„Neustále si kladu otázky, ale nalézám málo odpovědí,“ říká malíř Tomáš Císařovský

Více než dvacetiletá tvorba Tomáše Císařovského je charakteristická především figurální malbou, přestože se v posledních letech začal věnovat i malbě krajin. Jeho cykly portrétů jsou jakýmsi postmoderním vzkříšením klasického žánru. Svá témata pak hledá v minulosti vlastní rodiny i své země, o čemž svědčí například názvy cyklů jako Monarchie, Komunismus, Demokracie. Svou výraznou malbou a osobitým stylem se zařadil mezi uznávané, vystavované, ale zároveň i kupované malíře. S malířem Tomášem Císařovským nejen o obrazech hovořil Jan Macháček v pořadu Před půlnocí z 22. října.

 

Když jsem se díval na tvoje webové stránky, připadalo mi, že skoro pořád někde vystavuješ?
Já mám zase na druhou stranu pocit, že vystavuju málo. Malíř se totiž neustále dostává do takového převisu, že něco dělá, a ne vždy má pravidelně možnost zrovna to aktuální vystavit. Takže „hodně nebo málo“ je poměrně relativní.

Hodně ses profiloval jako malíř, který se soustředí na portréty. Sám jsi v nějakém rozhovoru říkal, že ses snažil portrét v českém výtvarném umění rehabilitovat, protože máš pocit, že to nikdo dlouho nedělal, rozhodně ne v moderním pojetí. Zároveň je zjevné, že se inspiruješ v historii, a to jak v rodinné, tak československé. Jak tě napadlo dělat tyto cykly?
Zkrátka a dobře patřím ke generaci, která nastoupila v 80. letech, vytvářela tady nějaký prostor a snažila se přijít s nějakou novou estetikou. Před námi byla vlna minimálu a konceptuálního umění. My jsme se v souladu s tehdejším evropským a americkým hnutím, které se posléze pojmenovávalo všelijak, nejčastěji postmoderna, rozhodli věnovat klasickým žánrům a mimo jiné také figurálním obrazům, což by v 70. letech nebylo aktuální.
A co se týká určité příběhovosti a mého vztahu k historickým událostem, tak mě to jednoduše zajímá. Neustále si kladu otázky, ale nalézám málo odpovědí, tudíž si to odreagovávám ve svém malování.

Jeden z tvých prvních cyklů je přímo inspirován rodinným příběhem. Tvůj dědeček byl legionář a ty jsi vytvořil cyklus, který se k tomu vztahoval. To byla snad vůbec první historizující věc, kterou jsi dělal?
Rozhodně. Tento cyklus jsem dělal v roce 1988 a tehdy byla česká intelektuální obec velmi soustředěná na otázky české identity. Rozpomněl jsem se tenkrát na svého dědu. On chtěl být sám malířem, ale vypukla první světová válka a šel tehdy na ruskou frontu. Upadl do zajetí a posléze se dal do masarykovských legií. Celou dobu si kreslil a maloval deník.
Mně přišlo úžasné, že bych se mohl pokusit deník rekonstruovat a z jeho fragmentárních kreseb namalovat velké obrazy, které budou mít šanci znovu promlouvat k elementárním otázkám české historie.

Kromě rodinné historie jsi dělal spoustu věcí, které souvisí s československou státností – měl jsi masarykovský cyklus, cykly Demokracie, Komunismus, což se před dvaceti lety přímo střetávalo s dobou, kdy komunismus končil. Proč tě zajímalo malovat Háchu, Masaryka, Gottwalda a další v moderním hávu?
Jednak mě na tom zajímá otázka moci, ale to až spíš v pozdějších cyklech. Ty rané byly totiž víceméně hravě pozitivní v dohledávání lokální národní paměti. Ale s tím, jak doba postupovala, člověk začal propadat větší skepsi a dohledával věci, které nejsou až tak úžasné a na které nemůžeme být až tak hrdí. Jednou se však staly, jsou pravdivé a jsou součástí naší kolektivní paměti. Já se tím odreagovávám ve smyslu psychického traumatu, ne že bych se nějak bavil, když to maluju.

Důležitý je také cyklus Bez koní, který se rovněž týká kolektivní paměti. To jsi maloval celou řadu šlechticů, kteří se u nás objevili – mnoho lidí si totiž vůbec neuvědomovalo, že tito lidé mezi námi žijí nebo se mohou vrátit z emigrace. Kolik těch obrazů bylo?  
Bylo jich dvacet. Postavy takřka v životní velikosti…

Také vím, že s tím byly spojené určité kontroverze. Někteří šlechtici ti stáli poslušně modelem a možná čekali, že vyrobíš nějaký klasický portrét podobný portrétům jejich dědečků a pradědečků, které visí různě na zámcích. Pak byli asi trochu překvapeni?
Jasně. Já jsem je ale předem varoval. Ukázal jsem jim, co asi tak dělám, v jakém to bude duchu, a říkal jsem jim, že si do toho nenechám mluvit a zasahovat a že se jim to líbit může i nemusí. Že to prostě nemohou vnímat jako zakázku, že nebudu dělat nějaké oslavné obrazy a že je namaluji tak, jak je vidím.

