Bratrství na věčné časy

Pobyt sovětských vojsk po invazi spřátelených armád z 21. srpna 1968 byl smluvně definován jako dočasný. Realita následujícího dvacetiletí však potvrdila železnou pravdu „o území, kam vkročí noha ruského vojáka“. Československo se tak stalo okupovaným státem, ovšem slovo okupace muselo z oficiálního slovníku zmizet a přítomnost Sovětské armády byla vrcholnými představiteli státu přijímána jako záruka socialistického mírového vývoje, ale i jejich vlastních pozic. Tato schizofrenní situace ve svém důsledku zásadně diskreditovala politické vůdce Československa a zároveň deformovala běžnou společnost.

 

V bývalém sovětském vojenském areálu v Milovicích si o pobytu bratrských vojsk v Historii.cs z 10. prosince povídali publicistka Petruška Šustrová () a historici Oldřich Tůma (OT) z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd a Daniel Povolný (DP) z Vojenského historického ústavu. Ptal se novinář a moderátor pořadu Vladimír Kučera.

Víte, co je to jednotka dočasnosti? Jeden „furt“. Tento naivní, ba hloupý vtip vyjadřuje tragickou epizodu našich dějin, dočasný pobyt sovětských vojsk u nás.
Slyšel jsem takové názory, že vstup sovětských vojsk vlastně nebyla okupace, že to nemá všechny náležitosti okupace a anexe. Co je na tom pravdy?
OT:
Terminologieje tady zatížena tím,že hned od počátku, od rána 21. srpna 1968,jsme všichni mluvili o okupaci.Tento termín ale po kremelském protokolu a návratunašich politiků z Moskvy musel zmizet.Jednou z podmíneknormalizačního vývoje bylo,že se o okupaci přestalo mluvit.Myslím, že to dodnes v nás přežívá.
Okupace je tedy ten správný termín. Nazývat to jinak je nesprávné.Ale přece jenom s trochou distance šlo především o intervenci.Smyslem vojenské akce bylopřivodit zásadní zvratv Československu, nikoli území přivtělit. Ostatně mluvíme i o sovětské intervenci v Maďarsku v roce 1956 nebo o sovětské intervenci v Afghánistánu v roce 1979.
Čistě analyticky vzato se mi termín intervence zdá přiměřenější než okupace. Okupace byla v  prvních dnech technickým prostředkem, jak toho cíle, tedy intervence, dosáhnout.

Souhlasíte s tím?
DP: Samozřejmě se s tím dá souhlasit. Jen bych si trošičku ohřál polívčičku a připomněl pojem invaze, řekněme ryze vojenský pojem.

PŠ: Jako občan jsem žila v okupované zemi. Samozřejmě odborníci to můžou vidět jinak. Ale jenom jako laik bych namítla, že v Maďarsku a v Afghánistánu se obyvatelstvo bránilo, tam se okupace nepodařila. Tady se, podle mého názoru, podařila dokonale.

OT: V Afghánistánu a v Maďarsku se bránili. Nicméně sovětská vojska tam zůstala dalších více než 30 let a toho vnitropolitického zvratu tam také dosáhla. V tom rozdíl není. Rozdíl je v tom, jak se na to díváme z hlediska hodnot a citů. Jinak mluvíme jen o termínech, které je třeba užívat.

Říkalo se, že si o všem rozhodujeme sami, že tady vojáci zůstali jen jako vojenská složka Varšavské smlouvy. Je to pravda? Nebo o nás vojáci, potažmo přes vojáky rozhodovali sovětští politici?
DP:
Samozřejmě to pravda není. Sovětská armáda,která hrála vůdčí roliv rámci Varšavské smlouvy,vystupovala jako převodní pákaÚV KSSS.V podstatě představovala hlavní hybatel od 21. srpna 1968,který se v Československu začal uplatňovat.
Fungovalo to tak,že ona tlačila na Československoulidovou armádu,na ministra národní obrany Dzúra, přes kterého se snažila dosáhnoutsvých požadavků,které byly jak vojenského,tak politického charakteru.
Docela zásadně se to projevilopo vzniku Střední skupinysovětských vojsk v období 1968-69. Tehdy generál Majorov jako první veliteltétoskupiny prováděl nátlak přes armádu a naše vedoucí politické činitele, aby docházelo k prosazování cílů sovětské armády a především ÚV KSSS.

