Nejkrásnější prezident

Antonín Novotný, vyučený strojní zámečník, je příkladem člověka, který se od nejnižších pater komunistické strany dokázal propracovat na místo nejvyšší. Nepomohlo mu v tom však jeho charisma nebo pronikavá inteligence, ale schopnost pohybovat se v aparátu strany, působit na důležité spolustraníky i velmi vřelý vztah k Sovětskému svazu. Paradoxní je, že za vrcholné éry Antonína Novotného probíhaly zinscenované soudní procesy i masivní čistky, prakticky nebyly reflektovány odhalení 20. sjezdu KSSS, ale také došlo k nebývalému boomu kultury a umění snad ve všech oborech. Nakonec však Novotného styl zkušeného funkcionáře narazil na reformní část strany i nevyrovnané poměry se slovenskou komunistickou stranou a byl smeten.

 

O třetím komunistickém prezidentovi Antonínu Novotném hovořili v Historii. cs z 1. července historici Stanislav Sykora (SS) z Historického ústavu Slovenské akademie věd, Oldřich Tůma (OT) z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR a Prokop Tomek (PT) z Vojenského historického ústavu.

Kdo to byl Antonín Novotný? Mezi lidmi se mu také říkalo schöne Tony. Proč tomu tak bylo?
OT:
Když byl jako host na Valném shromáždění OSN v New Yorku, byl prý zvolen nejkrásnějším státníkem, který se zasedání účastnil. Jestli to je pravda, těžko říct.

Dobře, tak byl nejkrásnější. A jaký byl ještě?
PT:
Byl hodně konformní a Moskvě poslušný, proto představoval určitou jistotu v Československu i ve východním bloku.

Specifický vztah Antonína Novotného ke Slovensku byl ve své době obecně známý. Jaký byl v tomto vztahu? Slyšel jsem takové příběhy, že jeho paní vrátila kožich, který dostala od Matice slovenské?
SS:
Velmi kritický a objektivní historik Karel Kaplan v jedné ze svých početných monografií dokonce napsal, že Novotný byl protislovenský šovinista. A to, co jste říkal, se stalo koncem srpna roku 1969, když byl na návštěvě v Martině při příležitosti 100. výročí založení tamního gymnázia. Někteří historici tvrdí, že si byl na Slovensku napravit pověst, ve skutečnosti však dělal všechno pro to, aby si pověst ještě víc pošramotil.

Jak je možné, že se člověk, který se svou vrcholnou funkcionářskou kariérou v komunistické straně začal v 50. letech, udržel až do začátku roku 1968?
OT:
Novotný byl asi docela obratný funkcionář, uměl v těch věcech docela chodit, dokázal s lidmi ve svém okruhu a své úrovně docela dobře zacházet, měl všelijaké metody.
Ale ještě k jeho obecné charakteristice: 15 let v čele komunistické strany, víc než 11 let prezidentem, takže opravdu ovlivňoval československé osudy dlouho. Kdybychom se ovšem podívali na ostatní vůdce komunistické strany, nejpodobnější byl Jakešovi.
Byl to funkcionáři a jeho politická kariéra vycházela z postupného vzestupu v aparátu komunistické strany. Nedisponoval osobním charismatem. Charisma sice nemusí být vždycky pozitivní, nicméně Gottwald nebo Husák, byli přece jenom lidé, kteří se dokázali obracet k veřejnosti, byli vybaveni něčím jiným než jenom schopností pohybovat se uvnitř aparátu komunistické strany. To přitom byla síla Novotného, ale přišla doba, kdy to už vůbec nestačilo, a tam potom velice rychle zmizel.

PT: Jeho funkcionářská kariéra trvala daleko déle: Už když mu bylo asi 25 let, dostal se na okresní úroveň a byl funkcionářem okresního výboru strany. Ve 30. letech byl jako třicátník v krajském výboru KSČ v Pražském kraji, kde byl před válkou dokonce tajemníkem. Takže se v politice pohyboval skutečně dlouho, znal to od mládí velice důvěrně a musel být nepochybně schopný i jako přirozený politik.
Jinak Novotný vlastně neměl žádné vzdělání. Byl to strojní zámečník a kromě nějakých politických škol, které asi byly velice základní, žádné zvláštní znalosti neměl.

