„Mužstvu jsem věřil od začátku,“ říká Dominik Hašek

Asi nejsilnější příběh letošní hokejové extraligy nese název „Návrat Dominika Haška“. 45letý hokejový veterán totiž během této sezóny v Pardubicích dokázal, proč patří mezi světovou elitu, a společně se svým mužstvem získal extraligový titul a stal se nejstarším vítězem extraligy. Jeho dva poslední tituly z Pardubic dělí přitom neuvěřitelných 21 let, první titul získal dokonce před 23 lety. Hokejový brankář, olympijský vítěz, dvojnásobný držitel Stanleyova poháru, trojnásobný vítěz tuzemské nejvyšší soutěže, Dominik Hašek byl hostem Františka Lutonského v Interview ČT24 z 26. dubna.

Teď už možná skončila oficiální část oslav, takže můžete porovnávat, která oslava (letošní nebo před více než dvaceti lety) byla nejvydatnější?
Letošní oslava byla jednoznačně vydatnější než první oslavy, i když ty byly taky krásné, ale člověk už si je tolik nepamatuje. Letošní oslava byla náročná, ale dá se říct, že oficiální věci včerejškem pomaličku skončily. Samozřejmě sem tam někdo ještě pohár vezmeme, nějaká oslava bude. Ale protože někteří kluci hrají za nároďák, někteří jedou do slovenského nároďáku a zítra odlétají kluci z Ameriky, mužstvo už se jen tak spolu nesejde. Nejbouřlivější oslavy jsou tak za námi.

Když Pardubice naposledy vyhrály titul, pohár to nepřežil bez úhony. Když jste tady měl Stanley Cup, tak jste ho taky, tuším, vykoupal. Letos pohár přežil?
Přežil se vším všudy. Samozřejmě jsme se podívali, jak vypadá vevnitř, jestli se dá naplnit šampaňským, ale on je trošku jinak stavěný než Stanley Cup. Kdyby se naplnil, nedal by se zvednout. Navíc generální manažer Zbyněk Kusý o pohár dbal a neustále kontroloval a sledoval, kde pohár je. Přece jenom byly tady vzpomínky na to před pěti lety, někteří hráči, kteří to zažili, říkali, že jim to bylo hodně vytýkáno a že by bylo vhodné dát si větší pozor.

Když jsme u oslav, letos vám na oslavě zazpíval taky český zlatý multislavík Karel Gott. Prý to pro vás bylo obrovské překvapení?
Pro mě to bylo naprosté překvapení. Kamarád Jirka Opršal mi dal dres asi 20 vteřin předtím, než Karel Gott přišel na scénu, a říká - hele, to ti nebudu říkat, ty už budeš vědět, co s tím máš dělat. Já jsem myslel, že jsme dostali trika, abychom je házeli do lidí. A vtom šel Karel Gott po schůdkách naproti. Bylo to nádherné překvapení. Speciálně zahrál písničku Být stále mlád, kluci tam stáli a koukali a já chtěl, aby šli všichni dohromady, protože pohár jsme vyhráli společně a takhle jsme si potom zazpívali. Bylo to hezké překvapení.

Ale on to vlastně nebyl váš první kontakt. Vy jste mu taky dal kdysi dárek, jestli si to dobře pamatuju?
Když Karel Gott ve sportovní hale slavil šedesáté narozeniny, věnoval jsem mu tenkrát hokejku, s kterou jsem chytal v Naganu. Takže mi to teď takhle hezky vrátil.

