„Studium tóry je možné jen v radosti,“ říká rabín Šlomo Radomír Kučera

Brněnskou židovskou obec vede od 1. července nový rabín. Tři stovky členů brněnské židovské obce na něj čekaly tři roky. Nakonec se jím stál šestatřicetiletý Šlomo Radomír Kučera, který je členem židovské obce od roku 2005. Ve stejném roce odjel studovat do izraelské ješivy, rabínské školy, kde se věnoval například studiu židovské etiky, židovským zákonům a jejich výkladu či liturgickému zpěvu. Z Izraele se pak oklikou přes polské Katovice vrátil do svého rodného Brna. Nového brněnského rabína Šlomo Radomíra Kučeru v pořadu Před půlnocí z 27. července zpovídala Pavla Pilařová.

Nenarodil jste se jako Žid, pocházíte z české rodiny, takže za sebou nemáte dlouhý rodokmen sahající třeba až k Abrahámovi. V jaké rodině jste se narodil? Byli vaši rodiče věřící?
Poopravil bych vás: Jakožto konvertita jsem považován za přímého potomka praotce Abraháma. Je to symbolické, protože Abrahám byl první konvertita.
Jinak moje rodina je typicky česká, trochu věřící rodina – čas od času do kostela, čas od času spíše doma. Taková lidová zbožnost. Mě kolem šestnácti sedmnácti let, kdy je člověk vnímavější a pátrá po duchovních prožitcích, osud zavál do náruče židovství. Nelituji toho, protože jsem objevil ohromě bohatý duchovní svět.

Vystudoval jste práva. Během zahraničního studijního pobytu přišel okamžik, kdy jste se začal hlouběji zajímat o kulturní a duchovní oblast židovství. Byl to tedy pozvolný proces? Nebo vás něco osvítilo, oslovilo?
Nebyl to jeden konkrétní moment, kdy by si člověk uvědomil, teď jsem osvícen a teď hledám to duchovno. Byl to postupný proces – několik takových momentů, které člověka osloví a postrčí na další cestu.

Začal jste s tím sám?
Ty první kroky jsem začal sám. I když samozřejmě v těchto věcech je nad námivždy někdo, kdo nás vede. Až když jsem začal pátrat po konkrétních naukách, tak jsem začal hledat lidi, kteří by mě pomohli se s tím pro mě novým světem nějak srovnat.

Proto jste se rozhodl odjet do Jeruzaléma studovat ješivu, rabínskou školu?
To bylo až mnohem později. Začátky probíhaly vyloženě v evropských reáliích, kde se židovství hledá tedy poměrně těžko. Ale jak je vidět, kdo hledá, může nalézt i zde. Odjezd do Izraele pak byl dalším logickým krokem.

Do Izraele jste původně jel, protože jste si chtěl prohloubit znalosti a dovednosti. Situace se ale vyvinula jinak?
Původně jsem tam jel s tím, že mají dvouletý program nazvaný pomocník rabína nebo pomocný rabín. Tam bych se naučil praktické dovednosti využitelné pro práci na židovské obci. Bylo to v době, kdy v Brně ještě působil rabín Moshe Chaim Koller, takže jsme počítali s tím, že až se vrátím, budu působit společně s ním.
Situace se vyvinula jinak. Rabín Koller z Brna odešel a já jsem přišel do Izraele a zjistil, že žádný takový studijní program na dané ješivě neexistuje. Byli ale ochotni mě přijmout do běžného studijního programu. Prostě mi řekli, teď je hodina gemary, tak si tam běž sednout.
Sednul jsem si a otevřel pusu – první hodinu jsem nerozuměl ani slovo. Postupně se ale jazykové prostředí otevřelo a po nějaké době začala mluva plynout samovolně. Člověk se pak přestane soustředit na formu a začne se soustředit na obsah, a to je ten okamžik, kdy se může začít učit. V Německu mi to trvalo půl roku, v Izraeli o něco déle.

