„Venezuela je přátelská ke každé zemi světa,“ říká Victor Julian Hernandez

Diplomaté latinskoamerických zemí jednali v Ostravě v historicky nejsilnější sestavě o oživení obchodu. Do moravskoslezské metropole byli pozváni vedením strojírenské skupiny Vítkovice Group. Mezi hosty, kteří přijali pozvání, byl i velvyslanec Venezuely Victor Julian Hernandez. Co může Venezuela nabídnout? Jakou volí hospodářskou i politickou cestu? Jaké vztahy panují mezi Venezuelou a USA? Hrozí válečný konflikt v této oblasti, jak tvrdí venezuelský prezident Hugo Chávez? Na tyto a další otázky odpovídal velvyslanec Victor Julian Hernandez v pořadu Před půlnocí z 2. září. Ptala se Šárka Bednářová.

Mluvíte velmi dobře česky, kde jste se to naučil?
Snažím se. Česky jsem se začal učit v roce 1988, když jsem přiletěl do Prahy na studia. Chodil jsem na Elektrotechnickou fakultu ČVUT, studoval jsem obor počítače, dnes se tomu říká informatika.

Mluvíte dobře česky možná i proto, že vaše žena je Slovenka…
Vztah s Českou republikou mi zůstal právě proto, že jsem se oženil na Slovensku, moje žena i moje děti jsou Slováci.

Je čeština těžký jazyk pro španělsky mluvícího člověka? Jak dlouho vám to trvalo, než jste se naučil česky?
Určitě. Je to zcela jiný svět, jiná kultura. Zrovna dnes jsem si vzpomněl na příhodu právě z roku 1988. Přiletěl jsem v létě a v prosinci jsem cestoval do Maďarska. Na hranicích jsem se normálně domluvil s maďarským celníkem. On na mě mluvil lámanou slovenštinou, já na něj lámanou češtinou. Takže za čtyři měsíce jsem byl schopný komunikovat.

Spolu s jazykem člověk přijímá i kulturu té určité země. Oslovuje vás česká či slovenská kultura, třeba literatura?
Měl jsem možnost přečíst celou řadu knih. Třeba Reportáž psanou na oprátce od Julia Fučíka.

Zajímavý výběr…
Je to český autor a každá část literatury má svou hodnotu.

Když se zeptáte průměrného Evropana na Latinskou Ameriku, nejspíše vám odpoví, že to je nádherný světadíl, kulturně velice odlišný od Evropy, dynamicky se rozvíjející, ale zároveň s výraznějšími sociálními rozdíly, než jaké známe u nás. Jak byste představil svou zemi?
Rozdíly jsou nepochybně větší, než jak by si představoval kterýkoli Evropan. Celá léta od takzvaného objevení Ameriky byly rozdíly jednoznačně vytyčené: bohatí vládnou nad všemi ostatními. A ještě dnes to tak je ve většině zemí Latinské Ameriky. Přestože jsou ty země velmi bohaté, jejich bohatství je špatně přerozděleno. Takže rozdíly jsou markantní a je stále prostor k tomu to zlepšit.

Venezuela se vydala socialistickou cestou, respektive je jedním z hlavních činitelů tohoto vývoje. V čem spočívá specifikum jihoamerické cesty?
Není to jen socialistická, ale hlavně bolívarovská cesta. 19. dubna 1810 Venezuelané jako první Jihoameričané svrhli místokrále Španělského království. Tím jsme nastoupili cestu k lepší a spravedlivější společnosti. Otec národa Simon Bolívar říkal: „Nejlepší vláda je ta, která hledá největší míru štěstí pro svůj lid.“ Po této cestě kráčíme i dnes.

Neobáváte se, že jde pouze o experiment, který se opírá o obrovské nerostné zdroje? Ty ale mohou někdy skončit.
Určitě skončí. A experiment…? Lidstvo experimentuje a hledá lepší možnosti života od samého počátku života. Není to náš výmysl. Chceme, aby svět hledal lepší možnosti a podmínky pro většinu. Pokud středobodem naší činnosti nebude člověk, ale kapitál, nedostaneme se k vyváženosti lidské společnosti.

Kapitál je ale důležitý. Není pro zemi jako Venezuela inspirací ropná ekonomika nejbohatších arabských zemí? Jen s tím rozdílem, že Venezuela nechce připustit ke svým ropným zdrojům USA a další země?
Tak to není. Spolupracujeme se všemi americkým ropnými společnostmi kromě Exxon Mobil, který nechtěl přijmout zákonné podmínky pro spolupráci s venezuelskou vládou…

Je možné, aby se Spojené státy v budoucnosti podílely na těžbě vaší ropy tak, jak je to v Kuvajtu, Saudské Arábii, Spojených arabských emirátech?
Oni se podílejí, respektive se na tom podílejí americké společnosti kromě Exxon Mobil. Všechny ostatní jsou ve Venezuele, spolupracují, dělají byznys a vydělávají peníze.

