„Jde o to říkat pravdu i za nepříjemných okolností,“ říká Vladimír Morávek

Vladimír Morávek vzešel z Divadla na provázku, kde do sebe doslova nasál atmosféru a otevřený přístup k divadlu příznačný pro tuto výjimečnou scénu. Jako „rival“ tehdejšího hegemona Provázku Petra Scherhaufera pak odešel do Klicperova divadla v Hradci Králové. Během 10 let vytvořil z hradeckého divadla respektovaný soubor, kde režírovali naši nejvýznamnější režiséři. Klicperovo divadlo se tehdy několikrát stalo Divadlem roku. Od roku 2005 však znovu působí na své „alma mater“, v Divadle Husa na Provázku. Morávek také režíroval dva celovečerní filmy. První, Nuda v Brně, získal pět Českých lvů, ten druhý, Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště, víceméně propadl. O divadle, filmu i o netradiční komediantské pouti MIR Caravan 2010 byl pořad Před půlnocí z 10. září. Jeho hostem byl Vladimír Morávek, ptala se Pavla Pilařová.

Právě jste se vrátil z divadelní poutě MIR Caravan, která se uskutečnila po 20 letech. Během poutě putovala evropská divadla z Avignonu do Moskvy. Co je to vlastně za pouť? Proč se znovu uskutečnila až po 20 letech?
Když to bylo poprvé, v roce 1989, byl jsem vyděšený „jamák“, přesto jsem o tom slyšel. Tenkrát se rozhodlo 12 evropských, většinou tedy západních, divadel, že obrovskou parateatrální akcí zbourají pomyslnou železnou oponu. Tak tedy táhli z Moskvy přes Varšavu, Prahu až do Berlína a Paříže. Když byla letos na úvod této poutě tisková konference, jeden z vůdčích komediantů tam řekl, že pád železné opony v roce 1989 způsobilo právě těch 200 komediantů, kteří tak vyváděli po celé Evropě, že to pak šlo samo. Myslím, že tak to nebylo, ale oni si to upřímně myslí. Teď po 20 letech pocítili potřebu na to navázat.
Ta akce je bezprecedentní. Bylo to 200 herců, 15 cirkusových stanů, okolo 200 karavanů a maringotek. Celý tento monstrózní divadelní stroj hrál nejdříve dvacet dní ve Villeneuve. A zatímco tamní slavný festival si jakoby mlel to své, my jsme znovu a znovu trochu výstředně jako pouliční kejklíři odlákávali divadelnímu festivalu diváky.
Pak to pokračovalo kousíček za Bruselem ve městě Namur. Tam jsme měli dokonce s ostatními evropskými divadly společný projekt. A pořád dokola jsme tam hráli Havlovo Prase. Celé to skončilo v Moskvě, odkud jsme se před pěti dny vrátili. Zastavení v Moskvě inicioval Slava Polunin.
Vždy znovu a znovu v tom kterém městě to bylo něco neuvěřitelného. Kdybyste dala tři Matějské poutě vedle sebe, do toho 200 hodně výstředních herců, kteří noc co noc touží hrát až do čtyř do rána různé skladby, a to dost nahlas. K tomu přidala různá zvířata, velbloudy. A do toho my s představením Prase. Bylo surrealistické, neuvěřitelné, velkolepé a tu a tam jsme mysleli, že to nepřežijeme.

Jak dramatizovanou anekdotu Václava Havla Prase přijímali ve Francii a jak v Moskvě?
Většina divadel, se kterými jsme putovali, patří v kategorii pouličního divadla mezi absolutní špičku (ať je to Teatro Nucleo nebo Teatr Osmego Dnia). Takže všichni hráli tak, že nahlas hrála hudba, do toho se odpalovaly různé ohňostroje, nahé nebo polonahé ženy se zleva doprava přesouvaly na různých tirácích a hvězdných koních.
Do toho jsme přišli my s Havlovou hrou. Havlovy hry jsou postavené na slovu, na absurditě vysloveného a nevysloveného. Takže jsme se vlastně strašně báli. Přijeli jsme do Avignonu a už tři dny před začátkem festivalu jsme měli vyprodáno. Říkali nám, počítejte s tím, že to bude perné, na začátku bude ve vašem stanu tak 20 diváků (náš stan byl jinak pro 200 lidí). Pak se ale stala neuvěřitelná věc, kterou nám všechna ta slavná evropská divadla záviděla. Oni měli poctivě 20 diváků a jenom náš stan praskal ve švech. Nevěděli jsme, jak je to možné. Nakonec se ukázalo, že si všichni mysleli, že Václav Havel přijel s námi.
Platí, že doma není nikdo prorokem. Václav Havel je ve Francii, v Belgii i v Moskvě fascinující jméno. Po každém představení za námi chodili diváci, dostávali jsme dorty, v Rusku jsme dostali několik růženců a dvě ikony. A opakovaně nám říkali, že je pro ně Václav Havel hrozně důležitá osoba, vzor, tvůrce mravního imperativu. Takže jsme byli milováni, aniž bychom si to zasloužili.

