„Nikdo nemůže nic zaručit,“ říká generál Ruslan Aušev

Generál Ruslan Aušev se jako jediný odvážil v roce 2004 vejít v Beslanu do budovy obsazené teroristy. V tomto severoosetském městě pak jako vyjednavač vyvedl ze zajetí 26 rukojmí - matky a malé děti. Moskevský zpravodaj ČT Josef Pazderka s ním natočil exklusivní interview, které Česká televize odvysílala ve své hlavní zpravodajské relaci Události ve středu 2. září.
Generál Aušev (*1954) se narodil v Kazachstánu, kam byli jeho ingušští rodiče za II. světové války Stalinem násilně odvlečeni do vyhnanství. Jako mladý vstoupil do sovětské armády a jako nejmladší voják v její historii dosáhl hodnosti generálplukovníka. Působil v Afghánistánu, kde byl zraněn a později vyznamenán řádem „Hrdina Sovětského svazu“. V letech 1993-2001 byl prvním ingušským prezidentem a kritizoval Kreml za rozpoutání dvou válek v sousedním Čečensku. V současné době je Ruslan Aušev předsedou ruského Výboru válečných veteránů a patří k hlasitým kritikům současné politiky Kremlu na Severním Kavkaze.

Byl jste jednou z klíčových postav vyjednávání s teroristy v severoosetském Beslanu v září 2004. Letos je to přesně 5 let od těch tragických událostí. Jak jste se vlastně tehdy – jako osoba v Kremlu nepříliš oblíbená – dostal do role jednoho z vyjednavačů?
Seděl  jsem 1. září 2004 ve své moskevské kanceláři a sekretářka mi říká: Pusťte si televizi, něco se stalo v Beslanu. Tak jsem to zapnul a právě se vysílaly zprávy o tom, že v Beslanu teroristé obsadili školu. Hned jsem pochopil, že se mě to nějakým způsobem dotkne. Hned večer mi zavolal ruský ministr pro mimořádné situace Sergej Šojgu a požádal mě, abych letěl do Beslanu a začal jednání s teroristy.

Proč si vyžádali právě vás?
Nevím. Ministr Šojgu mě o to požádal a já jsem do Beslanu přijel, sám od sebe. Jinak si myslím, že to chtěli všichni, aby tam někdo jednal. Přiletěl jsem druhý den do Beslanu, spojil se přes operativní štáb s teroristy, dostal povolení a řekl jsem, že jsem připraven do budovy vstoupit.

Uvědomoval jste si, o jaké lidi jde, co jsou teroristé zač?
Samozřejmě jsem chápal, že to nejsou žádní narkomani, jak je začali někteří líčit. Uvědomoval jsem si velmi dobře, že budou mít politické požadavky. Tušil jsem, že jde o opakování teroristického útoku na moskevské divadlo na Dubrovce v roce 2002, jenom na území Severní Osetie.

Kdo celou operaci vyjednávání s teroristy řídil?
Formálně náčelník FSB Severní Osetie Andrejev, ale byli tam i jeho nadřízení z Moskvy, generálové Anisimov a Proničev, tehdejší prezidentský zmocněnec Jakovlev a další vysoce postavení lidé.

Vy jste se na jejich práci taky podílel?
Ne. Všechno rozhodoval operativní štáb – tam nikoho nepouštěli a všechno zůstávalo tajné. Já jsem jenom od Andrejeva dostal pokyn vejít do školy.

Co jste měl za úkol tam dělat?
Zjistit, co se děje. Nikdo nic nevěděl, jaké jsou požadavky teroristů, kolik je uvnitř rukojmí, co se tam vůbec děje. Já jsem jim zavolal, řekl jejich mluvčímu, že jsem připraven přijít dovnitř a promluvit si. On mi odpověděl: Počkej, zeptám se velitele. Asi po 15 minutách mi zavolal: Můžeš, ale sám. A řekl mi, kudy mám jít. Tak jsem šel.

Uvědomoval jste si, že vám může jít o život?
Samozřejmě. Mohli mě zastřelit, mohli se mnou udělat cokoliv.

Proč jste i přesto šel?
Prostě se muselo něco udělat, něco podniknout na záchranu těch lidí. Aspoň zjistit, co teroristé chtějí.

Jak na vás teroristé vevnitř působili?
Všechny jsem neviděl, protože ta škola je velká a oni byli zřejmě rozděleni. Viděl jsem maximálně 5 až 7 lidí. Jejich velitel, tzv. Plukovník, byl klidný. Vůbec nebyli pod drogami, jak se o nich říkalo. Mluvili klidně. Dali mi své požadavky a požádali mě, abych je přečetl.

Co v nich bylo?

Bylo to osm nebo devět bodů, klasické politické požadavky: stažení federálních vojsk z Čečenska, vstup Čečenska do Společenství nezávislých států, společný boj proti terorismu atd. Pak mě požádali, abych k tomu dodal, že pokud jim zabijí jednoho člověka, oni zabijí pět. To byl jejich dodatek.

Mysleli to vážně?
Určitě, byli odhodláni dotáhnout celou věc do konce. Řekli mi, že se poučili z chyb útoku na moskevské divadlo na Dubrovce v roce 2002, proto prolomili ve škole podlahu a rozbili okna, aby tam nepronikl omamný plyn atd. Říkali: Nechceme únikovou cestu, peníze, nic. Chceme pouze naše požadavky.

A chtěli o nich opravdu vyjednávat?

