„Každá revoluční ideologie je neslučitelná s demokracií,“ říká Ivo Feierabend

Ústav pro studium totalitních režimů udělil letos poprvé pamětní medaile Václava Bendy ke Dni za svobodu a demokracii. Mezi 19 oceněnými byl také Ivo Feierabend. Feierabend se narodil v roce 1927 v rodině Ladislava Karla Feierabenda, národohospodáře, ministra vlády druhé republiky, protektorátní a exilové vlády prezidenta Edvarda Beneše. Rodina byla pronásledovaná nejdřív gestapem, pak komunistickou tajnou bezpečností. Po únoru 1948 se rodině podařilo uprchnout do Londýna. Odtud Ivo Feierabend pokračoval do Spojených států, kde vystudoval politické vědy na univerzitách v Berkeley a Yale. Od roku 1964 žije v Del Mar nedaleko San Diega. Právě emeritní profesor Univerzity v San Diegu, veterán korejské války a čerstvý nositel ocenění Václava Bendy Ivo Feierabend byl hostem Interview ČT24 z 18. listopadu. Ptala se Daniela Drtinová.

Je pro vás pamětní medaile Václava Bendy završením vašeho celoživotního boje i touhy po svobodě i za vašeho otce?
Neobyčejně si toho ctím a máte pravdu, že bych do toho rád vzal celou svoji rodinu. Zvlášť dědečka Hartmana a babičku, kteří se o nás starali, když byla naše rodina vzata do koncentračních táborů.
Já jsem si toho 20. století, které bylo tak hrozné, dost užil. Vždycky jsem se divil, jak to, že jsou lidé tak hrozní jeden na druhého, proč se dějí takové věci jako nacismus, komunismus. A v mé kariéře politického vědce, které jsem se věnoval celý život, jsem pak to reálné a nepříjemné spojil s tím akademickým.
Ceny si velmi vážím, ale beru ji s pokorou. Když jsem slyšel osudy jiných lidí, kteří ji dostali, uvědomil jsem si, že jsem na tom daleko líp než mnoho z nich.

Pamětní medaile Václava Bendy je určena osobnostem, které sehrály významnou roli v boji za obnovu svobody a demokracie Československé republiky v letech nesvobody 1938 až 45 a komunistické totalitní moci 1948 až 89.
Česká republika právě slaví 20 let od nabytí svobody, jak vnímáte coby bojovník proti nesvobodě, proti totalitě to, že v České republice je i dnes v parlamentu strana, která má v názvu slovo komunistická?
Tomu se hrozně divím. Když je to národ Masarykův, komunisti tam nepatří. A šel bych ještě trochu dál. Komunisti ani nemůžou být pořádní Češi nebo Čechoslováci, protože zvláště Masarykův smysl národnosti a národa byl vždy spojen s demokracií. Když z toho vybočíte, jste nečeský nebo nečeskoslovenský. V Americe se tomu rozumí daleko líp, tam takovým lidem říkají „un-American“, neameričtí.

Proč lidé naprosto bez pardonu a bez pochyby odsuzují nacismus jako zločinecký, ale mnozí mají trochu tendenci komunismus vidět jako nějaký omyl či co?
To je hrozný omyl, ze kterého by se lidé měli kát. Omlouvat se idealismem, když se pro idealismus dělají zločiny… Každá ideologie, která je revoluční, je neslučitelná s demokracií. Koneckonců jedním z  prvků demokracie je uspořádání sporů jiným způsobem než násilím. A právě proto se do demokracie komunisti prostě nehodí.

U komunismu váš otec vždy věděl, že skrývá hluboké nebezpečí a kvůli tomu se vlastně rozešel i v únoru 1945 s Benešem. Vystoupil z exilové vlády, protože mu nikdy neodpustil, že se vracel přes Moskvu?
Nevím, jestli mu to odpustil nebo neodpustil. Dvakrát ho přemlouval, Beneš měl malinký záchvat mrtvice, takže tam jet nemusel a otec ho prosil. Otec měl k Benešovi přístup zcela neomezený a vážili si jeden druhého, ale v názorech na to, jak by Československo mělo mezinárodně vypadat, se neshodovali.
A druhá hrozná věc byla, že nejen komunisti, ale i další partaje zakázaly nejdůležitější stranu první republiky, Agrární stranu, spolu s národními demokraty a živnostníky. Přitom když se vezme voličstvo těchto státoprávních stran, bylo to skoro 50 procent všech voličů. A z těchto voličů se hned udělali kolaboranti.
Je těžké mluvit o poválečné republice jako o opravdové demokracii. Byla to demokracie, která byla narafičená k tomu, aby se jí komunisti mohli zmocnit.