Jazyková bariéra je jedna stránka věci. Druhá je to, že když jsou v Izraeli chlapci vybráni za rabíny, učí se už od velmi útlého věku. Bylo pro vás těžké dohnat to, co se vaši vrstevníci učili celé roky předtím?
To je tak těžké, že se to dohnat nedá. Také nemá smysl se srovnávat s těmi, kteří začínají už v pěti letech.
Na druhou stranu si myslím, že jsem od těch pěti také žil nějaký život, nezahálel jsem, byl jsem to pořád já. A to, co jsem do sebe vstřebal, můžu zúročit jiným způsobem. Můžu být Bohu a lidem prospěšný tím, co jsem, a ne tím, co bych mohl být, kdybych byl něčím jiným, než jsem.

Bylo pro vás těžké si na ješivě zvyknout na odlišný model školství oproti Evropě?
Pro mě to bylo obzvlášť těžké, protože už jsem předtím studoval na univerzitě, takže jsem byl takový knihovní, univerzitní studijní typ. Jenže ješivní studium je úplně jiný svět. To je jedna obrovská místnost, kde se někteří učí sami, někteří ve skupinkách. V každé ješivě je mašgiach, který sleduje, kdo se co učí, a když někdo potřebuje pomoc, sám přijde. Nebo studenti přicházejí za ním s tím, že se potřebují učit tu a tu látku, a mašgiach je podle toho posadí k někomu ke stolu.
Některé ješivy mají tento program organizovaný přísněji, jiné volněji. Ta, na které jsem byl já, to měla organizované na můj vkus až příliš volně. Tím to bylo pro mě o to těžší, protože jsem si musel organizovat studijní program, aniž bych věděl, co bych do něj měl zařadit a v jakém pořadí.

Co nejdůležitějšího kromě vědomostí jste si z Izraele přivezl?
To nejdůležitější je, že se mi podařilo v Izraeli oženit a založit tam rodinu. To je největší bohatství, jaké jsem si mohl přivézt.

Předpokládám, že žijete tady. Jak si manželka zvykla?
Manželka paradoxně pochází z Brna, ale seznámili jsme se v Izraeli, je rodilá Židovka. Musela si znovu zvykat, protože v Izraeli žila nějakou dobu a odjela tam s představou, že tam zapustí kořeny.

Po studiu v ješivě jste ale nešel přímo do Brna, kde bylo místo rabína obsazené. Zkoušel jste to jinde?
Ještě v Izraeli jsem kromě ješivy navštěvoval dvouletý kurz přípravy pro práci na obcích v cizině – tedy v cizině z pohledu Izraele. Tam byl už konkrétněji zorganizovaný studijní program, jehož absolventi měli odjet na nějaký post duchovního na nějakou obec. Většinou odjížděli do Ameriky, západní Evropy, Jižní Ameriky, Austrálie, ale posílají je i do východní Evropy, do Ruska, na Ukrajinu a podobně.
Když jsem do toho programu nastoupil, uvažovali jsme o Brně. Později jsme změnili moje směřování a šel jsem do polských Katovic. Tam ale šiduch, spojení nebylo úplně šťastné, což se ukázalo po několika měsících, takže jsme v březnu spolupráci ukončili. Tak jsem oprášil myšlenku vrátit se do rodného Brna. Navázal jsem kontakty s brněnskou obcí, která mě přijala, a jsem zase na začátku nové dráhy.

Už jste se ve své nové funkci rozkoukal?
Pomalu se rozkoukáváme, pomalu se usazujeme. Za poslední rok jsme absolvovali šestero stěhování, což člověka vysílí nejen psychicky, ale i fyzicky. V obci se rozkoukávám poněkud snáz, protože to prostředí znám. A i když ho poznávám z trochu jiného úhlu pohledu, je to pro mě nové, ale není to až tak násilný přechod, tak neznámé vody.

