„Lidé dnes nemají vlastní názor,“ říká Jiří Dědeček

Jiří Dědeček vystudoval knihovnictví a vědeckou informatiku na Karlově univerzitě a také scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Píše verše, prózy, písničkové texty, hraje na kytaru, zpívá, miluje Francii a francouzský jazyk také překládá. Písničkář, spisovatel, překladatel a také předseda českého centra Mezinárodního PEN klubu Jiří Dědeček byl hostem červencového vydání pořadu Před půlnocí. V ostravském studiu s ním hovořila Šárka Bednářová.

Co vlastně píšete do rubriky profese, máte-li vyplňovat nějaký dotazník?
Je to, pravda, trošku složitější. Většinou píšu „básník a písničkář“, protože tak jsem se za ta léta zavedl a nepotřebuji to nějak doplňovat a rozvádět. Před dvaceti lety si to moje dcera v první třídě spletla, když paní učitelka chtěla vědět, co dělají rodiče, a napsala „básničkář a písník“. Když někdy žertuji, uvádím do dotazníků tuto přesmyčku.

Někde jste se charakterizoval jako šantánový písničkář…
Jistě, pracuji s lehkou múzou a nestydím se za to. Takže jsem „šantánový“ na rozdíl od „folkových“ a „country and westernových“.

Kdy jste byl poprvé fascinován slovem? Kdy jste si uvědomil, že vás slovo bude živit?
Muselo to být už někdy na druhém stupni základní školy. Měl jsem výborného učitele češtiny pana Sedláčka. Ten dokázal i nás rozívené puberťáky u toho jazyka udržet. Hrál s námi takové hry, kdy jsme přicházeli třeba na kouzlo přechodníků, což dnes neumí ani vysokoškoláci.
Tenkrát jsem si také uvědomil některé legrační shody v rýmu slov. Jedna z prvních rýmovaček, která mi běžela asi ve dvanácti letech hlavou a zůstala tam, aniž bych ji kdy použil, byl rým: mestic leštíc. Prostě rým v přechodníku s podstatným jménem.

Do širšího povědomí jste se dostal ve dvojici s písničkářem Janem Burianem. Koncertovali jste spolu jedenáct let. Jak jste se vůbec dali dohromady?
V roce 1971 jsem přišel na fakultu sociálních věd a publicistiky studovat obor novinářství. Honza Burian tam byl taky, nějak jsme si řekli, že každý píšeme. Honza si přečetl moje věci, řekl, je to sice moc pěkné, ale snad si nemyslím, že mi to tady v socialistickém Československu vyjde. Tak mně nabídnul, že bych mohl v divadle Maringotka dělat takové textappealy, že tam hraje na piano a já bych k tomu mohl recitovat svoje verše.
Takže takhle nás ta fakulta seznámila. Já jsem z ní po dvou semestrech odešel na knihovnictví, Honza tam zůstal. Ale přátelství přetrvalo a naše umělecká spolupráce trvala dlouho.

Kdo byl v té dvojici dominantní?
To možná platí mezi mužem a ženou, ale když se sejdou na podiu dva mužský, jsou dominantní oba.

Jak moc vás při koncertování obtěžoval totalitní režim? Ve vašich textech se přece jenom objevovaly špílce do režimu. Měli jste problémy?
Nebyli jsme úplný underground. Před očima jsme měli vzory - Osvobozené divadlo, Suchý a Šlitr, Vodňanský a Skoumal. To byli naše modelové dvojice. Tak jsme snažili do jisté míry, stejně jako Semafor nebo Cimrmani, s režimem jakžtakž vycházet.
Dělali jsme nejrůznější přehrávky, zkoušky. Byli jsme až tak pokorně hloupí, že jsme odevzdávali ke kontrole scénáře pořadu, i když jsme předem věděli, že je nikdy nedodržíme. Jenže ono se to čím dál víc vyhrocovalo, a jak jednou napsal Václav Havel, všechno, co bylo inteligentní, začalo být protistátní. Ten režim byl totiž tak stupidní, že jakýkoliv záblesk inteligence i v humoru nenápadném a úplně obyčejném dostával protistátní dimenze.
Takže už tím, že jsme dělali humor, jsme se museli střetávat s oficiální ideologií. A k tomu jsem měl spoustu písniček, které začínaly třeba: Kdybych měl ségru, vezme si Jugoslávce, nemusela by se učit o Svárovský stávce. A to na tehdejší dobu nebylo úplně košer.

