„ZOO předávám ve špičkovém stavu,“ říká Petr Fejk

Za dvanáct let ve funkci ředitele pražské zoologické zahrady přeměnil Petr Fejk zastaralý a téměř zcela na městu závislý komplex na mnohem soběstačnější a vyhledávanější turistický cíl. Do širokého povědomí se dostal během ničivých povodní v roce 2002, kdy velkou část zahrady zdevastoval nekompromisní živel. Tato katastrofa mu však paradoxně „pomohla“ zoo rekonstruovat a výrazně zmodernizovat. Koncem října však funkci ředitele zoo opustil, aby nastoupil tentokrát na místo ředitele České národní budovy v New Yorku. O práci ředitele zoo, o nespokojených chovatelích i nové práci s Petrem Fejkem v pořadu Interview ČT24 ze 4. listopadu hovořil František Lutonský.

Dnes je shodou okolností uzávěrka přihlášek na vaše bývalé místo. V jakém časovém horizontu by mělo být jasno o vašem nástupci v pražské zoologické zahradě?
Deklarace od magistrátu je, že by měl nastoupit k 1. lednu. Nemůžu říct, že bych se to teď snažil nějak ovlivňovat, vůbec ne. Před třemi dny jsem nastoupil v novém prostředí, v nové práci a tomu se stoprocentně věnuji, takže to sleduji pouze z povzdálí.

Není to škoda, že to sledujete z povzdálí?
V srpnu jsem zveřejnil odchod a domluvil jsem se s městem, že dám prostor mé účasti při výběru nového ředitele do konce října. To proto, abych dal najevo respekt k plnohodnotné předávce ředitelské funkce, protože ji ctím a vidím v ní smysl.
Nestihlo to město. Já jsem čekal, ale procesy byly pomalejší. A pokud mě město osloví ke konzultacím nebo k jakékoliv účasti na tomto procesu, velice rád se zúčastním.

Byl byste radši, kdyby to byl někdo zvenčí zoologické zahrady nebo někdo zevnitř?
Pro ředitele je dobrý nezaujatý pohled, nadhled. Měl by přijít někdo, kdo si přinese vlastní myšlenky, vlastní pohled na věc, kdo přinese novou krev do žil, novou invenci a sílu svoje myšlenky prosadit. Takže ve vrcholových funkcích spíše věřím na někoho, kdo přijde zvenčí. Samozřejmě je však tento výběr o to náročnější, protože člověk musí být schopen přizpůsobit se specifičnosti takového podniku, jako je zoologická zahrada.

Je někdo, u koho byste rád viděl, že se přihlásil?
Dostával jsem strašnou spoustu avíz a proseb na konzultaci toho kroku. Všechny jsem odmítal. Vím o několika lidech, kteří do toho jdou. A jméno, které jsem doporučil na začátku, nevyšlo. Od té doby se do toho cíleně nezapojuju.
Zvláště v poslední době, kdy se diskutuje o další budoucnosti a smyslu zoologické zahrady jako takové, jsem přesvědčen, že bych do toho ani neměl zasahovat. Hlavně město by totiž mělo vědět, jakou zahradu chce, a podle toho vybrat i jejího nového šéfa.

Údajně dorazila přihláška Miroslava Zámečníka, šéfa dozorčí rady ČSA, bývalého člena vládního poradního orgánu NERV, bývalého poradce šéfa Světové banky. Je to typově člověk, který by vyhovoval vedení zoologické zahrady, který by dokázal ještě zoologickou zahradu někam povznést, rozvinout?
Těch typů je rozhodně víc. Tento typ manažera rozhodně patří k těm, kteří by mohli zahradu nově inspirovat. Přijde mi to ale až takové příliš velké jméno na zahradu. Přece jenom je to střední firma, 200 zaměstnanců, třistamilionový rozpočet. A někdy se řeší takové problémy jako třeba odvoz hnoje od slonů. Takže to musí být i manažer, který se nebude dívat na problémy z výšky, ale bude je řešit přímo, nikoliv od stolu.

Vy jste vlastně neměl komu zoologickou zahradu přímo předat. Je to něčemu na škodu?
To je obrovský handicap, protože mnoho souvislostí vyžaduje osobní komentář. Týká se to vizí, rozdělaných akcí, filozofie celé zahrady. Jde o přístup k novým investicím, návštěvníkům, zvířatům, zaměstnancům. A samozřejmě velice osobní vazby bývají v záležitostech okolo rozpočtu, sponzorů a dlouhodobě pěstěných vztahů.
I tak jednoduchý a pro každého snadno představitelný úkon, jako je osobní představení u sponzora a prosba nebo navození kontinuity důvěry, je věc, která se nedá ničím ošulit. Je strašně důležitá a myslím si, že nový ředitel by o ni určitě stál.

