„Chceme obnovit levici jako smysluplný politický přístup,“ říká Tereza Stöckelová

Už přes tisícovku intelektuálů podepsalo prohlášení Společnost se škrtnout nedá Iniciativy pro kritiku reforem a na podporu alternativ (ProAlt). Ta kritizuje vládu Petra Nečase za to, že přemýšlí o lidech jako o číslech v účetních výkazech a pracuje na rozkladu veřejného sektoru. Podle výzvy ProAltu k vláda zapomíná na hodnoty, které jsou daleko důležitější než ekonomický růst, jako je vztah k přírodě, úroveň vzdělání či vědy. Iniciativa ProAlt nechce však zůstat jen nějakým diskusním fórem, naopak chce spojit odbornou činnost s protestními aktivitami a postupně aktivizovat společnost. S mluvčí Iniciativy ProAlt socioložkou Terezou Stöckelovou hovořil v pořadu Před půlnocí z 25. srpna Petr Fischer.

Jak vznikla vaše petice, kterou už podepsalo 1500 lidí? Zdá se, že nereaguje přímo na vládní prohlášení, ale že jste s tím začali dřív. Proč?
Začali jsme v reakci na výsledek voleb i s tím, že jsme přihlíželi volebním kampaním, kde padalo spoustu argumentů, co bude formující se vláda dělat po volbách. Během července jsme tak začali formovat prohlášení a ideu, že je potřeba, aby vznikl nějaký nový občanský subjekt. Ten by pak z různých hledisek začal působit v oblastech, kde chce vláda dělat zásadní reformy.

Co z toho, co koalice plánovala, vás nejvíce nadzvedlo ze židle?
Při psaní našeho prohlášení už jsme mohli vyjít z koaliční smlouvy. Nejdůležitější pro nás asi je nesouhlas s tím, jakým způsobem vláda interpretuje dnešní situaci – v čem je problém, proč vznikla ekonomická a finanční krize a jak na ni reagovat. Myslíme si, že to, co navrhuje současná vládní koalice, dále prohloubí kroky politiky, která vedla k současné krizi.

Který krok, který chce vláda udělat, vám vadí nejvíce? Ve svém prohlášení píšete, že oživují neoliberalismus, který krizi způsobil. Někdo by ale mohl říct, že krizi způsobila přílišná demokratičnost bohatství ve Spojených státech, tedy americké problémy s hypotékami. Nebyla to tedy spíše přílišná demokratizace luxusu, jak by řekl pravicový politik?
Ve Spojených státech už od 70. let stagnovaly platy středních a nižších vrstev, oproti tomu velmi strmě rostly platy velmi úzké skupině lidí z nejvyšší vrstvy. Zároveň s tím se prohlubovaly privatizace ve školství – velký nárůst školného –, zdravotnictví a dalších oblastech. Střední a nižší vrstvy tím byly tlačeny, vlastně systémově, k zadlužování. Bublina kolem hypotečních úvěrů potom byla jen jednou z bublin, které praskly. Zaděláno na to bylo daleko dlouhodobějším a systémovějším způsobem.

Lze něco podobného vysledovat i v České republice? Vaše prohlášení je totiž mimo jiné zajímavé tím, že jeho kontext není český, ale celosvětový. Vlastně mluvíte o podobném vývoji – tlak na ekonomický výkon, ořezávání výdajů ve veřejném sektoru a podobně – v celém světě. Není přece jenom situace v České republice trochu odlišná od Ameriky, minimálně třeba v oblasti zadlužování?
Doposud relativně byla. To, s čím přichází současná vláda, má ovšem do velké míry rysy politik, které přišly s neoliberálním přístupem. To, o čem se teď mluví, je stagnace, ne-li škrty, v platech ve veřejné sféře a tak dále. A zároveň plánované privatizace v oblasti penzijního systému, zdravotnictví, zavádění školného. To lidi dotlačí finančně participovat na věcech, které byly doposud součástí veřejných služeb, a zřejmě i k tomu, aby se zadlužovali.

