„Bude to turnaj 21. století,“ říká Milan Jirásek

Málo přes měsíc chybí do začátku XXI. zimních olympijských her, které tentokrát přivítá kanadský Vancouver. Česká výprava na ně pojede v rekordním počtu okolo devadesáti sportovců. Potencionálních medailových umístění přitom připadá na náš olympijský tým víc – ve hře je medaile z rychlobruslení, alpského lyžování, hokejového turnaje i dalších disciplín. Vše však bude záležet na momentální formě, psychice, ale i příslovečném štěstí. Nejen na ambice české reprezentace, ale i na zázemí olympijských her, rozpočet olympijského týmu i stín dopingu se v Interview ČT24 z 5. ledna ptal předsedy Českého olympijského výboru Milana Jiráska moderátor František Lutonský.

Ruku vám „zdobí“ fixace. Co se vám stalo?
Čím kdo zachází, tím také schází. Zrovna na Štědrý den jsem si myslel, že sjezdová trať vede jinak, než skutečně vedla, a tam, co jsem jel, byl potok, takže jsem si do něj kolmo najel.

Kdy odjíždíte do dějiště her?
Devátého února.

Jaké sportovní disciplíny na olympiádě vůbec stihnete vidět?
Bude to složité v tom, že ledové sporty jsou v podstatě oddělené od sportů sněhových. Vzdálenost je veliká, zabere to tak dvě hodiny, i když byla snaha co nejvíce cestu mezi Vancouverem a Whistlerem zlepšit a zrychlit. A to už limituje, takže člověk všechno nestihne. Spoustu věcí uvidím přímo. A potom většinou po nocích ještě chytám zpětně zbytek po internetu, abych byl v obraze.

Předpokládám, že jako lyžař si nenecháte ujít především lyžařské disciplíny?
To určitě, ale tam bude atrakce ve všech sportech a disciplínách. Přiznám se ale, že nepůjdu na curling, protože curling trvá hodně dlouho a nebudeme tam mít zastoupení stejně jako v ženském hokeji. Takže tam se asi nepoženu.

Je něco, v čem jsou tyto hry z vašeho pohledu výjimečné?
Spíš se něco bude možná vracet. Zažil jsem atmosféru na vynikajících zimních hrách v Lillerhammeru, kde to bylo dáno jednak úspěchy Norů a také sportovním založením Norů a seveřanů vůbec. To dávalo speciálního ducha celému olympijskému dění.
Myslím, že něco podobného se dá očekávat i v Kanadě. Jako publikum, které bude velice zasvěceně fandit sportu, a některé vrcholy jako třeba hokejový turnaj. To si ani nedovedu představit, co to bude za atmosféru.

Českou republiku bude reprezentovat zhruba 90 sportovců. Je možné, že se to číslo ještě zvýší, sníží?
Veliké zvýšení nepředpokládám. Konečnou nominaci provede plenární zasedání Českého olympijského výboru 21. ledna. Je ovšem možné, že do té doby dojde i k mírnému snížení počtu. Nechci přivolávat žádná zranění, ale například Mezinárodní lyžařská federace ještě upřesňuje kvóty podle současné výkonnosti, podle současných světových tabulek. Je tedy možné, že o nějaké místo i přijdeme. A možná nějaké přibude.

Cílem Českého olympijského výboru je, aby jelo co nejvíc sportovců nebo aby jeli hlavně ti, kteří mají šanci na dobré umístění?
Samozřejmě účast pro ty nejlepší je zajištěna. A mezi ty nejlepší mohu řadit ty, kteří mají na medailová umístění. Ale my jsme v zimních sportech postaveni tak, že prakticky ve všech disciplínách máme velice kvalitní závodníky, kteří si účast zaslouží. Čili nám naše ekonomické možnosti vyhovují pro olympijskou výpravu tak, že jsme schopni postavit do soutěží ty, kteří tam patří.

Jediným sportem, kde nebudeme mít zástupce, je opravdu jenom curling?
Je to curling, skeleton a lední hokej žen.

