Totalitní režimy vždy potřebují ovlivňovat a kontrolovat kulturní dění, kdy těm, kteří tvoří v souladu s jejich ideologií, je poskytován prostor a ostatní jsou umlčováni, zakazováni, ale i zavíráni a popravováni. Výjimkou v tomto nebyl ani československý komunistický režim a jeho režimní organizace Svaz československých spisovatelů. Dlouhých čtyřicet let tak zde existovaly dvě roviny literatury (povolených a zakázaných autorů), které se v určitých historických etapách prolínaly a proměňovaly spolu se společností i politickým děním. Díky tomu vznikla naprosto neopakovatelná díla stejně jako (především na oficiální úrovni) poplatný literární brak.
Spisovatelé – svědomí národa?
O spisovatelích za komunismu v Historii.cs z 3. prosince hovořili literární historik Martin C. Putna (MP) a spisovatel Milan Uhde (MU). Na zámku v Dobříši je přivítal publicista Vladimír Kučera.
Chceme si povídat o pojmu, který se neustále vrací a obrací, že spisovatelé jsou svědomím národa. Myslíte si, že to je dobrá teze?
MP: Myšlenka, že literatura nějak reflektuje společenskou situacia má jistou zodpovědnost,je prastará.
V dějinách světové literatury můžeme vidět dva typy literatury. Jeden je vždycky nějakým způsobem angažovaný a reflektuje to, co se děje. Druhým typem je literatura pro literaturu, kde jde „jen“ o krásno samo. Nedá se však říct, že jeden z těchto směrů je lepší nebo horší. Prostě to jsou dva způsoby, dva typy spisovatelů. Vyskytovaly se vždycky a vždycky se vyskytovat budou.
MU: Vzpomínám si na rok 1956, na 2. sjezd spisovatelů, kde obrazu „svědomí národa“ použil František Hrubín ve svém slavném kritickém proslovu, ve kterém poprvé veřejně na československé půdě řekl, že náš lid lze přirovnat k labuti uvězněné v ledu (to je obraz z básně Stéphana Mallarmého) a že když se společnost ocitne v takové situaci, tak jako páteř ohmatává svého básníka. A tady že se zjišťuje, že básník selhal. Že funkci svědomí národa neplnil. František Hrubín měl kvůli tomu spoustu potahování. Nakonec ho donutili o půl roku později udělat jakousi sebekritiku, kdy svou tezi víceméně odvolal.
Ale ten obraz tu žil a spisovatelé se svědomí národa domáhali v těžkých dobách, kdy zdůrazňovali právě svou důležitou funkci ve společnosti. Ten obraz je ale podle mě nadsazený a z gruntu vadný.
Proč?
MU: Protože svědomí je individuální.Nemůžete být svědomímdeseti lidí ani padesáti lidí,natož pak svědomím celého národa.Je to vzato ze staréhobiblického příměru proroků,kteří přicházeli na popud Hospodinův,aby něco důležitého společnosti řekli.A museli být stateční, protože častokrát stáli proti mínění většiny společnosti.
Ale spisovatel není pověřencem Hospodinovým. A proto tvrdím, že obraz spisovatele jako svědomí národa je příznakem hluboké společenské poruchy, ve které normální občané nemohou říci své. Ale určití spisovatelé, prominentní, mají jakýsi dispens a mohou čas od času říci něco, co se třeba režimu nelíbí, ale co od těch spisovatelů přeslechne.
Hovoří publicista Karel Hvížďala (přepis doplňujícího rozhovoru):
Slogan, na který se ptáte a který zní, že čeští spisovatelé jsou svědomím národa, je typický produkt obrozenecké české mentality. Kdybychom něco takového řekli v Německu nebo ve Francii, vůbec nebudou vědět, o čem je řeč, protože život a charakter není mírou díla. Naopak lidé svatí by nikdy žádnou velkou věc nenapsali, protože o tom životě vůbec nic nevědí. Takže by pak nevznikla díla Balzaca, Dumase, Flauberta. Ostatně Madame Beauvoirová byla napsána ve stejné době jako Babička. Takže na tom vidíme i ten zásadní rozdíl – hluboký vhled do duše měšťanské ženy, naproti tomu ideologicko-pohádkový pohled na zámek.
