„Trh je špatný kamarád výborné hudby,“ říká Jiří Černý

Jiří Černý vystudoval žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Nejprve pracoval jako sportovní novinář, velmi záhy u něj ale převládl zájem o hudbu a stal se jedním z nejvýraznějších hudebních publicistů v naší zemi. Jeho jméno je ovšem spojeno i s politickým děním. Prakticky od samého začátku totiž pracoval v Občanském fóru a byl moderátorem jeho koordinačního centra. Není proto divu, že publicisticky zasahuje i do sféry politické. Jeho glosy a komentáře pro přední týdeníky a noviny vyšly souhrnně i v jeho poslední knize Určitá míra facky. S Jiřím Černým v pořadu Před půlnocí z 21. června hovořila Šárka Bednářová.

Údajně jste svůj první článek do novin napsal v šestnácti letech?
Ano, byla to zpráva o lukostřelbě.

Kdy jste si vlastně uvědomil, že vaší pravou doménou je muzika?
Možná až v Mladém světě, kam jsem přešel začátkem roku 1961 z Československého sportu.

Který text s hudební tematikou byl váš vůbec první?
Tak to si pamatuju přesně. Bylo to v roce 1956, ještě jsem studoval na fakultě, ale už jsem spolupracoval s některými deníky. Tehdy jsem do Večerní Prahy napsal recenzi na představení Bizetovy Carmen v tehdejším Smetanově divadle, kde zpívala Ivana Mixová Carmen a Antonín Švorc Escamillia.

To vám svěřili tak významnou recenzi?
Nesvěřili. Večerní Praha byla tenkrát nový večerník a byly tam volnější poměry. Sám jsem se tam nabídl, že bych jim občas něco napsal.

Vaším hlavním polem působnosti je ale spíše moderní populární hudba, zejména pop a rock. Popište trochu genezi vašeho profesního směřování?
Když jsem přišel do Mladého světa, první recenzi jsem napsal na koncert písní Franze Schuberta s německým barytonistou Dieskauem. V redakci mi řekli, to je pěkné, ale my jsme časopis pro mladé, a vyhnali mě do Semaforu. Tam jsem se jednak zamiloval do poetiky Suchého a Šlitra, jednak odtamtud už byl jen skok k rockové hudbě. A na té mě lákal nejen zvuk elektrických kytar, ale i to, že mládenci, kteří na ně hráli, to měli opravdu těžké. Režim se k nim choval nepěkně. Tak jsem jim chtěl pomoc a už jsem u toho nějak zůstal.

Nedělal vám problémy komunistický totalitní režim?
Samozřejmě dělal. Ale mám-li být upřímný, když mě nějak zatlačil dolů (třikrát mě vyhodili ze zaměstnání – z Mladého světa, z rozhlasu, z lidové konzervatoře), vždy jsem se i od toho nejnižšího bodu odrazil, i dílem náhody, nahoru. Dodnes bych měl chodit tomu soudruhovi Filipovi dávat ráno za dveře láhev šampaňského, protože od roku 1965 jsem byl neustále, až na pár výjimek, na volné noze. Tím jsem se naučil ručit sám za sebe, nespoléhat se, nemít žádné dovolené atd.

Oslovuje vás hudební skladba na první poslech, nebo se do ní spíše „vposloucháváte“. Co je pro vás u písně zásadní? Hlas, melodie, aranžmá, text nebo nějaká nálada?
U každé písně je to něco jiného. Jsou písně, které nemají vůbec zajímavý melodický nápad, ale mají tak zvláštní zvuk aranžmá, že to člověka strhne. A pak jsou hlasy, jako má Marta Kubišová nebo Věra Špinarová. Ta může zpívat telefonní seznam, ale její hlas je tak zvláštní, drsný, nezapomenutelný, že mám chuť to poslouchat.

Jak vnímáte hudební dramaturgii dnešních rádií? Mají hudební dramaturgové chuť vůbec něco objevovat? Nebo se spokojí s tím, co jim nabídnou vydavatelské firmy nebo co hrají všichni ostatní?
Nevím, proč to vybírají, jak to vybírají. Musím říct, že mě to nebaví. Zdá se mi, že z dnešního obrovského spektra, a to mluvím jen o původní české tvorbě, vybírají věci takzvaně profláknuté, nemají přehled o tom, co vzniká v klubech. Tam se totiž rodí nová hudba, ne na soutěžích talentů.