Čestmír Císař mu ve svých vzpomínkách vytýká nedostatek intelektuální vyspělosti. Myslíte si, že tomu tak bylo?
SS:
Určitě to tak bylo. Zdeněk Mlynář ve své slavné knížce Mráz přichází z Kremlu píše, že si musel dávat psát cizí výrazy foneticky, protože by je jinak nezvládl vyslovit. Pak by to totiž možná dopadlo tak, jako když řečnil Vasil Biłak a asi třikrát řekl „beniále v Benátkách“.
Když se Antonín Novotný dostal do funkce, byl nesmírně nešťastný, že to nezvládne. Soudruzi mu ale slíbili, že ho podpoří. Tehdy se zřejmě vytvořila určitá kamarila, která potom dokázala, že Novotný byl v čele pyramidy aparátu a dokázal to kočírovat způsobem, aby aparát neustále vynikal.
Vždyť třeba v roce 1967 aparát zachránil, když de facto zrušil ekonomickou reformu, takzvanou „novou soustavu řízení národního hospodářství“.  Regulovaný tržní mechanismus, který měl být v reformě obsažen jako revitalizační faktor, by totiž udělal zbytečnými dvě třetiny stranického a státního aparátu, které se tím předtím zabývaly.

Novotný měl problém i s vyslovováním českých slov. Jeho známý výraz „zemedělci“ byl v té době legendární.
Roku 1953 se Antonín Novotný stal vůdcem komunistické strany. To přitom byla doba, kdy nebyl útlum procesů. Naopak komunistická strana vstoupila do požírání sama sebe od ocasu. Jak se k tomu postavil?
PT:
Už bylo po Slánského procesu. V podstatě dobíhaly věci, které byly rozjeté předtím. Takže ještě proběhl proces s Marií Švermovou, proces s Gustávem Husákem v roce 1954. Ve stejném roce pak byl popraven Osvald Závodský, velitel Státní bezpečnosti, což bylo nepřímé pokračování procesu s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského. Novotný tedy spíš nechal dojet rozjetý stroj, ale nějaké velké iniciace z jeho strany nebyly.

SS: Novotný se v září 1951 stal členem ÚV-KSČ a členem organizačního sekretariátu ÚV-KSČ. A už v říjnu 1951 byl členem předsednictva a členem politického sekretariátu, který měl největší „zásluhy“ na politických procesech. Nepodílel se sice úplně na procesu s protistátním centrem Rudofla Slánského, to jen spoludokončoval, ale za dalších osm následujících procesů plně odpovídal. Mezi nimi nás Slováky potom samozřejmě nejvíc zajímá proces s buržoazními nacionalisty, čili Husák a spol. Tam už tu muziku velice poctivě tvrdil.

Novotný odsouzení Slánského ve svých vzpomínkách ale nelituje…
OT:
No dobře, ale Slánský a další ty nezákonnosti začali a nakonec se stali jejich oběťmi. Tady není koho rehabilitovat, protože to byli také zločinci.
Ostatně právě proto, že Novotný cítil svou vlastní odpovědnost, se mu v Československu podařilo rehabilitace odsunout v porovnání s Maďarskem nebo Polskem na daleko pozdější dobu. Čili zase dokázal velice šikovně manévrovat, hrát na ty, kteří v aparátu byli zhruba ve stejné pozici jako on. Speciálně zajímavý je v tom rok 1956, kdy se československá komunistická strana dokázala tehdejším turbulencím vyhnout mnohem lépe než naši sousedé.

Antonín Novotný měl vřelý vztah k Chruščovovi. Dokonce vytkl Brežněvovi, že Chruščova „odstřelili“?
PT:
Myslím, že později, a někde to i v jeho vzpomínkách zaznělo, litoval Chruščovova vystoupení, protože v další perspektivě se ukázalo, že se tím rozjel proces, který způsobil potíže i Novotnému.
A ke snahám o rehabilitace: V roce 1955 vznikla Barákova komise, která se nejmenovala rehabilitační, ale „Komise pro prošetření některých procesů z hlediska výše trestu“. Propuštěna byla tehdy pouze Marie Švermová a byly upraveny asi dva tresty z procesu se Slánským. Tam Novotný určitě cítil spoluzodpovědnost, protože tehdy už byl v aparátu strany. Došlo tím vlastně k potvrzení viny a Novotný si asi myslel, že to lze tímto způsobem uzavřít.