Proč se vaše cesty po 11 letech s Janem Burianem nakonec rozešly? Proč jste se rozhodl pro sólovou dráhu?
Trvalo to 11 sezón, do roku 1985. My jsme ale neměli štěstí jako naši kolegové. Cimramni s odřenýma ušima, zuby nehty a za skutečně neuvěřitelných obětí udrželi divadlo, vydávali desky, něco za nimi zůstávalo. Vodňanský se Skoumalem byli o něco starší a měli za sebou na tom konci uvolnění 60. let několik elpíček, vydali nějaké knížečky veršů a tak dále.
My s Burianem jsme přišli trochu později, do té takzvané konsolidace 70. let a neměli jsme nic. Jediné, co za námi zůstávalo, byly koncerty. To ale po čase strašně unaví. Za celá ta léta jsme natočili asi deset minut na elpíčko Ozvěny malých scén, kam nás velmi obtížně prosadil Vladimír Just s těmi nejmírnějšími věcmi. To bylo jediné, co jsme po sobě zanechali.
A protože se režim neměl k tomu, aby nám přidělil divadlo, kde bychom s Burianem hráli, nebo aby nám mapoval každý rok tvorbu tím, že by nám vydával desky, pocítil jsem touhu udělat jakoukoliv změnu. A tak jsme se s Honzou v dobrém rozdělili.

Jak vznikají vaše písničkové texty? Je to nahodilost? Musí vás něco vyprovokovat?
Je to různé. Někdy jsou to životní události, zklamání v přátelství, v lásce, choroba, úmrtí nejbližších, ale také krásné zážitky. Někdy je to pouze inspirace slovy, která se člověku líbí. A kdybych měl na vaši otázku odpovědět velmi všeobecně, inspirace je pořád stejná: život, láska, smrt.

Milujete černý humor a alespoň podle publicisty Jiřího Černého se nikdy nesnažíte být divákům sympatický. Souhlasíte?
Každý je rád, když je publiku sympatický. Vystupovat na pódiu s tím, že vás lidé nemají rádi, by nemělo smysl. Jinak ten černý humor tam nepochybně je, je tam hodně sebeironie a jízlivosti a sarkasmu a tak dále.

Patří to tedy do vašeho uměleckého výrazu, nebo byste názor Jiřího Černého poopravil?
Mění se to s věkem. Kdo viděl moje poslední koncerty nebo slyšel poslední desku, ví, že je to už trošku něco jiného. Zkrátka ta moje maska, „poker face“, se přežila, už mě to tak moc nebaví, a vlastně teď daleko víc svoje písničky prožívám. Ty nové písničky jsou také delší a každá z nich je malá divadelní etuda nebo vyprávěný příběh.

Jak moc se vás dotýkají recenze?
Většinou je nesháním, nečtu. Když se mi nějaká dostane do ruky nebo do mailu, tak mi to pošlou přátelé.
Se světem recenzentů v České republice je to velmi smutné. Člověk se tím nesmí nechat ovlivnit a ničit. Nikdy, když vymýšlím desku, nemyslím na to, jestli se to bude líbit nějakému recenzentovi. A když se potom objeví nějaká negativní recenze nebo vysloveně likvidační, říkám si, jistě, provokuju, někteří lidé to neunesou a já za tu provokaci sklízím to, co jsem zasel.
Vždycky mě na tom ale mrzí to absolutní nepochopení. Například některé ty likvidační recenze pocházejí z katolických kruhů českých literátů, kde opravdu nejsem dobře zapsán. A kde působím nejen rozpaky, ale averzi. Mě mrzí, že tito lidé ovlivňují širší veřejnost.

Ptám se proto, že mě zaujala recenze Josefa Chuchmy ve víkendové příloze MF Dnes, který vaší novou desku Prší nám do Campari celkem nešetří, když například píše: „Témata nového Dědečkova alba jsou až na výjimky vyloženě prasácká; točí se kolem nevěr, bilancování, kdo koho osouložil či již nestihne, esemeskových litanií nebo patetického loudilství.“
To ale není Chuchma, to cituje recenzi nějakého Ference z Aktuálně.cz. Ten Ferenc je mladý kluk a vůbec neví, o čem ta deska je, vůbec to nepochopil. Až ho potkám, dám mu přes držku. Tohle se totiž nedělá. To není recenze, to jsou podpásové útoky. Recenze věc řadí do nějakého kontextu, nějak ji hodnotí, ale nesnaží se urazit autora a dotknout se ho na citlivém místě. A když se tohle recenzentovi povede, nezaslouží si nic jiného než pár facek, a ty taky dostane.