Spisovatelé nejenže nezastupovali národ, ale nezastupovali ani spisovatele, když se to vezme do důsledků. Nebo zastupovali?
MP: Samozřejmě nezastupovali.Svaz československých spisovatelůbyl institucí zřízenou jakožtopropagační instituce režimu,která měla spisovatelepředevším hlídat.
Samotná idea Svazu spisovatelůje hluboce zvrácená.Pochází ze sovětskéhoa nacistického systému.V Sovětském svazu bylslavný sjezd spisovatelů,kde se určilo, kteří spisovatelé smějí psát,zatímco stovky jejich kolegůbyly v base,zavražděny nebo v exilu.Velmi podobné to bylov nacistickém Německu,kde zase byla Říšská komorapro písemnictví.V zásadě spisovatelé, kteří byli členy této komory,měli pré.
Naši situaci můžeme nejlépe srovnat třeba se situací holandskou za nacistické okupace. Tam chtěli nacisté podobně jako Rusové v Československu mít věci pod kontrolou, ale zároveň vytvářet představu, že je to všechno vlastně normální, že to je v pořádku. Tak tam také zřídili jakousi říšskou komoru. A holandský spisovatel, který chtěl publikovat, musel být členem této komory.
Svaz československých spisovatelů vznikl jako instituce na troskách předchozích spisovatelských sdružení, která byla rozbita, zničena, velká část členů vyloučena a uvězněna nebo se ocitla v emigraci.
Takže Svaz československých spisovatelů byla od samého počátku organizace nečestná, neslušná, režimní.
MU: Daleko příznakovější pro tu situaci považuji projev Jaroslava Seiferta na 2. sjezdu spisovatelů v roce 1956, kdy poprvé veřejně řekl, že jsou vězněni spisovatelé a že by zkrátka měli být propuštěni. A oficiálně se obrátil k vládním a stranickým místům, aby zjednala nápravu.
Ale se Seifertem se nikdo nebavil. Na rozdíl od Hrubína. Hrubín byl tlačen k tomu, aby udělal sebekritiku. Seifertův proslov byl označen za naprosto nepřátelský, „s ním se prostě diskutovat nebude.“
Seifert ovšem poukázal na nejvážnější okolnost, že vedle spisovatelů připuštěných k tvorbě, vedle spisovatelů, kteří byli i nebyli trpěni, jsou tady spisovatelé umlčeni, zavřeni. Neřekl, že nevinně, ale mezi řádky bylo cítit, že nebyl důvod kromě zvůle.
Poprvé se někteří spisovatelé zprotivili. To není dělící moment v dějinách Československa, ale v dějinách Svazu spisovatelů. Od roku 1956 byly neustálé třenice, tu větší, tu menší, mezi stranickými delegacemi, které chodily na sjezdy spisovatelů, a určitými spisovateli. Někdo se utrhl, dva tři, pak jich přibývalo, řekli ostrá kritická slova. Tak se už v 60. letech navrhovalo, aby byl do Svazu spisovatelů přijat Václav Černý. Byl přijat Jiří Kolář atd. Takže určitý posun ve Svazu spisovatelů zaznamenat lze.
Mimochodem Václav Černý byl jedním z těch, kteří v roce 1956 už měli svou zkušenost s kriminálem. Jiří Kolář také. A mám tady několik dalších jmen. Když v dubnu probíhal slavný sjezd spisovatelů, byli zavřeni Palivec, Rotrekl, Renč, Fučík, Kalista, Kostohryz, Křelina, Prokůpek, Zahradníček a další.