Jaká je náplň vaší práce?
Po technické stránce bych měl zabezpečovat náboženský život brněnských židů. To obnáší vedení modliteb v synagoze, dozor nad výrobou košer potravin a provozem košer kuchyně, dozor nad provozem mikve. Když je potřeba, starám se o provádění náboženských úkonů u pohřbu. Samozřejmě také vedu výuku náboženství pro děti, dospělé, seniory.
Je toho opravdu hodně. Člověk si proto musí stanovit, co je opravdu důležité. A to není žádná z těch technických věcí. Jde o to, aby židovská obec zůstala židovskou obcí. To znamená, aby se ti, kteří obec tvoří, cítili součástí jednoho celku. Aby věděli, že přicházejí mezi své, že jsou vítáni. A aby měli sami jasno, co pro ně znamená být židem, a v tom pokud možno vytrvali. Jejich představa, co je to být židem, se přitom nemusí shodovat s mou. Ale každý musí vědět, kým je, proč je na místě, na kterém je, a co od něj Bůh, příroda nebo co je nad námi, čeká.

Je rozdílná forma víry v Izraeli a tady v České republice? Má prostředí na věřící vliv?
Podívejte, lidé jsou různí, od jednoho extrému k druhému a všechny škály barev mezi tím, jak v Izraeli, tak v České republice. Rozdíl je v možnostech, jak lidé mohou svou víru převést do praktického života. V tom má život mimo Izrael jednu zvláštnost, která může být současně plusem i mínusem.
Jde o to, že pokud člověk chce být židem, ať už v Brně nebo v Brooklynu, židovství se mu pořád staví před oči: Jdu do samoobsluhy, nemohu kupovat cokoliv, musím si dávat pozor, co je a co není košer. Jdu po ulici, musím si uvědomit, že tam mohou být lidé, kteří nemají židy rádi, takže si musím dát pozor. Jdu do práce, musím upozorňovat, jsem žid, dodržuji šábes, nemůžu přijmout jakoukoliv práci.
Na jednu stranu je to někdy strašně otravné. Na druhou stranu to člověku dává určitou sílu a motivaci a udržuje ho to při židovství i v situacích, kdy by na židovství ani moc nemyslel.

Naprosto charakteristický je židovský humor. Jaký má vůbec humor smysl v utváření židovské pospolitosti?
Ohromný. Je taková myšlenka, že studium tóry, která je základem židovství, je možné jen v radosti. Pokud je člověk nervózní, vystrašený, smutný, může se to učit technicky, šprtat se to nazpaměť, může pátrat v komentářích. Ale ta vnitřní krása a logika, mu zůstane uzavřena, pokud nemá v srdci radost. Vím, že humor a radost nejsou totožné pojmy. Mně ovšem humor k radosti napomáhá.

I židovské svátky jsou často velmi veselé. Jaký z nich máte nejraději? Tedy kromě každotýdenního šábesu?
V tom kontextu bych asi měl říct Purim, což je svátek plný vtipu a veselosti a radosti. Ale to není jen Purim. Třeba svátek Sukot je v modlitbách a svatých textech přímo označován jako „čas naší radosti“. Tímto svátkem si připomínáme, jak nás Hospodin zaopatřoval během putování na poušti. Bydlíme ve stáncích pod širým nebem, třeba v Katovicích jsme ho měli na dvorku, jíme tam, spíme i studujeme. Takže to je další svátek spojený pojmově s radostí.
Strašně nerad říkám, že bych měl nějaký svátek raději než všechny ostatní. To, co je důležité, totiž není jeden konkrétní svátek, ale celá ta idea. Tedy zasvětit určitý čas v roce vzpomínání: na Pesach vyjití z Egypta, na Šavu'ot darování tóry, na Sukot boží prozřetelnost, která nás zaopatřuje vším potřebným. A teprve z celkového spojení vyplývá síla, kterou ty svátky mají.

(redakčně kráceno)