Jak to bylo s Antonínem Novotným po roce 1956? Nám se tehdy jako jediné socialistické zemi podařilo projít otřesnými odhaleními 20. sjezdu v roce 1956 celkem bez úhony. Jak to s ním vypadalo dál, že se dokázal ubránit i tlaku ze Sovětského svazu?
SS:
Sovětský svaz měl obrovské problémy s Maďarskem a dostal se do mezinárodní izolace. Tehdy Novotný pochopil, že právě teď může Sovětský svaz podpořit. Československý establishment tak umožnil Sovětskému svazu první kroky k vybřednutí z mezinárodní izolace. Za to dostal Novotný volnou ruku. Takže v roce 1958 byly na Slovensku další procesy, další čistky ve sboru pověřenců. Prostě se zase cítil při síle a otřesení režimu, které proběhlo krátce předtím, už bylo pasé.

OT: Roli asi hrála i hospodářská situace, která byla v té době v Československu přece jenom lepší. Také to tak Chruščov říkal na konci roku 1956: „Proč myslíte, že tam nedošlo k podobným nepokojům jako v Polsku, Maďarsku nebo jinde? Protože se tam lidé mají čeho najíst, mají co koupit v obchodech.“ Takže to možná byl z pohledu Moskvy jeden z momentů, který Novotného Československo trošku vyděloval jako zemi relativní stability. Je ovšem pravda, že pak došlo k určitému přitvrzení politického kurzu, k čistkám ve straně v roce 1958 a tak dále…

Proč došlo k čistkám?
OT:
Myslím, že to byla hodně reakce na rok 1956, na určité diskuse a určitou nespokojenost ve straně, sjezd spisovatelů. Čili když se potom vedení strany cítilo dostatečně silné, chtělo se případných nespokojenců zbavit, udělat pořádek. V československém případě to ovšem odložilo zásadní celospolečenský konflikt jenom o několik let, nevyřešilo ho to.

PT: V posledních letech se ve výzkumu našla další, poněkud obskurní příčina, nicméně docela zajímavá: V letech 1956, 1957 byly u nás odhaleny dost velké kontakty zpravodajských služeb, zejména britské služby. Šlo o to, že lidé v hospodářském aparátu vyjížděli ven a dodávali informace zejména britské zpravodajské službě. Byly to takzvané bílé linky.
Státní bezpečnost najednou začala upozorňovat na to, že zejména v hospodářských funkcích se udrželi odborníci, kteří prošli čistkami a usadili se tam během těch deseti let od února 1948. Proto byla zahájena třídně politická prověrka, která se netýkala ani armády, ani bezpečnosti, ale čistě úřadů státní administrativy a významných hospodářských funkcí. Tato prověrka postihla statisíce lidí.
Příliš se o této čistce neví, ale vyšly speciální vládní pokyny pro její provedení a byla poměrně aktivně prováděna. Přinášela totiž velké možnosti pro „nové lidi“, kteří se mohli dostat nahoru - výměna kádrů.

Pak přišel Novotného majstrštyk: V roce 1960 vyhlásil, že Československá republika dosáhla mezistupně na cestě ke komunismu, protože už má vybudovaný socialismus. Byla vytvořena socialistická ústava a vznikla Československá socialistická republika. Co ho to napadlo? Proč to udělal? Jaksi nerozumím, co to pro nás obnášelo?
OT:
Těžko říct, coto pro nás obnášelo. Život v Československu se nijak zásadně přidáním jednoho „S“ do názvu státu nezměnil, akorát se na to dělaly vtipy.
Z hlediska komunistické ideologie to však určitou logiku mělo: V Československu tehdy už neexistovalo vykořisťování – role soukromého podnikání byla naprosto potlačena, byla dokončena kolektivizace zemědělství, na konci 50. let proběhla poslední vlna znárodňování nebo vyvlastňování drobných provozoven, hotýlků, restaurací. Československo bylo v tomto ohledu společně se Sovětským svazem opravdu někde jinde než ostatní státy, kde nějak přežilo alespoň drobné soukromé podnikání. Takže z tohoto
pohledu bylo dosaženo hlavního kritéria přechodu k socialistické společnosti.
Kdybychom se oprostili od komunistické ideologie, potvrzovalo to fakt, že se režim plně stabilizoval. Společnost to začala víceméně brát jako něco, co je tady víceméně natrvalo. V některém svém spise o tom píše Václav Havel: společnost už přestala být rozdělena na ty v modrých košilích a na ty, co čekají, až to praskne, všichni už to brali tak, že tady ten režim máme.