MP: V emigraci byli Čep, Hostovský,Jelínek, Blatný…Jistě je záslužné, že se někteří lidé v některých situacíchpokoušeli hledat cesty,jak režimní organizaci použítpro zlidštění režimua podporu jednotlivým věcem. Celkově bych ale dobříšské děnínepřeceňoval,abychom komunistům nepotvrzovali jejich představu,že česká literaturase odehrávala na Dobříšia ve Svazu spisovatelů.Česká literatura se odehrávala na nejrůznějších místech a mimo jiné i někteří lidé, kteří byli členy Svazu spisovatelůa jezdili na Dobříš, měli v literatuře nějaký význam.
Když se tady začalo s pojmem „svědomí národa“,nebyl bych vůči němu tak kritický. Je to takové patetické,ale jádro je pravdivé.
V 50. letechněkteří spisovatelé skutečně sehrávali roli svědomí národav tom pravém slova smyslu. Třeba Jan Zahradníček, který začíná poému Znamení moci slavným veršem „Bylo k zalknutí“. To je nejlepší popis reálné situace 50. let. Podobně Vladimír Vokolek, který píše poému Únor a Rekviem za Jana Masaryka a má tam verše „Země poníženě smekala člověka“. To je pro mě skutečná podoba české literatury v té době, ale ta na Dobříši nebyla.
Když mluvíme o spisovatelích tehdy zavřených nebo pronásledovaných jako o svědomí, uvědomme si, že řada z nich měla jistý vroubek na svědomí z druhé republiky?
MP: Máte na mysli publicistikudruhé republiky. Ta ale přesně vyplývala z toho,že spisovatelé měli pocit,že se národ po pádu první republiky ocitl v jakési katastrofěa že jsou povoláni k tomu,aby se ptali, proč se tak stalo,a volali po nějaké nápravě.Moc se jim to samozřejmě nepovedlo. Je to spíš velká ostuda.
Nicméně to činili ve svobodných poměrech druhé republiky,kdy každý mohl psát,co se mu chtělo. A v okamžiku, kdy přišlanacistická okupace,tito lidé do jednoho k 15. březnuumlkli a nešli do kolaborace.To je velký rozdíl oproti těm komunistickým,z nichž mnozí šli a šli, až došli, kam došli.
MU: Přesto chci a musím trvat na tom, že si žádný sebevětší spisovatel nemůže osobovat funkci svědomí národa. To je možné jako beletristický obraz, ale konkrétní analýze to neodolá.
Nechci diskutovat o druhé republice. Ovšem tehdejší publicistika podle mě svým obsahem vždycky scestná nebyla – Durychovy námitky proti Čapkovi nebyly úplně scestné. Ale nerytířské a v rozporu se svědomím národa na tom bylo, že se obořili na lidi, kteří už jim nemohli odpovídat. Druhá republika nebyla úplně otevřenou společností a Čapek už svým kritikům odpovídat nemohl. A když vím, že mi nemůže partner odpovědět, je rytířské mlčet a útok nepodniknout.
Ale oč jde? Co je odměnou spisovatelů, kteří viděli, že se společnost ocitá v pětačtyřicátém a potom v osmačtyřicátém roce na scestí? Jejich odměnou je, že tu je jejich dílo (dílo Zahradníčkovo, Kostohryzovo, Renčovo a dalších) a obstojí před dnešním přísným zrakem čtenářů. Oproti tomu „výrobky“ drtivé většiny členů Svazu spisovatelů (i těch, kteří kdysi byli talentovaní, jako byl třeba Jan Drda) neobstojí. Mnohé jejich dílo se proměnilo v makulaturu, která patří do muzea, kde studenti literatury budou jednoho dne studovat, k jakým smutným koncům se služebná literatura může dostat.
Myslím, že historie je spravedlivá a obejde se bez distinkce svědomí národa.