Takže jste na to ještě nezareagoval? Dotyčnému jste ještě nevolal?
Nevolám, až ho náhodou potkám, třeba i za deset let, ve mně to zůstane, já si počkám. Pomsta je strava, která se konzumuje za studena. To je korsické přísloví.

Josef Chuchma také píše, že to možná může být vaším „rozpoložením stárnoucího muže“. Cítíte se být starým mužem?
Jo, vůbec se za to nestydím. Stárnutí je proces, který se vás, dokud jste jakžtakž fyzicky v pořádku, netýká – nedeprimuje vás. Stárnutí vám zároveň dává možnost paměti. Paměť je výborná, pamatuju si spoustu věcí na spoustu lidí, ale také si pamatuju spoustu krásných věcí, spoustu nádherných zážitků. Za 57 let se toho nahromadí spoustu.

Právě, které okamžiky byly ve vašem životě nejhorší a které nejlepší? Na které vzpomínáte nerad a které vás naopak nějak obohatily? Byl to třeba ten moment, když jste před 11 lety vážně onemocněl?
Tak to víte, když dostanete diagnózu rakovina, svět se trošičku zhroutí – přehodnocujete. Když mi umírala matka, bylo to pro mě taky velmi zásadní a zlomové období. Ale potom jsou jiné zážitky, které jsou kvalitativně jiné, ale silou jsou ekvivalentní. Jako třeba když jsem poprvé v životě uviděl moře. Nebo když jsem poprvé letěl letadlem. To jsou všechno úžasně hluboké věci, které v člověku zůstanou a pamatuje si je.

Měl jste někdy tvůrčí krizi?
Měl jsem jich v životě několik. Člověk to ale vždycky pozná až potom. Pořád se vám zdá, že jedete se stejnou intenzitou v koleji, kterou jste si vytkl, a že je to všechno v pořádku. Po roce ale zjistíte, že za vámi nic nezůstalo, že není nic napsáno, že se nic nového nenazkoušelo. Pak zase přijde období, kdy to jde dobře.

S písničkáři se většinou pojí jakési rebelství proti politickému establishmentu. Vy jste jednu dobu usiloval o aktivní vstup do politiky, v roce 2006 jste neúspěšně kandidoval za zelené do parlamentu. Už jste z politiky vyléčený jednou pro vždy, nebo byste do politického souboje ještě jednou vstoupil?
Politika není nemoc, z toho se člověk neléčí. V určitém období se rozhodnete, že politika je ta nejlepší a nejčestnější služba lidem a vlasti, a potom do toho s tímto názorem jdete. V rámci tohoto kréda se mi zdálo, že bych mohl se zelenými spolupracovat. Nebyl jsem členem té strany, kandidoval jsem na Vysočině jako nezávislý s vědomím, že není ani nejmenší šance, abych se dostal do parlamentu.

Chtěl jste tedy demonstrativně podpořit tu stranu?
Ano. Každá strana touží mít plnohodnotnou kandidátku i v oblastech, kde nemá šanci na zvolení. V případě zelených to byl Karlovarský a Liberecký kraj i ta Vysočina. Mě to strašně bavilo, protože jsem se setkával s lidmi, se kterými se normálně nesetkám. Mám velmi rád Martin Bursíka i Ondřeje Lišku. Měl jsem radost, že jsem s nimi mohl spolupracovat. A nakonec jsem ten můj osobní neúspěch vůbec nevnímal ve světle toho, že se zelení dostali do parlamentu.

Teď ale zelení vypadli, máme sestavenou vládu…
Vláda… Víte, co mě na volbách mrzelo nejvíc? Že něco tak příšerného jako Bobošíková nebo Zeman dostalo více hlasů než zelení. Lidi jsou tak strašně krátkozrací.

