Vražda na tyranovi není zločin

Atentát na Reinharda Heydricha, třetího muže Říše, byl zásadní čin hned v mnoha rovinách. Šlo o jedinou takto exponovanou postavu nacistického Německa, kterou se podařilo zlikvidovat takovýmto způsobem. Mezinárodní ohlas tohoto činu rehabilitoval předmnichovské Československo a dovedl Velkou Británii k oduznání Mnichovské dohody. Atentát však rovněž vyvolal nepříčetnou reakci protektorátních úřadů, které během neslavně známé heydrichiády povraždily tisíce českých občanů. Právě zvěrstva nacistických okupantů pak v poválečné komunistické propagandě posloužily k tomu, aby odkaz hrdinného činu zastínilo utrpení obětí. To v samotném důsledku ve společnosti vyvolalo falešnou představu pasivního, nebojujícího a udavačského národa, která u mnohých Čechů přetrvává dodnes.

 

O hrdinství, které mělo smysl, v Historii.cs z 15. října hovořili Jaroslava Milotová (JM), ředitelka Institutu Terezínské iniciativy, historik Michal Burian (MB) z Vojenského historického ústavu a archivář Vojtěch Šustek () z Archivu hlavního města Prahy. Ptal se novinář a moderátor pořadu Vladimír Kučera.

Vnitřně nesouhlasím s tím, že v případě Reinharda Heydricha platí, že byl „spáchán atentát“.  Nejen já se totiž, domnívám, že šlo o regulérní vojenskou akci, protože byla nařízena legální a legitimní vládou a provedli ji legální a legitimní příslušníci armády, byť podporováni civilisty. A nakonec i Heydrich byl voják.
A slovo „spáchat“ se mi nelíbí už vůbec, přestože se v této souvislosti často používá. Páchá se třeba vražda, ale vražda na tyranu, jak všichni dobře víme, není zločin. Proto nemůžeme říci, že tito lidé něco spáchali. Souhlasíte se mnou v tomto ohledu?
JM:
Podíváme-li se i mimo území protektorátu, v celé okupované Evropě, od Francie až po východ, docházelo k  atentátům nebo k útokům na představitele okupační moci poměrně často. Část akcí byla spontánní, šlo o akce jednotlivců, ale většinou to byly organizované akce místního odboje. Vždy to brali jako regulérní akci, na kterou mají právo. Čili ne jako teroristický čin. Máme to ve Francii, v Polsku, setkáme se s tím na Balkáně.

MB: Sousloví spáchat atentát je vysloveně německého původu. Objevovalo se zde v denním tisku, na vyhláškách apod. Bohužel u nás zdomácnělo natolik, že i dnes novináři nebo politici toto sousloví používají.
Slovo atentát samo o sobě je trochu jiný případ. To se objevuje ve většině dokumentů vztahujících se k přípravě atentátu. Stejně tak se tam objevuje sousloví teroristický čin. Zejména po 11. září má slovo jako „atentát“ či sousloví „teroristický čin“ pro nás úplně jiný význam, než jaký mělo ve své době. V té době byl teroristický čin chápán jako legitimní součást boje proti nacismu.

Jak to vnímáte vy? Heydrichiáda je vaše celoživotní téma.
VŠ:
Osobně jsem vždy akci proti Heydrichovi považovalza vojenský útok.A k  termínům „atentát“ a „spáchali“ bych ještě chtěl říct,že bohužel dodnes mnoho publicistů i dokonce němečtí historici, když mluví o zabití Heydricha, říkají „spáchat atentát“, a když se mluví o odsunu, používá se slovo „vyhnání“.

JM: Heydrich je obvykle vnímán, hlavně v publicistice, jako technokrat, člověk bez ideologie, bez propagandy. Je zajímavé, že je to vlastně naopak. Na rozdíl od Neuratha byl Heydrich muž propagandy, který si na propagandistických akcích velice zakládal. Kdybychom to dovedli do extrému, tak se stal obětí vlastní propagandy.
18. dubna 1942 ve zprávě SD-Abschnittu Praha se objevila informace, že v takové té šeptandě po protektorátu se povídá o tom, že bude atentát na říšského protektora. Kdyby Heydrich sám měl dodržovat předpisy, které vydal, musel by jít za šéfem gestapa Müllerem a říct, podívej se, co se o mně píše. To se ale nestalo.