Tehdy se situace „de facto“, tedy že tady komunisti všemu vládnou, změnila v situaci v „de iure“, když se čtvrtým článkem ústavy řeklo, že nám budou navždy vládnout komunisti. Pro lidi to fakticky nemělo žádný význam?
SS:
Ústava z roku 1960 byla pro Slováky úplná katastrofa. Slovenské národní orgány tam byly zakotveny takovým způsobem, že neměly téměř absolutně žádné kompetence. I rozpočet schvalovali jako svaz zahrádkářů, pouze svůj vlastní, ne rozpočet celého Slovenska.
Vystihuje to citát Jožky Lenárta, který byl předsedou Slovenské národní rady v letech 1962 a 1963: „Ode mě nikdo v této funkci nic nechtěl. Vládní materiály mi nikdo neposílal. Dostával jsem krásný plat. A kdybych z titulu této funkce neseděl v předsednictvu ÚV-KSČ, tak se o tom, co se děje v této republice, nedozvím vůbec nic.“ To říkal předseda Slovenské národní rady.
Základ toho všeho byl v tom, že se po Stalinově smrti ukázalo, že Sovětský svaz už nemůže ovládat svůj sbor satelitů takovými brutálními metodami. Bylo proto třeba vytvořit novou civilizační vizi. Koncem 50. let tak na všelijakých konferencích v Sovětském svazu vznikly voluntaristické fantasmagorie (dohnat a předehnat západní kapitalistické státy) o tom, že ještě tehdy žijící střední generace bude žít v komunismu.
Tyto vize mělo mnoho politiků včetně Dubčeka a mnozí těmto fantasmagoriím podlehli. A toto Novotného vybudování socialismu v Československu je součástí celého toho voluntaristického fantasmagorického procesu. Když jsme přece kolem roku 1970 měli být v komunismu, museli jsme socialistický mezistupeň nějakým způsobem „zaknihovat“.

Současně se ale začala měnit i ekonomická situace v 60. letech. Co se tehdy dělo se socialistickou ekonomikou?
OT:
Socialistická ekonomika měla problémy po celou dobu, ale je pravda, že v 50. letech (a byly to i dozvuky peněžní reformy v roce 1953) ještě ekonomika nějakou dobu jakžtakž fungovala. Koncem 50. let se ovšem už zase začalo uvažovat o reformách.
Hlavní problémy přišly na počátku 60. let, kdy došlo k propadu hrubého národního produktu a třetí pětiletka se úplně rozsypala. Komunisté to museli přiznat a nahradit ji provizorními ročními plány. Po mnoha letech, kdy vždy s bombastickou propagandou přicházelo zlevňování, snižování cen, se tak poprvé některé ceny musely zvyšovat (ceny závodního stravování atd.).
To všechno možná byly věci, které byly ekonomicky celkem racionální, ale ve vztahu ke společnosti to byl samozřejmě závažný doklad toho, že se něco děje. Proto jsou v počátku 60. let už kořeny uvažování o mnohem závažnější ekonomické reformě.
Je to souběh okolností: narůstající nespokojenost uvnitř strany, nejen mezi intelektuály, ale i mezi celou řadou funkcionářů, ekonomické problémy, problémy mezi centrem a Slovenskem. (I když pro Novotného a mnohé jiné to bylo jen zjednodušení systému, jak vládnout, nebylo to primárně protislovenské ve smyslu nacionálním.)

SS: Jednu věc k tomu, jak se srazil ekonomický propad s voluntaristickými fantasmagoriemi: Slavní pražští písničkáři Paleček a Janík zpívali v refrénu jedné písničky: „Barevné koberce plánů spletitých, šedé rohože faktů určitých.“ A tak to bylo i ve skutečnosti.
Nakonec díkybohu, že ekonomický propad ukončil vzpomínané fantasmagorie, protože od té doby se už poměrně střízlivě uvažovalo o etapách budování socialismu.