Před sametovou revolucí jsme poslouchali to, co režimu připadalo jakoby neškodné, dnes zase řadu věcí diktuje trh. Nemáte pocit, že je to podobně omezující?
Trh je špatný kamarád výborné hudby. To jsem poznal, když jsem byl v 70. letech v Anglii, a říkal jsem si, jak v zemi, kde jsou Beatles a Rolling Stones, může být třeba v televizi tak špatná hudba. To je věc trhu. S tím se nedá dělat nic kromě jediné věci – člověk nebude hledat dobrou hudbu v televizi a rozhlase, ale sám si za ní zajde právě do klubů nebo si bude lépe vybírat na discích.

Jak se hudba z klubů dostává na trh například s hudebními časopisy?
Hudební časopisy to mají teď vůbec velice těžké, protože o hudbě se dnes čte mnohem méně než kdysi. Vždy to chce nějakého nadšence. Třeba v Ostravě vzniknul festival Colours of Ostrava tak, že Zlatka Holušová byla blázen a soustředila kolem sebe pár dalších bláznů. Pokaždé tam ale musí být jeden mozek a jedna duše - hudba není kolektivní dílo.

Už jste naznačil, že hvězdičky populární hudby nám dnes servírují soutěže typu Superstar. Nechybí tady ale spíš pořady, jako byla třeba vaše Houpačka?
Těžko se vžívám do hudebních dramaturgů. Mám pocit, že všechny možné stanice, soukromé i veřejnoprávní, jsou zcela zblblé poslechovostí. Kdybychom šli do dějin hudby, nejlepší věci, také nebyly na začátku nejposlouchanější. Zdá se mi, že málokdo z těch dramaturgů má ctižádost udělat pořad k obrazu svému, aby to nejdřív hlavně bavilo jeho a pak pár lidí z jeho „krevní skupiny“. Ale když se o to pokusí a šéf mu hned řekne, že klesla poslechovost o tolik a tolik, to se pak těžko pracuje.

Jak se vůbec díváte na soutěže, jako je Superstar?
Pro mě jsou ty soutěže veskrze nezajímavé. Mám rád hudební objevy, ale ty soutěže objevují, kdo v Česku nejlépe zazpívá něco ze zahraničí. To si ale přece můžu pustit v originále. Mnohem více by mě zajímaly soutěže o nejlepší texty, o nejlepší muziku, ne o to, kdo má výborný hlas. Výborných hlasů je u nás a všude na světě spousta. Ale to je bod nula a k tomu, aby si našel písničku a vdechnul jí život a dostal ji mezi lidi, je strašně daleko.

Je takový objev na české hudební scéně, který toto umí?
Takových objevů je celá řada především mezi děvčaty. Nikdy jsme neměli tolik písničkářek a zpěvaček jako dnes. Bohužel nám osud vzal Zuzanu Navarovou, ale hned za ní přišla Radůza, Pavla Milcová, sestry Steinovy, Sylvie Krobová, Jana Vébrová. To jsou všechno děvčata, která si to umí otextovat, napsat, dokonce hrají na několik nástrojů, jenom si jich všimnout.

Rodí se nám tady nějací noví Gottové? Vidíte někoho takového?
Gott je především nejpracovitější muzikant, jakého jsem kdy poznal. V tom nemá vůbec konkurenci. Gott také přišel do zvláštní doby, první polovina 60. let, kdy se muselo hodně věcí dohánět. A Gott to doháněl jak ve swingu, rokenrolu, tak dokonce v šansonu, zpíval i jidiš písně. Tenkrát byl ohromně všestranný (dnes je to vlastně zpěvák jedné tváře). A takový zpěvák dnes žádný není. Ale ono ho také není potřeba, protože jsme ten svět jakžtakž dohonili.