VŠ: Heydrich nebyl zas až tak bezstarostný, co se týče jeho osobní bezpečnosti, jak by se někomu mohlo zdát.
Našel jsem dopis šéfa pražského gestapa ze 14. května 1942, kde Heydrichova adjutanta Pletze varuje, že jsou na území protektorátu agenti parašutisté a že by bylo zapotřebí posílit bezpečnost zastupujícího říšského protektora.
Skutečně se podařilo najít řadu dokumentů z května, z doby těsně před atentátem, kdy Heydrich nechal výrazně posílit svou bezpečnost tím, že nechal vybudovat různá kontrolní stanoviště v Panenských Břežanech a cestou a posílit samotnou ochranu zámku v Panenských Břežanech. Tato opatření však nebyla dobře promyšlena, protože když Heydrich vjel do pražské městské zástavby, už ho nikdo nechránil.

Zejména v komunistických dobách se propaganda na heydrichiádě vyřádila, protože snížila význam toho činu, a naopak zvýšila tragédii obětí. Mám z toho jeden pocit: Vím, že se v historii nemá říkat kdyby, ale kdyby nebyl Heydrich zabit, nebylo by těch obětí víc?
MB:
Dá se předpokládat, že ano.Heydrich měl krátce po svém nástupu 28. září,hned 2. října, zcela zásadní projev o tom,jakým způsobem hodlá praktikovatsvou politiku v protektorátu.Jasně nastínil svou známou metodu cukru a biče. Na jednu stranu řekl, že potřebuje v protektorátu především klid,aby protektorát vyrábělzbraně pro německou armádu. Doslova řekl, že za tímto účelemmusí dát českému dělníkovi nažrat,což úspěšně dělal.
Na druhou stranu však zároveň zahájil obrovské zatýkání těch,které považoval za své možné odpůrce.První den ve funkci nechal popravit generály Vojtu a Bílého (to byli první popravení čeští generálové).V říjnu následovala rozsáhlá akceproti Obci sokolské. Sokol byl rozpuštěn a bylo pozatýkáno asi 1.500 předních sokolských funkcionářů, popraven byl Augustin Pechláta řada dalších.

VŠ: Dovolil bych si oponovat tomu, že Heydrich zavedl politiku cukru a biče. Heydrich a vůbec nacistická propaganda po Heydrichově příchodu i po jeho smrti spíš dělníkům slovně nadbíhala, ale nemělo to reálné konsekvence. Naopak sociální situace českého obyvatelstva se všeobecně zhoršovala. Takže kdybychom chtěli použít Heydrichovu terminologii, Heydrich ani neměl, z čeho by dal českým dělníkům nažrat.

Ostatně až Heydrich rozběhl důkladně a důsledně protižidovská a protiromská opatření?
JM:
Heydrich bývá označován jako třetí muž Třetí říše. Kdybychom to vzali ad absurdum, muselo by to vyznít tak, že všechny tyto akce stály na Heydrichově osobě a s ním taky padaly. To samozřejmě není pravda. Když si vezmeme vývoj situace po Heydrichově smrti, tak třeba v otázce židovských deportací to nemělo žádný vliv.
O tom, jak bude postupováno a s jakým cílem, a to nejen v protektorátním měřítku (Heydrich byl pověřen celkovým řešením v Evropě obsazené Němci) bylo už rozhodnuto. Jeho smrt to ani nezpomalila, natož aby to zastavila.

Pořád existují názory, že oběti, které tento čin přinesl, nebyly adekvátní jeho významu? Co pro nás znamenalo zabití Heydricha?
VŠ:
Likvidace Heydricha byla jednou z nejužitečnějších a nejslavnějších akcí, které náš zahraniční odboj v součinnosti s domácím provedl. Zabití Heydricha bylo zcela zásadní pro obnovení Československa v jeho předválečných hranicích. Teprve v důsledku vlny sympatií, kterou zabití Heydricha vyvolalo u britské a americké veřejnosti, totiž Velká Británie oduznala platnost Mnichovské dohody a územní zisky Německa na úkor Československa. Až do léta roku 1942 to v podstatě Britové brali tak, že bojují s Německem, jehož legitimní součástí je odtržené československé pohraničí, které bohužel mnozí naši publicisté nazývají floskulí „Sudety“.