Dogmatik, úředník, funkcionář, přitom za jeho éry tady byl nebývalý boom kultury. Jak si to vysvětlujete? Měl sice jisté osobní výhrady třeba k filmům, protože v tom viděl sám sebe, ale jinak umělci mohli tvořit a de facto bořit jednu podobu režimu. Novotný tomu nezabránil žádnou generální restrikcí?
PT:
Novotný byl z intelektuálů nejistý, prostě si nevěřil. A pokud s nimi mluvil, bylo to spíš ze stranické pozice, že jim nebránil, že je respektoval. Ale když diskuse přešla do jejich intelektuálních kategorií, nedokázal jim kvalifikovaně oponovat, takže radši nechal věcem volný průběh. Asi si byl také vědom toho, že režim je stabilní.

OT: Komunistický režim, který se snažil všechno kontrolovat, manipulovat, určovat, co se smí a co nesmí, byl v permanentním konfliktu se sférou umění, intelektuálního života. I když ti lidé byli také členy komunistické strany, snažili se přece prosadit, něco individuálně vyjádřit. Byla to taková neustálá přetlačovaná, zákopový boj o rozšiřování toho prostoru.
Historie komunistického režimu v Československu je hezky instruktivní tím, že se rozpadá do dvou polovin, které jsou obě dlouhé 20 let. A právě faktor opotřebování režimu, ty tisíce a tisíce drobných konfliktů o to, co by se ještě mohlo a co už se režim snažil zakázat, se objevuje v 60. letech a pak zase v letech osmdesátých.
V 60. letech je to podtrženo těžko vysvětlitelnou a úžasnou intelektuálně-uměleckou silou v československé společnosti. Když uvážíme, že společnost za sebou měla druhou světovou válku, vlnu exilu na počátku 50. let, a přesto tady byl lidský rezervoár pro to všechno, co se stalo v literatuře, filmu a umění, je to docela úžasné. V celých dějinách 20. století je to výjimečná doba.

PT: V roce 1964 bylo umožněno legálně cestovat ven, což od roku 1948 do té doby prakticky nebylo možné. Takže byl obrovský nárůst cest do zahraničí, což byl určitě velký impuls pro změnu.

Mezi lidmi se říká, že Antonín Novotný tady nechtěl sovětské vojáky, a jsou o tom i doklady. A dokonce se říká, že sám později říkal, všichni jste mi nadávali, ale nebyli tady. Připadá mi to jako trošičku silná anekdota, protože Novotný měl k Sovětskému svazu velmi pozitivní vztah, nicméně Sověti tady skutečně nebyli?
SS:
Novotný poprvé protestoval proti odvolání Chruščova, což působí opravdu komicky. A v únoru 1967 protestoval podruhé. To sem přijel Brežněv s tehdejším šéfem KGB Andropovem a žádali ho, aby mohli umístit na západní hranici dvě raketové divize sovětské armády. To Novotný odmítl.
A říká se, že 8. nebo 9. prosince 1967, kdy vrcholila vnitrostranická krize a Novotnému už šlo o pozici, sem přijel Brežněv, který Novotnému řekl něco ve smyslu „to je vaše věc“. Možná ho nepodpořil i proto, že si dobře pamatoval na odmítnutí i na ten protest za Chruščova. Nakonec zde bylo více adeptů na uprázdněné místo, pokud by Novotný padl, kteří se do té doby chovali jako úžasní přátelé Sovětského svazu –­ Lenárt, Dubček, Hendrych, Černík.