Když jste se vrátil do české extraligy, řekl jste, že chcete titul. Byl nějaký okamžik v průběhu sezóny, kdy jste si říkal, že to nevyjde, že to nebude tak hvězdný návrat?
To se nedá říct. Člověk má nějaké cíle, představy, na druhou stranu si nikdy nemůžete být jistý. Jisté je to, až po posledním zapískání, a tak se k tomu snažím přistupovat.
Od začátku jsem pro to udělal hodně. Hned jsme se dali dohromady s mým osobním trenérem Pepíkem Brukem, udělali nějakou přípravu, kterou on dal samozřejmě na papír, a jeli jsme. A dá se říct, že jsem opravdu udělal to, co jsem chtěl.
Bohužel na podzim přišlo zranění, které mě vyřadilo téměř na dva měsíce. Hodně jsem se tehdy bál, protože to bylo podobné zranění jako před čtyřmi roky v Turínu, které mě vyřadilo z celé sezóny. V tomto případě jsem se vrátil, věděl jsem možná trošku víc, jak to léčit, co mám dělat, abych to neuspěchal, aby se všechno zacelilo. A nakonec zranění přispělo k tomu, že jsem se vrátil k určitým částem staré výzbroje. A potom jsem cítil úplně jinak.
A to ne fyzicky, ale prostě jsem měl najednou jistotu, že vykrývám daleko líp ty úhly u tyček… Těžko se to popisuje. U brankářské výzbroje jsou maličkosti hrozně znát. Já jsem se vrátil ke svým starým betonům, s kterými jsem chytal v Detroitu, a najednou jsem se cítil jako úplně jiný brankář. Takže zranění mi v tomto směru pomohlo.

Ono je to hlavně o týmu. V čem bylo to neuvěřitelné vzepětí rekordní série v play off, kdy jste vlastně smetli úplně každého z ledu nebo s přesvědčivými výsledky?
Začnu tím, že jsme byli výborně trénované mužstvo, že se trénovalo během sezóny. Mně samotnému tréninky vyhovovaly, trénovalo se pravidelně a ne příliš dlouho a trénovalo se intenzivně. A když pak došlo k play off, byli jsme výborně připraveni. To byla jedna z rozhodujících věcí.
Osobně jsem mužstvu věřil od začátku. Když jsem tam přišel a viděl náladu v kabině, bylo znát, že v týmu je opravdu dobrý duch. A to se postupně přenášelo, i když jsme si samozřejmě zažili i nějaké krize.
Dobrá věc také byla, že byli někteří dobří hráči zranění (ať jsem to byl já nebo Petr Sýkora, Aleš Píša), a i bez nich se mužstvo pořád drželo se na špici. Tam se ukázalo, že to můžeme dokázat i bez nejlepších hráčů.

Do Pardubic jste se vrátil ve věku 45 let, některým hráčům tam je přitom okolo dvaceti, takže v okamžiku, kdy vy už jste sbíral úspěchy, oni ještě ani nebyli na světě. Jaké to pro ně je?
Musíte se zeptat kluků, „Kousiho“, „Buchty“, který chodil s mým synem asi tři roky do třídy a dneska dává rozhodující gól ve třetím zápase ve Vítkovicích.
Jinak mně to bylo úplně jedno. Samozřejmě člověk pak u večeře většinou sedí se staršími kluky. Ale v kabině si děláme vzájemně ze sebe legrácky, dobře se bavíme a pak to na ledě funguje. Nikdy jsem s tím neměl problém. Podobné situace byly v Ottawě, v podobné situaci jsem byl v Detroitu. Takže tohohle jsem se bál nejmíň.

Nejčastější otázka, kterou jste teď dostal je, jestli budete pokračovat v kariéře. Nebudu ji opakovat, ale co v tuto chvíli hraje pro a co hraje proti?
Určitě hraje pro, že se cítím fyzicky výborně. Že bolí zápěstí nebo někdy něco píchne, to jsou maličkosti, to nebudu počítat.  A chuť je tam taky. Samozřejmě člověk přemýšlí, co může dát týmu a co může dát hokeji jako hře.

Když jsem se díval do statistik úspěšnosti, můžete tomu dát hodně.
Já si vždycky říkám, abych byl dostatečně motivovaný, abych měl chuť jít do toho se vším všudy. Je tam spousta věcí, které v tom budou hrát roli. A nemyslím si, že je dobré dělat rozhodnutí hned po tom, co jsme vyhráli, když jsou emoce nahoře. Lepší je si v klidu sednout a říct si, co je nejlepší pro mě, co je nejlepší pro rodinu. Přece jenom máme dceru, které bude patnáct.

Ale Pardubice by se asi nebránily, abyste pokračoval?
Myslím, že ne. Ještě jsme se nebavili o konkrétních věcech, řekli jsme, že si zavoláme za pár týdnů.