MB: Velmi často se zapomíná právě na skutečnost, že československá vláda ve Velké Británii byla uznána ze strany Británie v létě 1941, nicméně Mnichovská dohoda stále platila. Takže i v případě vítězné války bychom se vrátili do pomnichovských hranic. A v tom, že jsme se do nich nevrátili, atentát sehrál zcela zásadní roli.

VŠ: Když si šéf vojenské rozvědky František Moravec předvolal dva členy paraskupiny Anthropoid, řekl: „Víte z novin o vraždění u nás doma, jsou za to zodpovědni Frank a Heydrich, jeden z nich za to musí zaplatit.“
Když parašutisté přišli na území protektorátu a narazili na sokolské odbojáře, zjistili, že sokolským odbojářům mluvil z duše. Lidé u nás, kterým naši spojenci v roce 1938 zabránili, aby bojovali s Němci, chtěli bojovat všemi dostupnými prostředky. Proto když přišli muži z Anthropoidu, narazili na velmi živý souhlas s jejich úkolem.

Ovšem našli se mezi odbojáři tací, kteří nesouhlasili, třeba profesor Vaněk. Ale to je známá historka. Co mu to vlastně řekl Zelenka-Hajský?
VŠ:
Jan Zelenka-Hajský,jeden z hlavních protagonistů ukrývání a podpory mužů z Anthropoidu,jak píše středoškolský profesor Ladislav Vaněkve svých poválečných memoárech,Vaňkoviřekl: „Souhlasit nemusíš, ale v tom případě se kliď z cesty.“
Třeba pan Filípek vzpomínal na Antonína Oktábce, který také ukrýval parašutisty z Anthropoidu, a říká, že Tonda Oktábec úplně hořel. Tito lidé toho byli plní, prostě chtěli něco udělat, chtěli Heydricha zabít. Potom to ostatně dostávalo i osobní ráz, protože Heydrich nechal povraždit jejich přátele.

MB: Atentát má dvě roviny. První je politická: Myšlenka na atentát vzniká v nejbližším okruhu prezidenta Beneše a jasně směřuje na posílení postavení naší vlády ve Velké Británii. Tedy ukázat, že tady je významný odboj, který je schopen uskutečnit takto významný odbojový čin. A o nejvýznamnější čin podobného druhu v celé Evropě se bezpochyby jednalo – Heydrich byl nejvýše postavený nacista, který takhle za války skončil.
Druhá rovina je osobní: Je to rovina jak sokolská, tak vojenská, protože obě skupiny měly v duchu starozákonního „oko za oko, zub za zub“ obrovský zájem na tom zabít Heydricha. A shodou obrovských náhod se pak vojáci dostávají po svém příletu do vlasti do styku právě se sokolskou odbojovou organizací, s čímž se vůbec v přípravě atentátu ze začátku nepočítalo.

JM: Velice často se hovoří o obětech heydrichiády. Ovšem budeme-li upřímní, dodnes nevíme, kolik těch obětí bylo, protože vlastně nikdy nedošlo k hlubšímu zkoumání toho, kdo je přímá oběť a kdo nepřímá.
Před rokem 1989 k tomu nebyla ani vůle. Tehdy byl spíš zájem toto téma upozadit. A po roce 1989 se některé údaje automaticky přebírají, aniž se blíže hodnotí jejich obsah.

Je taky rozdíl, kdo je oběť a kdo je člověk, který do toho šel vědomě s tím, že s velkou pravděpodobností zahyne. To je bojovník, to není oběť…
JM:
Vytvořil se konstrukt asi pěti tisíc obětí. Mezi ně jsou započítány tři tisíce osob, které byly deportovány v rámci židovských deportací.
Dnes můžeme se stoprocentní jistotou říct, že tyto dva transporty, které v době stanného práva odešly z Prahy a z Terezína, s heydrichiádou neměly vůbec nic společného. Šly by stejně. Atypický způsob, jakým byly vypraveny, souvisel s úplně jinými skutečnostmi. A kdybychom se podívali pár týdnů před atentátem, zjistili bychom, že stejným způsobem byly vypraveny další vlaky.