Třeba Karel Schwarzenberg byl spokojen?
Doufám, že ano. Nedávno jsme se zrovna bavili a ubezpečil mě, že ten obraz visí na Orlíku. Dokonce se smál, že to byly krásné časy, že tam byl ještě hodně štíhlý.
Tehdy jsem vydržel malovat takovou spoustu obrazů, protože mě na tom neuvěřitelným způsobem bavilo, že jsem maloval bezprostřední genetické potomky modelů, kteří stáli před našimi největšími barokními malíři, jako byl Kupecký, Škréta. Je to taková dobrá kontinuita.

Studoval jsi tedy i ty klasické portréty šlechtických rodů?
Na spoustu věci jsem se kouknul.

Pro tvoje malování je typická výrazná barevnost. Možná to je pro malíře pitomá otázka, přesto: Jak jsou pro tebe důležité výrazné barvy, aby člověka vtáhly, aby to byla první věc, na kterou se podívá?
To je nejdůležitější věc. Je to otázka velké přesnosti. Taková jakoby zdánlivě jednoduchá barvená plocha se strašně dlouho dolaďuje, napíná a dává se jí ten správný tón a zvuk, aby razantně promluvila. Samozřejmě někdo může přijít a říct, že jsem blbej malíř, protože je to natřený jako od nějakého lakýrníka. Já to přitom přemalovávám třeba dvacetkrát a dlouho dohledávám ten závěrečný efekt.

Používáš výhradně olej?
Co se týče pláten, jedině olej.

Blíží se 20. výročí pádu komunismu v této zemi. V té době jsi patřil mezi lidi aktivní, kteří se snažili něco dělat nebo minimálně se chovat svobodně v prostředí, které tady bylo. Jak těch dvacet let pro sebe rekapituluješ? Co se daří? A naopak v čem je společnost na sestupné dráze?
Je to asi takový pocit, že se určité věci zadrhávají a vrací zase na začátek, jako by těch dvacet let nebylo. Tento pocit možná kdekdo z mojí generace devětaosmdesátníků sdílí.
A z pohledu malíře mám určitou skepsi, zdali se nám podařilo během těch dvaceti let vytvořit nějakou elementární síť toho, čemu se říká veřejný provoz umění. Stačí koneckonců vyjet za hranice a podívat se třeba do Rakouska, s kterým jsme se rádi poměřovali. Tam nejen ve Vídni, ale i v menších městech Linci a Sankt Pölten je člověk udiven, jaké sály pro umění tam za posledních dvacet let vznikly a jak je tam obrovsky živý provoz.
Velice mě překvapuje, že toto naši společnost nezajímá. Za posledních dvacet let tady stát pro současné výtvarné umění nepostavil vůbec nic. To, co vzniklo, třeba DOX, je ze soukromých prostředků. Na tento stav nemůžeme být příliš hrdí. Spousta lidí může říkat, že je krize, ale když se podíváme kamkoliv do zahraničí, neplatí to – třeba ve Francii se v tyto dny stojí obrovské fronty na Renoirovy výstavy.
Mám až takový dojem, že si kulturní Evropa velmi dobře uvědomuje, že umění je to, co společnost v těžkých dobách nějakým způsobem pozitivně motivuje, že je to ten nejlepší společenský tmel. A koneckonců kdyby na tom prodělávali, tak ty výstavy asi nedělají.

Jeden tvůj cyklus nebo výstava se jmenovala Pravda a láska, lež a nenávist. Také tě tak rozčiluje, když se někdo posmívá „pravdoláskařům“ a mluví o „pravdoláskařském“táboře", jako by to bylo něco, před čím si má rozumný člověk zaťukat na čelo? Osobně mě z toho může trefit šlak, protože jsem dodnes nepochopil, co bylo na tomto heslu před dvaceti lety špatného.
Nezbývá než s tím souhlasit. Třeba jsem naivnější člověk a ještě jsem do tajů tohoto světa neprohlédl. Domnívám se ale, že pravda a láska by měly být ty horizonty, ke kterým bychom měli vzhlížet.

