„Dnešními literárními vůdci jsou hlavně ženy,“ říká Jacques-Pierre Amette

Jacques-Pierre Amette je francouzský spisovatel, dramatik i literární kritik. Pochází z Normandie, vystudoval literaturu na univerzitě v Caen, v současnosti žije a pracuje v Paříži. Je velkým znalcem německé a francouzské literatury a celý život se zabývá životem a dílem Bertolta Brechta. Jeho dílo bylo přeloženo do mnoha jazyků včetně češtiny. Českým čtenářům tak mimo jiné neunikl jeho román Brechtova milenka, za který v roce 2003 získal prestižní francouzskou literární cenu Prix Goncourt. Do České republiky Jacques-Pierre Amette tentokrát zavítal jako host literárního festivalu Měsíc autorského čtení, který probíhá v Brně a Ostravě. V pořadu Před půlnocí hovořil se Šárkou Bednářovou.

Narodil jste se v Normandii. Jaký vliv to mělo na vaši tvorbu?
Narodil jsem se v roce 1943, tedy v době, kdy byla Normandie okupovaná. Normandie byla velmi zničená bombardováním během června až srpna 1944, což se dotklo i mého města. Dětství jsem proto prožil v ruinách, což mne velmi poznamenalo.
Moje kniha Mládí v normanském městě vypráví o tom, jak žiju ve městě uprostřed pláže plné suti. Až do patnácti let jsem věřil, že město není vztyčeno do výšky, ale spíše do délky. A když jsem byl poprvé v osmnácti v Německu, viděl stejné věci jako u nás v Normandii, to znamená zničená města. To je zajímavá metafora, když vidíte města s úplně stejným osudem.

Tvořit jste začal v 60. letech, tedy v době, kdy celá Evropa zažívala jakýsi duchovní kvas, za kterým se dnes možná ohlížíme trochu s nostalgií. Jaká byla tehdy atmosféra ve Francii? Jak žila literární Francie?
Nemůžeme být příliš nostalgičtí. Když jsem studoval literární školu, byl to souboj určitých směrů. Jeden směr literatury se chtěl politicky angažovat, druhý chtěl více zapůsobit esteticky. Bylo to zajímavé.
Mnohem více preferuji dnešní literaturu, která je mnohem otevřenější, individualističtější. Příchod feminismu, velkých literárních mas přinesl do dnešní doby velmi přínosné literární kruhy, z kterých čerpáme dodnes. Třeba ženy feministky, které po roce 1990 ovlivnily literární scénu jako Marguerite Duras, se velmi zapsaly do historie literatury.

Takže vám rozhodně nevyhovoval spor mezi Sartrem a Aronem. Vy jste viděl přínos v estetické literatuře. Jaká témata razí francouzští spisovatelé a literární kritikové dnes? Co je takovým leitmotivem? Existuje vůbec nějaký?
Je samozřejmě více témat. V mé generaci a generaci následující se často opakuje téma samoty v rámci Evropy. Jsme Evropě více otevřeni, více k dispozici, máme větší mobilitu, ale zároveň je více smutku, melancholie, více vyjádření samoty, izolovanosti.
Krásně to vyjadřuje Jean-Philippe Toussaint. Jde o radostné vyjádření velmi smutných věcí, rozdílných pocitů, komplikovaných situací, ať už se jedná o pole sexuality, sociálních záležitostí, vztahů k ženám. Je tam tendence spisovatele distancovat se od toho a zároveň smutně, hluboce, ale reálně popsat ženy a jejich tvorbu. Muži jsou dnes králové bez koruny.

Chcete říct, že v současnosti má v literatuře žena větší vliv než muž?
Pro tento okamžik ano. Věřím, že dnešními literárními vůdci jsou hlavně ženy. Ony otevírají bránu senzibility, která nebyla nikdy do takovéhle míry vyjádřena. Zatímco Bastilu dobyli muži, dnes mají slovo ženy.