Jaké jsou vůbec vztahy mezi Spojenými státy a Venezuelou? Jsou přátelské?
Věcné. Rozhodně přátelské. Jsme přátelští ke každé zemi světa.

Přesto se mi vybavuje výrok venezuelského prezidenta Hugo Cháveze: „Závan války začíná být cítit v Latinské Americe.“ Tato slova pronesl na summitu Svazu jihoamerických národů v ekvádorském Quitu. Mají jeho slova být skutečným varováním?
Stala se věc, která varuje nás všechny. V Hondurasu došlo k převratu, k podnikatelsko-vojenskému převratu. Zatím se neví, kdo to podporuje, ale jednoznačně byl svržen demokraticky zvolený prezident Manuel Zelaya. To je cesta, která vede do 60. až 80. let, kdy ve Střední a Jižní Americe vládly vojenské diktatury.
Musíme proto myslet na to, že jde možná o ukazatel nového nástupu vojenských diktatur a války. Vojenské diktatury totiž přivodí jedině válku.

Je tedy možné, že by mohlo vzniknout válečné ohnisko v oblasti Latinské Ameriky?
Pevně věříme, že se to nestane.

Při často zprostředkovaném pohledu z Evropy se zdá, jako by Venezuela přebírala žezlo socialismu od Kuby. Je Kuba příkladem pro vaši zemi?
Kubánci jsou naši přátelé tak, jak se přátelíme s každým. Naše politika je přátelství a spolupráce se všemi zeměmi světa. Každý, kdo s námi chce spolupracovat, může. Kuba tedy není vzor, ale přítel.
Děláme to podle vlastních zkušeností, vlastní historie a vlastních úsudků našich předchůdců. To je Simón Bolívar, Simón Rodríguez a Ezequiel Zamora. Na tom jsme založili ideologii tří kořenů. Tito lidé jsou základem naší nové státnosti a našeho projektu nového národa.

Všeobecně se ví o přátelství mezi Fidelem Castrem a Hugo Chávezem. Je to vztah učitele a žáka? Jak vy osobně vnímáte tento vztah?
V osobní rovině jsou určitě přátelé. Vždy se máme co učit od každého člověka. Zkušenosti prezidentů je možné předávat dalším.

Česká republika často kritizuje Kubu za porušování lidských práv. Co o tom soudíte?
Každá kritika se musí posuzovat z různých hledisek. Musíme umět najít a vidět každý detail z každé kultury a každého národa a snažit se pochopit, co se tam děje. A jak jste sama řekla, vaše informace jsou zprostředkované.

Z vašeho pohledu byste tedy popřel, že jsou na Kubě porušována lidská práva?
Pokud vím, věci, které tam probíhají, kromě Guantánama, jsou dle zákona. Druhá věc je, že se někomu ze zahraničí ten zákon nelíbí. Kuba je ale suverénní stát a má právo dělat svoje věci podle vlastních zákonů stejně, jako to děláte vy.

My se alespoň snažíme neporušovat lidská práva…
To se snaží každý…

Jaké je vlastně pojetí demokracie v Latinské Americe?
Nedávno jsem se bavil s jedním pánem tady v České republice o tom, co je to socialismus. On mi říkal, že se snažíme dělat socialismus s lidskou tváří. Já jsem říkal, že ne, že to dělal pan Dubček.
Rozhodně se musíme domluvit na tom, co je to socialismus, co je to demokracie. Pojem demokracie pro většinu z nás v Latinské Americe za posledních 50 let znamenal teror, přestože to byly zvolené vlády jedné nebo dvou stran (v případě Venezuely). Například během doby, co jsme měli ve Venezuele demokracii, která byla dokonce příkladem ostatním jihoamerickým zemím, se u nás pohřešovalo nejvíc lidí v naší historii.
Každá mince má dvě strany. Demokracie přinesla hodně ran a bolesti pro jihoamerické národy. Jde ale o určitý pohled – slova někdy neznamenají to, co jimi chceme vyjádřit.

V Evropě existuje Evropská unie, Latinská Amerika také prodělává určitý integrační proces. Je evropská integrace pro vás určitým modelem, nebo jdete svou cestou?
Evropská integrace pro nás model není. Integrační snahy jsou důležité pro každou část světa. Vidíme to v Evropě, v Asii, v Arábii mají svou Ligu a my se také snažíme o integrační kroky.
V těchto dnech se v Bariloche v Argentině sejdou prezidenti jedenácti států UNASUR (Unie jihoamerických národů). Jednat budou o tom, co se bude dít v Jižní Americe po založení sedmi vojenských základen v Kolumbii, což je dnes celosvětově aktuální téma.