Dávalo se to tedy do propagandy, aby byl sám akt útoku na Heydricha a jeho význam do jisté míry nějakým způsobem ne znevěrohodněn, ale znejistěn?
JM:
To vzniklo v podstatě až po válce a hlavně v 60. letech. Problém byl ale i v tom, že řada skutečností nebyla známa. V evropském měřítku výzkum válečných událostí, okupačních režimů startuje až v 60. letech.
Tady to také přes všechny peripetie dobře odstartovalo, ale zatímco jinde výzkum postupoval od 60. let kontinuálně, u nás to byla taková amplituda.

VŠ: Je zapotřebí si připomenout banální skutečnost, že bylo zapotřebí válku vybojovat, Němce porazit. A když naši vlastenci chtěli vést odboj, s oběťmi na životech počítali a počítat museli podobně jako vojáci na frontě.

Úryvek z dopisu Jana Kubiše, jednoho z aktérů útoku na Reinharda Heydricha:
Drahý bratře a švagrová,
dnes bych rád věděl, co asi o mně říká otec. Zdali je na mě hrdý, že aspoň já jsem se zúčastnil odboje, a tak zastoupil rodinu a naši vesnici. A co asi Jarek? Kdyby tak mohl být se mnou. Přál bych mu, aby něco zkusil a užil. Jest to škola života.

MB: Jan Kubiš tento dopis píše už v roce 1940, kdy má ještě dávno do výcviku. Ale už je v zahraničí připraven bojovat za vlast a ví, že v boji s velkou pravděpodobností padne.

A co domácí odbojáři, kteří žili v atmosféře protektorátu, v té jisté hrůze, a přesto do toho šli. Co to bylo za lidi? Nemyslím, jestli to byli sokolové nebo bývalí vojáci…
JM:
Většina těchto lidí se skutečněidentifikovala s první republikou,byla to jejich republika. Je známa řada výroků. Třeba Anna Pollertová –jedna z čelných představitelek odboje zPetičního výboru věrni zůstaneme, z intelektuální, typicky středostavovské rodiny. Už po svém zatčení v jednom motáku píše,že to, co dělala (odboj), pro ni byla v životě nejdůležitější práce a že bere i to, že zaplatí cenu nejvyšší (byla popravena).

Hovoří děkan Jaroslav Šuvarský z chrámu svatých Cyrila a Metoděje (přepis doplňujícího rozhovoru):
Nebyla to náhoda, že do tohoto chrámu přišli parašutisté, kteří zlikvidovali Heydricha. Otec Vladimír Petřek se hned po okupaci Československa stal členem nekomunistického sokolského odboje. Velmi aktivním účastníkem tohoto odboje byl také předseda sboru starších Jan Sonnewend. A když se na ně obrátil odboj, tedy představitel Hajský-Zelenka, vůbec neváhali a nabídli tento prostor.

VŠ: Měl jsem možnost zprostředkovaně z archivních dokumentů, ale i osobně poznat několik desítek odbojářů. Všechno to byli lidé, jejichž společným rysem byla skromnost a zároveň sebevědomí, schopnost být sám sebou. Tito lidé si nepotřebovali klást otázku, zda to má smysl, a dumat a počítat, co je to bude stát, co z toho budou mít. Pro ně to byla naprostá samozřejmost.

MB: Dnes už je těžko pochopitelné, že za pouhých 20 let první republiky k ní lidé získali neskutečný vztah a opravdu byli připraveni i v tom roce 1938 jít na hranici a padnout. U velké části z nich tohle přetrvalo po celou válku nebo případně až do jejich tragického konce.
Velice zajímavé na tom je, že to bylo napříč celým sociálním spektrem. Byli to muži, ženy, běžní dělníci, inteligence. Takovým příkladem jsou třeba i Jan Kubiš a Josef Gabčík, jeden vyučený topič, druhý vyučený zámečník.
Když jsme připravovali výstavu o atentátu v Berlíně, což byla pro nás z Vojenského historického ústavu velká výzva, stále pro ně bylo nepochopitelné, že jednoho z nejvýznamnějších mužů Třetí říše zabili dva úplně obyčejní kluci. Že to nebylo odpovídající tomu, čím pro ně Heydrich byl – ten, který létal v letadle, původně námořník, šermíř, sportovec, houslista atd.

