„Shakespeare je svět,“ říká Martin Hilský

V roce 1984 se Martin Hilský pustil do svého prvního překladu Williama Shakespeara. Zdaleka tehdy netušil, že se tento „největší dramatik všech dob“ stane na více než dvacet pět let jeho hlavním profesním a zčásti i životním údělem. V současnosti tak máme možnost přečíst si v moderním překladu všech 38 Shakespearových dramat i 154 sonetů. Co bylo na překladu Shakespeara nejtěžší? Proč je Shakespeare považován za tak výjimečného dramatika? Je Shakespeare skutečným autorem světoznámých dramat? Na takové a další otázky se snažil odpovědět překladatel a anglista Martin Hilský, profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. V pořadu Před půlnocí z 21. října se ptala Šárka Bednářová.

O Shakespearovi se říká, že je to vůbec největší dramatik všech dob. Větší než Molière, Sofoklés,Racine, Euripidés a další. Taková hodnocení bývají trochu nespravedlivá. Nicméně v čem spočívá velikost Shakespeara z vašeho pohledu?
Ve třech věcech. Lidskou zkušenost, kterou obsáhl ve svém díle, nenaleznete v dílech jiných dramatiků. Shakespeare je svět, obsahuje lidské situace v tolika variantách, v takové univerzálnosti. A právě v univerzálnosti lidské zkušenosti, která je předvedena v jeho dramatech, je první důvod, proč je tady s námi.
Druhý důvod vidím v tom, že jsou to díla otevřená. Ta dramata vám nikdy neříkají, co si máte myslet. Nejsou to dramata idejí, ale dramata konkrétních lidských situací, které se dodnes v jiných podobách opakují.
A třetí důvod je v řeči Williama Shakespeara. To říkám jako překladatel, jako ten, kdo každé slovo Shakespearova díla (celkem je těch slov milion) musel vzít do ruky a desetkrát ho obrátit a vyzkoušet jeho možnosti. Je to vesmír řeči, doslova zázrak slova. Jsem přesvědčen, že není jiný dramatik, který by dokázal udělat s řečí to, co Shakespeare. A to přestože byl obklopen nesmírně nadanými dramatiky, kteří jsou dnes trochu upozaďováni. Jako by byl příliš jasná hvězda, která zastiňuje ty ostatní. Kritici by možná řekli, že to je dokonce černá díra, která pohlcuje ostatní světla na literárním nebo dramatickém nebi.

Dala by se z jeho díla vytěžit nějaká esence, která by se dala shrnout do několika vět?
To naprosto nelze, protože on se vzpírá takovému shrnutí nebo tezi. Nicméně zkusil bych říct několik věcí, které se možná trochu blíží tomu, co byste chtěla slyšet:
Shakespeare je básník paradoxů. Nikdy nepředstavuje věci jednoduché, černobílé. Vždy nějakým způsobem odhalí paradoxnost, tedy složitost lidské zkušenosti.
Druhá, pro mě nesmírně důležitá věc, je neustálá proměna. (Myslím, že není náhodné, že měl Ovidiovy Proměny na stole, když psal básně a hry.) Když pak čtete jeho kompletní dílo chronologicky, vidíte, že určitý motiv z jedné hry zkouší v různých proměnách v hrách dalších. Najednou vidíte neklidného ducha, který neustále experimentuje a zkouší nové věci.

V čem byl Shakespeare naopak stejný jako ostatní básníci alžbětinské doby?
To je vzácná otázka. Shakespeare byl stejný v mnoha věcech. Zdědil všechny literární i dramatické konvence. Jiný byl v tom, že konvence proměnil. Uvedu příklad: Když vezmete například Kupce benátského a hru jeho mladšího současníka Christophera Marlowa Maltský žid, najednou vidíte rozdíl. Oba museli vyjít z nějakých dobových konvencí, které byly antijudaistické, protože v té době ani jiné být nemohly (Židé byli tehdy vyhnáni z Anglie a protižidovské předsudky byly všudypřítomné). Marlow konvenci, předsudky zvětšil ad absurdum, zatímco Shakespeare tento konvenční obraz proměnil v něco úplně jiného a strhujícího díky metodě, kterou bych nazval věčné zrcadlení. Prostě proti Shylockovi postaví Antonia jako zrcadlo a najednou máte křesťany a židy. Židé se zrcadlí v křesťanech a křesťané v židech. Dostanete tak úžasnou srovnávací lekci nejen náboženství, ale i lidskosti.

O Shakespearovi se často říkávalo, že si půjčoval celé pasáže z Plútarcha a jeho životopisů. Je to pravda?
Je to pravda. Nejen celé pasáže, ale celé příběhy si konkrétně půjčoval z knihy Životy slavných Řeků a Římanů. Mám s tím osobní zkušenost, protože si Plútarcha kvůli Shakespearovi čtu. Třeba v Juliu Cesarovi se Shakespeare drží Plútarcha velmi přesně, v Antoniovi a Kleopatře také.
Jenomže, a to je to zajímavé, Shakespeare z prozaického, kronikářského příběhu udělá divadelní velebáseň. A když z divadelních důvodů potřebuje změnit původní obsah, bez váhání to učiní. Z Plútarcha si tak vybírá jen to, co potřebuje.

