„Studenou válku jsme nahradili studeným mírem,“ říká Bob Geldof

Na pražském Žofíně proběhl letos už třináctý ročník konference Forum 2000. Jedním z hlavních hostů bývalého prezidenta Václava Havla byl i Bob Geldof. Pro některé skvělý muzikant, pro další ústřední postava filmu The Wall a snad pro všechny organizátor koncertu Life Aid a Life 8 a výrazný politický aktivista zabývající se více než čtvrtstoletí neutěšenou situací na africkém kontinentu. A právě o budoucnosti Afriky, ale i Lisabonské smlouvě a dalším směřování Evropy hovořil Bob Geldof v Interview ČT24 z 12. října s Františkem Lutonským.

Na začátek si neodpustím otázky na dvě věci, které teď hýbou světem, potažmo Evropou. Nobelovu cenu míru získal americký prezident Barack Obama. Jaký je k tomu komentář Boba Geldofa? Získat Nobelovu cenu je obrovské břímě. Je to, jako když nějaká země odhalí například ropu, musí pak být velice obezřetná, jak ji použije. Vypadá to, že americký prezident možná nebude úplně v nejsilnější pozici, jak toto ocenění využít.

Nicméně napadl vás někdo, kdo by si Nobelovu cenu míru zasloužil víc než americký prezident, který dle komentářů světových médií toho sice hodně nasliboval, ale ve funkci toho tolik ještě udělat nestihl?
Nechci hovořit o prezidentu Obamovi, můj názor není o nic víc směrodatný než názory diváků. Nemůže toho učinit tolik. Jsme v nové éře, kdy je třeba spolupráce. Spíše spolupráce než soupeření musí být novým politickým paradigmatem 21. století, a to nejen pro USA, ale i zbytek světa.
Po studené válce následovala určitá éra, kdy Američané věřili, že svět je pouze bipolární. Tak to není. A ještě více je to zřejmé dnes, kdy se objevují nové mocnosti jako Čína. USA musí vyjednávat i s celou řadou dalších subjektů, i když jsou to jiní lidé s jinou ideologií než Obama.

Druhou událostí posledních dnů je v Evropě nepochybně Lisabonská smlouva. Podruhé o ní hlasovali lidé i u vás v Dublinu. Jaké bylo vaše doporučení? Lisabonská smlouva ano, nebo ne?
Referendum jsem nijak neovlivňoval. Jsem sice Ir, ale žiji v Londýně, do Irska cestuji, abych se setkával s rodinou. Ať už je můj osobní názor jakýkoli, skutečnost, že se obrátili na Irsko, aby vlastně volilo za celou Evropu, je problém. A když pak Irové zvolili ne, bylo jim řečeno, že je to špatná volba, že musí hlasovat znova.
To je problém celé Evropské unie. Unie je sice skvělá myšlenka, která zabránila celé řadě válečných konfliktů, ale je to pouze koncept, z kterého chtějí udělat určitou konstrukci, která ovšem bude náležet pouze politické třídě. Takže to, že existuje demokratický deficit, je realita.
Nemůžete vybudovat demokratické instituce bez lidí, aniž by byli zaangažováni. Každý by měl hlasovat a potom by se integrovala celková evropská situace. A pakliže by byla odpověď ne, bylo by to rozhodující. Jenže Evropská komise není volena, není to demokratický orgán. To základní chyba a problém, proč voliči v Evropě nedůvěřují této konstrukci.
Musíme se podívat na základní konstrukci Evropy. Neříkám, že bych hlasoval ano či ne, pro mě to není velký rozdíl – Lisabonská smlouva je důležitá. Kdyby ji Česká republika neschválila, vrátili bychom se ke smlouvě z Nice a na tom základě by se budovalo něco jiného. Chápu tuto logiku za tím vším, ale je třeba, aby celý tento koncept fungoval pro všech 27 členských států.
Ostatně i kdyby byl společný evropský ministr zahraničí… Skutečně věříte, že by mohl mluvit jménem Británie, Francie, Německa? Ani náhodou. Možná v případě vyjednávání s Íránem, ale když by se vyskytly problémy a něco se nelíbilo Francouzům nebo Němcům, prostě by se dostali do konfliktu zájmů.
Je to skvělá myšlenka a musíme ji nadále prosazovat, musíme přesně chápat, co říká politická třída. V Irsku proběhla velice vitální politická debata. Příslušníci obou táborů prezentovali své názory a na konci dne každý chápal, o co jde a byl schopen se na základě toho rozhodnout. To je odpovědná a důstojná demokracie. To samé by mělo proběhnout i v ostatních zemích. Politici se ale bojí, že by se hlasovalo proti jejich myšlenkám. Kdyby ale vysvětlili, jaká je jejich zodpovědnost související s demokracií, můžeme vybudovat skutečnou silnou instituci.