Cítíte se v kleštích?
Kdybychom se cítili v kleštích, podnikli bychom vojenské kroky. A to neděláme. Ovšem ohrožená se necítí jen Venezuela, ale i Brazílie, Bolívie, Ekvádor. Ani Argentina nesouhlasí s vojenskými základnami.
Hlavní důvod založení těchto základen je boj proti narkomafii. Přitom od založení „Plánu Kolumbie“ v roce 1998, což byl společný plán USA s kolumbijskou vládou na potírání narkomafie, se produkce a vývoz kokainu zdvojnásobil. Takže posílení toho všeho neznamená, že to povede k lepšímu.

Nepochybně i vaši zemi, respektive celou Latinskou Ameriku postihla hospodářská krize. Jaké jsou její důsledky? Kde se to projevilo nejvíc?
I k nám to došlo, ale jen ve velice malé míře. Udělali jsme již předem (nebyl to trend, nevěděli jsme to jako Nostradamus) určité kroky, abychom diverzifikovali naše vklady ve světě. Díky tomu jsme byli v podstatě připraveni. Je to vidět na HDP Venezuely za první pololetí tohoto roku. Došlo sice k poklesu, ale jde o necelé procento.

V Ostravě jste jednali spolu s dalšími velvyslanci z Latinské Ameriky o rozšíření obchodních vztahů. V čem si myslíte, že by Evropa a konkrétně Česká republika mohla být vaší zemi prospěšná?
Jste úplně jiná kultura a pro běžného Jihoameričana je Česká republika někde ztracená nebo ji vůbec nezná. To samé se stalo i s Venezuelou. Dosud jsme totiž neměli velkou snahu o rozšíření obchodních aktivit až na ty, které jsme měli v minulosti (na začátku 80. let u nás byli nějací vaši odborníci na ocel).
Konkrétně mluvíme o CNG (stlačený zemní plyn) byznysu, ve kterém se na světovou špičku dostala společnost Vítkovice Holding. Je to velice zajímavá oblast, protože plánujeme převést veškerý vozový park Venezuely na zemní plyn, kterého máme skutečně dostatek.

Dospěli jste ke konkrétnímu závěru?
Konkrétní závěr jako smlouva není. Ale je to oboustranný zájem. Jde o zájem venezuelské strany o CNG technologie a další technologie z České republiky. A samozřejmě i české podnikatelské subjekty mají zájem o obrovský teritoriální trh, jakým Latinská Amerika je.

Jste s dnešním jednáním spokojen?
Rozhodně. I to, že se tady v Ostravě sešli všichni představitelé jihoamerických zemí, ukazuje naše integrační snahy i snahy o spolupráci s celým světem.

Vaše společnost je velmi různorodá. Latinoameričané jsou potomky indiánů, míšenců, Španělů, Portugalců i černochů. Výsledkem jsou krásní lidé, zvláště ženy, koneckonců Miss Universe je z Venezuely. Jste pyšný?
Směs všech ras ve Venezuele dělá, jak to pojmenoval Bolívar, malý lidský rod. A k Miss Universe: Ženy u nás jsou určitě krásné, ale způsob, jak z toho dělat byznys, musím zkritizovat. Jako bývalý státní tajemník ministerstva pro ženy a rovnoprávnost pohlaví musím říct, že je to zneužívání ženské krásy ve prospěch byznysmenů.

Ženy by to tak možná neviděly?
Každý muž samozřejmě obdivuje ženskou krásu, ale dělat z toho byznys, to je něco, na čem se neshodneme.

Říkáte, že jste byl tajemník na ministerstvu pro rovnoprávnost žen, tedy jakýsi genderový tajemník. Jak dalece je ve vaší zemi dodržována rovnost pohlaví?
V této oblasti jsme udělali obrovské pokroky. Již 88. článek naší ústavy praví: „Práce v domácnosti vytváří přidanou hodnotu a sociální bohatství.“ Právě proto má paní, která vykonává domácí práci, právo na sociální zabezpečení. To je obrovský pokrok, který každý nevidí stejně.
A šli jsme dál. Ve volebním zákoně jsme ustanovili rovnoprávnost mužů a žen v nárokování místa na kandidátce. A to neznamená jen to, že bude 50 procent mužů a 50 procent žen, ale i to, že musí být seřazeni na přeskáčku. A ne aby na prvních 50 místech byli muži a pak ženy.

Kolik žen máte ve vládě?
Ve vládě to je 45 procent. V parlamentu je to trochu méně, protože zákon je mladší než parlament, ale pohybujeme se kolem 30 procent.

Takže jednou se může stát, že v čele Venezuely stane žena, jako je tomu v Argentině?
To se rozhodně stát může.

(redakčně kráceno)