„MDŽ je svátek rovnosti žen a mužů,“ říká Alexandra Jachanová

Česká ženská lobby rozběhla týden akcí ke stému výročí MDŽ, Mezinárodního dne žen. Tento svátek má přitom přibližně stejně špatnou pověst jako první máj. Zatímco u Svátku práce se nám vybaví alegorické vozy, mávátka a nekonečné průvody, u MDŽ je to karafiát a opilí kolegové v práci. Podaří se České ženské lobby Mezinárodní den žen pozvednout? Na to se předsedkyně České ženské lobby Alexandry Jachanové Doleželové ptala v Interview ČT24 z 3. března Daniela Drtinová.

Česká ženská lobby

Síť nezávislých organizací, která hájí práva žen v Česku. Je součástí Evropské ženské lobby. U vzniku české sítě stál Český svaz žen, Unie katolických žen a Gender Studies. Česká ženská lobby pak vznikla v lednu 2005.

Vy jste nenosila mamince k MDŽ karafiáty nebo nerecitovala obskurní básně, které nás učili ve škole?
Nerecitovala. U nás doma jsme MDŽ vůbec neslavili.

Vzpomínám si, že moje maminka nic neřekla, ale vždycky třeštila oči, když jsem na ni vybalila básně o holubicích, které nesou ratolesti a podobně. A opravdu, ve většině tehdejších matek a i v nás dospělých dcerách zůstala hluboká pachuť z tohoto svátku. Podle vás má smysl oživovat ho a snažit se pachuť změnit v atmosféru oslavy?
Určitě ano. Ten svátek je o něčem jiném, než co si pamatujeme z historie před rokem 1989. Svátek nemá oslavovat ženu jako takovou, neměl by být o tom, že ženy dostanou květiny. Měl by oslavovat aktivismus za rovná práva žen. O tom Mezinárodní den žen původně byl – oslavit feministky, které bojovaly za volební právo žen, za to, aby ženy mohly vstoupit na univerzity a tak podobně. Takže je to svátek o aktivismu, o rovnosti žen a mužů.

Jestli by dnes nepotřebovali spíš muži nějaký svůj mezinárodní den. V poslední době se mluví o tom, že to kyvadlo se dost vychýlilo, že emancipace žen byla tak radikální, že vytlačila kyvadlo rovnosti v mnoha ohledech života mužů opačným směrem?
Je důležité stále slavit MDŽ, protože diskriminace žen, se kterou se stále v České republice nebo jinde setkáváme, je markantní, silnější než u mužů. Ženy jsou stále znevýhodněny jak na trhu práce, tak mimo trh práce, nejsou viděny ve veřejných postech atd.
Ovšem například slavíme i Mezinárodní den rovnosti žen a mužů, který je 19. června. Iniciovala ho organizace Gender Studies, ve které pracuji. Tímto dnem chceme poukázat na to, že rovné příležitosti jsou nejenom o ženách, ale i o mužích. Je to o tom, aby se také muži zapojili do boje o rovnoprávnost. Je to ale i o tom, že muži bývají často znevýhodněni naopak tím, že se od nich například očekává, že budou daleko více času věnovat práci než rodině. Přitom ne každý muž si toto přeje.

Slaví se Den matek. Proč důraz nepoložit na tento den?
Ne všechny ženy jsou matky, spousta žen matkou být nechce, některé ženy matkami být nemohou. Takže je nutné prosazovat zájmy všech žen, nejenom matek.

Jaké akce chystá ženské hnutí ke stému výročí MDŽ? Můžete nám některé akce přiblížit?
Začneme v pondělí 8. března, kdy proběhne diskusní setkání. Na něm budou hovořit zástupkyně neziskových organizací a akademických pracovišť o tom, jak se za posledních 20 let vyvíjela genderová rovnost v České republice a kam dál se můžeme ještě posunout. Na tomto setkání by mělo vzniknout stanovisko, které pak chceme přečíst na happeningu na Staroměstském náměstí. Téma happeningu je nerovné odměňování žen, protože to je jedno z důležitých, stále přetrvávajících témat nerovnosti v České republice.

