„Směřování Národní galerie je více než v pořádku,“ říká Milan Knížák

Médii proběhla zpráva o plánovaném odchodu Milana Knížáka z funkce generálního ředitele Národní galerie. Podle ministra kultury Václava Riedlbaucha by se tak mělo stát do konce tohoto roku, Milan Knížák však tvrdí, že na základě ministrova dopisu z konce minulého roku by měl setrvat ve své funkci téměř o rok déle. Milan Knížák, který je v čele Národní galerie od roku 1999, je po celou dobu terčem poměrně ostré kritiky z řad umělců i odborníků, v posledním hodnocení ministerstva kultury byl však naopak posouzen velice kladně. O deseti letech v Národní galerii hovořil s Milanem Knížákem v pořadu Před půlnocí z 13. ledna Jakub Železný.

Jste často označován za kontroverzní osobnost. Vadí vám, když se u vás použije slovo „kontroverzní“?
Už je to použito tolikrát, že mi to připadá nudné.

V souvislosti s vaším odchodem se objevovaly různé informace. Můžete říct, jak to podle vás s vámi je?
Někdy na začátku podzimu jsem byl na návštěvě u ministra Riedlbaucha. Mluvili jsme o tom, že by bylo dobré, až se mi podaří dokončit několik rozdělaných věcí, abych odešel. Situoval jsem to někam na konec roku 2011. Pan ministr řekl, že je to bezvadné, že mi to tak napíše.

To jsou ale ještě dva reálné roky práce. Proč se tedy začalo mluvit o tom, že byste měl odejít o něco dříve a že si to pan ministr přeje?
To je trochu jinak. Prošel jsem prověrkou, kterou procházejí všichni ředitelé, a dopadla velmi dobře. Dostal jsem z toho protokol, kde ta komise prohlašuje, jak jsem výborně prošel a jak mi navrhuje velkou finanční odměnu – tak velkou jsem nikdy nedostal. To se stalo někdy měsíc před Vánoci.
Těsně před koncem roku jsem pak dostal od pana ministra dopis, ve kterém souhlasil s tím, že jsem prošel velmi dobře, podepsal mi tu odměnu a je tam napsáno, že do poloviny roku 2011 by mohl být vybrán nový ředitel.

Děkuji, že jste uvedl váš pohled na věc.
To není můj pohled. Já ten dopis mám, jím podepsaný, čtrnáct dní starý. Když pan ministr takto změní názor, je to profesní selhání. Není možné, aby mi poslal dokument, který mne navíc vysoce odměňuje, a teď to úplně změnil.

Teď to vypadá, že vás pan ministr naštval?
Ano, mě naštve každý, kdo se chová neprofesionálně.

Necítíte ale sám, že být přes deset let v čele jedné instituce, byť byste byl nejúspěšnější ředitel na světě, je trošku dlouhá doba? Módně se tomu říká syndrom vyhoření. Tak mě zajímá, jestli jste ho třeba necítil?
Cítil jsem to tak, že za dva roky by to pro mne byla rozumná doba, poněvadž bych dokončil některé projekty. Třeba rekonstrukci Salmovského paláce, který jsem získal pro Národní galerii a kde byla dlouhou dobu právní uzávěra kvůli restitucím. Další je rekonstrukce Veletržního paláce, kterou samozřejmě nebudu realizovat já, ale musíme ji připravit.

Veletržní palác mimochodem prošel rekonstrukcí po obrovském požáru v roce 1974. Rekonstrukce trvala mnoho desetiletí.
Začala v 70. letech a skončila v roce 1995. Ale bohužel všechny technologie jsou staré a náklady obrovité. Navíc je to sice nádherný dům, krásná architektura, ale provozně pro galerii to není dobré.

Také to původně byl palác pro veletrhy.
Ale když to po požáru rekonstruovali, bylo to už pro galerii. V 90. letech jsem žádal ministra, aby revidoval tento projekt (to jsem byl ještě na AVU), ale nic takového se nestalo, protože Národní galerie tehdy nebyla nakloněna tomu cokoliv dělat.

Nicméně v 90. letech proběhy mnohé víceméně zdařilé rekonstrukce, proč se to nepovedlo u Veletržního paláce?
Podle mě tehdejší ředitel NG Kotalík měl představu o galerii přece jenom archaickou, takže plán, který architekti ze SIALu vytvořili, respektoval jeho přání. My to teď musíme aktualizovat.

Je toho hodně, co vám v průběhu let vytýkali vaši kritici. Vy si z toho nic neděláte? Je to něco, co po vás „steče“? Nebo některé z těch výtek berete?
Byla chvíle, kdy jsem se tím chtěl zabývat, ale zjistil jsem, že ti lidé jsou velmi neprofesionální, že neví, o čem mluví, že většina těch nejhlasitějších kritiků nebyla v galerii mnoho let. Takže jsem na to přestal myslet. Dokonce jsem čím dál víc přesvědčen, že pozice a směřování Národní galerie je více než v pořádku.

