„Člověk musí bojovat,“ říká handbiker Dušan Petřvalský

Dušana Petřvalského v patnácti letech srazilo auto, které řídil neznámý člověk. Po měsíci v kómatu se probudil s ochrnutou spodní polovinou těla. Nezvratná diagnóza ho však nezlomila, možná naopak. Již během rehabilitace začal aktivně sportovat, když na invalidním vozíku objížděl několikakilometrové tratě. V současnosti má však dnes 28letý Petřavslký na kontě několik českých rekordů a najeto tisíce kilometrů. Jako handbiker vyrazil například z Brna do Říma, kde mu po více než tisíci kilometrech v rukách požehnal Svatý otec. Také se vydal na cestu po obvodu České republiky z Brna do Hustopečí. V červencovém pořadu Před půlnocí hovořil s Petrou Pilařovou.

Měsíc před patnáctými narozeninami jste utrpěl těžkou nehodu. Co se přesně stalo?
Jel jsem s kamarády autem a píchli jsme kolo. Šel jsem se přes cestu vyčůrat, a když jsem se vracel, nevšimlo si mě kolemjedoucí auto a srazilo mě.

Měsíc jste byl v komatu. Co jste si pomyslel, když jste se probral? Řekli vám hned, že jste ochrnutý od pasu dolů?
Když jsem potom ležel v Brně na úrazovce, řekli mi, že za tři měsíce to rozchodím. Jenže za ten měsíc v komatu jsem ztratil asi dvacet kilo, takže jsem měl z 66 kilo asi 46 kilo. Tím se to zhoršilo, až se to dopracovalo k tomu, že jsem skončil na vozíku.

Hlavně ze začátku je člověk odkázán na pomoc druhých. Vadilo vám to?
V těch 15 letech to bylo, jako bych znovu začal od ročního miminka od záchodu, přes jídlo, oblékání a tak dále, akorát mysl už byla dospělejší.

Rozumíte tomu, že to někteří v takovéto situaci vzdají?
Člověk musí bojovat. Musí se něčemu věnovat a tím pádem je schopný nepřemýšlet nad tím, jestli to má, nebo nemá cenu.

Co pomáhalo v tu chvíli vám? Co bylo vaším hnacím motorem?
Rodina, kamarádi. Když jsem ten první rok ležel v dětské léčebně v Košumberku, naučil jsem se vyšívat, vrátil jsem se k hraní šachů. Člověk musel naplnit ten čas, aby nepřemýšlel nad blbinami.

Doufal jste, že se to spraví?
Měl jsem vyskočený obratel, ne polámaný. Když se mícha vrátí do šesti hodin zpět, je schopná odpuchnout a vrátit se do stejné pozice. Akorát jsem byl později operovaný, protože mě nechali nějakou dobu v nemocnici v Kyjově, než mě transportovali vrtulníkem do Brna, a i ta operace trvá dlouho. Takže se to vyvinulo tak, že jsem paraplegik.

Jste věřící. Pomáhala vám v té době víra, nebo jste uvěřil později?
Na základní škole jsem chodil ministrovat, takže jsem věřil už předtím. Nemusím každou neděli chodit do kostela, ale víra mi určitě pomáhá. Díky ní jsem mohl v něco věřit, doufat v uzdravení nebo něco takového.

Jak dlouho po nehodě jste začal sportovat?
V průběhu toho roku, kdy jsem byl v Košumberku, jsem začal jezdit na vozíku. Na normálním vozíku jsem objel deset dvacet kilometrů, dvě tři vesničky. Pozdravil jsem tam sanitáře, vychovatele nebo sestřičky, protože v léčebně pracovali většinou lidé z okolí. Ale to ještě nebyly ještě handbiky, ale takové „formulky“ (dvě šikmé kola vzadu a jedno malinké vepředu). Byly hodně drahé a jezdilo se s tím jenom na oválu nebo na rovné silnici. Jenže ty se hodí spíše na kratší trasy nebo na sprint, i když se na nich jezdí i maratony třeba na Ironmanovi.

Takže jste měl nějak speciálně upravený vozík?
Na první delší cesty jsem měl normální vozík s přidaným ručním pohonem. To se přidělalo na vozík přední kolo s ručním pohonem na dva úchyty a sundala se přední kolečka, aby to mělo lepší stabilitu. S takovýmto vozíkem jsem jel svou první cestu – nějakých 600 kilometrů napříč republikou.

Pak jste začal jezdit na klasickém handbiku, ve kterém už spíše ležíte. Nemusel jste si zvykat na tu polohu?
Jsou to dva různé pohyby. Handbike je pohodlnější…

Není tam třeba větší zápřah na břišní svalstvo?
Je, ale je tam takový břišní pás, takže břišní svalstvo ani nepotřebujete. A jsou i paraplegici, kteří břišní svalstvo nezatnou, a dostanou se do toho. Takže se přivážete do toho pásu, a jak říkám: kdybych se v tom dostal pod kamión, nikdo mě odtamtud nedostane.