Oficiálně nejstarším hráčem extraligy je Evžen Musil, který nastoupil za Pardubice na jedno střídání v 70 letech. Tehdy to bylo proti Vsetínu, bylo to v roce 1997. Zdá se tedy, že můžete pokračovat téměř do aleluja?
Já jsem Evženovi právě proto, že to byl můj první trenér, psal gratulaci, když hrál ten zápas. Doma jsem napsal fax, že mu to musí hnedka po zápase dát. Evžen byl totiž jeden z lidí, kteří mě přivedli k hokeji. A i když Evžen nikdy nebyl velký hráč, byl to v Pardubicích velký trenér mládeže, dodnes se stýkáme. A jak budu hrát dlouho já, těžko říct.

Dokážete si představit, že byste v Čechách hrál za jiný tým než za Pardubice?
Měl jsem možnosti z jiných klubů, kde bych mohl hrát, ale to by mě vůbec nenapadalo. V Pardubicích jsem vyrůstal a mám k nim takový vztah, že bych si vůbec nedovedl představit nosit dres s jiným nápisem. To prostě nepřicházelo v úvahu.

Jak by další rozhodování o kariéře mohla ovlivnit případná účast na světovém šampionátu, kdybyste byl povolán?
Tam už rozhodnutí padlo, teďka si chci dát pár týdnů pauzu a přemýšlet, co je nejlepší. A s tím nároďákem myslím, že to není vhodné spojovat.

Vaše neúčast vyvolala i emoce. Postavila se za vás například organizace Svaz pacientů, že prý pacientům pomůže, když vás uvidí na mistrovství světa. Zaregistroval jste to vůbec?
Slyšel jsem o tom. Já tyhle věci nechci moc komentovat, protože to opravdu není dobré už vůči národnímu mužstvu. Chtěl jsem hrát za národní tým, ale rozhodnutí padlo, je takové, jaké je, a já se rozhodnu, co bude dál, v příštích týdnech.

Česká reprezentace má po dnešku nového trenéra. Je jím Alois Hadamczik. Co říkáte tomuto výběru?
Takže mám komentovat rozhodnutí výkonného výboru? No, dobře. S panem Hadamczikem se známe, tykáme si. Trénoval mě sice na olympiádě v Turínu, ale tam jsem se po 10 minutách hry zranil a odjel domů.
Těžko říct. Mě spíš překvapilo, že k rozhodnutí došlo ještě před mistrovstvím světa, ale to není důležité. Určitě tam byla nějaká nominace více trenérů a výkonný výbor měl nějaký důvod, proč se pro něho rozhodl. Hadamczik získal bronzovou medaili na olympiádě, na mistrovství světa stříbrnou. Od té doby, jestli se nepletu, žádná medaile nebyla. Vím, že za jeho působení tam byly určité názorové rozpory, ale na druhou stranu on jako poslední dokázal přivézt medaili, a to se cení. Takže uvidíme. Určitě to pro něj bude náročná práce, to je bez debat.

Se současným trenérem národního mužstva Vladimírem Růžičkou se zrovna dvakrát v lásce nemají. Alois Hadamczik po něm vlastně převezme mužstvo po tom, co mu ho před dvěma lety. Je Vladimír Růžička, když tady mluvíme o medailových úspěších, úspěšný trenér, nebo není?
Já vám na všechno odpovím, to není problém. Spíš nejsem zvyklý hodnotit trenéry.

Ptám se na to proto, že jako šéftrenér Českého hokejového svazu byl najat Slavomír Lener s dovětkem, že český hokej je na tom tak katastrofálně, že už hůř být ani nemůže.
Úplně takhle bych to neříkal, ale souhlasím s tím, že tady problém je a že je třeba věci správně pojmenovat. Dokud někdo bude říkat, že to není tak špatné a tak dále, nemůže se to zlepšit. Je tu problém u prvního mužstva, které za 4 roky získalo jenom jednu medaili. Ale nejhorší je, že medaile nevozí kluci z mládeže. Téměř pravidelně jsme vozili nějakou medaili, ať už stříbrnou, bronzovou, někdy zlatou, a letos byli kluci šestí. A prostě šesté místo v mládeži nebylo zvykem. To je bohužel problém a je potřeba s tím něco dělat.
A co se týče Vládi Růžičky, to, co dokázal ve Slavii, jsou vynikající výsledky. U nároďáku se mu v poslední době nedařilo, takže uvidíme letos.