Poslední rok se ve všech novinách píše o tom, že bez škrtů to nepůjde, protože rozpočet by měl obrovský deficit, který by způsobil jakousi platební neschopnost České republiky, respektive nedůvěru těch, kteří nám půjčují. Jak se díváte na tento argument? Je to ostatně i hlavní argument vlády.
V reakci na naše prohlášení vyšel komentář, myslím, že v Reflexu, jehož název je „Dluhy se škrtnout nedají“. Jako kdybychom tvrdili, že dluhy neexistují nebo že není potřeba je nějak řešit. My naopak říkáme, že s dluhy je problém a že jich je dokonce daleko více, než o kterých mluví vláda. Jsou tu dluhy ekologické, dluhy ve vztahu k třetímu světu. Takové dluhy se přitom nevejdou do existujících základních indikátorů fungování ekonomiky. A pokud se opravdu vážně chceme bavit o dluzích, musíme zviditelnit i tuto stránku věci. To je první věc.
Druhá věc je, že se nám zdá velmi falešná a nebezpečná předvolební rétorika typu, že jsme 14 dní před státním bankrotem, jsme v podstatě v situaci Řecka, musíme dělat rychlé a plošné škrty. To není pravda. Česká republika má určitý čas začít se systémově, pomalu a férově bavit o tom, kde škrtat a jaké chytré škrty dělat. Nezdá se ale, že by současná vláda něco takového plánovala.

Myslíte, že si současná vláda nepřipouští dluhy ve vědě, vzdělávání, ve vztahu ke zdravotnictví? Vždyť vláda hovoří o reformách, o tom, že se to musí zlepšit. I ve vládním prohlášení jsou jasné sliby, že budou podporovat vědu, vzdělávání, koneckonců i ekologii.
Z vládního prohlášení to rozhodně nevyplývá. A nevyplývá to ani ze způsobu, jak jsou obsazovány ministerské posty. Ministr životního prostředí řekl, že bude dýchat za český průmysl. Ve sboru poradců je pan Říman, který zároveň sedí v dozorčí radě ČEZu. Prostě je tam řada lidí, kteří jsou silně asociováni s ekonomickým myšlením, průmyslovými zájmy. Nevidím, že by vláda i na personální úrovni signalizovala, že si uvědomuje nějaké širší souvislosti a dimenze zadlužení.
Když si vezmete například složení NERVu a jím vypracované dokumenty a srovnáte je s dokumenty, které pro OSN vypracovala skupina ekonomů okolo nositele Nobelovy ceny Josepha Stiglitze, je to úplně jiný myšlenkový rámec. Čili nevím, nepřesvědčuje mě to.

Já bych s vámi souhlasil. Když se ale podívám na výsledky voleb, tak většina lidí v této zemi dala přednost ekonomistickému, poměrně omezenému a nepříliš strukturovanému a hlubokému myšlení. Jak si vysvětlujete, že se po dvaceti letech vývoje najednou většina voličů přikloní k této poměrně jednosměrné alternativě?
Domnívám se, že ani levice nenabízela nic jiného. Kampaň sociální demokracie byla víceméně o těch samých věcech – ekonomické vidění, naprostá absence ekologického uvažování.

Čili motivace byla dána do jisté míry i tím, že jste cítili, že je v této oblasti prázdný prostor, že ho nikdo na politické scéně nezaplňuje?
Ano. Možná bych to vyjádřila i radikálněji: nebyl tam prázdný prostor, ale žádný prostor. Sama za sebe bych řekla, že chceme otevřít, zvětšit tento prostor, ve kterém se dnes politické rozvažování vůbec neodehrává.
Souvisí s tím i jeden důležitý rys, který se týká fungování ProAltu. Když je politická strana, předpokládá se, že má určité zájmy, které chce prosazovat v politickém prostoru. My jako iniciativa jsme na začátku a sama chápu ProAlt jako politický proces. Nemáme jasně dané zájmy. Naše prohlášení vytyčuje jakousi mapu, na které se chceme pohybovat. Podle toho bude probíhat nějaký odborně-politický proces, ve kterém budeme formulovat naše kritiky, alternativy a tak.

Přesto je vaše prohlášení chápáno silně politicky. Dokonce i lidé, kteří ho podepsali nebo kteří s ním sympatizují, vám vyčítají, že jste naopak málo političtí, že to chce zdůrazňovat odpor. Ostatně politické prohlášení je to i proto, že má takový „politický poetismus“. Třeba věty typu: „Reformy přilétají na křídlech strachu.“ To k politickým prohlášením patří. Nesnažíte se příliš vyhýbat tomu, že chcete působit politicky?
Chceme působit politicky, ale nejsme politická strana. To, co budeme hájit, nyní krystalizuje. Mně osobně na ProAltu přijde zajímavé, že chce propojit odbornou práci a protestní činnost ve vztahu k reformám, které vláda chystá.
Na straně odborné práce se teď ustanovilo několik tematických skupin (jedna z nich se například věnuje důchodové reformě), ve kterých se dohadujeme, jak se postavit k návrhům současné vlády. Během podzimu k tomu začneme vydávat dokumenty. Uvidíme, k čemu budeme chtít mobilizovat širší veřejnost.

