Normalizační čistky

Po nádechu během pražského jara 1968 společnost nejdříve srazila na zem intervence „spřátelených armád“ a pak především nesmlouvavý postup komunistického vedení. Nejdříve ti samí, kteří skýtali pro národ naději, přešli od reformních snah k tvrdé represivní politice, aby byli nakonec sami smeteni novou komunistickou garniturou. Ta se přitom nespokojila s „očistou“ nejvyšších pater strany. Přísné prověrky postihly nakonec okolo 500.000 členů na všech partajních úrovních. Vyloučení nebo vyškrtnutí byli často nuceni nastoupit do podřadných povolání a na jejich místa přišli nekompetentní přisluhovači strany. Tehdy nastalo jedno z nejodpudivějších období naší moderní historie, jehož důsledky jsou patrné dodnes.

 

O nástupu normalizace hovořili v Historii.cs z 9. září Sociolog Ivan Fišera (IF) a historik Miroslav Vaněk (MV) z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. Ptal se publicista Vladimír Kučera.

Hovoří historik Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd (přepis doplňujícího rozhovoru):
Pro některé historiky začíná normalizace až po nástupu Husáka k moci, pro někoho na podzim po 21. srpnu 1969. Svou váhu má i názor, že normalizace začala už podpisem moskevského protokolu a návratem politiků z Moskvy. Ostatně tam slíbili, že situaci normalizují.
Pro některé historiky, a na tom také něco je, obrat v politice vedení komunistické strany nastal už v květnu 1968. Vrchol pražského jara, nástup Svobody a otevírání nových témat eskaluje v březnu, dubnu 1968. Potom se vedení komunistické strany, i pod tlakem obav z reakce spojenců v Moskvě, snaží situaci dostávat pod kontrolu. Mezi květnem a srpnem se tak všechno odehrává ve stínu tlaku z vnějšku a obav z možné intervence. Přesto pokusy znovu zavést cenzuru, ovládnout média, zabránit vznikání nebo revitalizaci občanské společnosti jsou opatrné a asi by se bez vojenského zásahu nepovedly.

Co to byla normalizace, pane Fišero? Vy jste ji zažil na vlastní kůži. Byl jste i „znormalizován“. Jaké to bylo?
IF:
Bylo to neobyčejně ponižující,tíživé, rizikové,přestože jsem to tak těžké neměl. Ta doba nás vrátila neobyčejně zpátky, lámala charaktery a oslabila perspektivu našeho státu. Dodnes z toho neseme následky.

Jak se na to dívá historik?
MV:
Ta doba byla zvláštní. Jako historik se na ni dívám trošku z jiného pohledu. Mám trošku problém se slovem normalizace. My historici k tomu přidáváme „takzvaná“ nebo ji dáváme do uvozovek. Jinak totiž přebíráme slovo, které vyřkla tehdejší KSČ. A ta si pod „normálem“ představovala život před lednem 1969 a před reformami z roku 1968.

Kdo byl architektem té doby? Kdo ji vymyslel? Kdo ji realizoval?

Hovoří historik Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd (přepis doplňujícího rozhovoru):
Těch, kteří se pokoušeli komunistický režim konsolidovat (normalizovat), bylo několik a jejich představy byly různé. Můžeme začít už s Dubčekem a lidmi kolem něj po návratu z Moskvy. Tehdy už byla představa o tom, že se některé věci musí dostat pod kontrolu, některé zamezit. Ale, jak Dubček pořád říkal, v hlavních zásadách politiky pražského jara bude možné pokračovat. To byla ta nejměkčí představa normalizace. Zčásti v režii těchto lidí to bylo řekněme do začátku roku 1969.
Pak se vyprofilovaly dvě základní linie. Jednu z nich představovali lidé, kteří tady potom dalších 20 let vládli – Husák, Štrougal. V další, radikálnější linii byli lidé, kteří stáli za pozváním interventů.
Ve hře byla rovněž skupina s podporou Sovětů, alespoň na přelomu 60. a 70. let, která také měla určitý vliv. Byli to lidé z Čechie, radikální levičáci, staří komunisté. Pro ty normalizace znamenala návrat někam do 50. let, možná opravdu ke stalinismu. Představovali si, že součástí normalizace musí být relativně drastické trestání původců „katastrofy roku 1968“. Toto trestání se nemělo zastavit ani před vedoucími politiky (Dubčekem a spol.), i když už by asi nedoputovali na popraviště jako maďarští politici po roce 1956.

