„Zpívat umí každý,“ říká muzikant Rod Paton

Rod Paton se narodil se ve Walesu, ale druhý domov našel v Brně, kam ho v 70. letech přivedl obdiv ke skladateli Leoši Janáčkovi. Vážné hudbě se časem přestal věnovat naplno a stal se specialistou na improvizaci a takzvanou metodu Lifemusic. Při té čerpá právě mimo jiné z Janáčkova způsobu tvorby. Podle Patona je v každém z nás rytmus, smysl pro hudbu i schopnost zpívat různým hlasem. Metoda Lifemusic přitom podle něj může otevřít tyto skryté schopnosti prakticky u kohokoliv. O Janáčkovi a Lifemusic byl červnový pořad Před půlnocí z Rodem Patonem, moderovala Pavla Pilařová.

Jste hornista. Pamatujete si, proč jste si vybral jako nástroj lesní roh?
To vím přesně: Hrál jsem na housle v mládežnickém orchestru, ale strašně špatně. To byl tak strašný zvuk, že mi jednoho dne dirigent řekl, že mají v orchestru lesní roh, na který nikdo nehraje, a jestli bych to nechtěl zkusit. Hned, jak jsem ho dostal do rukou, jsem věděl, že je to můj nástroj. Nevím proč.

Do Brna vás přivedl obdiv k Leoši Janáčkovi, chtěl jste o něm psát diplomovou práci. Co vás na něm tak zaujalo?
Leoše Janáčka jsem objevil, když mi bylo asi patnáct. Už předtím jsem měl velký zájem o českou hudbu, Dvořáka, Smetanu, ale Janáček, to bylo něco úplně jiného. To byla tak originální hudba. První jsem snad slyšel Symfonietu a pak smyčcová kvarteta. Zajímalo mě, jak je možné dělat takhle originální hudbu – co za tím je.
Na Janáčkovi je nejzajímavější, že je to geniální skladatel, ale tak nějak primitivnější než třeba Mozart nebo Beethoven. Janáček si vytvořil vlastní cestu.

Janáček hodně poslouchal, jak lidé mluv. Rytmus a intonaci řeči pak poměrně originálně převáděl do svých nápěvků. Je vaše metoda Lifemusic v tomto podobná?
Janáček byl pro mě vždycky hrdina a měl na mě vliv, i když to byl vliv podvědomý. Takže v metodě Lifemusic určitě jsou rysy, které jsem si vypůjčil od Janáčka. A to především pokud jde o lidský hlas, protože zpívat umí každý. Janáček totiž rozuměl tomu, že když lidé normálně mluví, zároveň zpívají. Pak to zapsal do svých nápěvků.
Když jsem přijel poprvé do Brna, bylo to hrozné. Nerozuměl jsem a neuměl mluvit česky, ale slyšel jsem zvuk jazyka. A když jsem v Brně chodil po ulicích, slyšel jsem právě jen Janáčkovy nápěvky. Bylo to krásné.

To bylo v 70. letech. Jak vzpomínáte na tuto dobu?
Na začátku to byl šok, protože tehdejší podmínky nebyly pro studenty moc dobré. Bydlel jsem na koleji JAMU, kde byla jen studená voda. Zároveň to ale byla doba velice bohatá. Studoval jsem skladbu a lesní roh na JAMU a začínal mi úplně nový život.

Brno jste si nakonec zamiloval. Bylo to jen kvůli hudbě?
Brno je krásné město. Má dobrý dopravní systém, velmi dobré a levné sudové víno, hezké dívky, dobré počasí. Ale to není podstatné. Jako Velšan jsem se narodil na okraji Evropy, Brno je úplně uprostřed. A víc. Brno není Praha a Brno není Vídeň. Když byl Leoš Janáček v Anglii, říkal, že Československo je srdce Evropy. Já říkám, že Praha může být hlava a Vídeň srdce Evropy, nebo naopak, ale Brno je její duše. Brno je klidné a velmi pěkné město a celá jeho kulturní perspektiva je úplně jiná, než jakou jsem zažil jako kluk ve Walesu.

V Brně jste studoval vážnou hudbu. Nakonec jste toho zanechal. To vás nebavilo cvičit etudy a sonáty? Proč jste se posunul jiným směrem?
Když jsem se začal věnovat jen improvizaci, můj život se změnil. (I když v životě improvizujeme pořád, každý den, i teď, když mluvíme.) Jinak bych klidně řekl, že předtím jsem se nudil. Hrál jsem jednou v orchestru v Londýně a měl jsem hrozný pocit a chtěl jsem improvizovat, to ale nebylo možné.

Vážná hudba vás svazuje? Její pravidla, noty…
Hraje se jenom podle not, podle dirigenta, skladatele, pánaboha. A hraje se velmi často hudba z minulosti. Já jsem chtěl hrát hudbu v současnosti. A ještě jedna věc: lidé netancují, když poslouchají vážnou hudbu. To je velká škoda. Hudba je pro celé tělo, ne jenom pro hlavu.

U vážné hudby přece je velký prostor pro vyjádření sebe sama. Dva interpreti nikdy nezahrají stejnou skladbu totožně?
To je pravda, ale celkem je to stejné dílo. Přitom s lidmi, s kterými teď improvizujeme v metodě Lifemusic (ať už mají, nebo nemají hudební vzdělání, mě to je jedno) můžeme velmi rychle hrát to, co mají v sobě. To je kouzlo.

Přesto, když koncertujete s ostatními muzikanty, osciluje vaše improvizace mezi vážnou hudbou, world music, mystikou Keltů a druidů, moderním jazzem. Dalo by se tam zahrnout ještě něco?
Mám rád všechno. Věřím, že jako lidé máme dvanáct patnáct různých hlasů. A já chci hrát ve všech stylech – v africkém, finském i velšském.