Dlouho se spekulovalo o Shakespearovi, jestli to skutečně je jeho dílo. Je už to dnes definitivně potvrzeno?
Kdepak, a nikdy nebude. Definitivně není potvrzeno vůbec nic. Především není vyvráceno Shakespearovo autorství, což je pro mě rozhodující zpráva. Mimochodem existuje daleko víc objektivních, byť často nepřímých důkazů, že Shakespeare napsal to, co napsal – mluvíme o jeho 38 hrách. Kdežto důkazy, že to napsal Marlow, Bacon nebo sedmnáctý hrabě z Oxfordu, mají vážné trhliny, které nebyly vysvětlené. Nejpravděpodobnější je pak kupodivu asi ten sedmnáctý hrabě z Oxfordu. Nicméně dokud nebude podán objektivní a přesvědčivý důkaz, že tomu tak není, je dobré se přidržet toho, pro co jsou vnější argumenty. Tedy, že to byl onen neurozený člověk, syn rukavičkáře ze Stratfordu nad Avonou, který neměl univerzitní vzdělání.

Kdy se u vás objevil zájem o anglickou literaturu? Měl jste dřív zájem o angličtinu nebo o anglickou literaturu?
Na to mám náhodou odpověď. Rozhodně to byl zájem o anglickou literaturu, řeč přišla logicky následně, protože literatura je z řeči, ze slov.

Ptám se proto, že vaše matka byla japanistka, což vás jistě ke studiu jazyků inspirovalo. Proč jste se ale nevrhl právě na dráhu orientálních jazyků?
Moje máma studovala původně anglistiku. Před válkou jela do Švédska, pak do Japonska a stala se japanistkou a vlastně tady založila japanistiku. Mě japonské věci nesmírně zajímají a myslím si, že mě i velmi ovlivnily, hlavně stará čínská a japonská poezie. Takže matce za mnohé vděčím, to musím v roce, kdy by oslavila 100. narozeniny, přiznat. Nicméně japanistiku jsem dělat nechtěl právě kvůli tomu, že na japanistice byla moje máma.
A také, upřímně řečeno, ta anglická literatura mě velmi strhla. Věci, jako je tato, nevznikají náhlým rozhodnutím. Ony se stanou, postupně se stávají, a mně se stalo, že je ze mě anglista.

Dědí se láska k jazykům ve vašem rodě? Vaše žena je rovněž překladatelka z angličtiny, máte dva syny a dceru. Jdou ve vašich šlépějích?
Žena jde ve vlastních šlépějích. A moje děti nejdou tímto směrem. Nejstarší syn vystudoval ekonomii a je ekonom. Dcera vystudovala kov a šperk, čili byla spíše po mém otci, který byl architekt, a je šperkařka. A nejmladší syn je architekt. Takže to šlo spíše tím výtvarným směrem a já jsem nesmírně rád.

Kdysi jste řekl, že překlad Shakespearova díla pro vás byl obrovskou nejen odbornou a literární, ale i životní zkušeností?
Když přečtete desetkrát Hamleta, určitě mu hodně rozumíte. Ale když ho jednou přeložíte, je to poznání úplně jiné kvality. Když čtete, vnímáte text, jak umíte. Ale když s textem pracujete jako překladatel, tak čtete a zároveň převádíte z úplně jiného jazyka a kultury do jiného jazyka, kultury a doby. Je to úplně jiné čtení a je to neuvěřitelně pomalé poznání, čas překladu je strašně pomalý. A třeba komedii Marná lásky snaha jsem nerozuměl, dokud jsem ji nepřeložil, překlad mi ji objevil. To je první fantastická věc.
Druhá věc je obecná. Když Shakespeara do hloubky poznáte, tak – právě proto, že je univerzální – vám pozmění vnímání jiných uměleckých děl a do jisté míry i světa a života, protože to souvisí. Neříkám ale, že z vás Shakespeare udělá lepšího člověka, ale bohatšího určitě.

Nad kompletním překladem Shakespearova díla jste strávil více než pětadvacet let. Podle čeho se dá říct, že váš překlad je ještě Shakespeare, a ne už Martin Hilský na motivy Williama Shakespeara?
To je velmi vážná a těžká otázka. Vlastě na ni nemám odpověď. Jednu věc ale řeknu s jistotou: Překlad nikdy nemůže být, i kdyby chtěl, kopií originálu. To prostě nejde. Když překládáte například Shakespearův sonet, úkolem překladatele je především vytvořit českou báseň formou sonetu, která samozřejmě musí motivicky, významově, obsahově, pokud jde o obrazy, korespondovat s otcovským textem.
Čeština má úplně jiné zákony. Čeština je nejen zvukově jiná řeč, má diametrálně jinou hudbu než angličtina, ale dokonce jinak myslí. Takže kdybyste vytvořila pouhou kopii originálu, bylo by to cosi naprosto mrtvého. Kdežto vytvoříte-li českou báseň, která je vlastně samostatná tím, že má vlastní vnitřní řád, logiku, která je jiná než u originálu, dá se mluvit o jakémsi zrcadlení textů.
Zkrátka a dobře: Překlad je pro mě velmi tvůrčí záležitost, a proto to dělám. Vždy jsem to dělat chtěl. Není to pro mě náhražka něčeho.