Ferdinand Peroutka si svou víru v soudnost národa uchovával po celý život. Kdyby žil Peroutka dnes, změnil by názor?
„Hlas lidu hlas boží“ platilo v době, kdy lid nebyl tak moc masírován médii. Dnes je mediální stránka věci nesmírně silná a lidé si pak myslí to, co někdo chce, aby si mysleli. Lidé dnes nemají vlastní názor.

Nejste zklamaný z polistopadového vývoje, jako byl třeba Karel Kryl?
S Karlem jsme se o to dokonce několikrát velmi silně přeli. Když jsem mu v Branickém divadle křtil elpíčko Tekuté písky, názorově jsme se střetli. On mě nazval praporečníkem Havlova režimu. A já jsem mu řekl, že pořád pláče jak stará bába, ať se taky trochu raduje.
Nejsem zklamaný, protože jsem nic mimořádného neočekával. Mám pas, na který můžu do všech zemí světa. Tato země se snaží o něco, co se podobá demokracii. A nikdo mi nemluví do toho, co dělám. Zklamán jsem možná z lidské povahy, ale tu jsem měl znát už dávno. To je ale obecné zklamání nad člověkem jakožto bytostí.

Vaší manželkou je známá publicistka Tereza Brdečková, se kterou máte dvě dcery. Jste tedy dlouho obklopen ženským světem. Jste také velkým propagátorem žen. Zůstalo vaše propagování feminismu stále stejné?  Jak je to s vaším vztahem k ženám?
Feminismus je pro většinu lidí jak rudý prapor pro býka. Hned začnou soptit, prskat a nadskakovat. Samozřejmě jsem pro to, aby ženy dostaly nejen rovná práva, jako že je nemají ani v demokratických zemích. Ale i mnohem více prostoru v politice a v řízení záležitostí této planety. Tuhle planetu řídí od psaných počátků historie muži a koukněte se, kam to dovedli. Možná by stálo za to, svěřit to ženám.

Když jsem tady měla francouzského spisovatele Jacques-Pierre Ametteho, říkal, že muži jsou dnes králové bez koruny a že ženy by měly mít v této době větší slovo a větší pochopení u mužů. Myslíte, že to někdy nastane, nebo je to marný boj?
Není to marný boj. Ale zároveň si nemyslím, že toho docílíme tím, že budeme ženám dávat prostor u míchaček, na stavbách nebo v armádě.

Jacques-Pierre Ametteho jste měl koneckonců možnost poznat osobně při autorském čtení tady v Ostravě. Vy to autorské čtení moderujete, provázíte francouzské autory. Jak je to s vaším vztahem k Francii? Proč jste si osvojil právě tento jazyk?
Ve zkratce a s humorem říkám, protože na angličtině bylo plno. Byla to náhoda. Francouzsky jsem se začal učit už na druhém stupni jazykové devítiletky, kdy jsme si k ruštině museli povinně přibrat další jazyk. Němčina a angličtina byly obsazené, tak na mě zbyla francouzština.

Do Ostravy jste jednu dobu často jezdíval, protože jste zde natáčel televizní cyklus Cizí slovo poezie. Máte tedy možnost srovnat, jak vypadala Ostrava tehdy a jak vypadá dnes, kdy usiluje o titul Evropské město kultury 2015. Myslíte, že se Ostrava proměnila v krásnou princeznu, nevěstu?
Při natáčení pořadu Cizí slovo poezie (s režisérem Zdeňkem Tycem a ostravským kameramanem Patrikem Hoznauerem) jsme hledali zvláštní místa pro vizualizaci poezie. To, co nás fascinovalo především, byly trosky industriálního města, polozhroucené domy, squaty. A to zmizelo. Dneska už bychom tady tyto náměty pro Cizí slovo poezie hledali těžko.
Ostrava se změnila hodně. Ale jestli v krásnou princeznu? Tak daleko bych nešel. Je to město půvabné, je mi tady moc pěkně. Třeba hotel Brioni ve Stodolní ulici, který se kdysi jmenoval Odra, byl postrah pro umělce na cestách. To bylo něco tak odporného, špinavého, prý to byl dokonce za první republiky bordel. A dnes vidím ta místa, u kterých jsem se bál, že budou zplanýrována buldozerem, rozkvétat a skvěle fungovat.

Takže věříte, že si Ostrava ten titul vybojuje?
Věřím tomu. Kdybych tomu nevěřil, nebyl bych tady, ale v Plzni.

(redakčně kráceno)