Avignonský festival je sen každého divadelníka. Letos v Brně z vaší iniciativy vznikl festival Divadelní svět Brno. Je hodně troufalé pomýšlet na to, že by tady za 20 let mohlo vzniknout něco jako Avignon v Brně pro střední Evropu?
Troufalé to je, ale současně je to myslitelné. Třeba ten Avignon je hezké, půvabné městečko, dokonce okázale krásné. Alemoc velký rozdíl, co se týká třeba potencionálu divadelních sálů, tam není. Hlavní v Avignonu je velkorysé rozhodnutí města, že si chce na čtrnáct dní naprosto zničit život divadlem.
To se právě povedlo během prvního ročníku festivalu Divadelní svět Brna. Primátor Brna Roman Onderka se totiž rozhodl dát nám zelenou na všechny různé potíže (záchody, zábory veřejných prostranství, hluk po půlnoci atd.). Když je vůle, najednou všechno jde.
A jestliže vůle zůstane, je tu obrovský potenciál. Schopnost šesti brněnských divadel domluvit se je impozantní. Pokud se to nějak nepokazí, za deset let tady bude velmi podstatná středoevropská divadelní událost.

K Brnu máte hluboký vztah. Začínal jste tady a zase jste se sem vrátil. Poprvé jste z Divadla Husa na provázku odešel po sporu s Petrem Scherhauferem. Co se tam stalo?
Hnali mě svinským krokem. Na konci socialismu v roce 1989 jsem přišel do toho divadla ne proto, že by mě tam potřebovali. Byli talentovaní jeden vedle druhého – Scherhaufer, Tálská, Krobot. Oni si zjistili, a to od nich bylo hezké, že jsem poněkud výstřední tanečník, takže mi udělali nabídku.
Když jsem přišel první den, zjistil jsem, že divadlo (sídlící ještě v Domě umění) praská ve švech. Dostal jsem „skříňku“, což byla původně knihovna, od které se ztratil klíč. Někdo zezadu vyrval prkno, takže jsem si do jedné poličky mohl dávat věci. Jinde místo nebylo. Přesto všechno jsem si v tom divadle během čtyř let splnil různé velkolepé sny. Třeba Pitínského Park nebo Betlém.
V podstatě každé dva měsíce jsem si tam po nocích vyvzdoroval nějakou premiéru. Většinou jsme zkoušeli ve sklepě, protože jinde to nešlo. Myslím, že je hrozně štvalo, že když přišli do divadla, zjistili, že jsme celou noc zkoušeli a máme nacvičeného něco, o čem jsme si mysleli, že uchvátí půlku Brna. Proto Scherhaufer řekl (a měl na to plné právo): „Tohle je moje divadlo! Ty pal, hade!“
Chvilku jsem byl úplně zoufalý, nevěděl jsem, co se mnou bude. Ale už tenkrát jsem tomu rozuměl a dnes tomu rozumím o to víc. Vlastně se nic nestalo. Režiséři jsou obrovští parohatí jeleni, co se potřebují pokud možno sami procházet po louce plné laní. My jsme byli prostě velcí parohatí jeleni narvaní v moc malém prostoru.

Na jednom „palouku“ se vám ale podařilo být deset let, a to v Hradci Králové. Když se na to zpětně podíváte, kolik vám to dalo? Bylo to jakési režisérské učiliště? Našel jste tam to, co jste hledal?
Za čtyři roky na Provázku jsem se naučil základní „provázkovský“ princip otevřenosti. Oni definovali divadlo jako hnutí. Tedy: nikdy nesmíš být na nic sám, vždy musíš mít dost velkorysosti zavolat si k sobě všechny ty alternativce, ty „škaredé děti“, které jinak uvažují o světě, o kráse, o divadelním tvaru.
To všechno jsem se naučil a v Hradci jsem to uměl aplikovat. Za deset let jsem tam svolal výkvět českého divadla. Režírovali tam Pitínský, Krobot, Krejčí, Rajmont, Fedotov. Všichni podstatní režiséři tam vytvořili špičkové inscenace. Divadlo se díky tomu stalo čtyřikrát nebo pětkrát Divadlem roku. Martin Porubjak dokonce tenkrát napsal, že se Hradec Králové stal hlavním městem českého divadla.