Na základě tohoto mi nesedí, co o sobě říkáme, že jsme v podstatě národ zbabělý a národ udavačů. Dokonce se argumentuje hodně okupací a druhou světovou válkou. Máte poznatky, že tomu tak bylo?
JM:
Jednou téměř vytváříme mýtus, že díky nám Hitler téměř vyhrál válku. Podruhé, že ji zase díky nám prohrál. Pohybujeme se mezi extrémy a nevidíme vývoj komplexně, nesrovnáváme ho.
Tehdy byla celá oblast s výjimkou hranic se Slovenskem, které byly stále přísněji hlídány, hermeticky uzavřena. Lidé, kterým se podařilo dostat ven, zase nebylo tolik, v celkovém počtu obyvatelstva to nehrálo žádnou velkou roli. A gestapu se velmi dařilo rozbít kurýrní sítě, zpravodajské sítě, vysílačky, takže odboj i celá společnost byla odříznuta od kontaktu s vnějším světem.
A také vnější svět pořádně nevěděl, co se tady děje. Proto řadu představ o tom, jak protektorát fungoval, jak to tam vypadalo, vytvářela de facto propaganda.

MB: To byl třeba případ výcviku našich parašutistů v Anglii, kteří dostávali vlastně úplně mylné informace o tom, jak to vypadá v protektorátu a co tady na ně čeká.

VŠ: To, že by náš národ byl udavačský a zbabělý, si především nemysleli sami Němci. Naopak ve stovkách dokumentů gestapa, které jsem v souvislosti s heydrichiádou četl, naopak zaznívají i stesky na to, že se tady málo udává a že Češi nejsou schopni spolupracovat. Přitom se zároveň v novinách psaly děkovné články, jak české obyvatelstvo spolupracuje, to je ale jen názorný příklad propagandy.
Nějaké udavačství tady samozřejmě existovalo, ale dost se opomíjí, že to bylo dost často věcí českomoravských Němců, pro které se dnes vžila floskule „sudetští Němci“. Ti uměli česky stejně jako svou mateřštinu, žili mezi Čechy a mnoho z nich sloužilo u gestapa, u Sicherheitsdienstu.
Další udavači se rekrutovali ze sociální spodiny. Když se podíváte na poválečné trestní spisy udavačů, velice často to byli lidé souzeni za první republiky pro kriminální delikty.

MB: Navíc spousta udání byla vymyšlená jako součást psychologické války gestapa. To pak lidem, které zatkli a které sledovali třeba týdny a měsíce, následně říkali, že od jejich kamaráda vědí, že byli před týdnem tam a tam. Na to se potom nabalovaly další a další historky a spousta lidí začala být skutečně přesvědčena, že je někdo udal. Lidé si pak přestávali mezi sebou věřit. Ale to byla opravdu psychologická válka gestapa, nikoli realita.

Parašutisté se tady pohybovali hezky dlouho. Po atentátu se skrývali v úkrytech, s kterými ani příliš nepočítali, které se nacházely ad hoc podle situace. Kdo je vlastně udal, kdo zavinil to, že skončili obklíčeni v kostele?
MB:
Udal je jeden z nich,Karel Čurda,člen skupiny Out Distance. Čurda po atentátuneuposlechl rozkazu,aby se uchýlil do prostoru krypty,a utekl ke své matce do jižních Čech. Tam čelil nátlaku celé své rodiny. Bylo to už potom, co byly vyvražděny Lidice, co se popravovalo každý den a četly se ty dlouhé seznamy. Zároveň byla všude vyvěšena vyhláška s odměnou deseti milionů korun a zejména příslibem beztrestnosti pro toho, kdo přijde a udá.
Karel Čurda nejdřív napsal dopis na gestapo, kde Kubiše a Gabčíka označil za atentátníky. Ale protože se nic nedělo, dopis ani nemohl dojít, vypravil se 16. června do Prahy přímo na úřadovnu gestapa v Petschkově paláci. Tam udal bohužel nejen Kubiše s Gabčíkem, ale úplně všechny spolupracovníky, o kterých věděl. Takže v podstatě pokud v Mauthausenu zemřelo téměř 300 přímých spolupracovníků parašutistů, téměř všechny má na svědomí Karel Čurda.