Čili oni rozhodovali o řadě věcí, které si tady děláme sami. Četl jsem, že po hokejových událostech v roce 1969 vznikly komise, které zjišťovaly chování českých vojáků, zejména důstojníků, při demonstracích. V těchto komisích měli být přímo nominováni sovětští vojáci. Je to pravda?
DP:
Komise samozřejmě vznikly.Nejsem si stoprocentně jist,jestli se toho účastnili přímo sovětští vojáci.Nicméně sovětská armáda,která tady byla na jaře 1969 užpevně zachycena, velice pečlivě sledovala průběh hokejových událostí a podala velice rozsáhlé a podrobné zprávy o tom, kde došlo k  incidentům, která sovětská jednotka byla napadena. Dokonce měli své důstojníky v civilu, kteří fotografovali, co se děje v ulicích československých měst.
V podstatě vzápětí, 1. dubna, přiletěl ministr obrany Sovětského svazu maršál Grečko. Do slova a do písmene postavil do pozoru ministra národní obrany Dzúra a velení armády. Jednal s nimi velice tvrdým způsobem s tím, co je to za pořádek, že takhle to teda dál nejde a že pokud naše armáda neprovede nějaké zásadní kroky, není problém, aby znova přišla vojska a nějakým způsobem  tady zasáhla.

Že by si možná do nás i vystřelila?
DP:
V krajním případě i to.

Jak se chovali naši politici vůči těmto tlakům? Tedy kromě vojenských.
OT:
To se v čase měnilo.Samozřejmě je to trošku jinakbezprostředně po srpnu,řekněme do jara 1969, a samozřejmě úplně jinak to po nástupu Husákova režimu a potom, co se naplno prosadila normalizace.
Když se naši politici vrátili z Moskvy, žili v iluzi, i když krátkou dobu, že ta dočasnost nebude napořád, že po uklidnění domácích poměrů a poskytnutí záruk, že se další vývoj nevrátí tam, kde byl na jaře 1968, sovětská vojska odejdou. To se ovšem ukázalo jako naprostá iluze.
Už minimálně od září bylo zřejmé, že Sověti hodlají situaci využít k prosazení požadavku na dislokaci svých vojsk dočasně, to znamená natrvalo v Československu. Tomu politici nedokázali zabránit, i když to bylo posunutí ještě o hodně dál toho, co se už pod tlakem dohodlo v Kremlu.

Petruško, vy jste v té době byla v opozici, přestože jako velmi mladá, vnímala jste hodně politiku a zabývala se jí. Byla jste jedním z organizátorů demonstrací v roce 1969, kde byl také jeden požadavek, aby odešli sovětští vojáci. Mysleli jste to vážně, nebo už jste také věděli, že to bude „jeden furt“?
PŠ:
Mysleli jsme to vážně.Nemysleli jsme si, že vážně odejdou, ale že zalezou do svých kasáren, ale hlavně, že to přece musíme požadovat. Někdo přece musí říct, že se s tím nesmíříme, že to nechceme. A samozřejmě jsme nedemonstrovali přímo proti těm vojskům, ale proti politikům, kteří to trpí. Nechtěli jsme jednat s Grečkem nebo s velitelem některé z těch skupin. Chtěli jsme, aby to vyřešili politici. Byli jsme přesvědčeni, že kdyby tenkrát nedali souhlas, kdyby nepodepsali protokoly, že by se situace vyvíjela jinak. Dnes ovšem vím víc než tenkrát, takže si vůbec neumím představit, co jsme si tenkrát vlastně konkrétně mysleli.