Do Hradce Králové jste se teď po pěti letech na chvilku vrátil, abyste se zhostil Klicperova Hadriána z Římsu. Vracel jste se rád?
Vždycky jsem se bál, že vracet se je o držku, protože se to vždy může zkomplikovat. Vracel jsem se, protože divadlu se chvilku potom, co jsem odešel, nedařilo. Jenže mezitím se divadlu začalo dařit, takže jsem se vrátil v okamžiku, kdy se zase hezky tetelí v přízni.
Můj strach byl úplně oprávněný. Všichni mezitím odvykli, že zkouška musí být dřina jak „svině“ a že nelze spát. Že ještě o půlnoci ťukám na dveře a mám připomínky na téma, jak se srdce zachvívá při vyslovení slova „úzkost“. Ale myslím, že mi to odpustili, a inscenace je zářivá.

Hadrián z Římsu, je to vůbec váš šálek kávy?
Původně jsem chtěl dělat dvanáctihodinového Shakespeara Schlachten!. Akorát mi ředitel Zeman řekl, že Klicpera má výročí a že by bylo dobré k tomu udělat inscenaci. Nejdřív jsem byl na rozpacích, ale pak jsem si to přečetl. Je to vlastně commedia dell'arte, což je právě pro Provázek klíčový divadelní jazyk. Takže jsem zjistil, že mě to velmi těší. A současně, když máte šikovné herce, uděláte i z jízdního řádu zážitek. Mám to představení moc rád – je dojemné, hluboké, třeštivé a výstřední.

Teď působíte pět let v Divadle Husa na provázku. Byla vaše touha vrátit se tak trochu vítězoslavná, nebo jste šel s pokorou, touhou a radostí dělat zase něco nového?
V Hradci jsem zažil tak krásné věci, že jsem se vůbec vracet nechtěl. Bylo to tak, že umřel Petr Scherhaufer, odešla Eva Tálská. A trošku vyděšení a osiřelí provázkovští herci za mnou pořád jezdili do Hradce, ať se vrátím.
Říkal jsem si, nebudu blázen, vracet se do Brna, to je rozbít si držku. Jak říká Kundera, Brno je město druhých houslistů a je vždy strašně těžké tam usilovat o to, aby filharmonie hrála krásně. Bál jsem se. Ale Gábina Ježková se tak tetelivě dívala a říkala: „Ládíku, to dokážeme.“ Tak jsem šel.

Na Provázku tvoříte velké cykly. Začal jste Dostojevským, pokračoval Havlem, teď je u vás „in“ Čapek. Nepřipomíná tato dramaturgie spíše kamenná divadla než divadla experimentální?
Jedna z nejslavnějších Scherhauferových inscenací je Labyrint světa. To je dramatizace Ludvíka Kundery, kterou původně psal pro Národní divadlo, které to nakonec neuvedlo.
Nejde o to, co hrajeme. (Vedle Čapka a Dostojevského provádíme různé scénické výstřednosti.) Vždy jde o to usilovat o to říkat pravdu i za nepříjemných okolností. Takže Čapka nehrajeme proto, že by to byl hezký nápad, ale proto, že je důležité dátznovu tomuto autorovi hloubku, drásavost, vzteklost, ochotu říkat pravdu, i když bolí.
To se v kamenných divadlech nedá zažít, protože tam znovu a znovu řeší, jaký bude mít paní Červená kostým, jaký bude kontrast světla. V alternativním divadle lze trošku umřít, pokousat se do krve, nahatý narážet hlavou o zem při vyslovení věty: „A přece Polana Hordubala milovala.“

Mluvíte o divadle jako o hnutí. Povedlo se vám vrátit atmosféru Divadla Husa na provázku do 80. let. Nemyslím tím samozřejmě období normalizace, ale spíš jakousi divadelní pospolitost, která je poznávacím znamením studiových divadel?
Pořád o to usilujeme. Zrovna dnes jsme měli první den v divadle. Napřed jsme vypouštěli balónky, pak měl Rudolf Švaříček vernisáž výstavy ŠANGRI-LA 2 aneb Švaříček na Provázku, potom měla koncert kapela, kterou jsme poznali předevčírem. Tak jsem si říkal, že už se to zase blíží hnutí, tomu, aby náš dům byl otevřený pro všechny trochu výstřední snovače snů.
Nechci říct, že se nám to podařilo. Ale mám pevnou naději na úvod současné 43. sezony, která se jmenuje Smutek utek, že to znovu bude zářivé místo na mapě trochu výstředního města.

