil Prahu, protože mám dvě malé děti a chtěl jsem být blíž rodině. Vím totiž, jaké to je cestovat půl roku po zahraničí, kdy se člověk dostane domů na jeden dva dny a pak zase jede pryč.

Je vaše manželka také z hudební rodiny nebo se živý něčím jiným?
Teď už je z hudební rodiny, ale muzikantka není.

10. září máte premiéru s novým orchestrem. Co je nejtěžší na sbližování, na vztahu dirigent a nový orchestr? Jak vypadá vzájemné navazování vztahů?
Neviděl bych na tom nic zvláštního ve srovnání se spoluprácí s orchestrem, u kterého třeba hostuji. Vždy jde o to být připraven a přesvědčit šedesát sedmdesát lidí v orchestru o mé vizi.

Nedívají se na vás starší kolegové z orchestru skrz prsty? Jde často o rozdíl generace.
Teď už to vnímám daleko méně, ale ani dříve jsem s tím neměl nijak velký problém. Jde hlavně o to, aby měl člověk jasnou představu. Orchestrální hráči jsou totiž velice senzitivní a dokáží během chvíle vycítit, jaká osoba před nimi stojí. Pokud pak člověk nakládá s partiturou v dobrém smyslu, problém nastat nemůže.
Jiná věc je, že v orchestru je šedesát lidí a může se najít individualita, která chce svůj názor vyslovit. S tím musí člověk počítat.

V jednom rozhovoru jste řekl, že jste chtěl být už od dětství dirigentem. Pilot, popelář, kosmonaut, to chápu, ale dirigent… To je trošku neobvyklé?
Ten pilot tam byl také. O dirigentské profesi jsem ale začal přemýšlet až během středoškolských studií. Tehdy jsem studoval housle a s kamarády jsme muzicírovali, založili první kvartet a pak komorní orchestr. Tenkrát ta myšlenka začínala růst.

Studoval jste dirigování na AMU. Splnilo to vaše představy? Co se tam vlastně budoucí dirigent naučí?
Naučí se teoretický základ, který potřebuje k tomu, aby mohl s orchestrem nějakým způsobem komunikovat. To se týká verbální i nonverbální přípravy. Na škole také dostanete možnost stát před živým orchestrem, což je vždycky to nejtěžší a nejdůležitější. Tato možnost se během pětiletého studia každoročně opakuje. Nejde však samozřejmě o klasickou výuku, že bych stál pravidelně jednou měsíčně před orchestrem. To by bylo velice nákladné.

Měl jste trému, když jste poprvé dirigoval?
Když jsem předstoupil poprvé před orchestr, bylo mi asi šestnáct. Těch patnáct minut si dodnes vůbec nepamatuji.

Každý má svůj životní cíl. U sportovce jde třeba o prolomení rekordu. Co je to u dirigenta?
Dirigent má oproti sportovcům výhodu, že věk nehraje takovou roli, respektive starší dirigent je vyzrálejší. Proto se také říká, že dirigent je jako víno: Čím starší, tím lepší. To je pozitivum této profese. (Pochopitelně musí mít člověk dostatek fyzické síly, aby to mohl zvládat.)
Jinak můj životní cíl by mohl mít podobu cesty mého pedagoga Jiřího Bělohlávka nebo mého profesora z Ameriky Davida Zinmana. Je to celoživotní studium a poznávání hudby. Není to jen o tom otevřít partituru, naučit se ji a mít hotovo. Moje práce je věčná a musím neustále hledat novou a čistou formu hudby, která na nás z těch „kuliček“ v partituře vychází.

Vaši práci si představuji jako práci režiséra, který dostane scénář a má určitou vizi, jak to ztvární. Stejně tak vy máte představu o tempu, zvuku… Musí to být nesmírně náročné i proto, že se jednotliví dirigenti musí lišit. Kdyby to hrál každý orchestr stejně, byla by to pro diváky nuda. Musíte jako dirigent teoreticky znát zvuky všech hudebních nástrojů?
Poznat celou škálu orchestrálních nástrojů se člověk naučí právě během studií. Pak už je na dirigentovi samém, do jaké míry je schopen nějaké nástroje ovládat. Sám jsem studoval housle, takže mám blízko ke smyčcové skupině, která tvoří základ symfonického orchestru. To je výhoda.

Kolik zkoušek předchází takovému opernímu představení?
Operní představení je delší proces, který obnáší měsíc až šest týdnů příprav. Nejprve jsou hudební zkoušky a pak režijní zkoušky se sólisty a ansáblem (třeba sborem), pak se zkouší s orchestrem a nakonec s celým aparátem dohromady. Se symfonickým orchestrem trvá příprava koncertu dva tři dny.