Pojďme trochu bilancovat. V jakém stavu předáváte zoologickou zahradu vašemu nástupci, jehož jméno se dozvíme tedy až za několik týdnů?
Můžu konstatovat, že ji předávám městu ve špičkovém stavu. Kritérii přitom jsou návštěvnický efekt, chovatelská kvalita, expoziční úroveň, rozpočtová a marketingová hodnota, personální stav a kvalita lidí, kteří v zoo pracují. Potom je to nějaké společenské renomé u laické i odborné veřejnosti nejen u nás doma, ale i ve světě. Ve všech těchto parametrech zahrada během 12 let, co jsem tam byl ředitelem, udělala obrovský skok dopředu. Odcházím spokojen.

Je něco, co musí zahrada dokončit, co jste už nestihnul?
Zahrada je nekonečný úkol, nikdy nemůžete říct hotovo. Je to živá práce s živými zvířaty, živými lidmi. Takže se objevují stále nové a nové úkoly.
Ale z úkolů, které jsem chtěl stihnout a nestihl, je to zejména prosazení kvalitní dopravní a parkovací infrastruktury, protože rozvoj zahrady uvnitř jejích bran byl rychlejší než rozvoj infrastruktury v jejím okolí. Návštěvnost se nám během 12 let zvedla trojnásobně ze 400 tisíc na milion a 300 tisíc návštěvníků, což je na nedostatečné infrastruktuře velice znát.

Proč se to nevedlo?
Protože to nebylo jenom na nás, ale vyžadovalo to i součinnost okolí, města, městské části Trója. Především ve vlastní trojské lokalitě pak došlo k takové různici názorů, že se nepodařilo síly sjednotit. Turistické cíle byly stále v jakési opozici proti zájmům rezidentů a jejich představitelů na radnici, kteří v jedné době po povodni dokonce tváří v tvář rostoucí návštěvnosti chtěli Tróju před automobilovou dopravou úplně uzavřít. Je to věc, která se musí řešit a musí se řešit v součinnosti. Turistické cíle, magistrát a městská část Trója.

Jak velkým problémem bude pro vašeho nástupce udržet relativně dobrou ekonomickou soběstačnost, která je v tuhle chvíli na nějakých třech čtvrtinách a zbytek je založen na dotacích od města?
Když jsem v zahradě začínal, soběstačnost byla 15 %, dneska je to 75 %. To je obrovský skok. Zahrada přitom dostávala stále stejně vysokou dotaci, přestože energie, náklady na lidskou práci a na spoustu dalších věcí šly nahoru.
Je to obrovský výsledek, kterého jsme dosáhli především díky tomu, že jsme přitáhli do zahrady návštěvnický zájem. Vazba k návštěvníkovi je totiž klíč. A k tomu je potřeba, aby areál splňoval nejen podmínky pro zvířata, ale i jisté rekreační a estetické funkce a kvalitu všestranné služby. To obnáší třeba dopravu, zoobusy zdarma, toalety nebo gastronomické služby a podobně.
Na to všechno si musíte vydělat, to všechno musíte nějak investičně založit. Chudá zahrada nikdy nemůže být kvalitní. A my jsme chtěli být ambiciózní zahrada, která si na svou vysokou úroveň chce také pomoci vydělat.
Tím pádem mohu svému nástupci doporučit, aby se rovněž spolehl na návštěvníka, aby na něj myslel minimálně stejnou měrou jako na zvířata, protože návštěvník je klíč k úspěchu zahrady.

Teď jsme v novinách mohli číst poměrně hodně kritiky na vaši hlavu zejména z řad zaměstnanců. Tolik kritiky snad nebylo za celých 12 let, co jste zahradu vedl. Jak si to vysvětlujete?
Nikdy jsem v zahradě nedostal nic zadarmo a celých 12 let jsem byl obklopen oponenturou. Akorát nebyla tak výrazná. V době odchodu je samozřejmě velmi výrazná, protože to kontrastuje s úspěšnou bilancí zahrady.
Jinak oponentury jsem se nikdy nezříkal. Jako neodborník na zoologii jsem musel být vždy obklopen lidmi z odborné branže. Byl jsem však autoritářský ředitel a snažil se věci nestavět jenom na chovatelské odbornosti, ale vystihnout určitou harmonii této problematiky a žánru. Snažil jsem se být někde mezi veřejností a péčí o zvířata, která je pochopitelně také plnohodnotným smyslem zahrady. Když toto uskutečníte v tak intenzivní době, jako je vybudování úplně nové zahrady během popovodňové obnovy, samozřejmě nevyhovíte úplně všem.