Zasahovalo to celou společnost. Mnoho mladých neví, co to tehdy znamenalo. Co to znamenalo odejít v době normalizace? Kdo odcházel? Koho to zasáhlo?
IF:
Nebylo to jenom odejít. Normalizátoři museli eliminovat podstatnou část společnosti, od které hrozilo, že bude nějakým způsobem ten jejich proces narušovat. To byl smysl takto pojaté normalizace.
Normalizace se blížila pomalu. Nejdřív byli na dubnovém plénu v roce 1969 odstraněni hlavní představitelé, kteří mohli hrát vážnější roli ve špičce strany. (Oni se ale odstranit nechali, svým způsobem pasivně odešli. Předznamenáno to bylo pláčem Alexandra Dubčeka 28. srpna 1968.) Pak normalizace pokračovala. Nejdřív eliminovali první skupinu, pak další a nakonec se rozhodli, že jediné řešení je vyčistit společnost od elit.

Hovoří publicista Karel Hvížďala (přepis doplňujícího rozhovoru):
V té době jsem pracoval v Mladém světě. Najednou začaly chodit příkazy – první byl útok na jazyk. Místo „okupace“ se muselo psát „vstup spřátelených vojsk“, místo „byl někdo zastřelen“ se psalo „šlo o nešťastnou náhodu“. Potom začaly útoky na jména některých politiků a osobností, která se nesměla objevovat v tisku.
Takhle to šlo den po dni, až začaly vyhazovy. První vlna v roce 1969 se týkala vedoucích, v druhé vlně už jsem šel i já.

Hovoří historik Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd (přepis doplňujícího rozhovoru):
Nevyhnutelnou součástí konsolidace komunistického režimu bylo znovu získat vliv ve všech masových organizacích. Ale to nejdůležitější bylo obnovit komunistickou stranu jako hlavní pilíř.
Čistky byly organizovány seshora. Nejdříve jimi prošlo vedení na krajské a okresní úrovni. Pak tyto pročištěné orgány postupně vytvářely prověrkové komise, které nakonec prověřovaly skutečně každého člena.

Neměli komunisti sami problém s tím, že likvidují elity, a tím ohrožují hospodářství země, kulturní život země?
MV:
Měli s tím velký problém. Možná bych ocitoval z našeho rozhovoru s Milošem Jakešem: „Čistky přispěly k rozdělení strany a rozdělení společnosti, to je fakt. Ale na druhé straně se vytvořily podmínky, aby socialistický rozvoj mohl pokračovat.“ Ovšem dále říká: „Ze strany odešlo několik set tisíc členů. Byli to často členové intelektuálně na úrovni. Takhle se vlastně vytvořila skupina nepřátel a oponentů KSČ. Ztratil se v důsledku toho určitý potenciál často i vzdělaných a zkušených lidí. Tento potenciál bylo třeba doplnit a současně posílit dělnické jádro.“

To je drsný protimluv…
MV:
Myslím, že je to z toho jasné –  většina bývalých funkcionářů vidí v čistkách největší problém, který strana udělala.
Postup čistek byl jasný: Nejdříve se vypořádat s vrcholnými elitami, což bylo od konce roku 1969 do března, dubna 1970. Pak přišly další čistky. Čistka ve straně měla tři fáze a dokončena byla koncem roku 1970. Prověrky tehdy dopadly až na okresní úrovně. Ale neodešly jenom elity z komunistické strany. Čistky dopadly i do zájmových organizací, organizací Národní fronty.

Hovoří historik Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd (přepis doplňujícího rozhovoru):
Před prověrkové komise se dostali všichni členové strany. Jednáno s nimi bylo různým způsobem. Jednak byla zhodnocena jejich politická nebo společenská činnost především během roku 1968. Důležitou roli ale také hrálo, jak dali najevo ochotu podrobit se novým poměrům, co byli ochotni odvolat, podepsat a prohlásit.
V zásadě komunistická strana odshora prověřovala sama sebe. Zbavila se skoro třetiny členů, i když různým způsobem. Někteří sami vystoupili a prověrek se neúčastnili. Jiní byli vyloučeni, což bylo ve stranické personální politice mnohem tvrdší. Někteří byli vyškrtnuti většinou kvůli pasivitě, nezájmu a tak dále. To sice mohlo mít někdy vliv na společenské postavení vyškrtnutých, ale v porovnání s vyloučením ze strany to byla „měkčí“ verze zacházení.

