„Orchestr je jak malířská paleta,“ říká dirigent Aleksandar Markovič

Od minulého roku zastává post šéfdirigenta Filharmonie Brno srbský dirigent Aleksandar Marković. Pitom původně přijel brněnský orchestr řídit jen na záskok. Vřelost hudebníků, jistá jiskra orchestru, ale i samotného Brna nakonec svým způsobem zavinila, že zůstal nastálo. Marković, který ve svých 33 letech působil v mnoha významných orchestrech Evropy, se tak stal druhým nejmladším šéfdirigentem a zároveň druhým cizincem, který kdy velel brněnskému hudebnímu tělesu. Nejen na první rok jeho působení se Aleksandara Markoviče v pořadu Před půlnocí ze 17. srpna ptala Pavla Pilařová.

Původně jste předstoupil jako dirigent před brněnskou filharmonii pouze jako záskok, nakonec jste ale zůstal, protože orchestr si vás zamiloval. Teď je tomu to rok. Jaký byl?
Orchestr se zamiloval do mě, ale já jsem si ho také zamiloval. Když jsme minulý rok zahajovali Mezinárodní hudební festival Špilberk, byl jsem dojat pozorností, kterou mi v průběhu oficiální inaugurace do pozice šéfdirigenta prokazovali hudebníci a také starosta města. Byl to pro mě jeden z nejkrásnějších okamžiků v kariéře. Bylo to unikátní, velmi vřelé.

Místo šéfdirigenta jste dostal vlastně náhodou, původně jste přijel jen na záskok. Umělecká rada se ale potom rozhodla dát vám angažmá. Rozhodoval jste, nebo to byla jasná volba?
Neváhal jsem. Tento orchestr je velice kvalitní a bylo tam určité jiskření, náklonnost mezi mnou a hudebníky. Všechny ostatní podrobnosti – technické věci, kontrakty, plat – byly sekundární. Nikdy v průběhu posledního roku jsem si nepomyslel, že jsem se měl tehdy rozhodnout jinak. Jsem tady velice šťastný a z hudebního pohledu naplněný.

Už jste si někdy předtím takhle padl s hráči do oka? Čím to je, že si dirigent s orchestrem tak porozumí?
Nebylo to poprvé. Mám velké štěstí na skvělé orchestry. V 90 procentech případů tam vždy byla vřelá zpětná vazba, ono jiskření. Nicméně Brno je velmi speciální a zvláštní pro mou současnou kariéru. Nemůžeme to vnímat jako počáteční periodu. Po roce vidím, že naše spolupráce má šanci být úspěšná i v následujících letech. Není to jen rychlé vzplanutí, rychlá vášeň. Náš vztah poroste i nadále.

Řekl jste, že Brno je něčím zvláštní. Můžete to definovat?
Pokaždé, když přijedete do nového města, si nevědomky uvědomujete prostředí kolem vás – budovy, lidi. Je v tom určitý impuls; uvědomíte si, ano, budu tady moci žít, nebo naopak, ne nebudu tu moci žít. Je to jakási sympatie, něco jako láska na první pohled. Byl jsem velmi překvapen krásou Brna, i když jsem věděl, že je to důležité centrum. Když jsem se procházel po brněnských ulicích, velmi to na mě zapůsobilo. Brno je velmi živé, večer plné studentů.
Když jsem potom předstoupil před orchestr, pochopil jsem, jak kvalitní orchestr to je, jakou má tradici, jak výborně zní. Orchestr je jak malířská paleta, pomocí které maluji. Orchestr má v sobě náboj, vášeň. Spojí-li se všechny tyto prvky dohromady, je to skvělé, dokonalé.
Musím také dodat, že po ukončení angažmá v opeře v Innsbrucku jsem neplánoval, že tak rychle převezmu další pozici šéfdirigenta. Bydlel jsem ale ve Vídni, Brno je blízko, takže se mi to hodilo.