Hovoří publicista Karel Hvížďala (přepis doplňujícího rozhovoru):
Tady někde jsou kořeny toho, že u nás je všechno trochu jinak. Naše literatura byla malá, podučitelská, vlastně nikdy nebyla uznána a s výjimkou Čapka a Haška až do 60. let nepatřila do evropské literatury. Byla to jen kuriozita, jak třeba teď v esejích píše Petr Demetz.
Lze pojímat dohromady kvalitu díla a kvalitu autora? Například jak to činí Paul Johnson ve svých Intelektuálech. Lze tak nahlížet na dílo? Když mluvíme o svědomí národa, o spisovatelích, jak se mohu dívat na Nezvala? Dá se směšovat osobnost a dílo?
MP: Jsou dvě velké literárně-kritické školy. Jedna říká ano, druhá ne a je mezi nimi velký spor. Ta, které se říká strukturalistická, zdůrazňuje, že máme posuzovat texty samy o sobě bez ohledu na to, kdo je autor, jako by autor neexistoval. Dokonce se provokativně říká, žádný autor neexistuje, text mluví sám.
Druhá škola spíš zdůrazňuje, že text je výrazem autorovy osobnosti. Ať je jakkoli transponovaný, transformovaný, vždycky nějak ukazuje k osobnosti autora, k době, ke kontextu svého vzniku apod.
Pokud jsou obě teorie používány v jakési dogmatické, extremistické podobě, je to špatně. Obvykle je to někde mezi a obojí čtení díla může být velmi užitečné.
A Nezval? To je samozřejmě případ velmi problematický. Byl to člověk, o jehož talentu a obrovských literárních výkonech nikdo nepochybuje, zároveň jeho politická kariéra byla velmi zvláštní. V 50. letech, kdy Zahradníček píše Znamení moci, píše Nezval poému Stalin. Někteří pamětníci ovšem říkají, že si z toho dělá legraci, že Nezval někomu řekl, „chtěli to po mně, tak jsem jim to vysral.“
Takže je to velmi složité a není možné říci, že každý, kdo byl členem Svazu spisovatelů, byl zločinec. Svaz spisovatelů přece jenom nebyl SS.
MU: Je však třeba rozlišovat. Chtěl bych tady vzpomenout brněnského básníka Klementa Bochořáka, který byl členem Svazu spisovatelů a na protest proti procesu s Janem Zahradníčkem z něj vystoupil. Takže reakce mohly být různé. Někdo tam vůbec nebyl přijat, někdo byl zavřen, někdo tam byl a vystoupil, když mu čest nedovolovala setrvat, někdo tam byl a snažil se, aby tam mohli být i někteří, kteří tam být nemohli. Zkrátka úlohy jsou nejrůznější.
Ovšem Nezval je nesmírně složitý fenomén. Pro mě byl Nezval vždy, jak Rusové říkají, básník „pridvorny“, básník při dvoře. Ve středověku byli při dvoře mnozí velcí básníci, kteří když měli volnou ruku, napsali vynikající díla. Ovšem vedle toho, když jim panovník uložil úkol, vytvořili dílo služebné, které nepřežilo svou dobu.
Nezval tímto způsobem posloužil. Pamatuji si jeho úlohu v protihalasovském tažení, které bylo opravdu odpudivé. Nezval tehdy o Halasovi mluvil jako o konkurentovi a ve chvíli, kdy bylo potřeba, aby se básnického kolegy, byť jinak ustrojeného, ujal, naopak mu ve velké stati v Literárních novinách naložil na záda.
MP: A naopak zase ochránil Jakuba Demla před zavřením. Když Jakubu Demlovi hrozilo, že ho zavřou, Nezval řekl, „ne, to je velký básník, toho necháte být“.
MU: Ale Halas byl také velký básník, a Halase se neujal čili je to případ od případu. V jedné anketě jsem byl tázán, s kterým velkým spisovatelem bych se chtěl osobně seznámit, počítaje v to i mrtvé. Řekl jsem se žádným. Přeju si číst jejich díla, ta mě zajímají v dobrém i ve zlém. Ale osobně se seznámit je vedlejší věc. To mohou být velmi zajímaví lidé, velmi nemocní lidé, velmi nenormální lidé a tak dál. Je to nebezpečná půda. Mně stačí, co je v díle.