Mělo to řadu důsledků v těch prvních měsících, i těch nejtragičtějších. Kolik bylo mrtvých například? Myslím na naší straně.
DP:
Uvádí se, že na československé straně do konce roku 1968 zemřelo 108 československých občanů.Zřejmě jich bylo o něco více,ale zatím nejsou všechnyinformace ověřené.
Na druhou stranu na území Československa zemřel v podstatěstejný počet sovětskýchvojáků a vojáků ostatních invazních armád. Ale ne v důsledku, jak se někdy uvádí, kontrarevoluční činnosti.
V podstatě pouze jeden bulharský voják byl zavražděn našimi občany, a to ještě ne v úplně obvyklé situaci, kdy se snažil utéct za hranice a dotyční měli strach, že v okamžiku, kdy je zastaví nějaká kontrola ze strany invazních vojsk, začne střílet a oni zemřou. Proto se ho nakonec zbavili tímhle způsobem.
Jinak drtivá většina invazních vojáků zemřela při různých autonehodách nebo spáchali sebevraždu, případně byli zastřeleni při neopatrném zacházení se zbraní.

K tomu vezměme 13 znásilnění dokonce i nezletilých děvčátek. Na Hluboké dva sovětští vojáci znásilnili žákyni základní školy. Vím, že bych neměl politizovat, nicméně když teď něco takového udělá americký voják v Iráku, celý svět povstane a začne to ve všech médiích odsuzovat a říkat, jak se tam chovají. Mluvilo se o těchto věcech tehdy ve světě?
OT:
Veřejnost na ně reagovala,mluvilo se o tom,ale především v prvních dnechpo 21. srpnu.Tehdy bylo Československoa intervence na prvních stránkách tiskus fotografiemi mrtvých. Mluvilo se o sice nenásilném, ale přece jen odporu. Zájem světové veřejnostia světové politiky všakpoměrně rychle opadal a o situaci v Československua o následných incidentech,které souvisely s pobytem cizíchvojsk na československém území,se mluvilo daleko méně.
Hlavní rozdíl je totiž v tom,že americká armáda je podrobena kontrole, kritice demokratickéveřejnosti, svobodného tisku.Nic z toho samozřejmě v Sovětskémsvazu ani u nás neexistovalo.

Sověti podléhali naší jurisdikci, našemu právu, nebo tady měli svoje právo?
DP:
Za normálních okolnostíby podléhali našemu právu,ale skutečnost byla taková,že pokud z jejich strany došlo k nějakému incidentu,byla tendence, že si to vyřídí sami mezi sebou.

Přestože ve smlouvě bylo, že podléhají našim orgánům činným v trestním řízení?
DP:
Samozřejmě, ale jedna věc je,co si napíšete na papír,a druhá věc je, jak literu zákona fakticky naplníte.

Byl jsem svědkem někdy na podzim roku 1970, jak chtěli sovětští vojáci zatáhnout do auta a odvézt do kasáren českého mladého občana z chodníku. Na to přece neměli vůbec právo. Vy jste říkal, že si to vyřizovali mezi sebou. Dobře, ale vzít kluka z chodníku a tvrdit, že o nich něco řekl, to je přece skutečně okupantská záležitost.
DP: Prostě se tak chovali. Takovéto případy jsou známy hlavně z období 1968, 1969. V roce 1970 už je to spíš doznívání této praxe.
Řekněme, že to byla určitá reakce na pasivní odpor československých občanů. V období 1968 a 1969 si vojáci soustavně stěžovali, že se naši občané s nimi nechtějí stýkat, nechtějí s nimi mluvit, a když s nimi mluví, nadávají jim. Existovaly proto pokyny to nějak s našimi občany řešit.
Krajním případem pak bylo zatknout dotyčného a předvést na sovětskou komandaturu, kde by s ním zřejmě byl prováděn nějaký výslech a pak by byl předán československým orgánům k potrestání nebo nějakému dalšímu řízení.