Když Hitler obsadil české země, váš otec zůstal ve vládě generála Eliáše, ale zároveň působil mezi vůdci tehdejšího českého podzemí, takzvaného Politického ústředí. Pak ho gestapo odhalilo a musel uprchnout. Jak se mu podařilo setřást gestapo? V tak vysoké funkci to nebylo úplně obvyklé.
Už byly připraveny ilegální cesty ven z Československa. Otec byl varován ministerským předsedou Eliášem, takže jako topič utekl na Slovensko. Nejdříve ale otce musel pravý topič naučit, jak se má do lokomotivy házet to uhlí. Při kontrole byl pak tak špinavý v obličeji, že byl k nepoznání.
Ovšem potom se už musel probíjet sám, protože jeho cesta byla už nějakým způsobem prozrazena. Když si to čtete v jeho vzpomínkách, tak James Bond je hadr. To je jedno dobrodružství za druhým.

Věděl váš otec, co je s vámi? Rodinu Feierabendů odvedlo gestapo, vy jste nakonec jako 16letý v koncentračním táboře neskončil, ale jinak celá vaše rodina ano.
Solidarita českých lidí za nacismu byla neobyčejná, proto se otec také sám mohl protlouct Slovenskem. A proto mně jako zdravému chlapečkovi vynalezli čeští doktoři tuberkulózu a ulili do tuberáckého sanatoria skoro do konce války.
Jestli mě to zachránilo, nevím, ale oni si mysleli, že když je někomu 16, že ho asi vezmou. Se svojí sestrou Haničkou jsme celou tu dobu u dědečka Hartmana měli připravený kufříček s teplým prádlem nebo s vitamíny, kdyby nás náhodou uprostřed noci odvedli.
Měli jsme vůbec větší štěstí, než jsme si mysleli, protože od Himmlera byl rozkaz, že všichni mužští Feierabendové mají být zastřeleni. To je poznámka v jeho služebním deníku. Takže to, že jsme si zachovali život přes nacismus, je zázrak.

Ale otec to nevěděl, když byl v exilu, jestli jste naživu?
Otec nevěděl, kde jsme. Jeho velký přítel Mládek říká, že to bylo skoro dennodenně, kdy na nás myslel a jak ho to rmoutilo. A proto když jsme utíkali podruhé, před komunisty, otec prostě řekl: „Já už sám nebudu.“

Přišel rok 1945, rodina se shledala, ale následně jste museli utíkat znovu, tentokrát před komunistickou tajnou bezpečností. Přišli si pro vás hned v únoru 1948. Jak se vám podařilo uprchnout ze země?
Tady bych se měl chlubit svou sestrou a sám sebou. Měli jsme čas otce upozornit, protože jsme byli domluvení, že když vejdou tajní jedním vchodem, otce upozorníme a uteče zahrádkou druhým směrem.To, žese mu podařilo utéct, byla otázka vteřin. My jsme potom lhali dvě hodiny.
To bylo v únoru, ale pak trvalo až do dubna, než jsme našli cestu, jak by mohla jít celá rodina – otec, máti, sestra a já.

Když váš otec utekl před komunisty, byl v té době nepřítelem číslo jedna? Mohl by dopadnout jako Milada Horáková?
Byl číslo dvě. To už jsme byli pryč a nějaký komunistický tisk ho označil za nepřítele číslo dvě. To už bylo možná v 50. letech. Číslo jedna byl tenkrát Zenkl. Ale jinak absolutně nemám iluze. Kdyby tady otec zůstal, skončil by jako mnoho jiných, jako Milada Horáková.

Zabýval jste se studiem politického násilí, taky jste měřil míru demokracie v různých zemích. Dospěl jste k nějaké zásadní tezi, která by nesla něco nového o politickém násilí?
Jedna je výrazná. Když se lidem hodně dlouho daří a všechno je v pořádku, ale najednou se věci maličko zkazí, je to čas pro revoluci. Nebo když máte hodně dlouho útisk a potom se najednou věci zlepší, je to zase čas pro revoluci. Nebo když se něco děje moc vývojově rychle k dobrému i k zlému.
Revoluce je obyčejně spontánní a je to vždy neobyčejně velká změna a násilí. Ale totalitní režim dělá z revoluce instituci, udělá z ní systém. To jsou pak extremní situace, kdy musíte být morální atlet, abyste si zachovali etické chování, na němž si normální společnost zakládá.

Napíšete vzpomínky, chystáte se na to?
Jsem ještě moc mladý, abych psal vzpomínky… Chystám se na to. Naštěstí můj syn Tom Feierabend je filmař.On to nazývá Děti našich rodičů a vlastně to vypráví za mě. Takže teď mám na chvilku výmluvu.

(redakčně kráceno)