Tuším, že Karel Gott tehdy také prošel nějakou soutěží, i když to nebyla zrovna Superstar?
Prošel několika soutěžemi, kde se umisťoval docela dobře. Soutěže to byly jinak dělané. Na soutěže moc nevěřím. Marta Kubišová nikdy nevyhrála žádnou soutěž, Iva Bittová jakbysmet. Normální je prosadit se doma, ve třídě, u táboráku, v hospodě, a ne vyhrát televizní soutěž.

Jsme v Ostravě. Jaký je váš pohled na moravskoslezskou potažmo ostravskou hudební scénu. Je tady něco specifického?
V současné době mě z celé severomoravské scény nejvíce zajímá způsob, jakým se to organizuje. Colours of Ostrava je totiž opravdu něco hodně mimořádného i v těch desítkách ostatních festivalů. Ale že bych tady slyšel takovou kvalitu, jako bývala za časů Kovalčíkova Flaminga, tak to ne. Při vší úctě ke Kryštofovi a podobným kapelám si myslím, že tak dobré to není. Na to si budeme muset zřejmě nějaký čas počkat nebo mám jiné uši než jiní posluchači.

Z Ostravy vyšla Věra Špinarová, Marie Rottrová, teď se nám tady rodí Ewa Frana, Martin Chodúr. Jaký je váš pohled na tyto rodící se hvězdy?
Ewa Frana je velice talentovaná zpěvačka, Martin možná ještě talentovanější. Ale oni potřebují vlastní repertoár. To, že Martin zazpívá hezky něco z repertoáru světových es, je hodné úcty, ale nikoliv obdivu.

Takovým typickým ostravským bardem je Jaromír Nohavica, koneckonců váš kamarád. O Nohavicovi se jednu dobu hodně psalo v souvislosti s jeho spoluprací s StB. Co si o tom myslíte? Myslím, že to zmiňujete i ve vaší poslední knize Určitá míra facky.
Především jako kritik ostře rozlišuji uměleckou tvorbu od jeho mimouměleckého života. Deska je jasná, všichni posuzujeme totéž. Mimoumělecký život je velmi složitý a nejasný. Někdo o něm ví to, jiný ono.
Pokud jde o Jarka, je to můj kamarád a já své kamarády neopouštím, ani když dělají něco, s čím stoprocentně nesouhlasím. Kamarádství není kádrový posudek, to bych stál jako kamarád za pendrek, kdybych mu nepomohl.

Zeptal jste se ho na to někdy?
Trochu jsme o tom mluvili. Nezeptal jsem se ho na všechno, protože vím, že sám jsem v životě udělal věci, u kterých bych byl také nerad, kdyby se mě na ně někdo ptal.

Například?
Nikoliv ve sféře politické, ale třeba pokud jde o vztahy. Myslím, že to, že je člověk známý, nedává společnosti ještě právo vědět o něm všechno.

Jaký vztah měl Nohavica ke Karlu Krylovi, se kterým jste se přátelil téměř polovinu jeho života. Jak se od sebe tito dva písničkáři lišili?
Tam je mnohem jednodušší mluvit o tom, co mají společného, protože společné mají, tedy v případě Karla měli, téměř všechno. Včetně toho, že nejsou ovlivněni anglosaskou tvorbou, přestože ji oba znají. Ty vlivy jdou spíš někam na východ nebo do dějin českého folku. Oba dva mají neuvěřitelně širokou slovní zásobu, jsou to puntičkáři jak v textech, tak v muzice. Oba jsou při vystupování před lidmi stylizovaní, tam je promyšlené každé slovo. A oba jsou velice nervní. To nejsou jednoduché povahy. Karel byl víc zaujatý politikou nebo to dával víc najevo, psal politické komentáře, na rozdíl od Jarka Nohavici.

Jarek Nohavica se taky občas pustil do politických songů…
Má jakousi obdobu prvorepublikových Rozhlásků Eduarda Basse. Myslím, že mu to nejde tak dobře, jak to šlo Bassovi, je to slabší kvalita než Nohavicovy normální písničky. A jinak si myslím, že ho politika ani tolik netrápí. Prostě cítí potřebu psát hodně, tak píše i tohle. Já bych se bez toho u Jarka obešel.