Je to tedy politický think tank, který však chce mít bezprostřední politický dopad?
Ano. Řekněme, že jedna noha je think tank a druhá je něco jako protestní hnutí. Výzva je v tom, jestli to půjde skombinovat. Doufáme, že ano.

Myslíte, že je v české společnosti ještě dost lidí, kteří jsou ochotní protestovat, kteří chápou politiku v takto silném smyslu, nikoliv jen v tom omezeném stranickém? Žije tady po 20 letech takový duch?
No, nežije, proto jsme vznikli. Naším cílem je otevřít chytřejší debatu o reformách. A na nějaké hlubší úrovni nám jde o to, jestli je společnost možné proměnit na společnost chytřejší, akceschopnější. Politickým stranám se totiž hodí společnost, která přistoupí na to, že jednou za čtyři roky jde k volbám, a na základě předvolební kampaně, která má stále víc podobu politického marketingu, nakonec dojde k volbě. Náš pokus je tohle změnit.

Jak jste komunikovali s těmi, kteří dnes rozhodují v České republice? Poslali jste svoje prohlášení premiérovi, ministrům, prezidentovi? Prezident by jistě s takovýmto dokumentem velmi rád polemizoval.
Naše prohlášení jsme zveřejnili 10. srpna, tedy u příležitosti vyhlášení důvěry vládě. Před vládou jsme udělali malý happening a přicházejícím poslancům jsme rozdávali naše prohlášení. Nevšimla jsem si, že by tam procházeli někteří ze členů vlády, takže tímto způsobem se k tomu nedostali. A jestli se k tomu dostali jiným způsobem, nevím.

Budete je zvát třeba na vaše diskusní fóra, kde se budete snažit hledat alternativy?
Jsem socioložka a dlouho jsem se zabývala možnostmi protestu i otázkou sociálních hnutí. Obecně si myslím, že je potřeba kombinovat velmi rozličné způsoby, jakými se člověk snaží komunikovat svá sdělení a ovlivňovat politické věci (tedy co se týče politiky coby utváření společného světa). Rozhodně se budeme pokoušet chodit za politiky, bavit se s nimi a přesvědčovat je o lepších alternativách. Ale zároveň budeme demonstrovat v ulicích a volit ostřejší a přímější formy protestu. Myslím, že to nejsou věci, které se vylučují.

Když si vaše prohlášení člověk přečte, dokáže si představit, že současný tisk, lidé v Parlamentu budou reagovat tím, že je to levičácký pamflet, který vrací republiku bůhvíkam. Jak jste připraveni vyrovnat se s jednoduchou nálepkou levičáctví? To bude možná těžké překonávat.
Jako součást naší mise jsme přijali, že nám jde o obnovení levice jako smysluplného a rozumného politického přístupu, který je v rámci politického prostoru naprosto legitimní.
A že to bude těžké? Možná bude. Když pan premiér v Poslanecké sněmovně obhajoval volbu svého poradce Jocha, trochu implicitně naznačoval, že jsme třeba trockisté… Trošku mě to překvapilo. Přijde mi hodně laciné tvářit se, že jsme nějaká extrémní levice. Když to, co říkáme, srovnáte s veřejným diskursem v Británii, v Americe, ve Francii, jde spíše o středopravou pozici. Je smutné, že v České republice je to vnímáno jako extrémní levice.

Dokážete si představit, že by se vašeho konceptu chopila sociální demokracie, aby se vrátila zase na cestu moderní levice?
Co si přesně představit pod tím slovem „chopila“? Chceme rozšiřovat prostor, ve kterém se v této zemi mluví o politice, ve kterém jsou určité přístupy považovány za legitimní a jiné za extrémní. Chceme působit kriticky ve vztahu ke stávající vládě. A na druhou stranu vytvářet prostor, ve kterém existující politické strany budou formulovat svůj program. Možná pak budou odvážnější v tom, co je možné říct a formulovat, co má veřejnou přijatelnost.
V tomto smyslu budeme rádi, když budou politické strany reagovat na to, že se otevírá takový prostor. Jinak jednoznačně chceme zůstat občanskou iniciativou. A v tom je právě i náš pokus: lze se stát politickým aktérem, aniž se proměníte v politickou stranu.

(redakčně kráceno)