Můžete srovnávat i návrat do extraligy. Snese srovnání extraliga s NHL?
V NHL jsem prožil spoustu krásných let. Je to pro mě nejkrásnější a nejlepší liga na světě. Nedá se to srovnat. Přece jenom její úroveň je ještě o stupínek výš. Ale tvrdím, že kdyby sem přijelo mužstvo NHL a mělo nastoupit proti nějakému našemu špičkovému mužstvu na tomhle velkém hřišti, vůbec by to nemělo jednoduché. To samé ale platí, kdybychom my přijeli do Ameriky na jejich malé kluziště. Také bychom neměli šanci.
Je to trošičku jiný hokej. U nás je důležitější bruslení, pohyb. V Americe je to víc o síle. A co je největší rozdíl, jak jsem poznal, je tlak před brankou, který je v NHL abnormální, to se nedá srovnat. Ale to je zase kluzištěm – všechno je menší, všechno máte brance blíž.

Mluvili jsme o tom, že mládežnický hokej na tom není dobře. Nedostal jste nějakou nabídku, abyste ho pomohl zvednout, abyste trénoval? Případně jak byste se rozhodl?
Konkrétní nabídku jsem nedostal. Nevím, jak bych se rozhodl. Určitě až jednou skončím, bych mohl být prospěšný a rád bych českému hokeji pomohl. Teďka ale vůbec nemám jasno, jak by to konkrétně mělo být a co by bylo nejlepší.
Jsem rád, že jsem se vrátil, protože můžu srovnávat. Když se totiž někdo vrátí a pak tady nehraje hokej, nemůže mít takové zkušenosti jako ten, kdo se vrátil a ještě si tady znovu zahrál. Proto věřím, že zkušenosti, které jsem během sezóny předával, prospějí nejen oddílu v Pardubicích, ale i našemu hokeji, lize.
Je spoustu věcí ke zlepšení. Chybí celkově komunikace mezi hráči a vedením. V Americe se mě pořád někdo na něco ptal a bylo jedno, jestli je to majitel klubu nebo šéf ligy. Ale tady mi to připadá, že jsou lidé na jedné straně a lidé na druhé straně.

Tým je úplně odstíněn od manažerů?
Hlavně vedení. Přitom nikdo hře nemůže rozumět jako hráči. Ne že by měli dělat rozhodnutí, ale komunikace by se měla zlepšit, aby náš hokej mohl jít nahoru.

Vrátím se k vaší další kariéře. Máte za sebou podnikání, návrat do hokeje, teď jsme řekli, že byste chtěl pozvednout mládežnický hokej. Někteří vaši kolegové rovněž odcházejí do politiky. To by vás nelákalo?
Ne, děkuju, ne, ne, ne. Zatím nic takového nemám v plánu. Na světě je spoustu krásných věcí a neříkám, že politika je špatná, ale nemyslím si, že by to v tuhle chvíli bylo něco, co by mě naplňovalo.

Je nějaký zápas téhle sezóny, na který budete vyloženě vzpomínat?
Vzpomínat budu na play off, určitě na poslední zápas, na poslední gól. Těch zápasů je hodně, a ten poslední moment si budu pamatovat ještě za 20 let.

Nagano jste ale asi z paměti ještě nevypustil?
Nějaké momenty se člověku už trošku to mlží, ale některé okamžiky jsou nezapomenutelné. A právě pro tyhle okamžiky člověk maká, dře, někdy i nadává. Ale musím říct, že v této sezóně mě na moment nenapadlo, že jsem udělal chybu, že jsem šel znovu hrát. Člověk to hraje, aby pro to udělal všechno, a když se to podaří, je to krásné.

Možná potom přežijí i ty poháry?
Jsou těžké, hrozně těžké, jejich podstava je hrozně těžká, těžko se to pak zvedá.

(redakčně kráceno)