Jinými slovy, měla by Evropská unie mít jednoho šéfa, aby to bylo čitelné i pro zahraniční partnery, ať už jsou to Spojené státy, Čína nebo Rusko?
Nemyslím si, že by to fungovalo. Nakonec možná zvolí prezidenta, ale jaký bude jeho mandát? Bude zastupovat miliony lidí s různými zájmy, kulturami, národnostmi? Myslíte si, že by jednotlivé státy, třeba Němci, podporovaly někoho z jiné země? Nemyslím si to.
Musíme se probudit, Evropa musí pochopit, že jsme tím nejbohatším kontinentem v porovnání s ostatními a že zde máme konkurenční ekonomiky jako USA nebo Čína. Potřebujeme být na těchto trzích přítomni.
Musíme mít hlas, který bude určován jedním evropským prezidentem. Prezident bude hlasem Evropské komise, ale ta není volena. Evropský parlament nemá moc velkou sílu a to je další problém. Potřebujeme instituci, která bude zastupovat Evropany v nových ekonomikách na světě, jinak bychom byli ve skutečných problémech.

Jste hostem bývalého prezidenta Václava Havla. Jeho nástupce ve funkci Václav Klaus v tuto chvíli nechce podepsat Lisabonskou smlouvu. Když poslouchám vaše výhrady, dělá tedy Václav Klaus dobře?
O tom nechci mluvit stejně jako v Irsku. Jsem občan Irska a ani v Irsku jsem nechtěl ovlivňovat hlasování, protože kdybych něco řekl, bylo by to sice trapné, ale hlasování bych ovlivnil.
Chápu osobní stanovisko Václava Klause, chápu stanovisko parlamentu, myslím, že také chápu stanovisko a názor české společnosti. Je ale třeba, aby probíhala debata. Musíte mít určitou opozici a Václav Klaus je v opozici k této myšlence. To je velice validní politické stanovisko.
V ostatních členských státech diskuze neprobíhala. A to je demokratický deficit. Nemělo by to být tak, že jeden prezident říká, že to nepodepíše, protože se mu to nelíbí, protože to není v zájmu České republiku. Mělo by to být vyargumentováno politickou třídou a měla by to být zodpovědnost lidí.

Několikrát ve vašich odpovědích padlo, že Evropa je dobrým místem pro život, že Evropa je do budoucna dobrým partnerem pro jednotlivé státy. Neobáváte se toho, že v tuto chvíli, kdy Evropa prochází těžkou ekonomickou krizí, na to nejvíc doplatí chudé státy, kterým Evropa cosi slíbila? Ty sliby přitom opravdu nebyly malé.
Chudší státy nejsou tak postižené krizí, protože tam nebyly sofistikované ekonomiky. A řekněme, že to, co přispívá bohatý svět chudým zemím, není tak velká částka. Bojovali jsme za to, aby státy G7 do příštího roku darovaly 0,5 procenta svých HDP chudým států. Ty velké ekonomiky to nijak neovlivní, ale vývoj chudších zemí ano.
Nicméně realita je taková, že třeba Velká Británie to splnila. USA, Kanada, Japonsko, Německo se snaží. Francouzi ani tak ne. A u Itálie jsou to 3 procenta toho, co slíbili chudé populaci světa. To je skutečně trapné. A to není výsledek hospodářské krize, ale nedostatek politické vůle.

Jak se krize dotýká vašich aktivit po světě?
Zabývám se Afrikou. Dochází tam k velkému pokroku. Se svou věcí jsem začal před 25, 26 lety. Příští rok budeme mít 25 let od prvního koncertu Life Aid. G20 zahájila program 20miliardové pomoci na potraviny. Když jsem začal, byly v Africe pouze 3 demokracie. Dnes jich tam je 23. Když jsem začínal, nebyla v Africe žádná ekonomika. Před krizí africký kontinent rostl mírou 6,8 procent, a nyní v době krize jsou to 2 procenta růstu napříč kontinentem.
V Africe je obrovský potenciál, velké možnosti. Nemůžeme se na to dívat pouze prizmatem chudoby. Chudoba tam je, ale je to rychle se modernizující kontinent, kde je velký objem spotřebitelů i producentů. Třeba mobilní telefony, to je největší trh na světě v současné době. A v Africe dochází k velké konektivitě, což vede k lepší míře vzdělávání po celém kontinentě.
V Africe je také daleko méně konfliktů a více demokracií v porovnání s Asií. Asie ekonomicky roste a to samé se odehraje v Africe, kde je 900 milionů nezaměstnaných, kteří získávají vzdělávání, což povede k nabídce na pracovním trhu napříč planetou. Možná to zní, že jsem příliš optimistický, ale to jsou věci, na které se média většinou nesoustředí.

