„Hudba je velice osobní záležitost,“ říká skladatel Petr Kotík

Petr Kotík vystudoval pražskou konzervatoř i kompozici elektronické hudby ve Vídni a stal se jedním z průkopníků této muziky v Česku. Od roku 1969 žije ve Spojených státech, dnes konkrétně v New Yorku. Pravidelně ale jezdí do Ostravy. Právě tam totiž v roce 2001 spoluzakládal Institut a Festival nové hudby – Ostravské dny a o čtyři roky později i velmi úspěšný komorní orchestr s celkem kuriózním názvem Ostravská banda, kterému už tleskali i v prestižní newyorské Carnegie Hall. Světoznámý český hudební skladatel a dirigent Petr Kotík byl hostem Před půlnocí z 28. ledna. V ostravském studiu ho přivítala moderátorka Šárka Bednářová.

Zdroj: www.newmusicostrava.cz/ostravska-banda Autor: ČT24

Čerstvě jste se vrátil z Madridu, kde jste koncertoval s Ostravskou bandou. S jakým úspěchem?
S dost velkým úspěchem. Zahajovali jsme prestižní řadu deseti koncertů, která začala 21. ledna a končí 31. května, kdy budu dirigovat madridskou filharmonii ve velkém programu šesti stěžejnějších orchestrálních děl Galiny Ustvolské.

V Ostravské bandě hrají lidé z celého světa, USA, Evropy. Je to unikum, že se dali dohromady, že jste taková komunita?
No, my jsme je pozvali a oni přijeli a hráli. Samozřejmě byla otevřená otázka, jak to dopadne. Dopadlo to tak dobře, že jsme se rozhodli pokračovat mimo Ostravské dny. Hned jsme začali organizovat první turné, které nás vzalo až na pařížskou konzervatoř atd. O dva roky později jsme měli další velké turné, mimo to jsme hráli na Pražském jaru a Janáčkově máji, Carnegie Hall.

Hrajete soudobou vážnou hudbu. Je skutečně velmi náročné zahrát takového Cage nebo Ligetiho houslový koncert, který je v podstatě na hranici hratelnosti. Jak vůbec může fungovat orchestr, který se sjede z celého světa prakticky na několik dní? Je to v precizním výběru muzikantů? Jak zkoušíte? Jak je možné to dát dohromady?
V první řadě musíte spolupracovat se špičkovými hráči, kteří jsou vybaveni nejen technicky, ale také umělecky, s čímž souvisí i určitá lidská zkušenost, kteří přijedou připraveni a kteří nemají problém hrát ty nejkomplikovanější partitury. Za druhé musíte mít dost času na zkoušení a musí to jít dobře. A když to jde dobře, jsou sami muzikanti inspirováni.
Měli jsme jedinečné zkušenosti. Na nejjediněčnější zkušenost jsem byl dokonce upozorněn zvenčí jedním belgickým sólistou. Ten mi říkal, že to jedinečná záležitost, že celá ta banda funguje v jedné rovině. Víte, když máte lokální soubor, je mezi hráči určitá hierarchie. Jsou tam starší hráči, kteří jsou hvězdou své komunity. Jsou tam mladší hráči, kteří možná hrají stejně dobře jako ti staří, ale drží se zpátky, protože teprve začínají. Také se to odráží ve způsobu, jak spolu komunikují. Když pak ale přijedou houslisti z New Yorku, je jim úplně putna, jestli v určité lokální situaci má ten nebo onen hráč takové a takové renomé. Pro ně jsou všichni hráči stejní a najednou se to všechno srovná.

Hrát soudobou vážnou hudbu je velmi obtížné, to si musíme přiznat.
Já to nepřiznávám.

Je to hudba pro menšinové publikum.
Je to umění, víte.

Není vám líto, že to umění nemůže poslouchat každý?
Jak to myslíte, každý? To nemůže každý poslouchat. Každý taky neposlouchá všechno. Zvlášť hudba je velice osobní záležitost. Hudbu musíme velmi dobře znát. A poznat ji můžete jen častým poslechem. Když se setkáte s hudbou, kterou jste nikdy neslyšela, budete z toho zmatená. A je jedno, jestli bude nová nebo stará. V hudbě musíte mít totiž určité asociace, které vyvoláváte sama ze sebe. Když ty věci neznáte, nemáte s čím asociovat.
Takže to roste. Každý muzikant to zná. Když začnete hrát neznámou skladbu, máte v tom zmatek. Když to pak hrajete popáté na koncertě, najednou se to otevře, najednou vidíte za ty noty, najednou s tím můžete dělat věci, které předtím nešly.