A skok na lyžích žen nakonec nebude vůbec?
Byla veliká snaha, aby se tam objevil. Liberecké mistrovství světa tomu chtělo napomoci tím, že dodatečně zařadilo skok žen na pořad, protože to byl základní předpoklad pro to, aby mohla tato disciplína být na olympiádě.
Liberec ale ukázal, že startovní pole je velice nevyrovnané. Vedle kvalitních závodnic byla celá řada závodnic, které neměly výkonnost, aby mohly být v jedné soutěži s těmi nejlepšími. Při skoku totiž musíte mít nějaký nájezd – nájezdovou rychlost. A pokud by se nájezd zkracoval, vyhovovalo by to těm nejlepším, ale ty horší by měly problém. Byla by ohrožena jejich bezpečnost, protože by skákaly takzvaně na „buben“, a to jsou pak ohromné pády. A pokud by se vyhovělo těm slabým, zase by byly ohroženy ty nejlepší. Tato disciplína skutečně v tuto chvíli ještě pro účast neuzrála.

Kolem toho byl hlavně velký humbuk, jestli to neporušuje kanadské antidiskriminační zákony?
V Kanadě se vyskytly žaloby, které se opíraly o to, že podle kanadských zákonů, pokud se z veřejných peněz někde něco investuje, musí k tomu mít přístup rovným dílem ženy i muži. Čili pak byla snaha, pokud tedy ženy ne, tak ani muži. To už bylo trošičku úsměvné. Nakonec se ukázalo, že Mezinárodní olympijský výbor má od kanadské vlády garantováno rozhodující slovo nad olympijským programem, takže to kanadské zákony nemohou ovlivnit.

Pojďme k ambicím českého týmu. Pojede nějakých 90 sportovců. Kolik očekáváte medailí?
Kdybych jenom slepě nebo papírově bral výsledky za poslední čtyři roky z mistrovství světa a Evropy, vypadalo by to na veliké ambice.
Ambice máme veliké i nadále, ale ze zkušenosti vím, že se to redukuje tak na polovinu, na třetinu.
Je totiž otázka, jestli každý bude v daný okamžik v nejskvělejší formě, jestli budou vyhovovat tratě, povětrnostní podmínky, ne každý se vyrovná časovým posunem. To ovšem platí pro všechny závodníky.
Takže pokud udržíme medailový počet, jako byl v Turínu, tedy čtyři medaile, bude to skvělý výsledek. Svět za čtyři roky totiž zase pokročil ve výkonnosti, takže pokud udržíme stejný počet medailí, udrželi jsme s ním krok a jdeme také nahoru. Tak bych to viděl já. Samozřejmě může být medailí víc, může jich být méně.

Ve snu vidíte kolik zlatých?
Jednu zlatou medaili bych viděl hodně rád. Každý, kdo sleduje sport, ví, že mám na mysli rychlobruslení. Ale i v alpském lyžování se u nás špička ohromně zvedla díky Šárky Záhrobské, díky klukovské partě. Je tady Tomáš Kraus ve skikrosu, snowboardisté taky mohou překvapit. Podle posledních výsledků se dostávají do formy a mají dobré výkony i sdruženáři. Je tu Lukáš Bauer, ojedinělý zjev v mužském běžeckém lyžování. A i když v poslední době měl trošku smůlu, je to pořád jeden z velkých kandidátů na medailová umístění.
A asi to, co zajímá nejvíc českého diváka a fandu, je hokej. Bude to v kolébce hokeje, v Kanadě, kde je hokej zvláštní fenomén. „Turnaj století“ bylo Nagano a tohle bude „turnaj 21. století“, protože tady budou skutečně bezezbytku ti nejlepší z nejlepších. Možná bude velký problém pro Kanadu a nakonec i pro Ameriku tým sestavit, protože kvalitních hokejistů mají spoustu. A nakonec i u nás měl Vláďa Růžička trošku problém, protože mu přebývali hráči, které by tam i rád viděl, ale už se mu do sestavy nedostali.

„Turnaj 21. století“. Myslíte, že uspějeme? Věříte tomu, že by se opakovalo Nagano?
Já bych byl strašně rád, abychom uspěli. Například před Turínem to nevypadalo „supernadějně“, a přesto tam naši vybojovali bronzovou medaili. Takže medailové umístění je cíl týmu a v hloubi duše určitě chtějí vyhrát.