Dá se třeba říct, se kterými chovateli jste měl největší problém? Dokážu si představit, že zájmem chovatelů je asi co nejlépe pečovat o zvířata. To znamená dát je také co nejvíc z dohledu návštěvníků, což je ale prakticky smrt zahrady.
Nikdy bych si neodpustil, kdybych měl na stávající diskusi reagovat tím, že o svých dlouholetých kolezích nebudu dobře mluvit. Je tam špičkový zoologický tým, což prostě obnáší určitá rizika. A úkolem ředitele je ta rizika eliminovat, pokud obnáší extrém.
Zahrada není o tom, aby sbírala vzácná zvířata, aby tam vznikala přebujelá chovatelská zařízení se zvířaty, které nikdy nikdo neuvidí. Nebo aby ohled na zvíře a jeho bezpečí byl tak silný, že nakonec zjistíme, že zvíře žije v naprosto sterilních podmínkách. Jsem přesvědčen i ze svého laického pohledu, že psychická i fyzická kondice zvířat může být někdy o něčem jiném než o tom, co míní pravověrní chovatelé.

Jako že by zvíře mělo být i nějak cvičeno?
Ne, to ne. Vezměme třeba chov ptáků. Když chce chovatel mít chov stoprocentně pod svojí kontrolou, je optimální malá voliéra se dvěma ptáky někde co nejdále od návštěvníků. Já jsem prosazoval velké voliéry, kde ptáci mohou létat, kde jich bude více stejného druhu nebo dokonce více různých druhů a návštěvníci budou moci chodit přímo mezi ně.
To je samozřejmě mnohem složitější chovatelský úkol. Nemůžete totiž zasáhnout, když chcete, když vidíte nemocného ptáka nebo když spolu dva ptáci soupeří. Také nemůžete stoprocentně kontrolovat odchovy ptáků. Osobně jsem ale přesvědčen, že pták ve velké voliéře je v přirozenějším prostředí a že se to pozitivně odráží na jeho psychické i fyzické kondici. V tom jsme si nerozuměli.
Podařilo se leccos dobrého a s většinou chovatelů i zoologů jsem vyšel v dobrém, ale právě v chovu ptáků se to trošku kouslo. Tam byli chovatelé mnohem zarputilejší a komunikace složitější. Ale nevidím v tom problém. Jsem přesvědčen, že čím déle bude po mém odchodu, přijdou nové problémy a nová autorita, vůči které se budou moci moji bývali kolegové vyhraňovat. Na podobné problémy si nikdo nevzpomene.

Začalo se také v posledních letech uvažovat o jakémsi propojení s botanickou zahradou. Bylo by to v něčem pozitivní? Nebo vidíte spíš samé minusy?
Takové modely ve světě jsou, takže proč ne. Problém je spíš v tom, že žádná z těch institucí to v této chvíli nepotřebuje. Ony prožívají boom, jsou na vrcholu a spíše se můžou uplatnit rizika takového kroku – třeba že se to v těch dobře nastavených zahradách personálně rozhodí.
Takový krok má potencionální pozitiva a potencionální rizika, a jestli to bude úspěšný nebo neúspěšný pokus, záleží na kvalitě managementu, který to dostane na starost.

Pojďme k vašemu novému angažmá. Míříte do New Yorku šéfovat tamnímu Českému národnímu domu. Zúčastnil jste se ale dvou konkurzů. To znamená, že budete šéfovat dvěma institucím nebo se ty instituce spojí v jednu? Jak to bude?
Pro mě to byl vlastně jeden konkurz, i když na dvě ředitelská místa – ředitele České národní budovy a ředitele Českého centra. Obojí se odehrává v budově na Manhattanu, která byla několik let rekonstruována. Teď funguje v provizorním režimu už rok jako reprezentativní a krásně, povedeně, i když trošku draze udělaná stavba, která by měla sloužit ke společenské a kulturní reprezentaci České republiky.
Je tam ale vícero subjektů. Generální konzulát České republiky, krajanská organizace, správa vlastní budovy a České centrum. A řízení budovy, provizorní režim a dramaturgie trošku kulhaly právě v tom. Já jsem se proto snažil dát najevo, že sjednocení funkcí v jednotném řízení by spíše budově pomohlo tím, že jsem se přihlásil na oba konkurzy a nabídl nejen dramaturgii domu, ale i adekvátní manažerské a rozpočtové zajištění.

Co si pod těmito slovy máme představit? Co chcete, aby z České národní budovy v New Yorku bylo, až ji budete opouštět?
Přeju si, aby se z toho stalo respektované a navštěvované místo, ze kterého bude čišet, že Češi jsou šikovný národ, a budou se na akce, které bude produkovat, stát fronty zejména ze strany Newyorčanů.