Přesto, kdybyste měl jako skladatel vysvětlit, jak komponujete, co vás inspiruje, co byste řekl?
To se těžce vysvětluje. Všichni velcí skladatelé odmítali taková vysvětlení. Nechci se přirovnávat k velkým skladatelům, ale jsem také trošku odměřený k tomu vysvětlovat věci. Člověk musí být inspirován.
Mnohokrát jsem přemýšlel, proč je výjimečné dílo jinak slabého umělce daleko méně oceňováno než slabší skladba velkého, slavného umělce. Přišel jsem na takové vysvětlení: Aby v umění mělo dílo odezvu, musí se sejít na křižovatce tří aspektů. Prvním je dílo samotné – nemůže to být odfláknutá práce. Druhým je kontext, v jakém bylo to dílo vytvořeno – kdyby žil Picasso v Albánii, nevěděli bychom, kdo to je, také Beethoven musel z Bonnu odejít do Vídně, jinak by zůstal jako malý skladatelík. A třetí aspekt je, jakým způsobem to dílo ovlivňuje další lidi a další generace, takzvané publikum. Když se tyto tři aspekty nekryjí, je to problém.

Co jste vlastně víc, dirigent nebo skladatel?
Dívám se na sebe jako na hudebníka. Trochu jsem načuchnul mentalitou americké náboženské sekty Shakerů. Ta sekta už skoro neexistuje (je jich asi pět stařečků), protože odmítli sex – separovali muže a ženy, takže nevznikly žádné děti. Také neměli kostely, kněze, kazatele. Místo toho dělali takzvané schůze, kde tancovali a dělali muziku třeba tři dny a tři noci bez přestávky. Měli přesvědčení, že všechno, co člověk dělá, slouží pánubohu, a tudíž všechno, co člověk dělá, musí dělat nejlépe, jak to jde, protože když to odflákne, je to hřích. Tím jsem trochu načichl. Nemám priority. Lidem kolem mě to trochu leze na nervy, ale nedá se nic dělat.
Mimochodem antikvární objekty vytvořené Shakery patří mezi nejcennější. Když si koupíte smeták nebo židli od Shakerů, je to ten nejlepší smeták nebo židle, které byly kdy vyrobeny.

Žijete střídavě v New Yorku a Ostravě. Kde se cítíte doma?
Doma se cítím tam, kde mohu pracovat.

Vím, že máte velmi citový vztah k Ostravě. Často opakujete, že vás Ostrava neobtěžuje památkami, v čemž je i podobná Americe. Že její výhodou je autenticita prostředí, kde člověk může vydechnout a na něco nového přijít?
K práci, kterou tady děláme, jsme našli u vedení Ostravy velmi sympatické ucho, oko a možná i srdce.

Primátora Ostravy Petra Kajnara jste v jednom rozhovoru dokonce přirovnal Bloombergovi, starostovi New Yorku?
Jistě. Občas se mimo práci sejdeme, když nám to čas dovolí, což je neustále méně. Tak jsme se bavili o literatuře a primátor Kajnar mi řekl, že čte radši Faulknera než Hemingwaye, a to v angličtině. To jsem si říkal, že neznám jiného primátora, který by toto mohl říct, mimo Bloomberga.

Přesto mě zarazila vaše věta: Mít rád Ostravu, znamená mít smysl pro poezii ošklivosti?
Ve vesmíru neexistuje ošklivá a krásná planeta, neexistuje ošklivý kus dřeva. To jsou všechno výmysly, které tady máme a potom je používáme jako metafory. Je to jak s hudbou – dobrá a špatná. Neexistuje dobré gis a špatné gis. To je jen gis, tón, který zazní od určité doby do určité doby a pak to hasne. My na to potom jenom dáváme vrstvu nějakých nápadů nebo názorů.
Takže neexistuje ošklivost nebo krása. To jsou lidské výmysly. Ale když se o věcech mluví v těchto metaforách, je to určité přirovnání. Lidé pak přijedou do Prahy, Benátek nebo Drážďan a dýchá z toho určitá harmonie, něco, čemu říkáme krása. Pak člověk přijede do Ostravy, a tady to není. Je tu jiná krása. Ovšem v kontextu toho, co se za krásné považuje, bychom mohli říct, že to tady moc krásné není. Totéž by se dalo říct v Americe. Až na určitá malá zákoutí to jsou šokující „visty“, ale je v nich určitá poezie. Třeba v Ostravě je to ta síla dimenze, která trošku ovlivňuje lidi.