Všimla jsem si, že jezdíte jenom v ponožkách. Proč?
Když trénuju, jezdím v ponožkách, protože nemám rád na nohou boty, zbytečně se mi potom potí nohy. I když nehýbu s nohama, sluncem a vším se potí a já nemám rád, když mám zpocené nohy. Ale když se jezdí na závody, je pravidly předepsána tvrdá obuv.

Doma už máte spoustu pohárů a medailí ze závodů. Jste ale také držitelem sedmi českých rekordů. První je z roku 2000, kdy jste jel 600 kilometrů dlouhou trasu. Jak dlouho jste to jel? Odkud kam?
Jeli jsme to z Velké Hleďsebi u Mariánských Lázní do Frýdku Místku. To bylo ještě s klasickým vozíkem s přídavným pohonem. Jeli jsme to asi šest dní.

Jak jste přišel na nápad, že budete jezdit takhle dlouhé tratě?
Když jsem byl v Ústavu sociální péče na Kociánce a chodil tam na rehabilitace, pořád jsem vymýšlel nějaké takové cesty. Pak jsem si a koupil si kolo a s rehabilitačními sestřičkami jsme domluvili, že bychom takovou cestu udělali. Začali jsme na tom pracovat a pracovat, až se to uskutečnilo.

Předpokládám, že s sebou máte nějaký doprovod?
Na první cestě nás bylo asi patnáct. Jeli jsme, jak psali novináři, s otřískaným žigulíkem, upraveným vozíkem a mým osobním autem. Také se mnou jeli tři nebo čtyři cyklisti, kteří se průběžně střídali. Občas se k nám někdo přidal během cesty. Bylo to zajímavé, ale byla to taková poznávací cesta.

Trénoval jste předtím?
Samozřejmě. To, co jsem najel za ten týden, jsem předtím během měsíce najel asi třikrát. Potřebovali jsme totiž vědět, jestli to vydržím.

Další cesta byla v roce 2001 z Brna do Říma. Na tu jste asi nejvíce hrdý?
Byla nejvíce propagovaná, byla jakoby nejprestižnější. Setkal jsem se tam se Svatým otcem Janem Pavlem II., což byla taková perlička.
Tuto cestu už jsem absolvoval na jednom z mých prvních handbiků, na kterém jsem jezdil dva nebo tři roky, než jsem si koupil další. Je to jako s formulí nebo motorkou, která vydrží sezónu, a pak se koupí nová.

Svatý otec vás osobně přivítal před zaplněným svatopeterským náměstím, povídal si s vámi, dal vám i požehnání. O čem jste si povídali?
Takovou krkolomnou češtinou mi říkal, ať dál sportuji, ať dál dělám takové cesty, ať dál žiju takovým životem.

Jak to na vás působilo, když jste dostal požehnání od papeže?
To se nedá popsat. To je situace, kterou člověk zažije jednou dvakrát v životě. Bylo to něco zvláštního.

Když je vám smutno, řešíte nějaký problém, vzpomenete si na požehnání od papeže?
To si vzpomenu určitě. A není to jen, když jsem v konci se silami, ale vzpomenu si nato, i když je mi naopak velmi dobře.

Cestu Brno–Řím, tedy 1430 km, jste urazil za devět dní, neboli za 66 hodin 50 minut čistého času, průměrnou rychlostí 22 kilometrů za hodinu. Nejvyšší dosažené rychlosti jste dosáhl pátý den cesty, bylo to neuvěřitelných 84,5 kilometru za hodinu?
To jsme klesali z Alp dolů. Dva dny předtím jsme to stoupali nahoru a jeden dolů. Za ten den jsme ujeli 202 kilometrů. Letos jsme ovšem byli na soustředění na Lanzarote, už mám zase o něco novější kolo, a tam jsem jel 98,1 kilometru za hodinu.

Sáhl jste si na dno svých sil při cestě do Říma?
Na dno svých sil jsem sisáhl spíše, než se to celé zorganizovalo. Když už pak jedu, je to taková třešnička na dortu. Nemusím totiž přemýšlet nad tím, jestli na to seženeme peníze, kdo všechno pojede jako cyklistický doprovod, jakého budeme mít řidiče. Musí to být prostě organizovaný tým, abych se mohl na každého spolehnout, že za dva dny neřekne, že mu je špatně a končí.