VŠ: Čurda se skrýval u své matky ve Staré Hlíně. Napřed napsal anonymní udavačský dopis na protektorátní četnickou stanici v Benešově. Noviny z toho dne přetrhl napůl a půlku použil na přebal ke svému udavačskému dopisu. Ovšem když to viděli čeští četníci, přemýšleli, co s tím. Samozřejmě měli důvod bát se provokace gestapa, takže to začali naoko vyšetřovat. Gestapu to pak předali teprve až 18. června, kdy byli parašutisté dopadeni. Gestapo se nad tím pozastavovalo, jak je možné, že to tak dlouho trvalo, a četníci se vymlouvali, že to považovali za banální záležitost.
Pro upřesnění by mělo být řečeno, že Čurda se rozhodl osobně udělat udání, až když Němci 13. června vyhlásili, že pokud nebudou do 16. června parašutisté dopadeni, budou provedena genocidní opatření proti Čechům. O tom už se o mluvilo zcela otevřeně a opravdu se to plánovalo, nebylo to jen nějaké plané vyhrožování. Tehdy ale Němci také vyhlásili, že tomu, kdo to udání udělá, i kdyby sám byl vinen, se nic nestane a dostane odměnu. A právě když Čurda zjistil, že ho nechají naživu, pohnulo to s ním.
(Beztrestnost byl velice rafinovaný krok, takový nepříjemný ústupek. Přišel na to jeden úředník z Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, který přijel do Prahy radit pražskému gestapu, které nebylo schopné parašutisty dopadnout.)
Čurda po válce vykládal, že chtěl zastavit vraždění a podobné řeči (bohužel to, že Čurda divže nechtěl zachraňovat národ, od něj někteří publicisté přejímají), ale ve skutečnosti udělal udání, protože pochopil, že zachrání sebe. Gestapákovi Janturovi a Gallovi a tlumočníku Schwentnerovi pak řekl, že bezprostřední pohnutkou, proč šel to udání udělat, bylo, když si přečetl, že byla vyvražděna rodina Pechalova. Čurda se s Pechalem dobře znali a letěli spolu ve stejném letadle.

MB: Bohužel se Čurda předtím po protektorátu pohyboval poměrně hodně, takže znal mnohé kontakty třeba i ve východních Čechách, kde působila skupina Silver A. V podstatě opravdu zapříčinil smrt stovek lidí.

Hovoří děkan Jaroslav Šuvarský z chrámu svatých Cyrila a Metoděje (přepis doplňujícího rozhovoru):
Naši duchovní, kteří se kolem 20 dnů starali o československé vojáky parašutisty, všichni zahynuli. Po zradě a začátku boje byli naši duchovní Petřek, Čikl i bratr Sonnewend internováni a všichni mučeni. 3. září došlo k soudu, 4. září byli popraveni biskup Gorazd, Sonnewend a Čikl. Otec Petřek byl popraven o den později, 5. září 1942 ve 12 hodin.

Právě postava Čurdy a to, že nacisté získali všechno od něj, svědčí o tom, že jsme skutečně nebyli národem chronických udavačů, protože zvlášť v tak vypjaté době je těžké něco takového utajit…
VŠ:
Němci popravili celé rodiny za to, že někdo o nějakém odbojáři věděl, a neběžel to udat. Třeba rodina Hoblíkova. Doktor Hoblík z Brna byl bratranec parašutisty Ivana Kolaříka a byl popraven za to, že nešel udat, že mu Kolaříkův bratr řekl, že „sem brácha Ivan sem přišel jako parašutista“.
Takže německá propaganda, taková ta sudeťácká, ráda vykládá, jak tady Češi udávali, ale už k tomu nedodává, že popravovali lidi už jenom za to, že nechtěli být udavači.

MB: Jiří Potůček, radista, operoval z Ležáků s radiostanicí Libuše a zabezpečoval mimo jiné i spojení Anthropoidu s Velkou Británií, ve chvíli, kdy prchal po lesích a skrýval se, vždy našel někoho, kdo byl schopen a ochoten ho ukrýt. Bylo to už v době po atentátu, po Lidicích atd. Ten, kdo ho schovával, věděl, muselo mu to být naprosto jasné, že ho schová a zítra třeba už nebude na světě – v mnoha případech to tak opravdu bylo. Přesto se vždy někdo další našel a ukryl ho.

VŠ: Ve vesnici Ležáky samozřejmě všichni věděli, že se tam někdo schovává. Také bylo po Lidicích a ležáčtí občané věděli, co Němci dovedou. Ale nikdo neudal. I proto Němci vyvraždili v Ležákách nejen muže starší 15 let jako v Lidicích, ale i děvčata. Nejmladší popravená měla něco přes 15 let. Tehdy se to setkalo s velmi kladným ohlasem u německé veřejnosti v protektorátu.