Jak by ideálně měla vypadat oslava MDŽ?
Ideálně by byl aktivistický, byl by o tom, že se konají nějaké akce, jako se třeba snažíme představit my. Letos jsem docela příjemně překvapena, protože akcí po České republice je opravdu hodně, nejen ty naše. Je to den, kdy by ženy, ale i muži měli vyjít do ulic. Ne si dát doma karafiát a skleničku, ale jít ven a poukázat na to, že stále existují nerovné podmínky jak v České republice, tak daleko horší v rozvojových zemích. Takže můj ideál by bylo vzít transparenty a jít do ulic.

Jak se vyrovnaly se špatnou pověstí MDŽ ostatní postkomunistické státy?
Z toho, co znám ze zkušeností kolegyň ze zahraničí, jsme docela ojedinělí v tom, že tady stále přetrvává negativní konotace tohoto svátku. Když jsem se třeba bavila s kolegyněmi z Balkánu, tak tam je to v některých zemích oficiální svátek. U nás je to zatím významný den a stále jsou někteří politici a političky, kteří se snaží, aby nebyl.

Čím si to vysvětlujete, že u nás pořád vidíme karafiát a opilé muže v práci? Není to tím, že se dnes hodně vyvolává móda retro?
Rozhodně to vliv mít může. Hodně na to mají vliv politici a političky, kteří využívají MDŽ k tomu, aby poukázali na to, že vše před rokem 1989 bylo špatné a že nechtějí nic přebírat. Ale já bych znova zdůraznila, že slavíme 100 let Mezinárodního dne žen, takže ten den tady byl daleko dříve a slaví se už opravdu dlouho.

Není feminismus do jisté míry v Česku překonaný? Ženské hnutí si při svém vzniku kladlo za cíl získat pro ženy volební právo, občanskou rovnost a spravedlivou mzdu. To už v tom základu my ženy máme, takže by možná to primární pnutí mohlo z ženského hnutí odpadnout?
Stále tady máme přetrvávající diskriminaci. Ženy mají v současné době přístup ke vzdělávání, mají volební právo i rovnost v zákoně. Realita je ale bohužel jiná. I když zákon diskriminaci zakazuje, stále jsou ženy na trhu práce diskriminovány. Dělali jsme průzkum mezi matkami malých dětí, 54 z nich nám odpovědělo, že byly diskriminovány v práci na základě svého rodičovství. Takže je důležité stále s touto problematikou pracovat. Pořád jsou tu závažná témata, jako je domácí násilí, sexuálně podmíněné násilí apod.
Samozřejmě se dostáváme dál a podmínky jsou mnohem lepší. Ženy jsou si rovnější s muži, než byly dříve, ale pořád je na čem pracovat. Diskriminace se kloubí i s věkem, národností. To se sice netýká jen žen, ale ženy se pak potýkají s takzvanou dvojitou diskriminací. Jsou diskriminovány jako ženy i třeba jako etnická menšina nebo na základě věku.

Mnozí kritizují ženské hnutí, že dnes vytváří témata uměle. Právě jako je platová diskriminace nebo kvóty pro vstup do politiky, protože ženám nikdo nebrání vstoupit do politiky. Ženy dnes, jak jste sama řekla, jsou v zákoně ve svých právech rovny?
Spíšese jedná o neviditelné bariéry. Pokud jde o platovou diskriminaci, existují výzkumy, které ukazují, že na stejné pozici ve stejné firmě mají ženy nižší mzdu než muži asi o 10%. Bohužel nedochází k soudním případům, protože spousta těchto osob třeba vůbec nevidí, jaké mzdy mají jejich kolegové apod.
Pak jsou tu problémy, které například souvisejí s rodičovstvím. Péči o děti ve větší míře řeší ženy a v současnosti máme naprostý nedostatek zařízení péče o děti. Tím jsou ženy znevýhodněny v přístupu na trh práce. A pokud jde o politiku, tam je to podobné. Protože ženy pečují o děti, často si musí volit, jestli jsou ochotné jít cestou politické kariéry. Ta totiž může znamenat noční jednání, víkendová jednání atd. Takže pořád jsou jisté bariéry, které ženám brání.