Jak se to měnilo? Jak se mezi místními občany měnil vztah k okupantům?
PŠ:
To je strašně těžká věc,protože z Prahy pochopitelněpo pár dnech zmizeli, ale mám třeba kamaráda z Opavy a ten říká, že tam to pro ně bylo hrozně těžké. Potkávali je, měli s nimi incidenty, tedy ne že by se prali, ale občas docházelo k verbálním střetům, pak se báli, že je udají ve škole. Tohle nemáme moc zmapované, protože ten člověk zcela určitě nelže a určitě nebyl jediný.
Jinak sama jsem asi nikdy nebyla na žádném místě, kde měla vojska posádku, kde byla umístěna. Vím, že se obyvatelstvo spřátelilo, kupovalo benzin a podobné věci. Ale vždy to bylo různé, generačně, názorově se to lišilo.

Hovoří bývalý starosta Milovic Miloslav Müller (přepis doplňujícího rozhovoru):
Je fakt, že Milovice byly od roku 1905 vojenské městečko, takže si lidé většinou na způsob života s vojáky zvykli. Část lidí s nimi rozumně obchodovala, někdo je samozřejmě neměl rád, ale nedocházelo k nějakým velkým konfliktům. I když někdy v 70. letech došlo k velké rvačce mezi skupinou místních mladých a skupinou důstojníků.
Jinak časté bylo rušení nočního klidu, když se vraceli v nočních hodinách a vyřvávali a zpívali, takže to asi bylo nepříjemné. Samozřejmě nepříjemné pro lidi ze širokého okolí byly bezohledné lety letadel z letiště Boží Dar, která se zvedala kdykoli – o půlnoci, ráno.
Nejhůř se tady žilo těm obyčejným vojáčkům, pro které to spíš bylo za trest. Kdežto důstojníci byli spokojeni, protože se tady cítili jako na Západě. Byly pro ně speciálně zásobeny obchody a vždycky, když měli výplaty, vyjížděli nakupovat křišťál, kožichy a podobně. Ale obyčejný voják tady strádal, protože důstojníci mu prodali, co mohli, aby měli na nákupy.

Kde všude u nás byli?
DP:
Na území Československa byli zhruba na osmdesáti místech. Nejvíc jich bylo, pokud bych zmínil české země, v Olomouci, kde sídlila jedna z divizí a bylo tam velitelství 28. armádního sboru. A potom tady v Milovicích.

Jak se snažili čeští politici, nebudeme říkat přímo kolaboranti, přestože někteří se chovali vysloveně jako kolaboranti, aby se zlepšily vztahy místního občana k sovětským občanům v uniformách?
OT:
Dobře siuvědomovali, že to je relativně obtížná záležitost. Ty negativní emoce, které invaze vzbudila, byly obrovsky silné a tak snadno neodeznívaly.
Myslím, že se tomu snažili vyhýbat. Třeba v Praze člověk sovětské vojáky vůbec neviděl nebo jen zcela výjimečně – někde projelo nějaké auto. Trochu později byla snaha organizovat nebo dávat dohromady různá setkání, výpomoc sovětských vojáků při sklizni brambor, řepy nebo v národním hospodářství, všelijaká sportovní utkání atd.
Myslím si ale, že po celou dobu až do roku 1989 většina veřejnosti sovětské vojáky vnímala jako cizí živel a nikdy k nim neměla přátelský vztah.

Kromě toho kšeftování…
OT:
Ale on nebyltakový rozdíl mezi tím, jak lidé dokázali kšeftovat s vojáky československé armády.Tam se samozřejmě taky kradlo a taky se civilnímu obyvatelstvu za menší peníze prodávaly potraviny a jiné suroviny. To jsou vzorce chování, které se zčásti možná přenesly i na sovětské vojáky. I když tam to asi vyžadovalo víc hroší kůži, ale zase se na tom dalo asi víc vydělat.
Jinak samozřejmě na úrovni úvodníků a prohlášení při výročích byla z politického vrcholu vždy pozitivně zmiňována přítomnost sovětských vojsk, jejich důležitost a vzájemné přátelství. Ale na to, aby se snažili nějak moc intenzivně zakomponovat Sověty do života společnosti, byli opatrní. Věděli, že to je velice citlivá záležitost.