Co to znamenalo pro fungování státu?
IF: Uvedl bych příklad: jednomu velkému strojírenskému podniku, který měl 2.700 zaměstnanců, zůstalo po prověrkách sedm inženýrů.
Takový výpadek se v některých důležitých institucích snažili rychle nahradit kádry. Tito lidé ale věci nerozuměli, byla to pro ně pouze šance stoupat nahoru. Ne vždy to byli jenom dělníci, byli to prostě lidé ochotní přistoupit na tu hru. S černým humorem jsem říkal, že to byla fáze „vzpoury blbů“, protože nahoru se dostávali pouze lidé nějak morálně, intelektuálně vadní.
V národě zlikvidovali v případě komunistů kolem 500.000 lidí, kteří nemohli dál vykonávat svou práci. To je obrovské číslo. Další bylo, že prověrkami byli zablokováni nestraníci při výběru vysoké školy. Národ tehdy procházel obrovským intelektuálním krvácením.
A zasáhlo to i rodiny. Děti těch, kteří byli vyškrtnuti nebo vyloučeni, měly velmi silně sníženou šanci dostat se na vysoké školy. Byly vlastně brány jako rukojmí. To bylo neuvěřitelné.

Hovoří Jacques Rupnik (přepis doplňujícího rozhovoru):
Pražské jaro samozřejmě skýtalo velké naděje na změnu, i když každý na to mohl mít jiný názor. Ovšem pak přišla jakási československá zvláštnost: Ti stejní lidé, kteří nejdříve představovali naději, potom pomalu zaváděli normalizaci. V Maďarsku byl v roce 1956 symbolem revoluce Imre Nagy, byl to takový maďarský Dubček. A pak přišel Kádár, který dělal represi a zavedl jejich normalizaci. U nás to začali ti samí.
Pro lidi, jako jsem byl já (studenti, kterým bylo dvacet), to bylo nejen obrovské zklamání, ale i něco, co nás zradikalizovalo. Proto také studentské hnutí bylo poslední baštou, kterou normalizátoři nemohli zlikvidovat. Ostatně studentská stávka na podzim roku 1968 byla právě proti normalizačním ústupkům.
Od roku 1969 jsme však sledovali nástup totální beznaděje. Jedna instituce za druhou zkolabovala, lidé museli odcházet. Tenkrát nám pomalu začalo docházet, že to není dočasná změna kursu, ale že je to na dlouhou dobu.

MV: Strana si byla vědoma, že postupně se bude zlepšovat materiální základna. Přece jenom v letech 1968 a 1969 tady byl evidentní ekonomický výpadek. Takže když to strana sešroubovala těmi velmi neblahými metodami, první zřetelný obraz byl ekonomický růst. A to i s těmi novými lidmi, kteří na to intelektuálně neměli.
To možná Husákovi a spol. vlastně přišlo vhod. (Ekonomika do roku 1975 docela rostla, i když samozřejmě v našich socialistických standardech). Takže XIV. sjezd v roce 1971 (už ne mimořádný, ale řádný) konstatoval, čistky jsou ukončeny, socialismus je znovu nastolen, rozešli jsme se s oportunisty, opět hledíme ke světlým zítřkům. A toto mohl konstatovat i XV. sjezd v roce 1976, ale to byl jenom začátek konce.
Lidský organismus a společnost se nedají vnímat jenom prizmatem ekonomiky a hrubého národního důchodu. Kolik lidí muselo opustit práci? Kolik bylo zničených rodin, osudů? To je ta odvrácená tvář normalizace.

Myslíte, že si mladí lidé dokážou představit,že když někoho vyhodí ze strany, půjde dělat z hlavního inženýra třeba pomocného dělníka?
IF:
Nevím,jestli si to umí představit. To, co se tenkrát dělo, bylo velmi bezohledné. Přesto si myslím, že, architekti normalizace a prověrek si některé věci uvědomovali.
Pracoval jsem tenkrát v Sociologickém ústavu ČSAV, to bylo hodně ideologické pracoviště, takové centrum revizionismu. V našem případě mohli klidně vyhodit 70 % lidí, protože to nezasahovalo ekonomiku. Kdyby se to ale ekonomicky týkalo, museli by být opatrní.
Také rozlišovali mezi vyloučenými. Často vylučovali starší lidi, kolem čtyřiceti a výše, kdežto mladší se snažili nějak získat. Když ale člověk odmítl, rychle vypadl. Já jsem rychle vypadl.
Sociologický ústav museli nakonec v roce 1974 zlikvidovat. Ze 197 lidí bylo 150 vyloučených nebo vyškrtnutých ze strany. A protože ta čísla jsou z ústředního výboru, doslechli jsme se tehdy, že z celkového počtu bylo 60 nebo 70 Židů. Takže strana, která prošla několika vlnami antisemitismu, a přitom se tvářila jako nejhumanističtější, se vrátila k těmto rasovým pohledům.
Šlo o to, že nejdříve nechali tuto skupinu pracovat pro průmysl, dokonce pro centrální orgány s nějakým minimálním dozorem. Když ale takové lidi dali dohromady, (a v tom je logika normalizace) začali se jich bát a museli jejich soustředění zlikvidovat. Rozprášili nás tenkrát asi do 52 organizací s tím, že někteří, zejména ti starší vyloučení, skončili u nějakých nekvalifikovaných prací.