Podle ženských hnutí není problém být rovnoprávnou ženou v české společnosti, pokud jste ekonomicky soběstačná, svobodná a bezdětná. To zní dost protimužsky. Nedošlo na druhé straně naopak vlivem emancipace k oslabení mužů v některých oblastech?
Nevím, jestli bych to nazvala oslabením. Každopádně se ty role mění na obou stranách. Emancipace žen ovšem nemůžeme dosáhnout bez emancipace mužů. Takže jde o to, aby se i muži zapojili více do rodinného života.
Navíc si myslím, že nějakým způsobem jsou stále znevýhodněni i muži. Osobně bych nechtěla být v pozici, kdy se ode mě očekává, že uživím rodinu, že budu hlavní osoba, která má přinést mzdu a na základě toho musím pracovat 12 hodin denně. Proto si myslím, že když budou váhy nějakým způsobem vyrovnané, bude to benefit pro obě strany.

Emancipace přinesla i takové momenty, kdy ženy, protože už jsou ekonomicky soběstačné, muže opouštějí, když mezi nimi není láska. Navíc jim pak třeba brání v kontaktu s dětmi. Díky tomu muži ztrácejí jistotu a mají problém najít novou identitu ve stávající době. Nebude nakonec výzvou pro ženské hnutí pomáhat nacházet mužům jejich identitu a aplikovat ideologii rovnosti pohlaví směrem k nim?
Pořád je důležité upozorňovat na obě strany. U manželství i u rozvodů stojí muži i ženy, proto u rovnosti žen a mužů musíme zapojit obě strany. Existují organizace, které se věnují postavení mužů ve společnosti – například aktivnímu otcovství apod.
Pokud jde o rozvody, situace není tak jednobarevná. Naopak ženy se dostávají do chudoby, protože to byly ony, které zůstaly doma a vzdaly se pracovní kariéry. Po rozvodu tak nemají celkem žádné finanční prostředky a často se dostávají do problematické situace, protože bývalý manžel není ochotný platit alimenty. Tím nechci říkat, že je chyba pouze na jedné straně.
Také se například stává, že soudy častěji přidělují děti ženám než mužům. Trošku jsme se snažili tuto problematiku sledovat. Když se podívá člověk na procenta, jak často muži žádají o to, aby dostali děti do péče, podíl už tak nízký není.

O rovnost mezi ženami a muži se nejvíc dbá na Islandu a ve skandinávských zemích. Loni v říjnu to vyplynulo z průzkumu Světového ekonomického fóra. Česko skončilo na 74. místě ze 134 hodnocených zemí. Slovensko bylo 68. Pákistán, Čad a Jemen obsadily poslední místa. Zastoupení žen v politice a ve vedoucích funkcích firem nám to pořadí kazí.
V České republice neexistují reálné překážky k tomu, aby ženy pracovaly anebo vstupovaly do politiky. Co přesně ženám brání uplatnit se, dostat se do vedoucích pozic?
Je tam několik důvodů. První už jsem zmínila. Je to diskriminace, se kterou se ženy setkávají jak u přijímacích pohovorů, tak v průběhu pracovního procesu. Většinou k diskriminaci dochází na základě jejich rodičovství, kdy se zaměstnavatel obává, že ženy budou častěji doma s dětmi a nebudou věnovat tolik času práci.

Na druhou stranu se ženám poměrně daří v komunální politice. Pokud by chtěly být doma s dětmi, tak by byly doma s dětmi a nedařilo by se jim ani tam?
Pokud jde o politiku, tam je to trošku jiné. V komunální politice mají ženy přímý kontakt s voliči a voličkami a je práce, která přímo souvisí i třeba s tím, co dělají v komunitě apod.
Problém je hlavně ve vysoké politice, kde jsou na vysokých postech zastoupeni hlavně muži a pro ženy je velmi těžké dostat se do vysokých pozic. Je to například tím, že fungují jisté pánské kluby: muži jdou dořešit jednání do restaurace, žena bohužel nemůže, protože se musí postarat doma o děti. Takže v politice je mnoho bariér. Ženy bývají zesměšňovány v politice daleko častěji. A když mluvíme s političkami, říkají, že musí dosáhnout dvakrát tolik co muž, aby se v politice vůbec udržely.