Jak je to vůbec s angažovaností spisovatelů, pokud jde o určité hodnoty, za které stojí bojovat. Mají spisovatelé produkovat čistou literaturu, nebo mají o něco bojovat? Nakolik platí, že literatura může změnit společenské povědomí?
Ve Francii jsou intelektuálové, kteří hodně vystupují v televizi s problémy společnosti, s problémy okolo náboženství. Jsou to třeba témata, jestli postavit ve Francii víc mešit a podobně. Ale ti, kterým říkáme spisovatelé, zůstávají tak trošičku v pozadí. Ženy spisovatelky jsou v novinách více. Píší tam komentáře, které jsou otevřené, upřímné, zatímco muži bývají uzavřeni v zahradě velkých tajemství.

Někde jsem četla váš údajný výrok, že psát je dobro, díky kterému se můžete obrátit zády ke společnosti. Je to autentický výrok?
Ano. Chci tím říct, že spisovatel nemusí předstírat, že je samotář zavřený dva měsíce sám se svým papírem. Spisovatel a jeho dílo, to je dialog spisovatele s jeho fantazií. A když už se chce otočit od společnosti, musí si uvědomit, že spisovatel je neuvěřitelný mluvka, což nejde kombinovat se samotářstvím. Nemůžeme říct to samé, co říkáme papíru, celé společnosti.
Marcel Proust zůstával sám v pokoji celé roky. To je model spisovatele. Přímo se nedistancujeme od společnosti, ale máme svůj pohled a zůstáváme velmi osobní. Uznáváme hodnoty společnosti, i když po svém a trochu jinak.

To je tedy důležité v životě a literárních příbězích zachovat, aby se nezrelativizovalo zlo a dobro…
Každá kniha nabízí nejrůznější, ale zároveň komplexní situace, osobnosti tak, aby si z toho mohl každý čtenář vzít nějakou lekci. Když více lidí mluví o románu třeba od Čechova, každý vidí ten text jinak a každý nadstavuje svůj názor. Přitom je to třeba brát komplexně, a ne jak to vidí jednotlivci.

Velkým příběhem vašeho díla je postava německého dramatika Bertolta Brechta. Proč vás právě Brecht tolik fascinuje? Co vás na tomto tématu přitahuje?
Když jsem byl na univerzitě, hodně jsme hráli divadlo, všechny velké hry od Bertolta Brechta. Ale ovlivnilo mě především jeho angažmá v 50. letech. Brecht totiž dává divadelní odpovědi na politická témata, která fascinovala celý svět.
Brecht ve východním Berlíně nastudoval svoje díla, v nichž vyjádřil sovu naději, stejně jako ve svých dopisech. Jeho divadlo ale bylo špatně pochopeno jak v Berlíně, tak například v Moskvě. Brecht tak umíral v podstatě v beznaději z toho, že neuskutečnil, co chtěl. Vláda dělala socialistický realismus, ale to, co chtěl Brecht, bylo mnohem realističtější a komplikovanější. Byl to příběh velkého intelektuála, který viděl, jak je jeho dílo zneužíváno ve prospěch politické propagandy.

Brecht vás tedy spíše fascinoval tím, jak byl talent geniálního spisovatele zneužit v té víře marxismu?
Ano. Je to dílo, které je velmi krásné, komplexní, rafinovaně vytvořené. A zároveň jsou v něm propojené politické názory, které se někdy rozchází a nejsou jednoznačně vyjádřené.

V románu Brechtova milenka bylo jasně ukázáno, že Brecht byl na jedné straně jakýmsi hýčkaným prominentem režimu, na druhé straně režim hodně provokoval. Režim mu také hodně povoloval. Když jste psal svůj román, vycházel jste z reálií? Kolik jste toho musel nastudovat? Z jakých zdrojů jste čerpal?
Zdroje byly velmi početné. Zbylo po něm více než 40 tisíc dopisů scénografům v různých evropských zemích, lidem ze Spojených států, jeho milenkám (měl tři až čtyři). Zbyl po něm jeho známý deník. Máme také svědectví všech žen, se kterými měl známost. Navíc existuje velká fotografická dokumentace. (Získal jsem ji od Ruth Berlau, kterou Brecht v posledních patnácti letech života vídal takřka denně). A máme i materiály dokumentující, jak jednal s policí. Takže je toho opravdu hodně.