To se vám zatím nestalo?
Jednou se mi stalo mně. Když jsme jeli kolem České republiky, někde u Hořic jsem měl takovou krizi. Zvracel jsem a nepřijímal žádnou potravu. Bylo to z přetažení. V nemocnici mi řekli, že se nemám zatěžovat. Tak jsem si ten den asi po 100 kilometrech lehl. Ráno jsem ale stejně musel vstát a jet dalších 150 kilometrů.

Jak se stravujete na takto dlouhých cestách? Máte nějaký speciálních jídelníček?
Mám takovou zdravou výživu, jinak jím rohlíky, rýži, hlavně žádná těžká jídla. Jídlo mi připravuje kamarád Toník Folkl, který se mnou jezdí na všech cestách. Je to kvadruplegik po úrazu páteře. Třeba když jsme jeli tu první cestu napříč republikou, stravovali jsme se vždy v nějakých restauracích, protože nás bylo asi patnáct. Ale když jsme jeli do Říma, měli jsme s sebou karavan s vařičem. To nás bylo šest.
Bylo to také hrozně náročné na čas. Jeli jsme od osmi do dvanácti. Přes poledne jsme hodinu dvě počkali a pak jeli dál. Nemohli jsme kvůli vedru jet celý den, protože jezdíme v červenci nebo v srpnu. Lepší by bylo jezdit v noci a přes den spát.

To nejde?
Ale jo. Nemůžou mě ale natáčet kameramani, je to horší také kvůli bezpečnosti.

Třetí z těch dlouhých cest byla trasa kolem republiky z Brna do Hustopečí. Potom jste se s dalšími cestami na nějakou dobu odmlčel?
Ještě tam byly nějaké zátěžové maratony při pořádání veletrhů v Brně nebo při agentuře Dobrý den v Pelhřimově. To ale byly kratší, tak třídenní cesty.
No, a to odmlčení souvisí s tím, že jsem se oženil, založil rodinu, máme dvě pětileté děti, dvojčata Tomáše a Aničku. Postavili jsme dům. Takže dlouhé cesty jsme dali bokem, na kole jsem jezdil méně, vykašlal jsem se i na nějaké české závody. Ale jezdil jsem, trénoval jsem a udržoval se v kondici.

Jak vaše manželka snáší, že často závodíte, trénujete?
Manželka také sportuje, hraje vodní pólo. Takže se střídáme, jednou jede manželka, jednou manžel, nebo jedeme oba.

Jak jste se seznámili?
Seznámili jsme se na kole na závodech Jesenického šneku. Předjížděli jsme se na kole, jednou z kopce, jednou do kopce. Moje budoucí žena byla tehdy překvapená, že jsem se s ní takhle držel. Nevěděla, že se dá na handbiku šlapat tak rychle, protože to byly teprve začátky.

Jak zvládáte péči o domácnost, o dvojčata?
Když byly děti menší, starala se spíše žena. Teď, když jsou větší, starám se spíš já. Je to podle okolností. Děti poslouchají, jsou hodné. Tedy když spí.

Zhruba před měsícem jste po té přestávce vyrazil lámat rekordy, tentokrát na 24hodinovou traťovku dlouhou 333 kilometrů – z Brna do Prahy a do Pelhřimova. Tam jste měl nějaký úkol?
Nakonec to bylo 353,7 kilometru, protože jsme si trochu zajeli, když jsme se jeli podívat na Staroměstské náměstí a Václavák. V Pelhřimově jsem pak oficiálně zahájil 20. ročník Festivalu rekordů a kuriozit.

Získal jste ale také netradiční rekord, myslím ten s hřebíkem?
To jsem tři dny za sebou šlapal na veletrhu Brně. Vedle mě tam zatloukali na rychlost do březového špalku deseticentimetrové hřebíky. Jeden den jsem si to šel také zkusit, ťukl jsem a byl jsem nejrychlejší. Tak mi dali další certifikát, že jsem udělal nějaký nový český rekord.

Jak často dnes trénujete? Co chystáte v současné době za akce?
Trénuju, když je čas. Dvakrát třikrát týdně jsem jezdil na kole do práce, to je asi 10 kilometrů. A mám takovou 30kilometrovou trasu, tak hodinu a dvacet minut, kde ten profil není jenom po rovině. Když si do toho zajdu zaplavat a o víkendu je závod, stačí to až nad hlavu.
Jinak v letošním roce bych chtěl objet evropský pohár, který už mám rozjetý, i český pohár handbiků. V příštím roce bych chtěl udělat nějakou delší cestu. S kolegou jsme měli naplánovanou cestu z Brna do Portugalska (asi 2700 km). To by byla cesta na měsíc, ale nějak se to zvládne. Plus jsme s kolegou z handbiku, s mistrem světa Marcelem Pipkem, plánovali, že vyjedeme deset nejvyšších českých hor.

(redakčně kráceno)