Doprovodný text Petra Vaňouse k výstavě

Skenování monumentů / Opakovaný záznam neopakovatelného

Zbyněk Sedlecký vnímá obraz jako vztahovou platformu, která sama sebe definuje neustálým pohybem, změnou a proměnlivostí. Obraz tu není statickým zobrazením zformulovaným „jednou pro vždy“. Vyhýbá se totalitě jednoho pohledu i jednoho závazného sdělení, čemuž odpovídá použití malířských výrazových prostředků. Umělec nabourává a rozkládá konvenční čtecí vzorce a snaží se vytrhnout diváka z lenivosti jeho unaveného pohledu, který v sobě vždy souběžně zahrnuje zrak i vědomí. Své náměty volí tak, aby byly dostatečně jasnými a referenčně uchopitelnými cíli těchto diverzních vstupů konaných výrazovými prostředky malby.

Odmítá-li Sedlecký vytvářet obraz skrze definitivní, uzavřenou, popisnou formu, skrze pouze řemeslné mistrovství iluzivní imitace viděného a odmítá-li tedy vytvářet „obrazy-pomníky“, pak za své náměty volí právě takové objekty, které těmito pomníky či památníky přímo jsou nebo na ně nějakým způsobem odkazují. Proč? Protože to jsou právě ony vhodné cíle, na kterých lze demonstrovat „proměnlivost vztahu“ diváka a tvůrce odehrávající se jak v jiné, zprostředkované rovině (architekt–dílo), mimo vlastní vytvářený obraz, tak zároveň přímo a v něm (obraz–objekt).

Sedlecký tím, že si vypůjčuje existující objekty-pomníky, architektury, budovy, partery, interiéry – a zapojuje je do kontextu obrazu, vytváří v obrazovém světě chybový systém, „zdání skutečnosti“ a klade tak před divákův zrak past. Nutí pozorovatele nejprve k chybovému čtení obrazu jako „zobrazení“ a následně k revizi a korekci tohoto automatismu v jeho vztahu k předkládané ikoně-objektu.

Signifikantní v tomto směru je Sedleckého soubor pražských architektonických realizací Karla Pragera – Nová scéna, Federální shromáždění a banka na Smíchově. Autor tu pracuje s několika kódy a časovými rovinami najednou. Režíruje tu anachronickou situaci, v které se objevují víry totalitní minulosti (architektura-pomník) skrze současnost. Vzhledem k nefyzičnosti objektů na ploše obrazu evokuje ale mnohem spíše prostředí jakéhosi dematerializovaného snu, meziprostoru, v kterém se probouzí a konstituuje paměť. Zkušenost se tu stává objektem ztrácejícím obrysy a mizícím v mlze. Je to jakési skenování monumentu a jeho ukládání do neurčitého paměťového registru.

Je tu přítomen ale ještě další „materiál“, který je třeba pojednat a zapojit do kontextu obrazu. Tím je lidská figura, ve zmnožené podobě potom lidská masa. Tu lze zaměřit dvěma různými způsoby. Buď je v obraze dominantním motivem a určuje svůj rámec, nebo je naopak podřízena prostoru, který ji vymezuje hranice. Nazval-li Sedlecký svou výstavu STAFF, využil tak cíleně pestrosti a rozmanitosti významových konotací angličtiny. Personál, osazenstvo, pracovní síla ale také obsluha, podpora nebo opora, to je škála významů pro označení lidské masy, která zalidňuje prostor a spoluvytváří prostředí.

Sedleckému se daří transformovat architektonický prostor předkládaných interiérů a exteriérů v nová prostředí, která při vší anonymitě/přiznanosti a neurčitosti/určitosti postihují současnost v jejích základních rysech – provozu, pragmatičnosti a ambicióznosti založených na regulovaném „průtoku lidské masy“. Jakoby prostor spoluvytvářely latentní legislativní nástroje společenské praxe a vše ostatní bylo jako nepodstatné vytěsněno mimo záznam snímaného. Již tu nejde o figuru jako objekt, ale o „účast“ či „návštěvnost“ jako abstraktní fenomény, o situaci provozu a statistickou referenci vyjadřující úspěch nebo neúspěch nějaké/jakékoliv akce/neakce.

Míra odosobnění je tu přesně onou novou kvalitou charakterizující anonymní procesuálnost dneška. Námětem je zde samotné „dění v čase“, v kterém cosi zaniká, aby cosi nového vznikalo. Toto rozhraní, moment „obratu“, autor sleduje. Z něho vytváří benjaminovsky řečeno dialektický obraz plný formálních a referenčních protikladů. Živý obraz unavené společnosti v přímém přenosu bezpečnostní kamery. Opakovaný záznam neopakovatelného.

/Petr Vaňous, červen 2010/