„Můj život dostane pořádný řád,“ těší se veslař Václav Chalupa

Veslař Václav Chalupa se upsal „malému“ sportu a dvacet let své kariéry orámoval stříbrnými medailemi ze světových šampionátů. Tu první si na krk pověsil v roce 1989 ve slovinském Bledu a tu poslední před několika týdny v polské Poznani. Celkem na světových šampionátech nasbíral devět medailí, z nichž jedna stříbrná byla z olympijských her v Barceloně v roce 1992. Ta z Poznaně by však měla být definitivně poslední, protože tento fenomenální veslař se rozhodl ukončit dráhu vrcholového sportovce. K drobné rekapitulaci skvostné sportovní kariéry si Václava Chalupu pozvala do pořadu Před půlnocí ze 14. záři Marcela Augustová.

 

Činíte rozdíl mezi těmi dvěma stříbrnými kovy z Bledu a z Poznaně? Tehdy jste byl mladík, dnes zkušený veterán.
Každý ten kov má svou cenu. Na první vzpomínám asi ze všech medailí nejradši, protože to byl takový vstup do velkého veslování. A ten poslední byla krásná tečka za tou dlouhou kariérou.

Který z vrcholných závodů se vám zamlouval a který naopak?
Asi nejradši vzpomínám na stříbrnou medaili z Barcelony, která pro mě jako pro sportovce má největší cenu. Možná se k tomu váže i to, že tahle olympiáda byla pohodová. Jako veslaři jsme měli olympijskou vesnici sami pro sebe, protože naše dráha byla asi 150 kilometrů od Barcelony. Bylo krásné počasí, byl jsem dobře připravený, takže jsem se cítil dobře a čekal jsem, že přijde nějaký úspěch. A přišel. Prostě to nějak zapadalo dohromady.   

A které závody se úplně nepovedly?
To byly ty, kde jsem na medaili nedosáhl. A jsou tam dva závody na světových mistrovstvích, na kterých jsem získal bronz jen kvůli tomu, že jsem „chytil kraba“. To je technická chyba během závodu, kdy je veslo nad vodou, když má být ve vodě. Veslaře to někdy mírně rozhodí, někdy úplně zastaví, vyřadí.
V roce 1995 ve Finsku v Tampere jsem v polovině závodu vedl o tři vteřiny a vypadalo to, že bych měl vyhrát. Díky této chybě jsem se ale propadl až na páté místo, z kterého jsem to nakonec dotáhl na ten bronz. A pak to bylo ve finále mistrovství světa v Kolíně nad Rýnem (1998), kde jsem zhruba 200 metrů před cílem bojoval o vítězství. Tam mě „krab“ taky posunul na třetí místo.

Jaká je vaše nejoblíbenější trať vůbec? Kam byste zařadil Račický kanál?
Račický kanál je špičková dráha, která může konkurovat jakékoliv dráze ve světě. Ale je to umělý kanál, je to dráha vytvořená člověkem. Mám radši přírodní dráhy, i když tam hrozí v případě větru vlny a to, že dráha může být neregulérní. Jedna taková dráha je ve Švýcarsku v Luzernu, kde příroda vytvořila nádherné jezero přímo pro veslování (dva kilometry dlouhé, ne moc široké). Každý rok se tam jezdí velké závody, světový pohár, několikrát tam bylo mistrovství světa. Je to jedna z nejkrásnějších veslařských drah na světě.

Kde se v Česku dobře trénuje?
Račice jsou asi ideální. Jinak nejvíc se vesluje v Praze na Vltavě. Ovšem v poslední době bývá Vltava velice frekventovaná. Jezdí tam řada člunů a lodí, které dělají velké vlny, občas jsou navíc dost bezohledné. Takže v Praze se to zhoršuje. Vesluje se ale také na rybníku Svět nebo na Brněnské přehradě. Lokalit je hodně.

Jaký je váš recept na úspěšné dlouhodobé soupeření s mladíky, kteří by dnes mohli být leckdy vaši synové?
Možná je to tím, že jsem s vrcholovým veslováním začal poměrně pozdě, v devatenácti letech, když jsem přešel z Jindřichova Hradce do Prahy do Dukly a začal trénovat jako profesionál. Tím jsem se vyhnul mládežnickým vrcholovým střediskům a přišel do dospělého vrcholového sportu neopotřebovaný.
Možná to bylo tím, že se kolem mě točili lidé, kteří to se mnou mysleli dobře a kteří mi ve sportu hodně pomáhali.
A možná je to tím, že jsem měl nějaké předpoklady k tomu, abych to takhle dlouho vydržel.