Leckterému divákovi mohou připadat gesta dirigenta samoúčelná. Někdo tam stojí a máchá taktovkou. Povězte mi něco o těchto gestech.
Dirigentská gesta jsou základní schémata, podle kterých se hráči orchestru orientují v tempu, dynamice, různých náladách, akcentech, barevných odlišeních a také v různých nástupech, které jim dáváme. Jsou totiž hráči, kteří mají během jedné věty symfonie, která má deset minut, pět minut volno a spoustu pomlk. Dirigent jim pak musí dát pokyn, že mají v určitý moment začít hrát.
Taktovka v pravé ruce ukazuje základní kvádry (rytmus a dynamiku). Když je nějaká klidná část, používáme menší gesto. A naopak přijde-li nějaká vášnivá plocha, gesto se zvětší. Levou ruku používáme na vyjádření nálad.
Gesta jsou základní a učí se je každý adept na vysoké škole. Ovšem samozřejmě jsou různé, charakteristické styly jednotlivých dirigentů.

Dokážete dirigovat celý orchestr. Co při tom prožíváte?
V momentě, kdy stojím na pódiu a diriguji, soustředím se nejvíce na orchestr a hudbu, kterou tvoří. Nejkrásnější okamžiky jsou, když dokážu vnímat hudbu a energii, která vychází z nástrojů orchestru, protože jsem ten první, kdo vnímá tu masu zvuku. To je na této profesi fascinující. A pokud je energie správná, orchestr vnímá vaši vizi a začne to mezi vám cirkulovat, je to to nejkrásnější, co může dirigent zažít.

Zůstanete po takovémto výkonu na místě a bavíte se o tom?
Samozřejmě. Když se někdy po koncertě sejdeme s kamarády z orchestru (nebo i při hostování s jinými orchestrálními hráči), koncert rozebíráme. Je opravdu hodně těžké po koncertu zavřít noty a odejít, aniž by o tom člověk přemýšlel. Pokud byl koncert krásný, vždy má člověk obrovskou chuť se o tom bavit a rekapitulovat to.

Mají dirigenti nějakou noční můru? Jako třeba herec, kterému se zdá, že zapomněl text.
Černé sny jsou u všech: Třeba nemohu dlouho najít motýlka a orchestrální hráči už ladí. Nebo přijdu na pódium a mám tam úplně jiné noty.

Znáte se s Pavlem Šporclem. Co si myslíte o jeho způsobu vystupování? Nejdříve šátek, teď modré housle…
Studovali jsem spolu, a dokonce jsme spolu párkrát vystupovali. Je to jeho osobitý styl. Je to cesta, kterou jsme dříve všichni obdivovali u zahraničních umělců. (Například Nigel Kennedy hrál s oholenou hlavou a v okovaných botách Brahmsův houslový koncert.) Je to jisté odlišení a je to jeho moderní způsob podpory klasické hudby.

Zabýváte se vlastním vzhledem, svou image? Jste sice v orchestřišti a nejste vidět, ale určitě jsou nějaká pravidla, co můžete a nemůžete mít na sobě.
Pokud diriguji operu v orchestřišti, nejraději diriguji v černé košili. Přece jenom stát tři hodiny ve fraku je docela nepohodlné – je tam velké horko a člověk se hodně zpotí. Samozřejmě jsou příležitosti jako premiéra nebo nějaké slavnostní představení, kdy je frak vyžadován. A také když se jedná o koncert, sluší k tomu nejvíce frak. Koneckonců je to můj pracovní oděv – kupuji si tak tři ročně.

Práce dirigenta je, jak jste naznačil, i fyzicky poměrně náročné povolání. Během představení se hodně potíte, asi zhubnete a asi vás hodně bolí ruce. Alespoň tak si to představuji?
Něco na tom je. Obzvlášť když má člověk delší pauzu (třeba čtrnáct dní), vrátí se k orchestru a má najednou tříhodinovou zkoušku, cítí na ramenech jakési závaží, bolí ho šlachy. Jakmile se ale do toho znovu dostanete, bolesti přestanou.
Je to ale dost individuální. Záleží na tom, jak k tomu dirigenti přistupují. Já jsem hodně emotivní, takže se poměrně brzo zpotím. Proto mám vždy ve své výbavě na vystoupení fén, tři trička a ručník.

Modelky si nechávají pojistit nohy. Vy byste si mohl nechat pojistit ruce.
To bych nechal Pavlu Šporclovi.

S čím vlastně chcete potěšit, překvapit diváky, kteří přijdou do „zlaté kapličky“?
Na 10. září bych všechny pozval na náš první, můj inaugurační koncert. V první půlce zazní Dvořákova 8. symfonie „Anglická“, která jako krásné a svěží dílo uvede naši sezónu. V druhé půli to bude o dost vážnější kompozice Bohuslava Martinů. Půjde o jeho pozdní dílo – o jakousi meditaci o smrti – Epos o Gilgamešovi, ve kterém se představí sólisté Národního divadla, orchestr a sbor.

Na dramaturgickém plánu jste se už podílel i vy?
Samozřejmě. Dramaturgický plán celé sezóny je naší společnou prací.

O vás je známo, že velmi inklinujete k Mozartově dílu, působil jste i v Salzburgu, jeho rodišti. Kdyby Mozart dnes slyšel své skladby, opery, jak by se mu líbily?
Asi by byl potěšen, jaké přízně se mu dostává, jak populární autor klasické hudby je.

Chtěl byste se někdy sám věnovat skladbě?
To asi ne, to nechám povolanějším. Radši budu ten, kdo bude jejich skladby interpretovat.

(redakčně kráceno)