Karel Kryl byl jakýmsi symbolem polistopadového vývoje. Čím byl podle vás po listopadu nejvíce zklamán?
Zaprvé byl zklamán úspěchem komunistů ve volbách. Sám říkal, nač rušit komunistickou stranu, kdo by je volil. Zadruhé byl zklamán rozpadem Československa, protože byl pravověrný Čechoslovák. Z rozpadu pak vinil kde koho: Havla, Klause, Čarnogurského, Mečiara… A pak byl zklamán z tunelování a krádeží. Na to jsem mu říkal, přečti si Peroutkovo Budování státu, to už tu všechno bylo. Jenže Karel zapomněl, že většinu svého dospělého života, 20 let, žil ve fungující demokracii v Německé spolkové republice, kde si zvykl na úplně jiné poměry.

Čím jste nejvíce zklamán vy? Jak se díváte prizmatem tehdejších idejí na posledních dvacet let?
To je pro mě špatná otázka, protože v podstatě nejsem vůbec zklamaný. Kdykoliv se vzbudím, jsem šťastný, že jsem se dožil toho, že šel rudoch od válu, jak zpívá Jiří Dědeček. Já jsem tomu totiž nevěřil, nebyl jsem ten, který by věděl, že to praskne.
Nedělám si o Češích iluze. Vím, že tady je velká úroveň obecné vzdělanosti, takže v hospodě může mluvit univerzitní profesor se závozníkem. Ale pokud jde o charakter, vím, jak rychle šlo po invazi v roce 1968 celonárodní nadšení do brdiček. Jak byli moji kamarádi ochotni vzít místa v televizi, v rozhlase, protože kdyby to nevzali oni, vzal by to někdo jiný, horší a podobně. A jestliže takhle zklamala inteligence, co můžeme chtít po normálních lidech. Je samozřejmě spoustu věcí, které kritizuji, ale že bych byl zklamaný, to teda ne. Jsem šťastný, že můžu v této době žít.

Přesto jste takovým glosátorem doby. Komentáře ve vaší knize o tom jenom svědčí. Kdo si tu „určitou míru facky“ zaslouží?
Především ti z politiků, ale i z normálních lidí, kteří nepochopili, že demokracie je diskuze a že v životě není ani tak důležité, kdo se mnou souhlasí, ale samotné téma. Někdy je mnohem přínosnější se s někým pohádat a něco se od toho člověka dozvědět, než si dvě hodiny s někým pokyvovat a na konci vědět to samé, co jsem věděl na začátku.

Osobně vás politika nikdy nelákala?
Moc mě lákala politika, uvažoval jsem i o tom do ní aktivně vstoupit. Během dospívání jsem ale přišel na to, že mě novinařina baví ze všeho nejvíc. Navíc v době kdy ta možnost byla, tedy po sametové revoluci, jsem měl zrovna na krku autorsko-právní spor. A já jsem přesvědčen, že ten, kdo jde do politiky, má mít naprosto čistý štít. U mě to tak tenkrát nebylo. Chtěl jsem, aby politiku dělali nejčistší lidé, což vím, že tak dnes není. Ale to je jedno, na sebe mám přísnější měřítka než na ty druhé.

Závěrem. Stále častěji u nás koncertují hvězdy světového formátu. Který z koncertů poslední doby vás nejvíce oslovil?
To je jednoznačné, Bob Dylan. Dylana jsem viděl na koncertech desetkrát nebo jedenáctkrát včetně Washingtonu, Rakouska, Německa. Ten poslední koncert považuju za jeden z nejlepších. Krásně mu zněl hlas, bylo mu báječně rozumět, měl výbornou kapelu. A taky se mi zdálo, že soužije s publikem, což se u Dylana, notoricky známého svou nervozitou, vidí málokdy.

Na co se letos ještě chystáte? Na co se obzvlášť těšíte?
Mám-li být upřímný, z celého hudebního spektra se letos nejvíce těším na další ročník přímých přenosů z Metropolitní opery, na které budu chodit do kina. To je něco úžasného. Dovedl jsem si představit ledasco, ale že budu moci být třeba dvakrát měsíčně jakoby v Metropolitní opeře, ale uvidím toho díky kamerám ještě víc, mě v životě nenapadlo.

(redakčně kráceno)