Román je tedy postaven na životopisné ose?
Ano, zcela. To, co říká Berolt Brecht v románu, je v jeho dopisech, v konverzaci nebo z nějakého svědectví. Všechno sedí.

My Češi vnímáme Němce a Francouze jako dva naprosto odlišné národy, jako protiklady. Je to správný pohled?
Moji přátelé novináři nerozuměli a nerozumí tomu, proč jezdím tak často do Německa. Ve Francii je totiž obecně protiněmecká nálada, rivalita vůči Německu, co se týče třeba estetických záležitostí.
Do francouzštiny jsme přeložili spoustu německých autorů a měli velký úspěch. Ovšem zůstává tam určitá ironická stopa v tom, jak se díváme na německé spisovatele. Proto si ale nemůžeme myslet, že Německo je velká nula, která vyšla z ruin po druhé světové válce. Určitě ve Francii riskujeme velkou dominanci Německa.

Ve Francii žije a vydává i několik českých spisovatelů, třeba Václav Jamek, Hana Bělohradská. Ale tím nejznámějším je Milan Kundera. Znáte některé z nich osobně?
Znám pouze Věru a Milana Kunderovi, protože také píšu pro Gallimard, jsou to přátelé. Jedny prázdniny strávili také v mém domě, který jsem měl v Bretani. Milan koukal na to, co píšu, a velice se mu to líbilo.
Musím ale říct, že představa, jakou máme ve Francii o české literatuře, je velmi útržkovitá. Nemáme kompletní informace a nepřekládáme kompletní autory, překládáme vždy jednu knihu jednoho autora. To je věc, na kterou si velice stěžují francouzské kritiky.

Komplexní dílo Milana Kundery ve Francii známo je. Koneckonců své poslední knihy píše Kundera ve francouzštině. Tuším, že právě Kundera v jedné eseji zdůrazňuje schopnost francouzštiny vyjadřovat se co nejjasněji a nejlogičtěji, odvolává se přitom k Diderotovi. Jste si jako rodilý Francouz vědom této vlastnosti své mateřštiny?
Kundera píše francouzsky, jako by byl vrstevníkem Voltaira nebo Diderota. Píše čistou francouzštinou, jazykem 18. století. Je to velice zajímavé a krásné. A když čteme jeho díla přeložená z češtiny do francouzštiny, máme spíše pocit, že se přibližuje Albertovi Camusovi. To se opravdu může stát jen někomu, kdo pochází odjinud.

O Milanovi Kunderovi se u nás jednu dobu psalo v souvislosti s jeho údajnou spoluprácí s komunistickou bezpečností. Tato aféra se koneckonců dostala i do Francie. Co si o tom myslíte?
Mnoho spisovatelů bránilo Milana Kunderu, aniž by se pídili po zdrojích této informace z vaší země. Dílo Milana Kundery je totiž pro Francouze tak důležité, že jsme se ani nezajímali, jestli tomu tak bylo, nebo nebylo.
Pokud vím, není tam žádný pádný důkaz, který by svědčil proti němu. Nechceme stavět na pochybách, nechceme přiživovat nepodložené fámy. Váha jeho díla je pro nás mnohem důležitější. Ve Francii jsme samozřejmě byli velmi dotčeni aférou Güntera Grasse, který se zapletl s SS. Někteří přitom Kunderovu aféru srovnávají právě s tímto případem.

Osobně tedy Milanu Kunderovi věříte. Zeptal jste se ho na to, když jste přátelé?
Ano, zeptal. Řekl mi, že je opravdu znechucen, že už nechce vidět televizi, nechce číst žádné články ani psát nějaké reakce. Osobně si myslím, že se k této aféře ještě vrátí. Napíše nějakou esej nebo upřímné vyjádření toho, co si o této aféře myslí.

Nemohu se nezeptat na váš vztah k České republice. Co se vám vybaví, když se řekne „Česká republika“?
Je to Nezval a Kafka. Český lid vidím právě jejich očima, jenom nevím, jestli to jsou ty správné brýle.

(redakčně kráceno)