Celá olympijská výprava bude mít nějakých 200 lidí. Jak je to vůbec financováno? Na kolik přijde účast České republiky na olympijských hrách ve Vancouveru?
Na účast ve Vancouveru (bez nákladů na přípravu) je náš rozpočet 36 milionů korun, do kterých započítáváme i předpokládané náklady na odměny za medailová umístění. Je v tom veliká účast státu, protože stát má zájem na své reprezentaci na olympijských hrách a financuje tuto olympijskou výpravu ze 75 procent.

To aby se českým sportovcům moc nedařilo, protože odměny se zvedly.
Ne, ne, přeju si, aby se dařilo, protože vždycky bychom někde něco sehnali a vyškrábli. Vím to ze zkušeností z Nagana, protože tam byl problém: Hokejový tým měl slíbeno 10 milionů korun, my jsme je neměli, ale přesto jsme dostáli svým závazkům a skutečně bezprostředně po olympijských hrách tým odměnu dostal.

To je u Vancouveru podobné. Tam také, pokud by tým hokejistů uspěl, dostal by 10 milionů?
Ano, je tam 10 milionů. U disciplín jednotlivců se to o něco zvýšilo. Takže je 1,5 milionu za zlatou, 700 tisíc za stříbrnou a 500 tisíc za bronzovou medaili.

Co by se dělo, kdyby výprava byla opravdu mimořádně úspěšná? Třeba 7 medailí, k tomu úspěch hokejistů. Odkud by se vzaly peníze, kde by se to zalátalo?
Olympijský výbor má určitou rezervu a možná by přispěli i sponzoři, partneři Českého olympijského týmu, protože pro ně to znamená reklamu být spojován s úspěšným týmem.

Byl jste se teď podívat někdy přímo ve Vancouveru?
Byl jsem tam na rozhraní května a června, měli jsme tam zasedání předsednictva Mezinárodní lyžařské federace. Tehdy připravenost nebyla úplně na sto procent, ale bylo vidět, že nebudou starosti s tím, aby se honily věci na poslední chvíli. Máme plnou důvěru, že všechno bude v nejlepším pořádku.

Jaké budou mít čeští sportovci zázemí?
Budou dvě olympijské vesnice. Jedna ve Vancouveru, druhá ve Whistleru. Pro nás to přináší určité komplikace, nicméně pro sportovce je dobře, že téměř nebylo nutné hledat alternativní ubytování, aby to sportovci měli blízko ke sportovištím atd.
Ostatně pobyt v olympijské vesnici je z hlediska olympismu, olympijské výchovy, zážitku a atmosféry vlastně jednou z nejdůležitějších věcí, na kterých olympiáda stojí. Takže jsme strašně rádi, že to takhle je.
Ostatně snahou Mezinárodního olympijského výboru také je zajistit pro olympijské hry i do budoucna takové ubytování, aby splnil očekávání i těch rozmazlených špičkových profesionálních sportovců.

Jsou nějací čeští sportovci, kteří nebudou bydlet v olympijských vesničkách?
Neříkám to teď v souvislosti s rozmazleností, je to otázka jejich určité potřeby, přípravy, soustředěnosti: Nikola Sudová bude bezprostředně kolem soutěže bydlet mimo olympijskou vesnici. Takto si to vyžádal její realizační tým a my jsme tomu vyšli vstříc. A v plném rozsahu nebude bydlet v olympijské vesnici ani Šárka Záhrobská. To je zase z důvodů tréninkových, protože bude mít mezi dvěma soutěžemi odstup, takže odjede a bude trénovat na jiném místě, aby měla dobré tréninkové podmínky.
V podstatě to jenom kopíruje plán těch nejlepších závodnic. Čili jsme se snažili, aby naše závodnice měly stejné podmínky, ne-li lepší, než mají zahraniční závodnice.