Kdo pobyt vojsk vlastně platil?
DP:
Když se začalo uvažovato vzniku Střední skupiny sovětských vojsk,podle vzpomínek generálaMajorova si Brežněv stěžoval, co všechno budou musetzaplatit za převoz vojsk, za ubytování,za pronájem těch plocha řadu dalších věcí,přitom na Západě jsou vděčni,že v městě mají nějakouamerickou posádku a dávají jim různé výhody, nemusí něco platit a vlastně z toho majíekonomický efekt. A oni jsou ti chudáci, kteří si budou muset všechno zaplatit. Ale samozřejmě tak to nebylo.Existovaly mezivládní dohody,co která strana bude platit,a nedá se říct, že by to bylopro Československo zásadně ekonomicky nevýhodné, ale ani výhodné.

Kolik tady bylo sovětských vojáků?
DP:
Podle smlouvy bylo maximum 75.000 sovětských vojáků.Přitom v únoru 1990,kdy začínal jejich odchod, tady bylo zhruba73.500 sovětských vojáků,protože už začátkem roku 1989začali odcházet první sovětští vojáci patrně v důsledku Gorbačovovy politiky. Pak tady bylo v roce 19905.000 občanských zaměstnancůa 39.000 rodinných příslušníků.

Naši politici přece jen byli v kleštích, ale pak už se smířili s tím, že jejich funkce jsou závislé na sovětských vojácích u nás?
OT:
Asi se to takto dá v zásadě říct. Až do roku 1989 tady opravdu vládla (a zčásti to opravdu byly ty samé osoby) politická garnitura dosazená k moci v důsledku intervence. Čili ta husákovská, později jakešovská normalizační klika. A ti si samozřejmě uvědomovali, že díky srpnové vojenské akci přišli k moci, a tudíž je nějak přítomnost sovětských vojsk nepobuřovala.
I když je pravda, že Husák se ještě při svém projevu 17. dubna 1969, kdy se stal prvním tajemníkem, veřejnosti snažil namluvit, že je přesvědčen, že bude možné jednat se sovětskými činiteli o všech otázkách. To nemohlo znamenat nic jiného, a také to tak všichni brali, že slibuje, že se pokusí dojednat odchod sovětských vojsk.
V rozhovorech, které vedl s Viliamem Plevzou v roce 1990, si stěžuje, že ho vlastně Brežněv oklamal, že si představoval, že bude moci dosáhnout odchodu ne asi všech, ale masy sovětských vojsk.
Ale tady bych rád připomněl, že vlastně už před Husákem a ještě před srpnem 1968 bylo v zásadě domluveno, že tady budou umístěny určité sovětské vojenské prostředky a omezený kontingent sovětských vojsk, který by měl na starosti jaderné zbraně a nosiče. K takové dohodě došlo ještě za Dubčeka.

Pro vás i zejména pro Chartu byla důležitá naše politickáelita. Nicméně stavěla se tato opozice, byť měla co dělat, aby vůbec přežívala, nějak jasně také k pobytu vojsk? Žádali jste, aby odešli?
PŠ:
Pro nás byl pobyt cizích vojsk u nás vždycky nepřípustný. Teď se však zamýšlím nad tím,jak bychom se na to dívali, kdyby byly ty dohody dojednánynormálním způsobem.
Všichni jsme přece věděli,že jsme členem Varšavské smlouvy,a kdyby ta dohoda vypadala jinak,než že se projíždějí tankypo Václaváku,možná by i vztah k  vojákům vypadal jinak.Nevím, jestli by za takových okolností byly protesty,protože to by znamenalo, že si přejeme jinou zahraničně-politickou orientace republiky. A to by si jednak část disentu možná nepřála a jednak by to bylo  vysloveně nebezpečné. Šlo by o nějaké rozvracení republiky, v tomto případě by to možná hraničilo s vlastizradou a hrozily by strašně vysoké tresty.
Ale tím, že sem vstoupili zcela evidentně nelegálně, nikoli podle mezinárodního práva, považovali jsme naše politiky – a ve větší či menší míře jsme se to snažili vyjadřovat – za spolupracovníky cizí moci, kteří přistoupili na to, že tady ten násilník může setrvat.