Jestli vám dobře rozumím, z Afriky se někdy v horizontu několika desítek let stane ekonomická velmoc?
Ano, přesně tak. Možná to nezní úplně realisticky, to si uvědomuji. Tou dobou už budu možná po smrti. Ale kolem roku 2040 budou Alžírsko, Keňa, Uganda i další státy Afriky představovat velký ekonomický potenciál. Lidé dnes získávají vzdělávání a můžeme pozorovat i lepší potravinovou situaci.
Kdybyste mi řekli před léty, že Afrika bude zásadní hnací silou 21. století, tak bych se tomu vysmál. Dnes ale vidíme, že Čína, Indie nebo Brazílie do Afriky investují. My musíme následovat podobný přístup. Afrika je jediný kontinent, který se ještě musí vybudovat, a nové trhy už jsou příliš drahé. Do 30 let to bude velká hospodářská mocnost nebo zdroj.

V Africe investuje hodně Čína, Indie, Spojené státy. Evropa v tuhle chvíli podle vašeho názoru v pomoci a investicích spíš zaostává?
Obávám se, že s ostatními nedržíme krok. Možná je v našich myslích určitá bariéra, možná je to nějaký pocit viny z koloniální minulosti. Možná si představujeme, že toto místo je zoufalé, že je tam příliš mnoho problémů a soustředíme se na Východ. Ale Evropu a Afriku dělí 11 kilometrů.
Nemusíme být závislí na Rusku – studenou válku jsme nahradili studeným mírem. Tedy na Rusku, které není příliš přátelské. Samozřejmě chceme energii z Libye, Nigérie, Angoly atd. Nejsou to ty nejlepší státy, ale doufejme, že dojde k vývoji.
Asi před čtyřmi týdny, dala německá společnost dohromady 400miliardovou investici do solárních panelů na pobřeží Afriky. Je to v severní Africe a tato energie by měla sloužit pro energetické potřeby regionu a mohla by se používat i v Evropě. Potřebujeme pouze 117 kilometrů čtverečních Sahary, aby poháněla Evropu. Sahara je přitom velká jako USA.
Populace v Evropě roste daleko rychleji v porovnání s jinými zeměmi s výjimkou Japonska. V Japonsku bude příští rok tato situace daleko zoufalejší. Bude tam o 3 miliony méně pracovních sil, než v nedávné minulosti. Prostě máme zde populační problémy, které se dostávají do Evropy z Asie.
Kdo o tom hovoří v Evropské unii? Ne mnoho lidí. A kde získáme pracovní sílu? Musíme zahájit dialog s těmito regiony, abychom se vyhnuli konfliktům. Potřebujeme začít dialog a vyjednávání s Afrikou, s kterou jsme zatím nevyjednávali, i když jsme nejbližší sousedé.

Takže se neobáváte další kolonizace Afriky?
Ne. Vítám investice ze strany Číny. Sice říkají, že nemají politický zájem, ale to není pravda. Samozřejmě mají, protože tam investují tolik peněz, že se to stává politickou záležitostí. Nicméně Afrika je už dost silná, aby odmítla koloniální uvažování.
Číňané jsou také určitým způsobem rasističtí ve vztahu k Africe, ale uvědomili si, že když nepřijmou evropský způsob myšlení, budou z tohoto kontinentu vytěsněni. Takže neuvidíme žádnou kolonizaci. V Africe jsou také indičtí investoři, protože mnoho Indů žije v Africe. Je to rovněž výzva pro USA. Pro privátní sektor, který Afrika potřebuje. Africká zkušenost chudoby může být  totiž poražena pouze a jedině trhem.
My přece víme: Čína je bohatá. Nicméně jsou bohatí Číňané a extrémně chudí Číňané. Takto ale o Číňanech neuvažujeme (tak uvažujeme o Africe). Přitom Číňané ekonomicky eskalují právě díky trhu. A Afrika může dělat to samé. Evropa pak musí být tím prvním přístavem, na který se obrátí, když začne s exportem.

(redakčně kráceno)