„V Kolumbii není stoprocentně bezpečno, ale to ani v Čechách,“ říká Eliška Krausová

Česká diplomacie začala šetřit, takže se rozhoduje o zrušení některých zahraničních zastoupení. Ohroženy jsou například úřady v Brazílii, Austrálii nebo Kolumbii. O datu jejich zrušení se ale bude teprve rozhodovat. Nicméně tato zpráva velmi rozhořčila některé české krajany. Jedním z nich je Eliška Krausová, v současnosti ředitelka odboru mezinárodní spolupráce na Pedagogické univerzitě v kolumbijské Bogotě. Do Bogoty původně přišla v červnu 1968, aby tam studovala latinskoamerickou literaturu a lingvistiku. Srpnová invaze spřátelených armád však její návrat znemožnila, díky čemuž se stala emigrantkou proti své vůli. Sestra tří slavných Krausů, Jana, Ivana a Michala, na svou vlast nikdy nezanevřela. Minulý rok dokonce založila kolumbijsko-českou asociaci ASOCHECA (Asociace krajanů a přátel České republiky v Kolumbii), která chce prohlubovat vztahy obou zemí. V Interview ČT24 ze 7. července s Eliškou Krausovou hovořil moderátor František Lutonský.

Napsala jste některým českým politikům, aby nerušili zastupitelský úřad v Bogotě. Na koho jste se hlavně obrátila?
Napsala jsem hlavně proto, že si myslím, že jsem Češka, která ví nejvíc o Kolumbii, a zároveň Kolumbijka, která ví nejvíc o České republice. Zpráva o rozhodnutí k nám ale nikdy nepřišla, přečetla jsem si to v českých novinách na internetu.
Shodou okolností u nás byla skupina českých poslanců ze Zahraničního výboru bývalé Poslanecké sněmovny, které vedl pan Hamáček. Ti řekli, že se o tom hovoří a že by bylo dobré se k tomu nějak vyjádřit. V tu samou dobu, září, říjen, jsem založila v Kolumbii česko-kolumbijskou asociaci ASOCHECA. Takže jsem připravila speciální petici, aby se to líp rozmyslelo, nebo z jakých důvodů se to má rušit.
Na petici, kterou si s sebou odvezli do Prahy, mi po měsíci odpověděli, že se snažili, ale že vláda jim bohužel řekla, že to je její záležitost, ne poslanců. Mezitím se to redukovalo, takže dnes už se nemluví o Brazílii ani o Austrálii. Pokud vím, ruší se jenom Kolumbie.

A teď už vám někdo odpověděl?
Pan Hamáček mi odpověděl s tím, že toho lituje. Pak jsem napsala ministru Kohoutovi, který mi odpověděl, že toho taky moc a moc lituje a že je rád, že se čeští krajané snaží. Ale že bohužel Kolumbie v Česku nemá vyslanectví, takže tak jako Češi jezdí do Vídně, můžou Kolumbijci jezdit do Limy. To je ale v Peru, 5 hodin letecky od Bogoty. Bogotá má 10 miliónů obyvatel, tedy jako Česko, a celá Kolumbie má 47 miliónů obyvatel.

Zkusme se na to podívat pohledem Čecha, který žije tady: Do Kolumbie se podívá možná jednou za život, většina Čechů vůbec ne. Proč je důležité mít zastoupení v Bogotě?
Kolumbie je v téhle chvíli čtvrtým nejlepším trhem z celé Ameriky – po Spojených státech, Mexiku a Brazílii. Kolumbie má obrovské možnosti, obrovské přírodní hodnoty, o kterých se tady neví. Normálně se mluví o kokainu a kávě, ale nemluví se o naftě, smaragdech, zlatu.

Dobře, ale které to jsou ty nové obchodní možnosti?
V Kolumbii dnes nejsou jen Španělské, Francouzi a Němci, ale svá zastoupení zde otvírají země jako Dánsko, Finsko, Korea… Je to asi dvacet zemí, protože se jim zdá, že je důležité místo k rozvoji a vývoji. A to i vzhledem k tomu, že jsme v nejlepších stycích se Spojenými státy, a zároveň jsme obklopeni spoustou zemí, kde ty styky nejlepším nejsou, mezi jinými Venezuelou. Tam ale Česká republika velvyslanectví neruší.

Vypadá to tedy na definitivní odchod z Kolumbie?
Signály ukazují, že ano. Další možnost je, že by tam zůstalo jenom nějaké menší zastoupení, speciálně komerční. V tom ostatním by mohla pomoci třeba ta naše asociace a další plány, které mám. Ne, že bych na tom měla zájem, pracuji v něčem úplně jiném, jsem lingvista, můj zájem je vlastně kulturní. Ale když vidím, že se to nedaří a že se Česko vzdaluje, místo aby využilo všech možností, ráda pomůžu. Jenže nevím nic o obchodě, nemůžu dělat to, co by mělo dělat státní zastoupení.