Ano. Myslím, že ano. Nevěřím tomu, že jsou lidé, kteří chtějí zemřít. Všichni chtějí žít. Oni samozřejmě taky chtěli. Jsem si jist, že nebýt těch následných výbuchů 3. září, dalo se s nimi jednat.

Po jednání s teroristy jste šel v jejich doprovodu do školní tělocvičny, plné žen a dětí. Jaký pocit jste měl?

Strašlivý. Strach tam všude přímo stál. Lidé si uvědomovali, že se ocitli ve strašlivé situaci. Všichni navíc nějakým šestým smyslem tušili, že se něco hrozného stane. Byli v tělocvičně namačkaní jako slanečci v sudu, bylo jich tam přes tisíc. Viděl jsem všelicos, ale tohle bylo strašné. Musel jsem se otočit, aby lidé neviděli, jak mi tečou slzy.

Nakonec jste vyvedl ven 26 matek a malých kojenců. To byla vaše iniciativa?

Ano, přemluvil jsem jejich velitele. Říkám mu: Pusť aspoň nemluvňata, jen se na ně podívej – není tady voda, je strašné dusno… On souhlasil.

26 rukojmí jste vyvedl ven, operativnímu štábu předal požadavky teroristů i informaci o tom, že uvnitř je víc než 1000 žen a dětí. Ale nic se nedělo. Vypadá to, jako by lidé z operativního štábu vlastně nechtěli jednat.

Já nevím, co chtěl štáb, ale bylo jasné, že rozhodnout, co dál, se muselo. Jenže co mohl udělat štáb? To byli jen vojáci, vykonavatelé něčí vůle. Když jim politici řeknou „couvnout“, oni couvnou. Když jim  řeknou „vojáci, vpřed“, budou postupovat vpřed. Všichni proto čekali na rozhodnutí z nejvyšších míst. Jenže to nepřicházelo.
My jsme mezitím zkontaktovali exilového čečenského prezidenta Maschadova, toho teroristé považovali za vrchního velitele. Maschadov zveřejnil na internetu prohlášení, že proti ženám a dětem neválčí, že takový útok neschválil a že je ochoten přispět k řešení situace. 3. září jsme čekali na příjezd jeho emisara. Jenže pak došlo k těm výbuchům v tělocvičně, začalo se střílet a všechno bylo ztraceno.

Kritici Kremlu tvrdí, že speciální jednotky zaútočily na školu v Beslanu proto, aby zabránily politickým jednáním s exilovým čečenským prezidentem Maschadovem. Co si o tom myslíte?

Já můžu říct jen to, co jsem viděl. My jsme chtěli dál jednat. Ze školy se mi podařilo vytáhnout 15 dětí a 11 žen. Tak jsem si myslel: půjdeme tam ještě jednou a promluvíme s nimi, budeme jednat, snad něčeho dosáhneme. Čili taktika měla být další jednání. Jenže pak zazněly ty výbuchy.

Vy jste je viděl? Viděl jste, kdo a odkud střílel?
Ne. Školu zacláněly topoly a byli jsme od ní dost vzdálení. Viděl jsem jenom dva obláčky dýmu, jak stoupají nad školou. Začali jsme telefonovat do obsazené školy teroristům a ti křičeli: útočí na nás! Hned jsme se ptali v operativním štábu: je to útok? Oni: Ne, není. My jim proto do telefonu říkáme: Nikdo na vás neútočí. Oni: Útočí! Pak se začalo střílet a byl konec.

Takže teorie o tom, že na školu zaútočily speciální jednotky plamenomety a nepřímo tak zavinily následný masakr 330 lidí, není podle vás vyloučená?

Já nevím. Těžko říct. Nemůžu říkat to, co nevím a co jsem neviděl. Ať vyšetřuje vyšetřovací komise, kdo vystřelil jako první nebo co to bylo, zda vybuchly miny, které teroristi zavěsili v tělocvičně. Nevím. To se musí vyšetřit.

Vyšetřování oficiálně pořád pokračuje a zdá se, že ho ruská prokuratura záměrně směřuje do ztracena. Nicméně skutečnost, že ty dva výbuchy zamezily vašim doposud úspěšným vyjednáváním, je nezpochybnitelná.

Samozřejmě. Jakkoli to bylo těžké, ať se vznášely jakékoli požadavky, bylo potřeba dál vyjednávat.

Velitel operativního štábu Andrejev dnes tvrdí, že mu zákony jednání s teroristy zakazovaly.

Jemu i dalším bych chtěl říct jedno. Byl jsem v Afghánistánu a kdybych plnil všechny zákony i všechny rozkazy, tak tu dnes nesedím. Pokud je v tvých rukou osud mnoha lidí, natož žen a dětí, musíš jednat podle svědomí a v souladu se svou ctí důstojníka. Jaképak zákony? Mluvit v takové situaci o nějakých zákonech je nesmysl. Podle zákona není možné brát ženy a děti jako rukojmí, podle zákona není možné bombardovat města i řadu jiných věcí.

Zbyly vám po pěti letech od událostí v Beslanu nějaké otázky?
Zbyla jediná: Ať se říká cokoliv, v Beslanu zahynulo 330 lidí, a to z větší části žen a dětí. Jak je to možné? To je ta otázka.

Může se podle vás teroristický útok jako byl v Beslanu dnes opakovat?
Všechno se může stát. Já dnes nic nevylučuju. Situace na Severním Kavkaze je velmi napjatá. Nikdo nemůže nic zaručit.