Poučení z krizového vývoje , "bible normalizátorů"? Co to vlastně byloto Poučení?
MV:
Historie Poučení je poměrně jednoduchá a krátká. Jakmile došlo na konci roku 1970 ke konci čistek, byla přijata tahle brožurka ideologických klišé a dogmat. Byl to vlastně katechismus pro celých 20 let normalizace.
Poučení, které bylo schváleno na XIV. sjezdu v plénu, vlastně říkalo, rozcházíme se s pokusy o reformu, kdo jsou oportunisté, kdo jsou přisluhovači režimu. A pak se tam optimisticky vzhlíželo k  světlým zítřkům. Byla to skutečně jakási „bible“ socialistického systému po roce 1969.

IF: Tenkrát se mi to jevilo jako udavačský pamflet, který určoval, kteří lidé mají být vyhozeni. Je však třeba poctivě říct: žili jsme ve světě, ve kterém se vytvářely ony slavné ostrůvky racionality rozumných lidí, kde se dalo nějak ukrýt. A vždycky byl někde nějaký straník, který je zaštiťoval, chránil. Bylo to v podstatě jak za druhé světové války nebo kdykoli v minulosti. Lidé, kteří byli vyškrtnuti, pak měli možnost nějakým způsobem pomoci. Já jsem třeba dělal zástupce vedoucího oddělení.
Okolo roku 1980 jsem si řekl, že je čas zkusit vrátit se do strany, zkusit tam něco udělat, změnit to. Byl jsem přesvědčen, že kdyby nás přišlo víc, že se situace rychle změní. Ale to komunisti blokovali. Také věděli, že kdyby se vrátil větší počet lidí, situace by se záhy změnila a normalizace by velmi rychle skončila. Oni se těch lidí prostě báli.

MV: Vždycky mě napadá jedna věc: Měli jsme tady půl milionu okupantů. Myslet si, že všichni ve společnosti budou za hrdiny, je hloupost. Takhle to nefunguje nikdy. Takže to jsou jisté vnější podmínky. Ale pak jsou tady ještě podmínky vnitřní. Říkáme-li, že vedoucí elity mají být naším vzorem, tak v případě, že zklamou, se ptám, co můžeme očekávat od takzvaně obyčejného člověka z ulice.
Na druhé straně normalizace u nás probíhala daleko brutálněji než například v kádárovském Maďarsku. To se tady nekonalo. Opět jsme byli papežštější než papež a možná jsme Moskvě nabízeli víc, než od nás požadovala.

IF: Problém většiny českého národa byl, že nedostala žádný program, vlastně nevěděla, co má v té nové situaci dělat. Nevěděli jsme, jak dlouho to bude trvat. Někteří říkali, že je to na věky, a měli pocit, že se s tím nic dělat nedá. Někteří, jako jsem byl já, se mylně domnívali, že je to tak na šest let a že je třeba dělat všechno pro budoucnost, kdy se to změní.
Neuměli jsme tehdy interpretovat naši historickou zkušenost – situaci v Rakousku-Uhersku po roce 1848, která trvala v podstatě do roku 1867, respektive 1868. Během normalizace nikdo z lidí, kteří odcházeli a měli autoritu (byli to komunisté ve vedení), nedokázal přijít a říct, bude to trvat dlouho, hlavně se snažte udržovat.
V nějakém článku z roku 1980, který vyšel v roce 1982 v Listech, jsem psal „udržujte národní zdroje“. (To, co psal Havlíček v roce 1848.) Prostě udržujte vzdělání, hospodářský život, informace, schovejte si noviny, jděte ke kořenům.