Bylo pro vás těžké se prosadit v Americe? Pro tak zajímavého, renomovaného muzikanta?
Já nevím. Nikdy mi nešlo o moji osobu a dodnes se nesnažím prosazovat. Nikdy jsem jako skladatel neutíkal za interprety a nestrkal jim svoje partitury s tím, aby to hráli. Mně jde o práci a v Americe jsem mohl pracovat. To je to, co mě těšilo.

A to je také důvod, proč jste emigroval? Nebyl to politický důvod v tom roce 1969?
Ne, nebyl. Přijel jsem do Ameriky, a když mi pak končilo vízum, musel jsem se rozhodnout co dál. Naprosto jsem odmítnul se prohlásit za politického uprchlíka, i když by to byla ta nejjednodušší cesta. Jenže já jsem tady pronásledován nebyl, takže bych to považoval za podvod. (Měl jsem tady potíže – zakázali mi to či ono, ale to nebylo něco, že bych se mohl přirovnat k Mandelovi.)
Takže jsem zažádal o přistěhovalecké papíry, jako kdybych byl Francouz nebo Němec, takže jsem měl takzvanou třetí preferenci. Napsal jsem tam, že jsem hudebník, a oni to zamítli s tím, že třetí preference je profesionál a že hudebník profesionál není. Pro americké přistěhovalecké úřady není hudebník profesionál proto, že si můžete brát tři roky privátní hodiny na klavír a potom hrát v baru. Zatímco jako zedník na to musíte mít papír, jinak vás na stavbu nepustí, protože by jim to možná spadlo. Takže kdybych byl zedník, byl bych profesionál.
Potom mi řekli, že se mohu přihlásit jako výjimečný talent v umění a ve vědě, ale že to stejně nedostanu, protože jsem moc mladý. A protože to byla moje jediná možnost, zkusil jsem to a dostal jsem to.

V USA jste se záhy stal uznávanou hudební veličinou. V té souvislosti mě napadá otázka, kterou jste jistě musel dostat několikrát: Neotevírala vám dveře do uměleckého světa vaše žena Charlotta, vnučka T. G. Masaryka, jinak uznávaná kunsthistorička? Jak na takovéhle otázky odpovídáte?
My jsme to nikdy neřešili. Víte, zvlášť v Americe jsou osobní a profesionální věci absolutně oddělené. Můžete být velmi blízký přítel někoho, ale to neznamená, že ten člověk pro vás hne prstem, aniž by nebyl přesvědčen, že je to profesionálně správný krok. Takže původ samozřejmě pomůže, ale pomůže jen na úvod.

Vy jste pak měl vůbec problém přesvědčit vaší ženu Charlottu, aby s vámi v Americe zůstala?
Byla to taková dynamika vztahu. Do Ameriky jsem přijel s tím, že se určitě vrátím zpět do Prahy, pokud mě Charlotta s mým osmiměsíčním synem Tomášem nebude moci následovat. V okamžiku, kdy přijela, jsem jí řekl, že se opravdu nemůžu vrátit, protože v Praze nemůžu pracovat, nemůžu dělat to, co jsem. (Každý jsme totiž to, co děláme, jíme, dýcháme.) Pak bylo na ní, jestli tam zůstanu sám. A ona řekla, že se po roce vrátí (co se dělo v jejím mozku, nevím).
Ale jeli jsme poprvé na dovolenou. Autem jsme objížděli různá města na severovýchodě a bydleli různě u přátel. Také jsme bydleli v New Yorku u přátel Charlottiny rodiny. (Bylo to u Jana Lowenbacha, velmi významného člověka, advokáta Leoše Janáčka a také básníka, jehož přátelství si velmi vážím.) Jednou v létě, když nám půjčili byt, jsme přišli domů a koukali z okna do dvora, kde se svítilo a takový pár se tam miloval. Oba vypadali velmi dobře, ale byli už v nějakém věku, protože měli bílé vlasy. Charlotta se na mě podívala a řekla: „Vidíš to? Dovedeš si představit, jak by v tomhle věku ti lidé vypadali, kdyby žili v Praze? Já tady zůstávám!“

Nikdy jste ani na chviličku neuvažoval, že byste se natrvalo vrátil do Čech?
Vrátit se člověk nemůže. To by se musel vrátit čas. Kdyby mně někdo vrátil léta a bylo mi zpátky sedmadvacet, mohl bych se vrátit. Člověk může jít jen dopředu.
Ale dovedu si představit, že by situace kolem mě byla taková, že by bylo lepší žít trvale tady než ve Spojených státech. Taková situace ale zatím není.

Máte nějaký nenaplněný sen?
Asi ne. Ani nevím, jestli jsem měl tolik snů. Obvykle jsem v bdělém stavu.

(redakčně kráceno)