MP: Dobře, ale vy jste se přece celý život stýkal, přátelil a stýkáte se a přátelíte se s českými spisovateli. Na Dobříši jste dokonce byl, všechny je osobně znáte nebo většinu z nich
MU: Osobně znát neznamenáznát do hloubky. A i u těch, kteří žijí, dávámpřednost znalosti jejich dílaa nechci slyšet nic o jejich poklescích, já o nich vím.
Mluvili jsme o sjezdu Svazu spisovatelů 1956. Pak je ten druhý z roku 1967 motivovaný na počátku konferencí o Kafkovi, o kterém se opět říká, že to byl předobraz pražského jara, předobraz roku 1968. Mluvil jste o „pridvornych“ spisovatelích, ale revoluci na čtvrtém sjezdu dělali většinou lidé, kteří byli dlouho prominenty režimu?
MU: To je logické. Kdo tam měl promlouvat? Zahradníček byl mrtev, u Kostohryze, Renče a Rotrekla nepřicházelo v úvahu, aby publikovali. (Atmosféra byla taková, že říct v Brně, že by se Zdeňku Rotreklovi mělo něco uveřejnit, byla vina sama o sobě. To neudělal nikdo, kdo nechtěl spáchat spisovatelskou sebevraždu.)
Takže promlouvali ti, kteří promlouvat směli a mohli, kteří měli pozvánku a legitimaci Svazu spisovatelů. Jenže oni dospěli ve svém poznání situace tak daleko, že dovedli položit režimu otázky, které mu zatím nikdo nepoložil. Vaculík řekl, „jsme klamáni vývojem“. Kundera řekl, „utiskujete českou kulturu a ukládáte tím o existenci národa, protože národ je kultura, to není výroba plzeňského piva, to jsou kulturní statky“. Klíma řekl, „zrušit cenzuru, za Rakouska-Uherska byly lepší cenzurní poměry než dnes“. Kohout přečetl Solženicynův dopis, což byla jasná solidarita, která přešla na půdu kritiky Sovětského svazu, což bylo tehdy něco nebývalého.
Tehdy dozrálo něco, co se připravovalo celá šedesátá léta. Jestli to byl předěl, si netroufám říct, ale rozhodně to byl bod, kdy se určitá část komunistické strany rozešla s oficiálním vedením.
Jistý vysoký funkcionář strany řekl, „dejte těm spisovatelům pokoj“. To byl skutečně první krok k osmašedesátému roku.
Jak se díváte na tento sjezd? Na tyto události?
MP: Myslím, že z mých předchozích vstupů vyplývá, že jsem spíše opatrný vůči přikládání dění ve Svazu spisovatelů příliš velkého významu.
Jistě je pravdou, že to bylo otevření cesty k pražskému jaru a počátek náběhu na sebedestrukci režimu. A je asi velmi důležité, že to byli lidé, kteří původně měli o komunismu iluze, potom iluze ztráceli a svědčili o tom.
Některá díla, která vznikla v té době právě z této deziluze, jsou velmi důležitá nejen jako dokument, ale i svou literární hodnotou. Mám na mysli Kunderův Žert, Vaculíkovu Sekyru a podobná velmi významná díla. Zároveň mám ovšem přece jen pocit, že se ta věc stává součástí spíše historie než literatury v pravém slova smyslu. Jistě Žert a Sekyra ano, ale dál už by to bylo asi trochu obtížnější.
Kolem konce 60. let je tam jedna zajímavá postava, slovenský spisovatel Ladislav Mňačko. To byl zpočátku skutečně režimní „superprominent “, ale jeho vývoj vedl až k překročení čáry reformismu, protože se rozešel se zahraniční politikou arabsko-izraelského konfliktu, nakonec opustil republiku a odešel do Izraele. Co to bylo za příběh člověka?