Hovoří historik Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd (přepis doplňujícího rozhovoru):
Je třeba odlišit určitá období konsolidace komunistického režimu. Celá řada různých opatření provedených na přelomu 60. a 70. letvíceméně končí rokem 1971. Tehdy už se nové vedeníkomunistické strany po právu domnívalo, že drží situaci pevně v rukou. Že může svolat sjezd. A že může dokonce na podzim 1971 vypsat volby. To by byla ta normalizace v pravém slova smyslu.
Důležitým aspektem společenské atmosféry okolo roku 1970 byla představa, že to všechnobude trvat jenom krátce,třičtyři roky. Ale takhle to nebylo. Režim byl poučentím, co se v 60. letech stalo,a snažil se společnost držetpod kontroloubez jakýchkoliv skulinek.

Existuje takový názor, jestli je to mýtus, nebo pravda,že normalizace na Slovensku měla poněkud jiný průběh,jinou intenzitua jiné dopady na osudy lidí.Měla? A pokud ano, tak proč?
MV:
Do jisté míry ano, měla. Musíme se přitom dívat i na další, ekonomický rozměr.Na Slovensko přicházelyobrovské zdroje,výstavba podniků, industrializace,systém nového bydlení. Ta akcelerace byla velká, takže velkou stránku hrála materiální stránka věci.
Rozdíl byl také v politicko-ideologickém
dopadu, v působení Státní bezpečnosti nebo vůbec Bezpečnosti jako takové. Těch represí tam možná byloo něco méně,než jsme zažívali tady v Čechách.

Hovoří historik Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd (přepis doplňujícího rozhovoru):
I rok 1968 byl na Slovensku trošku jiný, mnohem méně radikální, mnohem víc orientovaný na řešení národních otázek, státoprávního uspořádání, které jediné nakonec přežilo jako určitý relikt roku 1968.
Na Slovensku v porovnání s českými zeměmi, pokud se týká komunistické strany i obrození společnosti, ta situace nedospěla tak daleko. Také konsolidace probíhala hned po srpnu 1968 mnohem snáze než v české polovině státu.
Jiným důvodem může být přece jen to, že v čele normalizačního režimu stál Gustáv Husák. Vždycky se říká (možná trochu přehnaně, ale něco na tom bude), že všichni ve slovenské politice, když nebyli příbuzní, tak se všelijak znali a měli k sobě lidsky blízko.
Jestliže totiž u Husáka najedeme nějaké akty pomoci svým známým nebo blízkým, bylo to vždy spíš na Slovensku. V českém prostředí vůbec ne. Tam se k lidem, kterým měl být i za něco zavázán (jako třeba Milan Liebl), choval velmi nevděčně.

Celkem paušálně jsme se naučili říkat normalizace období od roku 1969 do konce listopadu 1989.se to takto říct,nebo tam byly různé etapy?
IF: Etapy byly a byly prožívány intenzivně. Po první tvrdé normalizační fázi, kdy se ideologicky dost šílelo, se postupně život normalizoval. Muselo se vyvážet, vyrábět, pracovat, učit – lidé našli mezi sebou jakési rozumnější, klidnější vztahy. To lidské svým způsobem vítězilo.
Pak se začala měnit situace v Sovětském svazu a začínalo být jasné, že takto to dlouho nebude. Lidé, kteří normalizovali, se začínali trochu víc bát. Tomu už jsem říkával „vystrašení blbů“. A současně zesilovala role disentu, odpor vzrůstal, až to vrcholilo k tomu konci.
Zásadní změna nastala po smrti Brežněva a s nástupem Gorbačova. To by vyžadovalo analýzu, ale to je bohužel na jiný pořad.

MV: První část normalizace končí dejme tomu volbami v roce 1971, které už proběhly s masovou účastí. Jiný je konec 70. let, kdy ještě dobíhají spíše kladné ekonomické hodnoty. Ale na přelomu 70. a 80. let se to láme. Ekonomika se začíná drolit a hroutit a mění se i vnější okolnosti.
A důležité také bylo, že tady začala vyrůstat nová generace. Generace, která nezažila rok 1968 v plném věku, ve zralosti a nemá tu zkušenost. Je radikálnější, začíná se více aktivizovat. Už nemluví o demokratizaci, ale spíš o demokracii, což je kvalitativně něco jiného. Všechny tyhle okolnosti hrají významnou roli.

IF: Ještě jednu malou poznámku: Na konciliu jsem dělal takový malý průzkum, kdy jsem se ptal lidí, kteří byli v partajních kruzích, zda znají někoho, kdo podporuje ty chlapce nahoře, kteří nás řídí z  politbyra? A odpověď prakticky ve 100 procentech případů zněla: „Ne.“ Výjimka byla, když někdo řekl: „Znám jednoho, ale ten je nějaký divný.“

(redakčně kráceno)