Četl jsem, že v roce 1969 byla podepsána smlouva o tom,že sovětská armáda převezme jadernou munici v Bílině a tuším v Borovně.
DP: Abych to trošku upřesnil. Od roku 1965 se tady budovala tři úložiště pro jaderné hlavice. Tedy rakety jako takové měla československá armáda k dispozici, ale jaderné hlavice nedali Sověti z ruky. Předpokládalo se proto, že v okamžiku útoku ze strany NATO budou asi za 18 až 20 hodin hlavice převezeny vlakem z Polska do Československa, nainstalovány na rakety a připraveny k odpálení.
Když si uvědomíme, v jak rychlém časovém sledu se předpokládal vývoj takové situace v okamžiku, je zřejmé, že takováhle doba by byla příliš dlouhá na to, aby to mělo nějaký konkrétní efekt. Takže ze sovětské strany byla snaha vybudovat úložiště tak, aby rakety byly k dispozici během několika málo hodin. V letech 1968 a 1969 tak sovětská armáda převzala všechna tři úložiště hlavic a v podstatě si je provozovala ve vlastní režii.
Podle jedné tiskové zprávy, která vyšla v průběhu odchodu sovětských vojsk, tady nějaké jaderné hlavice skutečně měly být umístěny. Není ale bohužel do dnešního dne známo, kolik jich tady bylo a od kdy do kdy tady byly.

Dá se předpokládat, že občané v Sovětském svazuhleděli k NATO poněkud jinak než my. Vy máte poměrně značnéznalosti o Rusku.Jak se tam na todívají lidé dnes?
PŠ:
Před několika málo dny jsem mluvila s ruským novinářema hádali jsme se o Gruzii. Byl to mladý člověk, který pracoval několik let v BBC. Tvrdil, že na všechno je třeba mít vyvážený pohled, tak to jsme se pohádali. Ale zajímavé bylo, že když jsem mu říkala, že by mohl také říct, že si naši představitelé Sověty pozvali. On řekl: „No, vždyť si je pozvali.“ A když jsem říkala, že to nebyli lidé, kteří by mohli někoho zvát, odpověděl: „V Abcházii to taky byli jenom někteří obyvatelé.“
Já jsem na něj naprosto zírala: to přesvědčení, že Rusko, ta říše, má právo, když si myslí, že někdo potřebuje pomoct, tam vjet na tanku. Dělá to ovšem jen tehdy, když si to může dovolit.
Samozřejmě byli a jsou lidé, ruští občané, kteří to vidí z našeho hlediska jako normální lidé. Vzpomínám, jak jsem byla na diskusi v polské televizi, kde byl velitel spojařů, který sem „intervenoval“. Tam nám ukazovali dobový propagandistický film o tom, jak na hranicích Československa včetně rakouských stojí vojska Bundeswehru, která jsou připravena sem už už vpadnout. Ten člověk, který se mi v živém vysílání za tu intervenci omluvil, říkal, že vojáci se báli, že psali dopisy na rozloučenou, že si skutečně mysleli, že jedou do boje.

Pak se na Slovensku stalo to,že tam dali starším žákůmnějaké školy samopaly a fotografovali si je?
DP:
Je zaregistrovánoasi 16 takových případů,kdypřijelo autose sovětskými vojáky a fotografy,mladým lidem dali zbraně do rukou, nafotili si je a zase odjeli.V rámci propagandy bylo i to, že Bundeswehr stojí na hranicích,a kdyby Sověti a ostatníinvazní armádynepřišli v noci z 20. na 21. srpna,naši pohraničnícinebo důstojníci armády otevřou hraniční závory a pustí sem Bundeswehr. Nebo že Bundeswehr už napadl Československoa že se tady bojuje. To byly standardní vymyšlené fámy,kterými nakrmili vojáky na těch nejnižších úrovníchvčetně důstojníků.
Dnes je možné najít na internetu řadu vzpomínek vojáků, kteří se invaze zúčastnili. A řekněme ne zcela zanedbatelné procento už prohlédlo a nějakým způsobem se za invazi omlouvá. Ovšem přesto to stále cítí jako bratrskou pomoc, že přišli na pomoc ohroženému československému lidu.