Když jste orchestr přebíral, říkal jste, že není v žádné krizi, že není třeba velkých změn a že jediné co přinesete nového, jsou vaše vlastní nápady, vlastní energie. Jak se vám to povedlo?
Když jsem říkal, že orchestr nepotřebuje radikální změny, chtěl jsem tím vlastně pochválit své předchůdce. Samozřejmě je vždy, co vylepšovat – jak dirigent, tak orchestr společně rostou. Každá nová tvář v orchestru pak znamená mnoho dalších nových věcí.
Já chci jak orchestru, tak brněnskému publiku představit pouze jemné změny. Jsou to změny v rámci zvuku, interpretace. Také jsme zavedli nové styly a pár inovací v rámci repertoáru – hrajeme kusy, které se zde nikdy nehrály.
Nechci, aby publikum přišlo o repertoár, na který je zvyklé, chci ale také přinést něco nového. Program sestavuji proto se svým týmem a filharmoniky, což možná vytvoří nějaké nové konstelace. Vždy se snažíme najít nejlepší způsob, jak přitáhnout publikum, ale také jak dodat orchestru nové zážitky a zkušenosti.

Brněnský orchestr by měl nést hlavně Janáčkův odkaz. Myslíte, že ho dokážete jako cizinec – ačkoli hudba je mezinárodní – dobře pochopit?
Kdybych chtěl interpretovat pouze svou národní hudbu, byl bych velmi omezen. Srbská hudba a kultura není až tak bohatá jako ta česká. Věřím však, že hudební osobnost je schopna uchopit, pochopit a interpretovat jakýkoliv styl a hudbu. Nemusíte být nezbytně Skandinávec, abyste pochopil Sibelia, nebo Čech, abyste pochopil Janáčka. Je tu samozřejmě určité dědictví, geny, které si v sobě neseme, ale hudební intelekt je jednotný. Každý může hudbu pochopit a předat dál. To jsou hlavní mechanismy, které umožňují lidem hudbu interpretovat.
S brněnským orchestrem jsem ostatně už dělal nějaké české věci. Uvedli jsme Bohuslava Martinů a byl jsem velmi polichocen tím, jak mě někteří hudebníci z orchestru pochválili za to , jak jsem to zpracoval. To samé platí o Janáčkovi a dalších skladatelích, kteří se mi dostanou do cesty. Janáček je přitom naprostá nezbytnost. To je tradice, kterou by si město i orchestr měly uchovat. Ne každé město má hudebníka takového kalibru.

Máte určitou představu, jak skladbu hrát, co se její určité vnitřní energie týče? Jste perfekcionista a vyžadujete, aby to orchestr udělal tak, aby konkrétní skladba měla konkrétní energii?
Moje práce má mnoho vrstev. Když pracujeme s orchestrem na programu, pracujeme vždy v určitých úrovních. Nejprve hrajeme tak, jak je to napsané – noty, rytmus, dynamika. Pokud tato struktura stojí, jdeme hlouběji do kompozice. Hledáme význam, co která fráze nebo věta znamená. Zkoušíme, jak ji zpracovat, abychom dosáhli určitého frázování, jak hrát, aby to získalo barvu – jestli to bude agresivní, měkké nebo senzitivní a podobně. To vše je věc interpretace. Zvládnutá technika je totiž důležitá, ale interpretace na tom druhém stupni také. A čím hudebnější hudebníci jsou, tím je to jednodušší.

A co jazyková bariéra? Nedělá vám problémy hudebníkům vysvětlit vaši představu?
Problémy se v podstatě nevyskytují. Když zkoušíme, nemám čas přemýšlet, jak hudebníkům něco říct. Zkoušení v cizím jazyce, ve kterém nejste úplně dokonalý, je opravdu obtížné. Místo toho, abyste se soustředil na práci, přemýšlíte nad tím, jak se co řekne. To pak nepřináší nic orchestru ani mně. Proto dávám přednost tomu, aby mě hudebníci pochopili v angličtině nebo němčině.

