„Česká justice se nedokázala zbavit lidí s komunistickou minulostí,“ říká Luděk Navara

Scenárista, spisovatel a novinář Mladé fronty Dnes Luděk Navara na začátku února v Evropském parlamentu v Bruselu představil své dokumenty o obětech komunismu a pokřtil německý překlad své poslední knihy. Zájem o jeho práci v zahraničí je evidentní. Jeho dokument Muž, který přecenil českou duši aneb Útěky Josefa Brykse byl nedávno slavnostně promítán v newyorské knihovně. Dokument o mladém letci, který získal vyznamenání Řádu britského impéria, ale v roce 1948 byl zatčen a zemřel v dolech v Jáchymově sledovala i vdova Trudie Bryksová. Za scénář k tomuto filmu získal Luděk Navara cenu Karla Havlíčka Borovského. Právě Luďka Navaru přivítala v pořadu Před půlnocí z 5. února Nora Janečková.

 

Vrátil jste se z Bruselu, z výstavy. Jak byla tato výstava zaměřena?
Představovali jsme tam dvě výstavy. Jednu o historii železné opony a příbězích lidí, kteří se přes železnou oponu snažili dostat na Západ. Druhá výstava byla o kauze, která je poměrně známá, i když asi jinak než se skutečně udála. Byla to výstava Mlynáři od Babic, pojmenovaná podle stejnojmenné knížky, kterou jsem zpracovával s kolegou Miroslavem Kasáčkem. Výstava pojednává o takzvaných babických vraždách, které možná starší diváci znají z Případů majora Zemana, kde byly zpracovány trošku jiným způsobem.
Také jsme tam představili televizní dokumenty, které vznikly jak v soukromé produkci, tak v rámci České televize, studia Ostrava. A to byly Dráty, které zabíjely a Ztracení otcové.

Jaké byly reakce na tyto dokumenty?
Pro diváky je to asi působivé. Samozřejmě jsou všechny ty příběhy smutné. Třeba konkrétně příběh Ztracení otcové ukazuje případ dvou rakouských rodin, které přišly o své otce, kteří byli v roce 1956 zastřeleni československými pohraničníky na železné oponě, když se omylem dostali do české části řeky Dyje. Přitom až do loňského roku pozůstalí, po jednom z otců zůstalo jedno dítě, po druhém dvě, nevěděli, co se s jejich otci stalo. Nám se podařilo najít v archivu materiály, které to vysvětlují, a předat je pozůstalým. To vše zachycoval tento televizní dokument, takže je tam hodně slz, je to smutné, hodně emocionálně nabité.

Jak kromě archivů získáváte informace a podněty pro vaše příběhy, které zpracováváte například v knize Příběhy železné opony?
Vycházím ze tří zdrojů: výpověď pamětníka, archivní materiál (v současnosti zpravidla z Archivu bezpečnostních složek) a třetím jsou otevřené zdroje – dobový tisk, zpravodajství Svobodné Evropy. Kompilací těchto tří pramenů člověk může získat pravděpodobný obraz toho, jak se událost odehrála. Skutečnost se nepodaří rekonstruovat nikdy, ale můžeme se jí přiblížit. Takže čím víc máme zdrojů, tím větší je pravděpodobnost, že obraz bude přesnější.

Pokud vás osloví někdo z rodiny, která má takovouto historii, stalo se vám někdy, že jste narazil na informace, které ani ta rodina vědět nechtěla?
To byl případ právě těch Ztracených otců. Ty dvě rodiny žily bez tatínků, smířily se s tím, že nejsou, po deseti letech je nechaly prohlásit za mrtvé, aby mohly pobírat vdovské důchody, a na ty otce se zapomnělo. V loňském roce, když jsme našli ony materiály a předali je rodinám, to pro ně byl šok. Tehdy byla sice slyšet na hranici střelba, ale československé úřady nikdy žádnou zprávu nevydaly. Někteří si proto mysleli, že tito otcové skončili v lágru v Jáchymově nebo že je Rusové odvlekli na Sibiř.
Teď se ale celou minulost dozvěděli docela přesně. Našli jsme i místo hromadného hrobu, do kterého byli tajně pohřbeni. Celá minulost se tak pozůstalým otevřela a bylo to pro ně překvapení. Syn jednoho z těch otců, říkal, že to byl pro něj šok, ale na druhé straně, že je rád, že to takto bylo, protože ví, na čem je.

Při psaní Příběhů železné opony se záměrně vyhýbáte emocím, ale o to více, alespoň na mě, vaše knihy působí. Je to záměr?
Myslím, že emoce tam jsou. Celá železná opona je plná napětí, emocí, tragédií, zklamání, ale i radosti těch lidí, kteří ji překonali. Já se ale snažím pracovat s fakty, aby to bylo přesné.