Připadá mi, že z vaší i ze strany některých vašich kritiků je cítit až určitá osobní nevraživost. Nebo tohle podle vás nehraje roli?
U mě určitě ne.

Pojďme probrat některé věci, které vám vytýkali vaši kritici: nezapůjčení obrazu Františka Kupky do Francie, vyvedení laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého Davida Černého na ulici, vystavování falz. Máte k něčemu z toho nějaký komentář?
Ti lidé nevědí, o čem mluví: Nezapůjčení děl do Francie. To bylo velmi problematické a nešlo jen o Františka Kupku. První problém jsme měli se zapůjčením části Kramářovi kolekce. Díla byla zatížena restitučními nároky, a přestože jsme u nás soud vyhráli, hrozilo, že by to ve Francii mohl nějaký soud zabavit a pozdržet po několik let, a proto jsme to nepůjčili. A co se týká Kupky, měli jsme půjčit jeden jeho obraz, Amorfu. A tu jsme nepůjčili, protože restaurátoři to v žádném případě nedovolili.
U toho vyvedení na ulici to bylo proto, že jsem nesouhlasil s tím, jak se prezentoval vůči svým kolegům. Věděl totiž, kde budou věci vystavovány, a dal tam dílo, které naprosto ten prostor ovládlo a devalvovalo, a vlastně tím přebil všechny své kolegy soutěžící o tu cenu. A choval se velmi neurvale, což ten pán dělá velmi často.
A co se týče falz, stalo se jednou, že jsme dostali dar od pana Kreissla, který obsahoval tři falza. Pan Kreissl, který daroval státu asi tisíc plastik negerského umění, nám daroval také tři díla (u kterých jsme si nebyli jisti pravostí) a hrozně moc si přál, abychom je prezentovali. Z piety a vděčnosti, že státu daroval tisíc plastik, jsme mu to přání splnili. Bylo to ve velmi komorním prostoru, v přízemí paláce Kinských, a bylo to vlastně jen takové seznámení veřejnosti s darem pana Kreissla. Myslím, že to bylo velmi slušné a normální jednání.

Ale když tam byla falza…
To nikdo nevěděl. A také jsme to prezentovali jako díla, která jsme dostali darem a že je budeme podrobovat zkoumání.
A řeknu vám ještě jednu věc k falzům. Určitě víte, že stát v roce 1924 nakoupil v Paříži obrovskou sbírku, která je základem naší francouzské sbírky, která je vynikající. Ale mimo jiné, přestože tam byli od nás ti největší odborníci, tam koupili i falza.

Bylo opravdu potřeba kupovat dílo Auto od Josepha Beuyse za plus minus 15 milionů korun? Chápu, že vám je to dílo blízké, protože jste také patřil ke směřování hnutí Fluxus, nedaly se ale tyto peníze použít třeba na nákup současných českých děl? Vycházím z toho, že Národní galerie je přece jenom česká Národní galerie.
Jsme galerií, která sbírá české umění naprosto důsledně, dokonce jsme založili sbírku současného umění. A na konci loňského roku jsme vydali knížku, kde jsou uvedena všechna díla, která vznikla a byla získána Národní galerií po roce 1990. Je to obrovský konvolut věcí, který ukazuje, že máme tu největší a nejsilnější sbírku současného umění.

Jsou ovšem u nás instituce, některé i soukromé, které mají možná rozsáhlejší sbírky moderního umění než Národní galerie.
Nemají. Nezlobte se, ale to vím lépe než vy. Můžete si to zkontrolovat.

Jde mi ale i o poválečné umění, nejen o to současné.
Joseph Beuys je největší německý umělec druhé poloviny 20. století. Dílo, které jsme koupili, je velmi důležité, normálně taková díla nejsou k dostání.

Kdysi jste byl obviněn z toho, že jste si pro Národní galerii vybral vlastní dílo, nakonec se ukázalo, že to bylo trošku jinak. Můžete to připomenout?
Od té doby, co jsem v Národní galerii, si galerie žádné dílo ode mne nekoupila. Pouze jsem několik děl galerii věnoval.

Není vůbec chyba, že člověk, který sám tvoří, stojí v čele instituce, která má vystavovat výsledky tvůrčí práce? Neměl by to být spíše manažer, kunsthistorik?
Není to úplně neobvyklé. Třeba ředitel MAK (Museum für Angewandte Kunst) ve Vídni, což je jako uměleckoprůmyslové muzeum, je sám činný architekt a dokonce se svými pracemi podílí na některých rekonstrukcích a projektech v muzeu. Také ředitel národní galerie v Sofii je umělec. Takže není to maximálně zastoupeno, ale je to také možné.

V roce 1999 jste se stal šéfem galerie, tehdy existovala opoziční smlouva a údajně jste byl také předmětem dohod mezi ČSSD a ODS. Přestože jste byl vždy považován spíše za člověka blízkého ODS, do funkce vás jmenoval Pavel Dostál, sociální demokrat. Jak si to vysvětlujete?
Pavel Dostál byl velmi rovný člověk, který se rozhodně nenechal ovládat opoziční smlouvou. A vybral si mě proto, že jsem mu byl doporučen jako někdo, kdo je schopen rekonstruovat Národní galerii, která byla v totálním krachu. A vybral si mne, přestože jsme nebyli žádní přátelé, těmi jsme se stali, až když jsem působil v galerii a on na ministerstvu.