Mimochodem, kolik je v Kolumbii krajanů?
Těch opravdových, jako jsem já, je tak deset patnáct. Ale začíná tam jezdit mnoho mladých lidí i na výměnné cesty a studie týkající se ekologie, biologie a tak dále. A třeba do naší asociace, které není ani rok, se zapsalo 80 lidí. Zapisovali se tam třeba ti, co měli jiné styky s Kolumbií, někteří tady dokonce před mnoha lety studovali, dědečkové, babičky některých tady měli podniky a podobně. A i když tihle mladší nemluví česky, chtějí se o té zemi něco dozvědět.

Když jsem se díval na nějaké statistiky vzájemného obchodu, že by to byla nějaká senzace, se říct nedá, přestože tam v tuhle chvíli diplomatické zastoupení máme?
Odkud jsou růže, které se prodávají na Karlově mostě? Z Kolumbie. Když sem ty růže můžou dojít tak rychle, určitě se stejně rychle dají dělat obchody.

Nemělo by to být tak, že diplomatická mise bude pomáhat českým firmám proniknout do Kolumbie?
Až do roku 1990 bylo naše zastoupení v Kolumbii k pláči. Po roce 1990 začali samozřejmě posílat lidi jiného ražení, protože už jsme byli antikomunisti, ale ti toho moc neuměli. Byli to spíš nadšenci, kteří něco věděli o španělštině.
Než se to trošku uklidnilo, uplynulo deset let. Až poslední dvě zastoupení jsou profesionální, ale ta teprve začala. Proto všechny obchody týkající se zalesňování, využívání plynů, prodeje zdravotních prostředků a další teprve začínají. Jinak pokud vím, za poslední rok udělali Češi v Kolumbii kontrakty za 2 milióny dolarů během pár měsíců. Na to, jak to šlo předtím pomalu, to najednou šlo strašně rychle.

Nejsou to projekty, které by se obešly bez státního zastoupení?
Těžko, někdo to tam musí hlídat, někdo musí vědět, kdo s kým, někdo je musí přijmout. To jsou komerční radové. Možná bychom se obešli bez vyslance, ale v tomhle případě by to komerční státní zastoupení chybělo.

Udělám malou odbočku: Proč jste vlastně kdysi odešla do Kolumbie?
Do Kolumbie jsem odjela v červnu 1968, abych studovala na postgraduálním stupni španělskou latinsko-americkou literaturu a lingvistiku. Už tenkrát byl v Bogotě nejlepší institut s postgraduálním studiem v těchto oborech. A studovat jsem tam mohla proto, že jsem měla strýčka, který mi zaplatil cestu. Bohužel Rusové přijeli pár měsíců potom, co jsem odjela, takže se všechno trošičku změnilo.
Připravovala jsem se na to skoro rok a udělala jsem dobře. Naučila a studovala jsem to, co jsem chtěla. Bohužel jsem se nemohla vrátit. Jinak bych byla nejlepší profesorka španělštiny na filosofické fakultě v Praze. Ale nevěděla bych nic o vztazích s Kolumbií.

Jak jste si zvykla v zahraničí, když jste věděla, že nemůžete domů?
To bylo moc špatné, když se tohle ukázalo a začaly problémy, když mi řekli, že jsem emigrantka, protože jsem opustila zemi bez povolení. To přitom samozřejmě nebyla pravda. Bylo to špatné období. Všichni lidi, co znám a co zůstali venku, to neměli snadné, rozhodně ne tak, jak si tady někteří myslí. Některým se to povedlo, některým méně.

Je vůbec Kolumbie bezpečnou zemí pro život?
Určitě je dnes bezpečnější než Mexiko nebo mnoho jiných zemí. Sem totiž přicházejí, a to samé je u nás, jenom ty nejhorší zprávy – vybuchla sopka, spadlo letadlo, někoho zabili. Dobré zprávy si člověk musí hledat.
Samozřejmě nemůžu říct, že je Kolumbie stoprocentně bezpečná země, ale ani v Čechách se necítím stoprocentně bezpečně. Třeba v jedenáct večer v metru bych se necítila vůbec bezpečně.

Na druhou stranu kdykoliv přijde nějaká zpráva z Kolumbie a dostane se do českých médií, obsahuje často slůvko „kokain“. Je kokain v Kolumbii opravdu tak lehce dostupný?
Tak koka a marihuana jsou jako tady tráva, to roste všude, to je naše rostlina.

Někteří představitelé Kolumbie říkají, že je to tradice, kultura…
Ale koka, ne kokain.Kokain se vyrábí v laboratořích z chemikálií, které nám posílají Němci nebo Američani. To je ale bohužel jiná historie. To, jak za to platíme, ví málokdo. Ekologický dopad toho, že bojujeme proti výrobě kokainu, je obrovský. Máme nejrozmanitější ptactvo, nejrozmanitější motýly, máme asi třetí největší zásobu vody na světě. To všechno se ničí tím, jak se musí chemikáliemi bombardovat koka, aby zmizela a laboratoře neměly, co dělat. A to jde pořád dokola. Teď se to vytrhává ručně, ale ty lidi musí chránit vojsko. Není to snadné.