Vrcholový sport mi někdy přijde jako boj proti titánům. Objeví se totiž mladý nadějný sportovec a stojí proti ikoně a svazuje ho už jen její pověst, její lesk. Vnímal jste to jako začínající i později jako ona ikona veslování?
Je to trochu obráceně. Mladý většinou nemá co ztratit a jde do závodu po hlavě. Mladí bývají drzejší. A starší závodník, který již za sebou něco má a od kterého všichni očekávají nějaký úspěch, je tím svázaný. Je tam pocit odpovědnosti, kterým jsem trpěl tehdy a trpím dodnes.

Uplatní veslař fantazii nebo je to jenom dřina?
Fantazie funguje třeba, když jsou hodně nudné tréninky. Kolikrát jsem během tréninku promyslel spoustu zajímavých a důležitých věcí. Ale co se týče samotného veslování, fantazii asi neuplatním.

Jak rychle se vlastně veslař pohybuje?
17 až 18 kilometrů za hodinu.

Byl jste jedním z posledních, kteří přesedlali z dřevěné lodě na modernější typ. Dřevěné lodi něžně říkáte „nábytek“. Co se vám na ní tak líbilo?
Ta loď byla nádherná, byl to krásný výrobek a jet na ní byl zážitek. Dřevěné lodě byly pro fajnšmekry. Bohužel laminátové nebo karbonové lodě se chovají trochu jinak – víc reagují na potřebu zrychlit, jsou i rychlejší na startu, takže jsem musel jít s dobou, s pokrokem.

Kolik stojí taková karbonová loď? Je veslování dostupný sport?
To je jedna z věcí, které veslování brání v tom, aby se stalo populárnějším. Cena nejmenší lodě pro jednoho veslaře, skifu, se na závodní špičkové úrovni pohybuje okolo čtvrt milionu korun. Osmiveslice stojí milion a čtvrt. Dají se samozřejmě koupit i levnější lodě, ale je to vždy desetitisícová záležitost. 50 až 100 tisíc je normální cena za obyčejnou loď.     

Co vás vlastně na veslování nejvíce baví? Lze veslování nějak zatraktivnit pro diváky?
Veslování mě bavilo, protože se odehrává v přírodě a na vodě a obojí mám hrozně rád. A co se týče atraktivity veslování, je to záležitost spíše Mezinárodní veslařské federace, která pro veslování vytváří podmínky, pravidla. Asi by šla zkrátit trať, udělat sprinty, povolit víc reklamy. Dnes veslování trochu zaspalo dobu a zůstalo v minulém století.

V 90. letech proběhlo tiskem, že chcete pořádat závody skifařů u Národního divadla. Nestálo by to znovu za pokus?
V 90. letech jsem začal pořádat závod Chalupa Cup. Samozřejmě jsme uvažovali, že by to mohlo být v Praze na Vltavě. Nakonec ale vyhrál můj rodný Jindřichův Hradec a rybník Vajgar, na kterém jsem vyrůstal.
Navíc místo u Národního divadla zabrali moji kolegové z dračích lodí, kteří tam už několik let pořádají nádhernou regatu.

Má současné české veslování přijatelné materiální zázemí k tomu, aby mohli vyrůst další Václavové Chalupové?
Určitě má. Co se týče veslařské špičky, máme vybavení na vysoké úrovni a srovnatelné s jakýmkoliv státem ve světě. Možná trochu horší je to v oddílech, což je základna pro to, aby vznikli noví Chalupové, Ondrové Synkové nebo Mirky Knapkové.
V poslední době (můj syn začal také veslovat, takže se zúčastňuji různých malých regat) jsem překvapený, kolik dětí vesluje a kolik lidí tomu věnuje svůj čas.      

Je veslování zdravější než ostatní sporty?
Žádný vrcholový sport není zdravý. Jinak veslaři se většinou zraní při tréninku v posilovně, při běhání nebo při fotbálku, ne na lodi. Samotné veslování je velice zdravý sport, který zaměstnává celý pohybový aparát. Říká se, že veslování a běh na lyžích jsou nejvšestrannější sporty.

Bavili jsme se o změně materiálů. Změnili se nějak soupeři?
Soupeři jsou pořád stejní. Akorát se všechno zrychlilo, jezdí se rychlejší časy v rozjížďkách, ve finále bývají často malé rozestupy mezi první a poslední lodí. Jinak je to stále stejný sport, jako byl před dvaceti lety.    