Překladatelů Shakespeara bylo u nás vícero. Pro mě byla anglická renesanční literatura spojena se jménem Aloise Bejblíka, který působil v divadle v Liberci, přednášel na DAMU apod. Jaký je váš vztah k jeho tvorbě? Byl jste ovlivněn jinými překladateli? Nebo jdete svou samostatnou cestou?
Vyrostl jsem na překladech Saudkových. To byl překladatel Shakespearových dramat, kterého jsem četl jako student a v době, kdy jsem nepřemýšlel o překladech a nic nesrovnával. Posléze jsem četl Vladislavovy překlady Shakespearových sonetů. To jsou moje formativní léta, na tom jsem vyrostl. Později jsem se dokonce vracel ke Sládkovi, což byl úžasný překladatel.
Aloise Bejblíka jsem poznal bohužel asi v posledních čtyřech letech jeho života. Spřátelili jsme se a vedli spolu mnoho hovorů. Stalo se mi, že jsem vlastně po něm přeložil jako svůj první překlad Sen noci svatojánské. Těžko jsem se k tomu odhodlával. Byl jsem o to požádán režisérem Karlem Křížem, který nechtěl hrát žádný stávající překlad a chtěl překlad moderní. Už tehdy jsem byl znám jako překladatel moderní britské literatury, divadla apod.
Aloise Bejblíka velmi ctím. Byl to skvělý anglista, vynikající překladatel, dovedl krásně psát o Shakespearovi i jiných věcech, měl obrovský rozsah. A kromě toho to byl báječný člověk.
Překladatelsky však myslíme jinak. A tak to má být. Už u toho Snu noci svatojanské jsem řečově myslel hodně jinak a o jinakost asi jde. Je pak na každém režisérovi, aby si vybral. A samozřejmě jsou režiséři, kteří sáhnou po překladu Aloise Bjeblíka nebo jiných překladech, protože se jim z toho a toho důvodu hodí víc než můj překlad.

Vaší srdeční záležitostí jsou sonety. V čem jsou pro vás sonety zajímavé? Proč se k nim opakovaně vracíte?
Je to pravda, opakovaně se k nim vracím. Překládal jsem je dlouhou dobu, skoro deset let. Samozřejmě jsem je nepřekládal pořád, vůbec jsem neuvažoval o kompletu. Překládal jsem to pro sebe, možná pro pár přátel.
Pro mě je sonet fascinující tím, že je to krátká báseň. Relativně je to čtrnáct řádků. Je to obtížná básnická forma a mě ta obtížnost baví. Je to něco, co mě láká, s čím se chci poprat. Je to zápas o nemožné. Svým způsobem může být na konci prohra, dokonce s velkou pravděpodobností. Ale já jsem zjistil, že některé básně začaly fungovat, a to mě začalo moc bavit.
Sonety jsou také velmi hudební. Ta řeč má určitou instrumentaci a mě nesmírně baví s tou hudebností zacházet. Hlavní důvodem ale je ta kondenzace.

Dá se říci, že jsou sonety jakousi zpovědí Williama Shakespeara, výpovědí o jeho duši?
Nejsem si jist. To, že jsou sonety klíčem k Shakespearově srdci, je romantická představa. Může to tak být, ale vůbec to tak být nemusí. Shakespeare nebyl Hamlet a neměl zkušenost Hamleta, nikdy nikoho nezabil, nebyl Shylock, nebyl žádnou z galerie postav, které vytvořil. Samozřejmě sonety nemohl napsat člověk, který nemiloval. To nejde. Je to o lásce a bez zkušenosti lásky by jeho sonety nefungovaly.
Takže je otázka, zda je to jeho zpověď. Upřímně si myslím, že to tak nemusí být. Že básník je maskou, která promlouvá.

Je některý ze sonetů váš nejoblíbenější?
Je jich několik.Ale přece jenom ten nejoblíbenější bude asi sonet šestašedesátý, který pořád žije. Je totiž o tomto světě, ať je to jakýkoliv svět, jakákoliv doba. Je velmi aktuální i dnes, protože je to sonet skepse, deziluze.

Kdyby se dalo cestovat časem a vy byste se mohl podívat do Londýna roku 1600 a navštívit Shakespeara, na co byste se ho zeptal?
„Jak to doopravdy bylo, mistře?“ Odpověď by mě zajímala a samozřejmě bych ji pak velmi konkrétně řekl.

(redakčně kráceno)