Mě zaujalo, že říkáte „my“?
Já jsem „my Češi“ a taky jsem „my Kolumbijci“, já mám obě „my“. Cestuju jako Kolumbijka nebo jako Češka. Jednou se mi stalo, že jsem přiletěla do Prahy a jenom mě jedinou z nějakých důvodů všechno otevřeli.  A když nic nenašli, tak se ten celník zeptal: „Vy máte oboje občanství?“ Řekla jsem: „Ano, mám kolumbijské a české.“ A on mi odpověděl: „To jste si teda vybrala, milá paní. Ani jedno není dobrý. “

Kokain jsme jako jedno negativum zmínili, co třeba levicové povstalecké skupiny FARC. V jakém to je teď stavu?
Pořád seo tom píše, ale je jich hodně málo. Kolumbijské vládě, která teď končí, se podařilo hodně snížit jak jejich počet, tak jejich akce. A říká se jim levicové, ale z levice už toho dávno moc nemají. O ideologii už nikdo nemluví, jenom se snaží sehnat peníze a dokonce teď pro to využívají kokových polí.

Život normálních lidí to řekněme vůbec nekomplikuje?
Naštěstí velmi málo. Někdy to komplikuje život politikům, ale to je právě proto, že už nemají sílu, tak se snaží unést nějakého politika, aby se o tom vědělo. A to se pak pochopitelně šíří zase po celém světě. Nechci říct, že zmizely úplně, to ne. Kolumbie je velká země a není to ráj na zemi. A právě velké sociální a ekonomické rozdíly mezi obyvateli způsobují právě tyto problémy.

Teď se rozhodovalo v prezidentských volbách o nástupci populárního, ale poměrně kontroverzního prezidenta Uribeho. Nakonec vyhrál bývalý ministr obrany Santos. To je nástupce Uribeho?
Řekněme nástupce jeho politiky v některých věcech – boj proti guerillám, boj proti všemu, co je spojené s kokainem, bude to dobrý spoluhráč Spojených států. Podpora USA je pro nás ostatně možná daleko nejdůležitější, protože jsme obklopeni prokubánskou levicí.  A my jsme jediní, co to drží, a proto nám Američané pomáhají.

Podporují vás Američané. Co Evropská unie?
Kolumbie podepsala smlouvu s Evropskou unií (z obchodního hlediska to bylo velmi nedávno). My jsme vždycky první, kdo všechno podepíše, ale všichni o nás špatně píšou. Přitom neznám nikoho z těch, co byli v Kolumbii, kdo by se nechtěl vracet, a také se mnozí z nich vrací a nikdo z nich nemluví o Kolumbii špatně. O Čechách snad taky ne? Čechů venku znám méně.

Na druhou stranu Česká republika je tak malý stát, že to možná vůbec nikoho nezajímá.
Pro Jižní Ameriku jsou Čechy příliš malý stát. Ví se o Praze a ví se o kulturních důležitostech, ale jinak se o tom druhém neví. A to se snažím, abychom dali nějak lépe dohromady.

Kde se to ve vás zlomilo, že jste začala tak bojovat za česko-kolumbijské vztahy?
Dělala jsem to vždycky, ale měla jsem o hodně míň času. Můj manžel měl totiž důležitý post, takže jsme jezdili hodně po světě a on představoval kolumbijskou kulturu, jazyk a tak dál. O tomhle jsme často mluvili a on vždycky říkal: „Eliško, proč nejdeš do penze? Přestaň pracovat na univerzitě a začni dělat něco pro tu tvou zem.“ Manžel pak náhle zemřel, a když jsem se z toho trošičku dostala, řekla jsem si, ano, tohle mám dělat, tohle mi ještě chybí.
Když jsem začala myslet na tu asociaci, vypadalo to všecko slibně, nikdo tam nic podobného nedělal. Naposledy ještě za komunismu. Když jsem přijela do Kolumbie, existovala tam řekněme podobná organizace, ale samozřejmě to bylo placené naším vyslanectvím. Od té doby nic, nikoho to nenapadalo.

V Česku máte dva slavné bratry…
Mám tři slavné bratry, Jana, Ivana a Michala Krause, který přeci bojoval za to, aby byl pan Švejnar prezidentem.

Neříkali vám někdy: „Eliško, vykašli se na to!“?
Ne, protože oni také bojují za všechny ztracené kauzy. A moje maminka by mi řekla: „Bojuj do poslední chvíle.“ Nemám na tom speciální zájem, mám jenom zájem, aby se to povedlo, ne abych z toho něco měla.

Cílem je co?
Cílem by bylo, aby vyslanectví nerušili, protože až se ho tam budou snažit vrátit, bude to stát o hodně víc. To české vyslanectví tam je už 80 let.
A když se to nepovede, cíl je, aby se vztahy zlepšily natolik, abych jednou mohla napsat ministru zahraničí: „Vidíte, jak jste to udělali špatně, ale i bez vás se nám to povedlo.“

(redakčně kráceno)