Ženy v současné české politice

2006 – Poslanecká sněmovna: 31 žen
2008 – 33 žen (16,5%)
2008 – Senát: 14 žen (17,3%)
krajští zastupitelé: 17,6% žen
obecní zastupitelé: 25% žen
(zdroj: ČTK)

Společnost volá po větším zastoupením žen. Slibuje si od toho vyšší sociální cítění, kterým by měly ženy oplývat, alespoň se to vyvozuje z nějakých stereotypů. Také se očekává lepší nalézání dohod. Mnozí politologové však poukazují na to, že ženy už získaly v mocenské hierarchii u mužů své místo, ale svět se nijak nemění. Není to očekávání od žen v tomto ohledu přehnané?
Nemyslím si, že politika žen by byla lepší než politika mužů. V žádném případě. Spíše je důležité, aby byly vidět v politice zkušenosti, které za sebou ženy mají. Právě na základě určitých stereotypů výchovy a podobně mají totiž ženy jinou socializaci než muži, musí se potýkat s jinými problémy než muži, jejich zkušenosti jsou bližší 51 procentům obyvatelstva, tedy ženám.

Ženy vstupují do nastavených mocenských systémů, které muži vytvářeli po staletí. Aby obstály, musí se přizpůsobit. Má to tedy vůbec smysl, když žena v politice nemůže uplatnit svůj druh zkušenosti, protože když to udělá v razantnější míře, je hned považována za hysterku, a když použije intuici, je z ní hned šarlatánka?
Právě proto je důležité, aby se do politiky dostalo určité procento žen. Často se používá třicetiprocentní hranice, protože jakmile je překročena, určitá skupina osob má možnost se prosadit a být slyšet. V současnosti je v České republice velmi těžké prosadit témata, která se věnují rovným příležitostem, protože nejsou lidé, kteří by to podpořili. Většinou se ženy v politice snaží přizpůsobit světu mužů, aby tam mohly zůstat. Proto je nutné, aby tam žen bylo více. Pak teprve budou mít příležitost začít řešit problémy žen.

Ženy v českém byznysu

100 největších tuzemských firem ve vrcholovém vedení zaměstnává 406 lidí. Žen je mezi nimi 27 (tj. asi 6%).
23 největších bank, finančních institucí nebo pojišťoven v Česku má 94 členů vedení. Žen je z nich 7 (tj. asi 7,5%).
(zdroj: HN)

Zmohou něco kvóty? Nepřijde zlepšení samo v přirozeném vývoji? Švýcarsko mělo jednu dobu velké problémy s naplňováním ženských práv, v posledních 10 letech má ovšem už třetí prezidentku?
Kvóty jsou nejdrsnější variantou a nemusí být vždy tou nejlepší. Důležité je podporovat ve firmách ženy zdola formou vzdělávacích programů, formou pozitivních akcí v rámci povyšování. Pak je určitě možné za nějakou dobu dosáhnout rovnosti.
Rozhodně si nemyslím, že by soukromé firmy, pokud se samy nerozhodnou pro toto řešení, měly mít nějaký legislativní příkaz na to zaměstnávat tolik a tolik procent žen, protože ženy musí přijít z té firmy. Je ale spousta způsobů, jak ženy podpořit, jak řešit, zda mají stejné mzdy, stejné podmínky v zaměstnání, jak provádět různé audity, které přinesou doporučení na zlepšení.
A pokud jde o kvóty, je to převážně na politických stranách. Ty by měly zavést například zipový systém, kdy se střídá pozice žena muž nebo kdy je ve trojici kandidátů jedna osoba opačného pohlaví. Politické strany ženy mají, jen je bohužel neprosazují vysoko.

(redakčně kráceno)