Je pravda, že u nás mají politici a ti zodpovědní stále pocit, že umění je něco, na čem se prodělává? Přitom tady stále vyděláváme na Karlovi IV., který by z dnešního pohledu iracionálně utrácel nebetyčné prostředky za umění. Vezměme si třeba jen kolik Čechů jezdí do Albertini, když tam jsou výstavy?
Na tomto naprosto jednoznačně tratí náš stát velké peníze. Docela by mě zajímalo, kdyby nějaký analytik udělal rozbor, jak to dnes s tím turismem je. Dokážu si totiž představit, že kulturní turismus je velmi rozšířený. A to samozřejmě neznamená jen jít někam na výstavu, ale znamená to v tom městě také utratit peníze, někde bydlet, jíst atd.

Máš mezi světovými malíři nějaký svůj vzor?
Asi bych mohl jmenovat do konce pořadu. Vážím si a miluji strašnou spoustu malířů, a jak stárnu, velmi se to proměňuje. Třeba zrovna nedávno jsem se obdivoval v Pradu Goyovi a říkal jsem si, jak je nám jeho vidění reality blízké. Skutečně to byl první moderní malíř.
A z českého prostředí, abych udělal trochu reklamu nově otevřené výstavě, mám hrozně rád a hluboce si vážím Josefa Čapka.

Zaujalo mě, že nejsi rád označován za umělce, že se sám považuješ za malíře. Proč je to pro tebe důležité? „Malíř“ jako, že je to blíže řemeslu?  Nebo „umělec“ zní pro Čechy moc pateticky?
Je to prostě přesné – malíř maluje. Když se někdo prezentuje jako umělec, může dělat leccos.

Jak dlouho vlastně maluješ jeden obraz? Kolik jich namaluješ za rok? Lze se tím uživit?
Uživit se tím dá. Přiznám se, že patřím mezi několik málo šťastlivců ve své generaci, kteří se tím uživí a nemusí se věnovat ničemu jinému. Na druhou stranu nejsem nijak bohatý. Žiju, mám rodinu.
Obrazů každý rok namaluji, ustálilo se to, mezi dvaceti třiceti, takže toho není mnoho. A doba malování jednoho obrazu je strašně různá. Někdy je hotový za dva dny, někdy se k němu musím vracet dva měsíce.

Jak jako malíř vnímáš Evropskou unii? Co na ní vidíš špatného nebo dobrého? Co se ti líbí či nelíbí na české pozici ve vztahu k tomuto projektu?
Jednoznačně se cítím Evropanem, byť trochu postiženým, protože díky školství za bývalého režimu příliš neovládám mnoho cizích řečí. Jsem naprosto přesvědčen, že naší kultuře se vždy dařilo nejlépe, když byla Evropě nejblíže.

Je o tobě známo, že se věnuješ také postiženým lidem?
Dělal jsem portréty slepých chlapců. Dole byla Braillovým písmem napsána nějaká zpráva o stavu světla. Je to o tom paradoxu, že ti slepí chlapci se na obrazu neviděli a my jsme zase nevěděli, co je tam napsáno.

Oto Placht, známý český malíř, který žil dlouho v Peru, vzal si indiánku, tě do Peru pozval na výlet. Naštěstí jsi maloval úplně jiné obrazy než Otto Placht, který vytváří velmi divoké vize možná i pod vlivem přírodních drog. Jak se ti v Peru líbilo?
Nějakým způsobem jsem si splnil sen, v mé generaci asi běžný, dotknout se indiánství. To bylo naprosto úžasné. Tam jsem se také poprvé rozhodl malovat krajiny, protože jsem tam viděl poprvé v životě krajinu ještě neindustrializovanou, nepoškozenou lidskými zásahy a uvěřil jsem tomu, že se s tím dá ještě něco dělat.

Maloval jsi i Goebbelse.
Goebbels je v každé době fascinující, v dnešní coby mistr a machr manipulací obzvlášť.

Jako fenomén tě zajímá i Hácha, kterému jsi věnoval celý cyklus. V poslední době jako by docházelo k jeho postupné rehabilitaci. Jaký sis jako malíř udělal názor? Také ti ho začalo být líto?
Nemůžu říct, že by mi ho bylo líto, ale bylo mi strašně smutno. Cyklus se také jmenoval Ve špatný čas na nesprávném místě. Spíše jsem si tehdy kladl otázky, jak to vlastně je tady s tím pobytem na světě a k čemu všemu se může člověk přimotat.

(redakčně kráceno)

Karel Schwarzenberg na cyklu portétů Bez koní od Tomáše Císařovického
Karel Schwarzenberg na cyklu portétů Bez koní od Tomáše Císařovického
Více fotek
  • Karel Schwarzenberg na cyklu portétů Bez koní od Tomáše Císařovického autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1199/119862.jpg
  • Touha, obraz T. Císařovského autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1199/119863.jpg
  • Na houbách, obraz z cyklu Ve špatný čas na špatném místě od Tomáše Císařovského autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1199/119865.jpg