OT: Něco na tom je. Osobní vztahy mezi Novotným a Brežněvem nebyly tak dobré jako mezi Novotným a Chruščovem, s kterým prý měli nadstandardní vztahy na to, jak to v tehdejší době chodilo. To mohl být jeden důvod.
A co se týče Sovětů na našem území: Už v roce 1965 byla podepsána dohoda mezi Československem a Sovětským svazem o zřízení zvláštních úložišť pro sovětské jaderné zbraně a místa pro pobyt několika set sovětských vojáků, kteří měli ty depoty obsluhovat. Dostavěno to mělo být do konce roku 1967, ale všelijak se to zdržovalo. Československá strana se také odvolávala na to, že se zdržovaly sovětské dodávky nezbytného materiálu. (Nakonec, co se za celé vedení komunistického režimu postavilo včas.) Nehledal bych v tom nějakou zásadní schopnost Novotného postavit se tlakům Moskvy. Omezený kontingent sovětských vojáků ostatně přijal a nic na tom později nezměnil ani Dubček.
Novotný byl rovněž kritizován třeba z Východního Berlína, Ulbricht ho také neměl příliš rád. Jeho později velice razantní a častá vyjádření vůči situaci v Československu během roku 1968 často začínala, já jsem to říkal, Novotný to vedl špatně, bylo potřeba ho vyměnit. Takže Novotný byl vnímán i z ostatních socialistických zemí jako člověk, který už nestačí nebo je spíš brzdou. A také ten narůstající konflikt uvnitř KSČ samozřejmě z pohledu Moskvy nebyl ničím vítaným.

Jak tedy Novotný padl? Tehdy to byla taková ostudná záležitost. Sám Novotný na to později vzpomínal ve svých vzpomínkách velmi zatrpkle. Byl v podstatě smeten. Navíc se zachoval politicky neobratně, protože přerušil zasedání kvůli tomu, aby si dámy z ústředního výboru mohly upéct na Vánoce, takže jeho protivníci se mohli připravit. Jak ho tedy sestřelili?
SS:
Začal to Alexander Dubček jako první tajemník ÚV-KSS na zasedání ÚV-KSČ 30. až 31. října 1967. Na tomto plénu ale už nešlo o prosazování slovenských otázek nebo o zvyšování kompetencí národních orgánů. Nejprve šlo o materiál týkající se postavení a úlohy strany v současné etapě vývoje. To byl dogmatický elaborát z dílny Antonína Novotného.
Dubček potom ale opustil systémovou polohu a zaútočil na kumulaci funkcí. Dubček samozřejmě věděl, že kumulace funkcí se týká Novotného. Ovšem Novotný to také věděl a začal proti Dubčekovi kampaň. Začátkem prosince vytvořil komisi, kde byli například Hendrych, Chudík, Lenárt, kterou chtěl Dubčeka potopit atd. Jenže to už nebyl rozpor mezi Čechy a Slováky. Ten rozpor byl mezi progresivními, respektive reformními komunisty a konzervativci a sektáři a probíhal mimo národnostní hranice.

OT: Seskupení proti Novotnému, které se vytvořilo na podzim 1967, nebylo jen mezi reformátory nebo progresisty. Roli hrály různé momenty a snaha změnit situaci na Slovensku byla také důležitá. V táboře proti Novotnému proto nacházíme lidi, o kterých bychom asi jako o progresistech vůbec nemluvili. Třeba Vasila Biłaka, který hrál velice důležitou roli, za kterou byl také odměněn, když nahradil Dubčeka jako prvního tajemníka ÚV-KSS. A byli tam i lidé, kteří byli proti Novotnému možná jenom z osobních důvodů. Říká se, že Novotný si proti sobě nešikovně popudil Hendrycha, který od jisté doby začal hlasovat proti němu. Čili byl to takový souběh různých důvodů a různých okolností – taková řetězová reakce.

PT: Na začátku roku 1968 se k tomu ještě přidala Šejnova aféra. Generál Šejna se přátelil se synem Antonína Novotného a údajně uvažoval dokonce o nějaké armádní podpoře. Šejna byl vysokým funkcionářem armády, nicméně nebyl tak klíčovou osobností, aby mohl takový puč ve skutečnosti uspořádat. Proto když mu hořela půda pod nohama, utekl do Spojených států a stal se možná nejslavnějším uprchlíkem (defektorem) takovéto kategorie. Ve spojení s fámami o puči to byl další hřebíček do rakve Antonína Novotného.

OT: Šejnova aféra se stala v únoru až březnu roku 1968, kdy už Novotný svou nejdůležitější mocenskou pozici ztratil. Nicméně mi připadá, že všichni, kteří jednali v říjnu, v prosinci a v lednu na ústředním výboru, si od jeho pádu tolik neslibovali. Možná na Slovensku byl pád Novotného a nástup Dubčeka vnímán přece jenom jako významnější politická změna. Z Prahy se to ale až tak důležité nezdálo, pražské jaro se rozběhlo až o několik týdnů později.

(redakčně kráceno)