Už několikrát se spekulovalo o konci vaší kariéry. Teď to vypadá na definitivní rozhodnutí. Kdy a čím ve vás uzrálo?
Nikdy jsem nebyl přesvědčený o tom, že chci skončit. Vždycky mě k tomu někdo donutil, když přišel s otázkou: Tak co, už to bude konec? Poslední regata? Co bude po olympiádě? Neměl bys skončit? Takže mě spíš přemlouvali.
Až poprvé letos někdy začátkem léta ve mně uzrála myšlenka, že bych měl skončit. Rozhodl jsem se a nechci na tom nic měnit. Takže ti, co se mě ptali, jestli už skončím, mi teď říkají: Že to není pravda? Že ještě budeš pokračovat?

Máte představu, čím si adrenalinově zaplníte den, když jste celý život dělal vrcholový sport?
Zatím mi den naplňuje můj mladší syn. Jsem čtrnáct dní doma a musím říct, že s manželkou máme plné ruce práce. Obdivuji, jak to sama zvládla, když jsem byl na soustředěních. Kluk nám dává pěkně zabrat.
Ale určitě se budu muset nějak vybít. Znám to. Když jsem měl volno po sezóně, po třech čtyřech týdnech jsem v sobě začal mít adrenalinu příliš a bylo potřeba ho z těla dostat ven. Takže to určitě bude nějaký sport, ale taky práce.

Kam vás vedou pracovní plány? Co trénování? Dovedete si představit, že byste trénoval svého Vaška?
To si představit dovedu. Spíš ale zůstanu takovým poradcem a trenérem v ústranní. Nedovedu si ale představit, že bych dělal profesionálního trenéra. Toho se bojím. Trenér je poslání, trenér musí být tvrdý, a to já nejsem. Když je něco těžké a tvrdé, radši to udělám sám, než abych tím někoho trápil. Jinak bych chtěl zůstat u veslování a zabývat se servisem veslařských lodí.

Dovedete si představit, že bude pracovat denně osm hodin, třeba i od – do?
To mě na tom docela láká. Být vrcholovým sportovcem znamená mít neomezenou pracovní dobu, která se mění podle potřeb trenéra, kolegy z lodě, posádky, velkou roli hraje taky počasí. Takže se docela těším, že můj život dostane nějaký pořádný řád.

Vypadáte jako stálý člověk, „držák“. Celý náročný sportovní život jste s jedinou ženou a skoro s jediným trenérem. Kde jsou ty podstatné akordy tak dlouhodobé souhry?
Možná tím, že pocházím z neúplné rodiny (naši se rozvedli, když mi bylo šest), si přeju, aby vztahy a svazky fungovaly, jak mají.
Platí to i na trenéra Zdeňka Pecku. Padli jsme si do noty, vyšli jsme si vstříc a věděli jsme, proč to děláme. Nebylo to tak, že bych trénoval, protože to chce trenér, ale protože jsem chtěl být nejlepší, chtěl jsem vyhrávat, vozit medaile. Chtěl bych mu za to poděkovat, protože to bylo krásných šestnáct let, během kterých se sblížili i naše rodiny.

Veslování a vodě jste podřídil i bydlení, protože bydlíte v Račicích. Rozptyluje to nebo spíš pomáhá, když člověk provozuje vrcholový sport s rodinou za zády a na soustředění chodí spát domů?
Že jsem byl zároveň na soustředění i doma s rodinou, bylo taky fajn. I když teď jsme se se ženou shodli, že jsem byl doma i nebyl. Člověk totiž žije tréninkem a sportem a musí tomu podřídit všechno. Takže i když jsem byl doma, musel jsem dávat pozor, aby se mi něco nestalo, abych se zbytečně neunavil, musel jsem odpočívat atd.

Plán, že v Poznani pojedete i dvojku s kormidelníkem, uzrál na poslední chvíli. Nepřijde vám to trochu nespravedlivé vůči vašemu tátovi, který tuto trať jezdil celý život, dosáhl na 5. místo na olympijských hrách? Vy jste přitom po třítýdenním tréninku dosáhl na stříbrnou medaili ze světového šampionátu.
Tato myšlenka se skutečně zrodila v hlavě mého parťáka Kuby Makovičky asi tři týdny před mistrovstvím. Asi to bylo obrovské sportovní štěstí, že jsme zkusili disciplínu, která nám opravdu sedla. Nadto přechod z dvojky bez kormidelníka na dvojku s kormidelníkem není tak náročný, co se týká techniky veslování, takže jsme to zvládli. Myslím, že to tak nespravedlivé není.

(redakčně kráceno)