„Žádnou televizi dětem,“ radí spisovatel Dan Brown

Na český trh míří další kniha Dana Browna Ztracený symbol. Tentokrát symbololog Robert Langdon, ústřední postava Brownových knih, rozplétá záhady v prostředí svobodných zednářů. Dan Brown patří mezi nejúspěšnější spisovatele poslední doby, prodal více než 80 milionů knih, svou knihou Šifra mistra Leonarda pohněval Vatikán, nadto úspěšně čelil žalobě z plagiátorství. Při příležitosti vydání své nové knihy poskytl Dan Brown České televizi exkluzivní rozhovor. O své poslední knize Ztracený symbol hovořil v univerzitním městečku Exeter blízko Bostonu s Martinem Rajcem.

Vystavěl jste svůj příběh kolem svobodných zednářů, co je na nich tak fascinujícího?
Žijeme ve světě, kde se lidé navzájem zabíjejí kvůli tomu, že mají odlišnou představu o Bohu. A zednáři jsou organizací, která do svých řad zve křesťany, muslimy, Židy, hinduisty nebo i lidi, kteří ani nemají pro své náboženství jméno, a nechá je společně se modlit jako bratry. K takové univerzalistické filozofii cítím velký respekt.
Krom toho se vyjadřují jazykem plným symbolů a pro Landgona samozřejmě není nic lepšího než pracovat s něčím takovým.

Co je na svobodných zednářích tak tajemného?
Především jejich tajnůstkářský přístup k vlastním rituálům. Na rozdíl od jejich filozofie, která je veřejně známá a můžete se o ní dočíst, drží své rituály takříkajíc pod pokličkou. A víte, že jakmile se něco děje za zavřenými dveřmi, člověk automaticky předpokládá to nejhorší. I moje kniha začíná popisem zednářského rituálu, který nejspíš bude čtenáře šokovat. V ideálním případě by ale na konci knihy měl vědět, co to vlastně znamená.

Pro zápletku románu Šifra mistra Leonarda jste si vybral katolickou církev. Její reakce, jak víme, byla velmi kritická. Jak reagují na vaši novou knihu svobodní zednáři?
Dostal jsem od nich spoustu reakcí. Byly smíšené. Na jednu stranu byli potěšeni, že jsem k jejich filozofii a bratrství přistupoval s takovým respektem. Už méně se jim líbilo, že jsem v knize odhalil spoustu jejich tajných rituálů. Celkově bych ale řekl, že jsou spokojeni, protože se tam s neskrývaným obdivem opravdu hodně píše o jejich pohledu na svět a filantropii.

Šifru mistra Leonarda a Ztracený symbol od sebe dělí šest let. Má to nějaký důvod?
Jistě, rešerše ke Ztracenému symbolu byly velmi komplikované. Myšlenky, které se tam objevují, jsou hluboké a bylo třeba, abych si vědecká východiska, se kterými se pracuje, osvojil a přijal za své. Jinak bych ten příběh nedokázal odvyprávět.
Mimo to se toho v mém životě za posledních šest let dost událo. Podle mých knih se točily filmy, probíhaly právní tahanice a soudní spory. Prostě bylo to dost zmatené.

Jaký máte pocit z toho, jak Hollywood naložil s vašimi díly?
Jsem velkým příznivcem režiséra Rona Howarda a mám v něj naprostou důvěru. Věděl jsem, že filmy budou jiné než knihy, jinak to ani být nemůže, protože ty knihy jsou komplikované a jdou do hloubky. Jediné, na čem mi záleželo, bylo, aby ve filmech zůstala zachována podstata mých knih, jejich duše, tlukot srdce, chcete-li. Myslím, že se to povedlo. Taky si myslím, že Andělé a démoni jsou filmovější knihou, než je Šifra, a proto to byla i lepší podívaná.

Dá se tedy čekat, že Ztracený symbol bude brzy zfilmován?
Rozhodně. Už je ve výrobě.

Někde jsem četl, že když se během psaní dostanete do úzkých, pověsíte se za nohy hlavou dolů. Je to pravda?
Ano, to je pravda, dělám to často. Je zvláštní, že jako dítě jste vzhůru nohama v jednom kuse – na prolézačce, při lezení po nábytku nebo při dovádění s kamarády. Jako dospělí ale žijeme ve velice vertikálním světě a hlavu držíme pořád nahoře. Když se pak pověsíte hlavou dolů, vyvolá to ve vás určitý dětský pocit, znovu vám to zpřístupní svět otevřeného dětského uvažování. Získáte jinou perspektivu a v neposlední řadě, z čistě fyziologického hlediska, se vám prostě prokrví mozek, takže vám to pomůže myslet.

Ovlivnilo vás jako autora vaše dětství? A jaký vliv na vaše psaní měli vaši rodiče?
Obrovský. Vyrostl jsem ve velmi paradoxní rodinné situaci. Můj otec je matematik, velice racionální člověk. Zatímco moje matka hraje v kostele na varhany a je velice zbožná. Takže jsem vyrůstal rozpolcený mezi dvěma světy, což se odráží v mém románu Andělé a démoni, kde zápletku představuje boj mezi vědou a náboženstvím. Mí rodiče mě vždycky velmi podporovali ve všech mých tvůrčích aktivitách, včetně těch hudebních. Takže jim za mnoho vděčím. Navíc mě nikdy nenechali dívat se na televizi, takže jsem si musel vytvořit hodně velkou představivost.

Tedy byste to samé doporučil i ostatním rodičům?
Jistě, žádnou televizi dětem. V létě jsme taky jezdívali do srubů v lesích, kde nejenže nebyla žádná televize, ale široko daleko nebyl žádný soused. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo číst si knížky nebo si vytvářet přátele ve svých představách. Často jsme později s rodiči žertovali, že se mi ti imaginární přátelé nakonec vyplatili.

(redakčně kráceno)