MU: V 50. letechbyl Mňačkoobrovský sluha režimu,který psal o lidech, kteří byli zavřeni, různé hanopisy. Takže jeho svědomí,pokud vůbec tehdy nějaké měl,bylo hodně prostranné.Ale jeho Opožděné reportáže,ať se to někomu líbí, nebo ne,spoustě lidí pomáhaly otvírat oči.
Za sebe musím říci, že my,tehdejší mladí spisovatelé,jsme se dívali na Mňačkavelice s nedůvěrou. Dívalijsme sena něj jako na člověka,který než dá svůjrukopis nakladateli,chodí o něm diskutovatna ústřední výbor strany.To skutečně dělal. Takže Opožděné reportáže jsem četl s apriorním despektem: „To nemůže být celá pravda, vždyť to má domluvené s těmi papaláši.“
Je ale pravda, že mě strašně překvapil tím, že šel do emigrace a opravdu se od režimu nejen oddělil, ale spálil všechny mosty způsobem, před kterým musím stát s úctou. Jsem totiž přesvědčen, že žádný spisovatel ani člověk není navždy ztracen, vždy má možnost sebereflexe.
Byla i řada dalších. Kdo ještě udělal tak zásadní řez ve svém životě?
MP: Rok 1968a to, co se dělo po něm,znamenalo pro velké množství lidírozchod s režimem (a to i s tím reformním). Jsou to lidé, kteří pak zakládají Chartu 77. Velká část z nich má dokonce stalinistickou komunistickou minulost, s kterou se naprosto rozcházejí. Je to v podstatě případ (i když je jistě každý jiný) Vaculíkův, Klímův, Kohoutův a mnoha dalších lidí, kteří začínali jako tvrdí komunisté.
A když tady bylo řečeno, že nikdo není ztracen, to odpovídá základním principům křesťanské etiky: Každý člověk je hříšný, každý člověk se může dopouštět vin a každý má v sobě potenci vinu rozpoznat, uznat, konat pokání a žádat o odpuštění.
V tomto smyslu je pro mě Pavel Kohout postava vlastně sympatická jako člověk, který řekl, ano, byl jsem takové a takové hovado, psal jsem ty a ty blbosti a rozešel jsem se s tím tím a tím způsobem. Jakoby hraje roli kajícího se hříšníka a hraje ji vlastně už několik desetiletí. Myslím, že to je strašně důležité.
MU: Navíc dokázal říct, že nepůjde do politiky jako aktivní politik, protože chápe, že důvěra k němu by byla předem oslabena. To je velmi sebekritický akt, před kterým smekám.
MP: Je to také daleko čestnější, než když se někteří lidé tváří, že to tak nějak vlastně nebylo, když chybí fenomén uznání viny.
Proto mám daleko větší distanc vůči Milanu Kunderovi a jeho strukturalistickému způsobu sebevýkladu – jsou jen texty, já jako spisovatel nejsem, mě si nevšímejte, jako osobnost neexistuji. A jako by Kunderovo dílo z 50. let skutečně neexistovalo. Jeho Poslední máj o Fučíkovi a všechny tyhle věci.
Narážím samozřejmě na známou kauzu jeho dopisu. Ať už to s jeho udáním bylo jakkoli (připomínám, že se objevil dopis Milana Kundery, na jehož základě byl člověk odsouzen na dlouhá léta do vězení), podstatné je, že se tím vlastně připomnělo něco, na co chtěla celá veřejnost zapomenout. Tedy že Milan Kundera není světový spisovatel. Původně byl stalinistický komunista a u stalinistického komunisty není tak velké překvapení, že někoho napráská.
MU: Stalinistické nebo komunistické myšlení je zločinné. Ale k tomu jsem nepotřeboval žádný dopis a žádné udání, to jsem věděl dávno předtím.