JM: Právě v SD se objevují informace, že Lidice a reakce ze strany německého obyvatelstva vyhloubily mezi Čechy a Němci takový příkop, přes který už se tyto dvě strany nebudou schopny domluvit. Tam někde došlo skutečně, jak se říká, na to lámání chleba.

Hovoří děkan Jaroslav Šuvarský z chrámu svatých Cyrila a Metoděje (přepis doplňujícího rozhovoru):
Oběti pravoslavné církve byly velké a neskončilo to pouze popravami našeho biskupa a duchovních. Církev byla 27. září 1942 zakázána, nesměly se konat žádné pravoslavné obřady, nesmělo se sloužit, křtít, nesmělo se pohřbívat, vše pod trestem smrti.
Dalšími oběťmi byli všichni ti, kteří parašutistům od jejich seskoku pomáhali. Jedná se o více než 250 lidí, kteří byli shromážděni v Terezíně a odsud posláni do Mauthausenu, kde byli 24. října 1942 všichni popraveni. Čekali jsme až do roku 1945, abychom opět mohli konat naše obřady.

Hovoří Eva Šuvarská z Národního památníku hrdinů heydrichiády (přepis doplňujícího rozhovoru):
Po roce 1948 nebyl zájem takové místo ukazovat. Nekomunistický odboj, západní odboj, spojení se Západem, to všechno totalitnímu režimu nevyhovovalo a na operaci Anthropoid a statečnost našeho národa se mělo zapomenout. Docela se to dařilo, málokdo věděl, kde je chrám svatých Cyrila a Metoděje, kde se ukrývali parašutisté, kde se bojovalo v roce 1942, kde bylo centrum národního odboje.
Dnes se snažíme samozřejmě zdůrazňovat morální odkaz, který operace Anthropoid má, a postoj našich občanů v době heydrichiády, jejich oběť, jejich utrpení, jejich odhodlání.

Statečných lidí jsme měli dost a heydrichiáda byla zrovna období, kdy se to ukázalo. Celá situace je spíše špatná v tom, že ne, že bychom neměli hrdiny, ale že si jich nevážíme. Souhlasíte s tím, nebo si myslíte, že tomu tak není? Proč je tomu tak těch posledních dvacet let? Už se přece může říct, že to byli stateční lidé, a postavit je opravdu na piedestal?
MB:
Odpovím za naši instituci,Vojenský historický ústav. Usilujeme o to od roku 2002,kdy jsme uspořádali velkou výstavu o atentátu na Heydricha. Mezitím putovala do Milána,Berlína, Bratislavy,vidělo ji víc než 600.000 lidí. Touto výstavou jsme se pokusilii narušit to zaběhnuté,že atentát znamenalpředevším obrovské oběti.Jasně jsme ukázali,jaké bylo postavení atentátu v naší historii 20. století,a reakce návštěvníků na to byly naprosto úžasné.Knihy ve všech místech,kde výstava byla,byly plnévelice pozitivních odezev.
Bohužel se ale stále motáme v tom,že jsou to akce jednotlivců.Třeba jen odhalenípomníku na místě atentátu. Proč pomníknestál už dávno?Čekalo se, až se objevila jednamístostarostka v Praze 8,která „dokopala“ všechny zúčastněné k tomu, aby se pomník postavil.

VŠ: K tomu bych ještě doplnil, že těch 293 lidí, které Němci postříleli a částečně zplynovali v Mauthausenu, dodnes nemají ani pamětní desku ani hrob. Dokonce se domnívám, že by měli být uvedeni jednotlivě, protože každý z nich zažil svoje drama, svoji hrůzu.

Nebyly to pouze oběti, byli to skutečně aktivní hrdinové. Byli to bojovníci úplně stejní, jako byli ti parašutisté?
JM:
Je to skutečnětypicky česká záležitost. Když přejdemeprotektorátní hranicea podíváme se jinde v Evropě,jak vnímají odboja jak se k němu hlásí (i když řada odbojových akcív Polsku, ve Francii, nemluvě o Východě jez dnešního pohledu problematická), je to pro ně čin, který by nikdy nezpochybnili.

(redakčně kráceno)