Jak se sám vyrovnáváte se svými emocemi, když se dozvídáte tyto příběhy, z nichž mnohé jsou skutečně bestiální?
Už vím, co mohu čekat, takže mě jen tak něco nepřekvapí. Možná na začátku, když jsem se tím začal zabývat, byly hodně drsné příběhy, které souvisely s elektrickým plotem. Později z toho však moment překvapení vyprchá.
Ty příběhy jsou nejen smutné, dramatické, ale některé jsou i veselé a nadějné. Ukazují totiž, že na jedné straně existovala železná opona, tvořená tisíci kilometry ostnatého drátu, minovými poli, chráněná stovkami lidí se samopaly, ale přesto jedinec, když měl dobrý nápad a odvahu, dokázal tuto bariéru překonat a dostat se na druhou stranu. A to je vlastně úžasné.

Několikrát jste zmínil železnou oponu. Jak se vlastně zrodil termín „železná opona“?
Původní význam se týká divadelní terminologie. Tam železná opona oddělovala hlediště a jeviště v případě požáru.

Tvůrcem české železné opony byl Ludvík Hlavačka. Kdo schválil její vybudování?
Na československé straně byl hlavní postavou skutečně Ludvík Hlavačka. Nesmíme ovšem zapomínat, že železná opona nebyla jen československá záležitost. Na jedné straně navazovala na hranici východního Německa, na druhé pokračovala na Slovensku a mezi Maďarskem a Rakouskem.
Na československé železné oponě se však pan Halavačka skutečně vyznamenal. Jeho nápad byla elektrická stěna, která zabíjela všechno živé – umírali na ní nejen utíkající, ale i sami pohraničníci. Jeho nápad byla minová pole, která nechal v některých částech zřídit. A Hlavačka byl i ten, kdo nařizoval nejrůznější opatření, která měla zabránit útěkům. Takže Ludvík Hlavačka, první velitel pohraničního vojska, byl určitě zodpovědný za řadu věcí.

Potřeboval ale nějaké schválení, aby mohl tato opatření vybudovat?
Samozřejmě. Železná opona existovala s vědomím nejvyšších představitelů Československa. Není nejmenších pochyb, že by o tom tito představitelé nevěděli. Na druhou stranu pohraniční pásmo nebylo přístupné veřejnosti, takže normální člověk se tam nedostal, a tak ani nemusel mít konkrétní představu o tom, jak železná opona skutečně vypadá.

Ve své knize uvádíte, že na železné oponě zemřelo celkem 390 civilistů. Celkový počet mrtvých je ale vyšší. Kolik tam například zemřelo pohraničníků?
Ty počty jsou velmi zajímavé. Je docela překvapivé, že většina jsou pohraničníci. Je to dáno tím, že to byli mladí nezkušení kluci, kteří byli „naverbovaní“ a najednou se museli vypořádat s tím, že mají střílet na lidi, zabíjet. Podle toho asi reagovali.
Je ještě jedno číslo, které skutečnost možná vystihuje více. Přes 200 mladých pohraničníků spáchalo sebevraždu. To ukazuje, že poměry na hranici byly asi dost hrozné.

Více než 600 pohraničníků našlo svou smrt při ostraze železné opony, z toho pouze dvanáct při střetu s uprchlíky nebo agenty.
Několikrát jsme zmínili jméno Ludvíka Hlavačky. Kdo to vlastně byl?

Byl to velitel vyšetřovny StB v Uherském Hradišti, kde působil ještě se svým podřízeným Aloisem Grebeníčkem. Oba byli obžalováni a měli být souzeni v Uherském Hradišti v procesu, kterému se oba dokázali vyhnout ze zdravotních důvodů. Soud se vlekl šest let a ani jeden z těch dvou pánů k soudu nepřišel. Oba nakonec zemřeli, aniž by byli potrestáni a aniž by byla vůbec konstatována jejich vina. To je velmi smutná kapitola naší justice.
Velmi snadno si to můžeme dát do mezinárodního srovnání. Když se podíváme do Německa, kde nedávno probíhal proces s Demjanjukem nebo s Malothem, tak byli tito nacističtí zločinci souzeni bez ohledu na jejich zdravotní stav a vysoký věk. To jsme my nedokázali.     
Není přitom pochyb, že Ludvík Hlavačka, který měl kariéru asi významnější než pan Grebeníček, měl na svědomí nejen desítky mrtvých na elektrické stěně smrti, ale i mučení elektrickým proudem v Uherském Hradišti, které sám organizoval.