Ale musím zde říct námitku, ač handicapován přátelským vztahem k Milanu Kunderovi: Jakkoli třeba chybí občanské vyznání Milana Kundery, které podle mého názoru není povinností, jsou tady jeho romány. A třeba jeho román Život je jinde je takové účtování s komunismem a s básníky, kteří propadli komunismu, že to nemá srovnání nejen v české literatuře. To je ojedinělé účtování s vlivem komunismu na básnickou tvorbu a básnickou osobnost, jaké nemá obdoby v celé levicové nebo pravicové literatuře Západu. Vidím, že se tento autor dopracoval takového postoje, ale už nejsem zvědav na jeho občanské vyznání. Kdyby ho udělal, bylo by to zajímavé, ale není to povinnost.
Mluvili jsme o historii spisovatelů buď výrazně režimních, kteří se časem přeměnili, nebo o těch, kteří byli výrazně režimem pronásledováni. Ale pak tu byla skupina lidí, například Josef Škvorecký, Jan Zábrana, kteří od začátku věděli svoje a do jisté míry přežívali. Jak se jim to dařilo? Oni neztratili nikdy tvář, a přitom neztratili nejen život nebo svobodu, ale ani možnost publikovat, v jistých sinusovkách tedy.
MP: Měli to také složité.A jak říkáte, byly to křivky,kdy se jim jednou něco povolilo,pak se jim něco zakázalo.
MU: Škvorecký měl po Zbabělcích období, kdy seod něj nesměl objevit ani řádek. Jeho „zachránila“infekční žloutenka,protožemu nemohli dát padákaz nakladatelství. Díky infekční žloutence zůstalve svazku nakladatelstvípo dobu půl roku nebo rok, než to potom odeznělo.
Škvorecký si prožil nesmírně těžké okamžiky a on nebyl bojovník, trochu se promítal do Dannyho Smiřického. Vzpomeňte si na obraz, kdy Danny Smiřický zůstává a snaží se s režimem nějak vyjít. To je vidina Škvoreckého. On dobře věděl, proč emigruje. Není typ bojovníka, ale to není jeho vina. On v emigraci vykonal pro českou literaturu jako málokdo.
A Jan Zábrana? Až když jsem si přečetl jeho vzpomínky, uvědomil jsem si, v jakém pekle tento člověk žil. My jsme se tehdy přátelili a já jsem si neuvědomoval tak hluboko zrůdnost komunismu jako on. On to všechno věděl od svých rodičů, kteří byli na dvacetileté a delší tresty odsouzeni. Žil na pokraji sopky. Nenáviděl to, ale pracoval jako překladatel z ruštiny, chodil přebírat ceny, byl v porotách atd. To peklo se jen částečně zobrazilo v jeho deníku, muselo to být strašné.
To, co jiní, extroverti, ze sebe dostali tím, že vystoupili (Zábrana mohl také, byl členem Svazu spisovatelů) a řekli, že je to darebáctví a jsme nespokojeni, druzí, introverti, to stravovali v sobě. Čí osud byl jednodušší, lehčí, si netroufám tvrdit. Byla to prostě existence uprostřed teroru.
MP: Tady mě napadá verš Vladimíra Holana: „Žít není lehké, lehká jsou jen hovna.“ A když jsme u těch složitých osudů, Holan roku 1945 vstoupil do komunistické strany a roku 1948 z ní vystoupil.
Hovoří publicista Josef Chuchma (přepis doplňujícího rozhovoru):
Spisovatelská linie v disentu může být vnímána jako přímá nebo nepřímá návaznost na českou kulturu 19. století a první poloviny 20. století. Pořád je to kultura slova, které mělo v československé společnosti v tu dobu obrovskou váhu. Dnes můžete říct cokoli a nic to neváží. Kdežto po celou tu dobu, vyjma dvacetiletí 1918 až 1938, to bylo právě naopak.