Stane se vám někdy na dirigentském stupínku, že se dojmete, naskočí vám husí kůže, chcete se smát nebo zamáčknete slzu v oku?
Na jevišti nejsem přehnaně emocionální. Je to moje práce, takže nemůžu ztratit kontrolu nad svými emocemi. Moje emoce jsou intenzivní, ale vždy je mám pod kontrolou. Nezačnu tam skákat, i když to tak cítím. A navíc řídím stovku lidí, takže není příliš místa pro projevy bláznovství.
Letos v březnu jsme hráli Mahlerovu 6. symfonii, což je velmi emocionální a dlouhá skladba, vlastně je to taková osobní výpověď Gustava Mahlera. Při druhé větě – po prvním finále – jsem snad poprvé v kariéře cítil, že se mi chvěje srdce, a stouply mi slzy do očí. V sále byla neuvěřitelná atmosféra. Bylo tam 106 hudebníků a asi 1300 lidí diváků.

Jste v takových chvílích šťastný, že jste součástí týmu, který dělá nádhernou muziku?
Vždy je tam napojení. Je to, jako by moje ruce byly napojeny na orchestr, je to jeden organismus. Je to přenos pozitivní energie mezi mnou a orchestrem. Samozřejmě může tam být i pár lidí, kteří vyzařují negativní energii, která mě může prostoupit. Takové věci já cítím, věřím na přenos energií. Ale s brněnskou filharmonií negativní energii necítím. Zde je krásná, pozitivní a konstruktivní energie.

Vyrůstal jste v hudební rodině, cestu k muzice jste si ale hledal spíš sám. Jak jste se nakonec dostal k dirigování?
Nápad, že budu dirigentem, jsem dostal už velmi brzo. Bylo to, jako kdyby někdo zasadil semínko v mém srdci. Samozřejmě jsem potřeboval zdokonalit svoje základní znalosti a dovednosti, protože dirigování není jen profese. Je to kombinace technických dovedností a obecné hudební filozofie. Není to práce, do které se vrhnete a pak vám jde. Trvá dost dlouho, než jste dostatečně připraven, než vyzrajete. Musíte řádně vyrůst jako člověk, osobnost i hudebník.
Začal jsem hrát na klavír, pak jsem odešel do Spojených států, kde jsem pokračoval ve studiu. A když mi bylo asi sedmnáct, začalo se moje rozhodnutí být dirigentem zhmotňovat. Navíc jsem měl velmi rád symfonický a operní repertoár. A to byl také jediný způsob, jak se dostat k dirigování.

V šestnácti jste odjel studovat do Ameriky hru na klavír, potom dirigování do Vídně. To jste odjel sám nebo s rodiči?
Původně jsem chtěl jet do Států jen na jedno léto. Rodiče mě tam totiž poslali na hudební festival, kde jsem hrál na klavír. Potom, co léto skončilo, jsem se ovšem rozhodl, že tam zůstanu, měl jsem příležitost získat tam stipendium a studovat hru na klavír. Rodiče si nejdříve mysleli, že jsem na to příliš mladý. Ale protože byli vždy velmi liberální, řekli mi, ať zůstanu. Nakonec byly z jednoho léta čtyři roky. Díky tomu od šestnácti nežiju s rodinou, ale sbírám různě zkušenosti po světě.

Máte k Srbsku vztah, nebo jste spíše světoobčan?
Samozřejmě mám vztah k rodné zemi a především k rodině. Ale už dlouhou dobu nemohu říct, že bych cítil něco jako touhu po domově. V podstatě se cítím dobře kdekoliv – nejlépe to vystihuje slovo „kosmopolita“. Nadto ve všech místech, kde jsem studoval a pracoval, jsem byl velmi vřele přivítán. Vždy se dobře cítím tam, kde mám rád lidi, kde mám kontakty, kde je dobrá atmosféra.

(redakčně kráceno)