Jak si vysvětlujete, že u nás není silnější vůle řešit tyto případy?
Problém je v české justici, která se nedokázala zbavit lidí svázaných s komunistickou minulostí. Díky tomu tam působí řada soudců, kteří byli součástí komunistické mašinerie. V tom je pak velký problém, že existuje jakýsi kariérní postup, kdy se starší soudci automaticky dostávají na vyšší instance. Takže i když probíhá nějaké omlazení, mladší soudci se dostávají na nižší instance. A pokud rozhodují jinak, „moderně“, soudci na vyšších instancích jejich verdikty stejně shazují ze stolu a nutí je rozhodovat „po staru“. Justice je tím potom zakonzervována. Ostatně jako další příklad můžeme uvést nepotrestání prokurátora Karla Vaše, který je zodpovědný za smrt Heliodora Píky.

Ludvík Hlavačka se podílel sám na vývoji některých mučících přístrojů. Jaké to byly?
Byly to elektrické boty. To byly nějaké vložky napojené na měnič napětí, které se dávaly do bot. Mučení to bylo velmi bolestivé. Osobně jsem mluvil s lidmi, kteří to absolvovali, a jejich vzpomínky byly hrozné. Důsledkem takového mučení pak bylo nevratné poškození zdraví. Atmosféra v Hradišti musela být příšerná. Těžko to popsat.

Hlavačka byl naprosto nadšeným vykonavatelem obrany socialistického státu, ale po smrti Stalina se i on stal obávanou osobností. Jakým způsobem na to reagovala československá strana?
Hlavačka se skutečně dostal do problémů. Jeho činnost v Hradišti byla asi tak hrozná, že už to bylo příliš i na tehdejší poměry v Československu. Byly tam přímo stížnosti na jeho metody. Jednu z nich napsal dokonce jeho podřízený Alois Grebeníček. Takže Hlavačka byl odvolán a potrestán velmi svérázným způsobem – byl poslán na studium do Sovětského svazu. Když se pak ze studia vrátil, stal se prvním velitelem pohraniční stráže a v této funkci právě nařídil vybudování elektrických zátarasů a minových polí. Toto všechno je jeho dílo, a to až do roku 1965, kdy byla po protestech ze zahraničí elektrická stěna odpojena.

Zmíněný Karel Vaš nebyl potrestán ani za případ letce Josefa Brykse, o kterém jste natočil dokument. Kdo to byl Josef Bryks?
Josef Bryks, letec RAF a především velmi odvážný Čech, se za druhé světové války dostal do Zajetí. V zajetí se pak proslavil celou řadou velmi odvážných útěků. Bryks utíkal ze všech lágrů, ve kterých byl, a vždy byl dříve či později dopaden. Jeho útěky se nicméně staly natolik populární, že po válce byl o něm ve Velké Británii natočen film Srdce v zajetí. Josef Bryks se po válce vrátil do Československa, působil v Olomouci. Po únoru 1948 se ovšem najednou stal nepohodlným.
Tady je potřeba říct, že komunistický režim v těchto odvážných lidech viděl nebezpečí, proto se tyto lidi snažil preventivně likvidovat. To byl i případ Josefa Brykse, který skončil opět za mřížemi. Nastalou situaci se pak rozhodl řešit tradičně, útěkem. Netajil se tím, všem říkal, že uteče, a to se mu stalo osudným. Byl totiž z lágru převezen do pevné věznice na Bory, pak se dostal do uranových dolů v Jáchymově, kde jako poměrně mladý zemřel. V Anglii zůstala jeho žena, Angličanka, a jeho dcera, takže rodina byla najednou bez otce, aniž by znala jeho osud, protože to československé úřady nepovažovaly za nutné.
K Josefu Bryksovi jsem se dostal na základě citátu. Když jsem se probíral v archivu dokumenty, našel jsem tam dotazník. Komunistický kriminál měl působit tak, že by se člověk měl změnit, a ten dotazník měl tohoto člověka vést právě k nějaké přeměně. Jedna z otázek tohoto dotazníku zněla: „Jaké protivenství jste zažil v životě?“ Josef Bryks na to odpověděl: „Největší zklamání jsem zažil, když jsem přecenil českou duši.“ Ta odpověď se mi moc líbila, protože mi toho člověka přiblížila, a také jsem podle ní pojmenoval jednu povídku v Příbězích železné opony. A zároveň se stala i názvem pro hodinový dokument Muž, který přecenil českou duši aneb Útěky Josefa Brykse.

Za tento dokument jste získal cenu Karla Havlíčka Borovského, před několika týdny se promítal v newyorkské knihovně, kde ho mimochodem viděla i jeho žena Trudie Bryksová. Máte nějakou její reakci na tento dokument?
Viděla ho už dřív. Je krásné, jakým způsobem usilovala o rehabilitaci svého manžela a jak se snažila upozornit na jeho jméno. Myslím, že se jí to podařilo.

(redakčně kráceno)