Jak myslíte, že dopadne Vancouver jako souboj fair hry a dopingu? Nechci úplně vzpomínat Turín, kdy jsme byli svědky i policejních přepadových kontrol.
V tomhle ohledu jsem trošku zklamán. Čekal jsem, že současná přísná kontrola a systematický boj proti dopingu přinese své ovoce. Čekal jsem, že doping bude záležitostí pouze nějakého omylu, kdy se použije prostředek, o kterém se dopředu neví, že v něm je dopingová látka. Jsem proto strašně nemile překvapen, že u některých závodníků se dodatečně tím, jak se zlepšují různé detekční metody, našly dopingové a zakázané látky.
Je určitá skupina sportovců (nebo jejich okolí, které je k tomu nutí a které jim k tomu pomáhá), kteří prahnou po tom dostat se na výsluní i nečestným způsobem. A pak je určitá skupinka, která jenom hledá vyrovnání podmínek. To potom nejsou primární nositelé dopingu, jen dohánějí situaci. Myslel jsem si, že se tento řetěz přeruší a že to skončí. Bohužel ukázaly se další dopingové případy.
Jsem šťastný, že v tom nejsou naši sportovci, že bojují čestně. Ze zákulisí přitom vím, že právě výborné výkony, které měla Katka Neumannová nebo Lukáš třeba Bauer ve vytrvalostních disciplínách, byly předmětem velice pečlivého předběžného, současného i následného prověřování všech vzorků. Z toho jsme vyšli bezvadně. Uvidíme, co přinese ten Vancouver.

V čele olympijského výboru jste už 13 let. Jakou cestu za tu dobu urazilo olympijské hnutí? Nechci to přímo spojovat s penězi, ale nacházíme se v ekonomické krizi. Odcházejí sponzoři od Českého olympijského výboru?
Máme určitou výhodu v tom, že se sponzory pracujeme dlouhodobě. A dlouhodobá spolupráce nese ovoce i určité morální závazky z obou stran. Byli jsme schopni po celou dobu něco našim partnerům a sponzorům recipročně nabídnout a Český olympijský výbor si zachoval respekt v našem sportu i ve společnosti. Takže z tohoto hlediska jsme o sponzory nepřišli.
Jsou v našem sponzorském poolu určité korektury. Samozřejmě k nim dochází – je firma, která mění svoji strategii, a to člověk musí nějak respektovat. Ale na druhou stranu větší a vážnější problémy jsme neměli. I když musím přiznat, že jsme uvažovali o tom, že by se pro toto období mohly navyšovat příspěvky, ale museli jsme od toho upustit, protože víme, jaká je situace.

Když mluvíme o olympijských hrách, jaké olympijské hry byly pro vás osobně největším zážitkem?
Asi hned ty první v roce 1968 v Grenoblu. Tehdy to pro mě bylo všechno nové. Jeli jsme tam se zvláštním očekáváním, protože bylo po takzvaném lednovém plénu ÚV KSČ, a všichni jsme věděli, že se něco děje. Začínali jsme mít asi jiný vztah k tomu třeba mluvit venku s novináři, začali jsme se cítit trošku rovnoprávnými partnery i dalších zahraničních účastníků.
Myslím, že to také postupně ovlivňovalo i náš sport. Když se podívám zpětně, považuju to za jeden z faktorů, který přispěl k tomu, že se naši sportovci postupně v některých sportech dostávali na výsluní. Přestali se cítit ušlápnutí, méněcenní, měli daleko větší kontakty se zahraničím, lepší přístup ke všem technickým novinkám, spousta závodů atd. To hrálo svoji roli.
A v tom Grenoblu to pro mě jako pro lyžaře byla zlatá medaile Jiřího Rašky. Na to nemohu nikdy zapomenout. Byl jsem mezi těmi, kteří ho házeli po jeho vítězném závodě do vzduchu. A nakonec vlastně udělal i stříbro na velkém můstku. On na to vzpomíná se slzami v očích, ale já, musím se přiznat, taky.
V současnosti to potom byly poslední zimní hry. Tam to byla Katka Neumannová, které to vyšlo, jako kdyby se psal hollywoodský scénář: v posledním olympijském závodě, kde předtím marně bojovala o zlato, v posledních metrech, kdy už i televizní komentátor hodil flintu do žita, najednou zrychlila a vyhrála. To samozřejmě vhání slzy do očí i teď.
Úplná bomba pak bylo vítězství nad všemi těmi slavnými profesionály v Naganu. Když se na to zpětně dívám, štěstí skutečně stálo při nás. Byla to ohromná doba. Jsem strašně rád, že jsem to prožil.

Děkuju za rozhovor, a ať máte možnost se dojmout i ve Vancouveru.
Ano, děkuju moc.

(redakčně kráceno)