Když jsme mluvili o pražské zoologické zahradě, měla návštěvnost 1,3 milionu ročně. Česká národní budova v New Yorku je na tom jak?
Program by měl být členitý. Je tam velký společenský sál, galerie, kino, knihovna, restaurace. Nemůžu teď mluvit o konkrétní dramaturgii, jestli tam bude koncert Karla Gotta nebo čtení intelektuální literatury. Myslím, že by tam mělo být všechno v nějaké smysluplné dramaturgii, která bude obnášet výrazné prestižní profilové akce, kdy se natáhne to nejlepší, co v České republice v současné době existuje. Český dům tak bude východisko pro to, aby se to nejlepší dostalo i na jiná nejprestižnější místa v New Yorku, divadla, galerie i otevřená prostranství, do ulic.
Vedle toho by tam měl být pravidelný, všednodenní program, aby tam lidé chodili jenom proto, že je jim tam příjemně, že si tam přečtou české noviny a dozví se zajímavé aktuality. A třeba se nechají inspirovat pro návštěvu České republiky.
Navíc dům se teď teprve personálně, právně, rozpočtově, daňově usazuje. Vlastně ani pořádně nevím, kolik by měl stát, kolik by tam mělo pracovat lidí.Je to jeho první rok a je to provizorní režim. Tak je to naprosto v pořádku a tak to sdílím.

Je tam tedy mnoho institucí, kdy si každá tohle všechno dělá sama, a vy to chcete sjednotit?
Nikoliv. Dominantní je České centrum a Česká národní budova a její správa, ale je tam třeba konzulát a stálá mise při OSN. Také máme velvyslanecký úřad ve Washingtonu a další generální konzuláty.
Ta budova by vlastně měla magnetizovat pozornost vůči českému tématu ze všech těchto koutů a sloužit pro všechny účely, pro zmapování účelů, frekvenci akcí.
A kolik stojí jednotlivý typ akce v newyorském prostředí v tomto domě, se teprve zjistí. To nikdo od stolu na papíru nespočítá. Právě k tomu slouží ten provizorní rok. Až se uzavře, je možné mnohem duchapřítomněji stanovit rozpočet na rok 2010.

Je možné také dospět k závěru, že se investice vůbec nevyplatila, i když to poměřovat asi čistě ekonomicky nepůjde?
To vůbec ne, nejde o nějakou návratnost nákladů. Úspěch budovy by se měl poměřovat především tím, jak se jí podaří oživit vůči newyorskému a americkému prostředí. A když tam budou probíhat různorodé akce, které budou na úrovni a které přitáhnou pozornost veřejnosti, účel, pro který ji český stát vybudoval, je stoprocentně naplněn. Problém je v tom, že na celém světě pravděpodobně není prestižnějšího místa v tomto smyslu, než je New York. Takových domů i takových akcí je tam spoustu.

Mimochodem byl jste se podívat třeba ve francouzském, německém domě?
V New Yorku ne. Prohlédl jsem si zevrubně českou budovu samotnou a seznamování se s konkurenty nebo naopak budoucími spolupracovníky, což je nasnadě, mě teprve čeká.

Je tam také možný model, že budeme Českou národní budovu nebo její prostory půjčovat někomu jinému? Třeba tady ze spřízněných zemí?
To je možné v rámci reprezentační diplomatické spolupráce. Mělo by to být místo setkávání na diplomatické reprezentační úrovni.
My však budeme pronajímat, budeme se snažit vydělávat také vstupným, třeba prodejem různých propagačních předmětů. Budeme se snažit získávat dary, sponzorské příspěvky a určitě budeme pronajímat ty krásné prostory, protože mají univerzální použití.
Přitom se k tomu budu chovat stejně jako v zoo. Nemůže tam být všechno, aby nebyla narušená důstojnost a niveau budovy, ale spoustu vhodných příležitostí k pronájmu určitě je. A je to i potenciál ke zlepšení rozpočtu.

S ohledem na to, že rekonstrukce byla poměrně drahá, tři čtvrtě miliardy korun, a ještě se bude něco v příštím roce rekonstruovat, nemáte strach, že na vás něco z těch problémů ještě vypadne?
Myslím, že ne. Z praxe v zahradě vím, jak jsou investiční náklady rekonstrukce obtížné. Aniž byste v tom měl namočený obličej, to nemůžete posoudit. Když na něco narazím, nejdřív se to budu snažit řešit s důvěrou. Pro mě je to totiž prostě pasé, nebylo to mé funkční období. Přicházím jako nepopsaný list a mé úkoly jsou provozní, nikoliv investiční.

(redakčně kráceno)