Tykali jste si?
Dlouho jsme si vykali, ale pak jsme si začali tykat.

Jaký jste měl vztah k ostatním pěti ministrům, které jste zažil?
Všichni byli velmi průměrní, někteří podprůměrní.

Je něco, co byste během těch deseti let v čele galerie udělal jinak?
Třeba jsem na začátku zvolil špatně ředitelku Sbírky moderního a současného umění paní Rusnákovou, kterou jsem posléze vyměnil. Pak tam přišel profesor Vlček, s kterým máme podobné názory na umění, vývoj a jeho prezentování a spolupracujeme velmi dobře. Je vzdělaný, inteligentní a má zájem na tom, aby české umění působilo svébytně.

Proč jste vlastně chtěl v roce 1998 do Senátu? Připomínám, že jste neúspěšně kandidoval na Berounsku.
Myslel jsem si, že by bylo docela dobré, že bych mohl ovlivnit nějaké věci, třeba i v kultuře. Senát mi totiž připadal jako zajímavá instituce, která nezabere moc času, není to stálé vysedávání jako v Poslanecké sněmovně, není to řešení aktuálních problémů. A české kultura stále potřebuje spoustu práce a tehdy možná ještě více než dnes. Navíc je to dobrá penze.

Kandidoval jste jako bezpartijní za ODS. Jaký vztah cítíte dodnes k této straně?
Jsem člověk, který má pravicové politické názory, a to určitě vyhraněnější než ODS. Na druhé straně na naší politické scéně, kde jsou dvě velké politické strany, je ODS, i za současného stavu, kdy mi to moc nevyhovuje, tím menším zlem.

Mám tomu rozumět tak, že váš vztah k ODS byl projektován spíše vztahem k osobě Václava Klause, současného prezidenta, tehdejšího předsedy ODS?
Ani ne. Jak jsem říkal, jsem člověk pravicových názorů a ODS pro mě byla tehdy nejsolidnější pravicová strana. Pořád věřím tomu, co ODS říká. Zmatky, které ve straně jsou, nebo nedůrazná funkce předsedy jsou možná problémy, ale strana, na které stojí mi je stále sympatická. A s Václavem Klausem jsme zpočátku nebyli žádní přátelé. Spřátelili jsme se až později.

Proč máte tak vyhraněný vztah k jeho předchůdci Václavu Havlovi?
Pro mě byl Václav Havel špatným prezidentem. Příliš intrikoval, choval se nesystematicky a nesystémově, neuměl se jasně vyjádřit, šlo mu příliš o to, aby byl vidět na globální scéně, a na české scéně se nechoval standardně. Čili s jeho prezidentstvím jsem nebyl spokojen.

Na svůj politický názor máte právo, bylo ale nutné proti Václavu Havlovi dělat „Dášenku“ a „Václavku“?
Busty a sochy s Václavem Havlem jsem dělal v době, kdy jsem ještě tolik o jeho prezidentování nevěděl. A dělal jsem to spíše jako poctu Václavu Havlovi, to byla doba, kdy začínal. A nakonec mě ten billboard připadal jako docela dobrý vtip, já jsem s tím neměl žádný problém.

Možná je to jedno z vašich nejznámějších děl ve veřejném prostoru?
Pro neznalou veřejnost asi ano.

Jaký je váš kvalifikovaný odhad toho, jak dlouho ještě budete generálním ředitelem Národní galerie?
Budu trvat na tom, aby platilo to, co jsme si domluvili a co je písemně dáno. Tedy minimálně přes polovinu příštího roku.

Budete se nějakým způsobem podílet na výběrovém řízení, na jeho formulaci nebo třeba konkrétně na výběru vašeho nástupce?
V dopise, který mi pan ministr poslal, je výzva, abych se na tom podílel, a já bych samozřejmě rád. Na detailech jsme se nedomlouvali, ale když jsem byl na oné prověrce, hovořili jsme o tom, že by bylo dobré, kdyby Národní galerie nepodlehla žádným velkým změnám, aby její směřování bylo kontinuální, a kdybychom se já a galerie podíleli na vygenerování nějakého vhodného kandidáta.

Máte určitou představu o tom, kdo by vás měl v čele galerie nahradit?
Nebudu říkat žádné jméno, ale nějaké představy samozřejmě mám.

Ať už odejdete kdykoliv, co pak budete dál dělat?
Pracovat. Mám pořád spoustu aktivit na vlastní práci i dalších projektech. Jsem člověk práce, nejsem člověk, který by se válel. Určitě budu něco dělat.

Třeba učit?
Učím pořád, ale asi budu mít větší šanci se tomu víc věnovat.

(redakčně kráceno)