A samozřejmě když komunistický režim na konci 60. let potlačil kulturu, kterou potlačit potřeboval, zcela přirozeně se tam mnohem víc objevovali spisovatelé a tvůrci slova než jacíkoli jiní umělci. (Samozřejmě česká nová filmová vlna zařvala v 70. letech úplně – například Jaromil Jireš musel točit strašlivé filmy jako Lidé z metra apod. Ale česká fotografie kupodivu přežila docela dobře a také české výtvarné umění. Mezi disidenty byli samozřejmě i výtvarníci, ale nebylo to v takové míře jako u spisovatelů.)
U spisovatelů, kteří se vyjadřují explicitně, slovem, se svědomí přesunulo v převážné míře do disentu. Jistým svědomím národa pak byl v přeneseném slova smyslu třeba Jaroslav Seifert, zejména poté, co v roce 1984 získal Nobelovu cenu. A když v roce 1986 zemřel, v Praze se táhla dlouhá fronta k Rudolfinu, aby se s ním lidé přišli rozloučit. Bylo přitom jasné, že to není jen tak normální pohřeb, že svědomí národa (tedy spisovatel) tady nějakým způsobem funguje.
Jak byste pohlédli na svědomí a spisovatele v normalizačních letech? Dá se tam hovořit vůbec o nějakém svědomí?
MP: Situace byla určitě jiná v tom,že všichni alespoň trošku reformní autoři byli zakázáni, dokonce vyjmuti ze Slovníku spisovatelů. Takže v oficiální literatuře zbyli už jen lidé, kteří byli ochotni jít znovu do kolaborace tentokrát s normalizačním režimem.
Přesto i v literatuře, která vycházela, byla řada pozoruhodných věcí a byli lidé, kteří to dokázali skrze některé sofistikovanější literární žánry a formy nějak „koulet“. Napadá mě jméno Ladislava Fukse. To je člověk, který napsal vysloveně prorežimní díla a nechal se oslavovat jako jeden z režimních spisovatelů, ale současně si žil svým vnitřním složitým životem. Jeho poslední román byla Vévodkyně a kuchařka, taková zvláštní legrace na adresu režimu, kdy na 600 stránkách románu vypráví o rakouské vévodkyni, jejích kulinářských zálibách a genealogii.
Byly prostě možné i takovéto věci, ale asi tam nebylo nic, co by se podobalo 60. letům. To znamená, že by v čele nějakého reformního hnutí nebo jenom členy reformního hnutí byli spisovatelé. Vzpomínám na listopad 1989, bylo 21. nebo 23. listopadu a Praha už byla celá vzrušená tím, co se děje. Všude byly plakáty, herci stávkovali, my studenti jsme stávkovali a na domě, kde tehdy sídlil Svaz československých spisovatelů, byla cedule „Spisovatelé nám píší, ještě spíme na Dobříši“.
MU: Jako disident bych měl mít sklon k černobílému vidění. Bráním se mu, nechci mu propadnout. Přiznám se, že jsem oficiální literaturu 70. a 80. let četl velmi nepořádně, takže teď neumím vyjmenovat dva tři tituly, které tady zůstanou. Ale bylo by velmi nebezpečné říci, že všechno, co bylo tehdy publikováno, je od ďábla.
Věci jsou lidsky, spisovatelsky i umělecky vzato vždy konkrétní. Ten a ten si zadal, ten si zadal víc, ten si zadal tolik, že se v tom úplně ztratil, a ten vyšel z té situace se ctí. A situace nebyla lehká. Otevřeně říkám, že nejsem disident volbou, nýbrž osudem. Chtěl jsem to všelijak prožehlit a zkoušel publikovat, ale vytáhli mě z houfu publikujících a řekli, ty ne. A když jsem pochopil, že ne, stal se ze mě disident. Ale jinak opravdu co člověk, to rozdílný osud. Na to bychom neměli zapomínat.
(redakčně kráceno)
Vydáno pod