Praha - Již krátce po 17. listopadu 1989 se v Československu začaly vedle Občanského fóra formovat také politické strany. Mezi prvními obnovená sociální demokracie, do konce roku 1989 vznikly i Křesťanskodemokratická strana nebo Občanská demokratická aliance. A necelé dva týdny po událostech na Národní třídě začaly přípravy na vznik Strany zelených (SZ). Zástupci přípravných výborů, vznikajících z ekologických hnutí po celé republice, se potom sjeli 9. prosince 1989 do Prahy.
Zrození Zelených poznamenala StB
StB se snažila infiltrovat do vznikající strany
Další osudy rodící se strany ale nebyly jednoduché, oficiálně vznikla až v únoru 1990; ustavující sjezd se konal 17. února 1990 v Brně. Původní přípravný výbor se totiž již krátce po svém vzniku rozpustil, a to kvůli podezření, že řada jeho členů byla spolupracovníky StB. „Pozvali mě na zakládající schůzi. Mezi přítomnými jsem poznal dva estébáky, kteří mě předtím vyšetřovali,“ vzpomínal před několika lety na počátky strany disident a bývalý královéhradecký lídr SZ Stanislav Penc.
StB se o ekologická hnutí zajímala již dříve, například podle časopisu Reportér se na jaře 1989 snažila jejich prostřednictvím infiltrovat do opozičních skupin. A když se v létě 1989 začaly rýsovat plány na ustavení Čs. strany zelených (impulzem bylo setkání ve Vimperku, jehož se zúčastnili Milan Horáček, výrazná postava německých zelených, či ekolog a signatář Charty 77 Ivan Dejmal), vynaložila StB podle historika Miroslava Vaňka velké úsilí, aby vzniku strany zhatila.
Podle pozdějšího předsedy Jiřího Čejky (ve funkci 1999-2002) ale při založení strany začátkem roku 1990 už lidé spojení se Státní bezpečností nefigurovali. „Skupina lidí z Prahy a z venkova je vytlačila,“ řekl v roce 2001 Čejka. SZ, do které se podle dobových zpráv hlásily po listopadu 1989 tisíce lidí, to ale tehdy k úspěchu na politické scéně nepomohlo. V červnu 1990 ji do Federálního shromáždění volilo jen něco přes tři procenta lidí a poslance nezískala ani v České národní radě.
Liberálně sociální unie a první účast ve sněmovně
V roce 1991 se ale zelení spojili s Československou stranou socialistickou a Zemědělskou stranou v Liberálně sociální unii a po volbách v roce 1992 jejich zástupci zasedli ve sněmovně. Všichni tři poslanci však záhy ze strany vystoupili. Strana se poté ocitla na okraji politické scény, její preference i volební výsledky se pohybovaly kolem jednoho či dvou procent. Zelené provázely i vnitřní šarvátky a strana se v očích veřejnosti nedokázala zbavit nálepky ekologického radikalismu.
Za prvních 15 let fungování se navíc v čele SZ vystřídalo sedm předsedů, někteří zanechali ve stranických řadách hluboké šrámy. Například Jaroslav Vlček (1992-1995) po rezignaci odešel s řadou členů vedení do ČSSD, později se jeho jméno objevilo například v tzv. bamberské aféře. Také na Vlčkova nástupce Emila Zemana (1995-1999) nevzpomínají zelení v nejlepším. Čelil třeba podezření, že SZ připravil o peníze na volební kampaň; nedávno figuroval i v aféře kolem nabízení prezidentské milosti.
Bursíkova éra
Uklidnění nepřineslo ani zvolení ekologického aktivisty Jana Beránka do čela strany v dubnu 2003. Ani jemu se během více než dvou let nepodařilo urovnat dlouhodobé konflikty uvnitř strany, naopak byl kritizován za nekoncepčnost a autoritářské způsoby řízení. Na mimořádném sjezdu v září 2005 nakonec nahradil Beránka zkušený politik Martin Bursík. Za jeho vedení se zelení po více než deseti letech dostali v červnu 2006 opět do sněmovny (již dříve se jim podařilo mít zástupce v Senátu).
Bursík sice SZ přivedl začátkem roku 2007 do koaliční vlády s ODS a KDU-ČSL, zároveň se ale stále častěji dostával do sporů s vnitrostranickými oponenty kolem někdejší první místopředsedkyně Dany Kuchtové. Strana navíc propadla v loňských senátních a krajských volbách a po letošním červnovém debaklu ve volbách do Evropského parlamentu Bursík rezignoval. Strana, jíž podle průzkumů preferencí hrozí, že příští rok zůstane před branami sněmovny, se nyní pokusí vyvést z krize nový předseda. Tím se v sobotu 5. prosince stal exministr Ondřej Liška.