PŠ: Ono to má ještě další aspekt. Na jižním Kavkaze v Gruzii se mi několikrát stalo, že člověk zhruba mého věku radostně říká: „Vy jste z Prahy, já jsem byl v Praze.“ A já pochopitelně neodolám a říkám: „Na tanku?“ A odpověď byla vždy taková dotčená: „Ano, na tanku. A co si myslíte, my jsme byli stejní otroci jako vy. Byl jsem na základní vojenské službě, co jsem asi měl dělat?“ Po takovéhle odpovědi člověk nemá už chuť se ptát, jestli to cítil jako bratrskou pomoc, protože věc je úplně jasná.

Mimochodem v roce 1991 Jazov,perestrojkový ministr obrany, také tvrdil, že jsme je pozvali.
OT:
To je pravda, to je dodnes součástí, aspoň zčásti, ruského vnímání. Mísí se v tom přece jenom už nějaká distance od sovětské minulosti a na druhé straně pocit výjimečnosti a pýchy na různé sovětské výkony včetně toho vojenského – jak rychle tady byli a jak to všechno klapalo.
Jenom ještě malinkou poznámku k reakci na invazi. Přece jenom i v roce 1968 byla řada lidí v Sovětském svazu i mezi samotnými Rusy, kteří protestovali. Je znám případ sedmi statečných na Rudém náměstí. Ale i pro celou řadu jiných lidí to znamenalo určité prozření a obrat v jejich postoji k sovětskému režimu – Sacharov (přední sovětský fyzik), Jevtušenko (básník) atd.
Protesty byly silnější na okrajích impéria, třeba v Pobaltí. Je zdokumentována celá řada protestních akcí, nápisů na zdech, letáků, které protestovaly proti intervenci v Československu. Takže úplně stoprocentně sovětská propaganda nefungovala.

Naštěstí to nebylo „na furt“.Když odešli, co nám tu zanechali?
DP:
Dnes víme o ekologické zátěžive vojenských výcvikových prostorech,o nevybuchlé,porůznu roztroušené munici. Takže dá se říci, že ekonomický efekt zřejmě bude negativní.

Hovoří bývalý starosta Milovic Miloslav Müller (přepis doplňujícího rozhovoru):
Když odcházeli, samozřejmě to byla velká radost. Lidé to skutečně vítali s velkým potěšením a byli rádi, že pobyt sovětské armády zde v Milovicích končí.
V 90. letech jsme jako město přebírali byty po sovětské armádě. Byty odpovídaly způsobu, jak se žilo v Sovětském svazu. Část objektů zde pro Sověty postavily naše firmy, ty byly samozřejmě v lepším stavu a větší, byly stavěny podle našich projektů. Ale ryze sovětské domy, takzvané „kyjeváky“, byly malé a žili tam třeba dvě rodiny. Takže se skutečně odhaduje, že zde bylo kolem 30.000 Sovětů.
Po sovětské armádě tady v roce 1991 zůstalo několik stovek až tisíc pustých objektů. Vypadalo to, jako když přešla válka, soupeř byl vyhnán, dokonce i od snídaně, protože ještě byly plné kotle navařeného kafe a čaje a hromady bochníků chleba. Bylo to, jako když během jednoho dne ti lidé zmizí.

Co to zanechalo na našich duších?
PŠ:
To jsoudaleko větší škody než ekologické nebo materiální, protože to jsou věci, které se dají nahradit, ale morální škody se budou nahrazovat daleko obtížněji. Za morální škody lze přitom asi těžko vinit vojáky. Ale myslím si, že vedení, a to jak sovětské vojenské, tak sovětské politické a české politické, za tu devastaci morálky nese strašlivou vinu.

(redakčně kráceno)