Lesní roh je nástroj mnoha tváří. Dokážete na něj vyluzovat spoustu zvuků, velmi často střídáte rejstříky. Když jsem to slyšela, velmi mi to připomínalo lidský hlas…
Hlas je základní hudební nástroj. Když lidé mluví, je to hudba. A nejde jen o melodii, ale i o barvu hlasu, která je strašně důležitá. Když lidé přijdou na Lifemusic workshopy, jsou velmi často překvapení, jaké různé hlasy v sobě mají.

Jeden z projektů, kterého jste se zúčastnil, bylo hudební improvizování na film, který byl promítán za vámi jakožto hráči. Hráli jste ve složení bicí, klávesy, saxofon, kontrabas. Je nutné, aby se hráči při improvizaci domlouvali předem a rozuměli si jako muzikanti i lidé, nebo na pódiu vznikne taková atmosféra, že se nemusíte domlouvat a muzika jednoduše plyne?
Tak to jsou různé možnosti a různé výsledky. Například když hrajeme jazz, máme stejné akordy. Já mám ale nejradši, když si nic neřekneme, a v tom momentu hrajeme, co cítíme, ale také co slyšíme, navzájem se posloucháme (to je strašně důležité). Hudbou pak vytváříme obraz vztahu mezi muzikanty. To je strašně pěkné.

Je to něco mezi nebem a zemí nebo existuje nějaké vysvětlení, proč to u hudby takto funguje?
Vždycky to záleží na prvním zvuku a na tom, jak na něj člověk reaguje. V pravidlech Lifemusic je, že neexistují špatné tóny. To znamená, že když slyším nějaký zvuk, je to jako začátek věty v rozhovoru, na kterou chci reagovat. To je hlavní věc při vyučování této metody ­ – jak poslouchat a jak reagovat ze srdce, z duše. Pak vzniká hudba. A hudba může být i to, co není normální. Máme film na YouTube, a když to viděl můj brácha, volal mi a ptal se mě: „Ti lidi, co tam hrají, jsou normální?“ „Než tam přišli, tak byli,“ odpověděl jsem mu.

Lze metodu Lifemusic nazvat muzikoterapií?
Je to velmi podobné. Muzikoterapii jsem studoval dva roky. Rozdíl je v tom, že terapie zdůrazní patologie, což není nic pozitivního. Kdežto Lifemusic zdůrazní radost a život. A také to nemůže být terapie, protože pracuji se skupinami veřejně.

Při Lifemusic tedy máte skupinku lidí, rozdáte jim hudební nástroje… Jaké nástroje to můžou být?
Všechny možné. Teď jsem koupil nástroje z celého světa, ale nejdůležitější na nich je, že na ně lidé můžou okamžitě hrát, nemusí se dlouho učit. Ono je moc krásné, když se lidé naučí velmi přesně hrát na nástroj. Pro Lifemusic to ale není nutné. Tam mohou lidé hrát hned a není důležité, jak jsou schopní.

Není to pak trochu zmatek?
Na začátku to může být zmatek, ale to nevadí. Uvnitř toho zmatku je totiž hluboká struktura, která je vždy slyšet.

Je metoda Lifemusic nějak omezena věkem? Nebo mohou přijít malé děti i staří lidé?
Začal jsem pracovat na velkém projektu s Lifemusic, dostal jsem na to peníze od vlády. Jde o intergenerační workshopy (mladí a staří dohromady), workshopy pro handicapované, workshopy pro dělníky ze zahraničí, kteří pracují v Česku. Ale Lifemusic může být i pro vojáky. (Ještě jsem s vojáky nepracoval, ale proč ne, myslím, že by to bylo pěkné.) A stejně by to mohlo být i pro lidi pracující v kancelářích a tak dále.

Poznají se v té skupině vůdčí a dominantní typy a naopak submisivní lidé? Lze to při té souhře, při zapojování do té hry nějak ovlivnit, aby se někteří dostávali dopředu?
Vedoucí skupiny ví, že hudba je pro lidi duševní věc. Mnoho lidí se zpívat stydí, protože hlas je okno do duše. Vedoucí musí být velmi citlivý a empatický.
První polovinu workshopu poslouchám ten nejskromnější hlas, ten nejmenší zvuk, protože vím, že v něm je možná nejpěknější výsledek. Vedoucí skupiny se také musí naučit vzít takovýto hlas velmi opatrně dopředu.
Nedávno jsem dělal celodenní team-building workshop pro T-Mobile. Jeden člověk, který byl dopoledne potichu, byl odpoledne, když jsme začali používat hlas, naprosto suverénní, na vrcholu.

Má to nějaký vliv pouze na danou skupinu, nebo to má i nějaký výstup, když se lidé rozejdou? Může to mít nějaké dopady v rodině, v zaměstnání, že si člověk uvědomí, jaké je jeho místo, jaké má možnosti a schopnosti?
U zmíněného team-buildingu to mělo velký vliv na to, jak tato skupina fungovala v práci, jak spolupracovali. Víc a víc používám Lifemusic v situacích, kde lidé, kteří spolu pracují v určitých skupinách, možná nejsou moc šťastní, jsou napjatí. V takovém případě to totiž určitě pomůže, protože komunikují úplně jiným a hlubším způsobem, než když jenom pracují.

Workshopy Lifemusic děláte přes dvacet let. Dělal jste je v Německu, ve Finsku i u nás. Kde se vám s lidmi pracovalo nejlépe? Kde byli nejotevřenější?
Nejdivočejší byli v Norsku. Tady v Čechách jsou lidé zdvořilí, klidní. Přicházejí i studenti z JAMU, ale to jsou strašně schopní muzikanti. A měli jsme workshop i na pedagogické škole.

(redakčně kráceno)