Kdybyste nebyl na Provázku a mohl si vybrat jakékoliv divadlo v Česku, kam byste šel?
Dostávám nějaké nabídky. Třeba loni mě přemlouvali, abych kandidoval na šéfa Národního divadla. S hroznou radostí jsem zjistil, že potom vůbec netoužím.
Možná kdyby to tady nějak vzplálo a už jsem tady nemohl být ani den, možná bych se chtěl tak trochu roztahovat v divadle typu Divadla na zábradlí (malinkém, blízko u řeky, aby tam voněl vzduch a byla tam hezká hospoda).

Kdybyste si měl vybrat dva protagonisty – herečku a herce – pro příští hru, kterou budete režírovat, kteří by to byli? Opomeňme přitom ty, co hrají v Divadle Husa na provázku.
Mám štěstí, že jsem se už skoro se všemi setkal. Loni při Revizorovi na Vinohradech jsem se setkal s Viktorem Preissem. To setkání bylo pro mě strašně hezké. Je to nejen strašně talentovaný herec, ke všemu má ještě dobrou povahu, je plachý, všeho se bojí. A jak se on bojí, mám touhu hrozně ho ochraňovat. Jsme pak taková roztomilá dvojka. Takže Viktora Preisse bych do té dvojice určitě nominoval.
Z hereček pro mě byla osudová Pavla Tomicová z hradeckého divadla. Teď ale hraje v pitomostech, což mi trošku leze na nervy. A možná bych si na ten ostrov vzal i Dášu Havlovou. To je také žena s velkým srdcem.

U herců a hereček máte velmi šťastnou ruku při hledání nových tváří. Máte na to nějaký šestý smysl? Jak poznáte, že to bude výborný herec?
Vlastně vůbec nevím jak, ale poznám to. Myslím, že to vzniklo v době, kdy jsem nastoupil na Provázek a měl jsem tam lautr prd dělat. Dali mi dětské studio. Každé září tak přišlo 300 dětí a já jsem si z nich musel vybrat 30 dětí, které vezeme. To jsem dělal čtyři roky. Znovu a znovu jsem po těch dětech chtěl, aby přešly zleva doprava, aby nejtišeji a nejhlasitěji, co jsou schopny, řekly „miluji tě“ a „maminka“. Asi tenkrát jsem se naučil poznat talenty.

Máte za sebou také dva filmy. Jeden veleúspěšný, Nuda v Brně, který získal pět Českých lvů, ten druhý je Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště…
Jak jste tak hezky řekla, ten první je „nádherný“ a ten druhý je…

Chtěla jsem dodat, že u kritiků ani u diváků příliš nezabodoval. Který máte radši?
Nudu v Brně. Mám rád pozici outsidera a film jsme točili v takové atmosféře, že si všichni mysleli, že jsme se zbláznili. Točili jsme černobílý film s úplně neznámými herci (Budaře ani Tomicovou tenkrát nikdo neznal), akorát tam hrál Mirek Donutil a nikdo nechápal, proč tam je.
V pozici outsiderů jsme si tak dělali, co jsme chtěli. Akorát na mě byla hrozně přísná asistentka režie, protože jí Čestmír Kopecký řekl, že neumím točit filmy a ať mi nic nedovolí. Takže jsem točil jako takový nadšenec.
Když se pak točil Hrubeš a Mareš, to už byl „hollywood“. Měl jsem několik asistentů, kteří plnili všechna má přání. Měl jsem tu maringotku. A za zády jsem měl novináře, který to furt fotil. Jsem asi radši na druhé straně mince. V rámci hrozného stresu, kdy chtěl pořád někdo vidět, co máme hotovo, sestříháno, pořád někdo lezl do střižny, jsem v hrozné panice ani nebyl schopen ten film vidět, jenom ve snu jsem ho tu a tam zahlédl, takže jsem tam nasekal chyby, které mi pak hodně lezly na nervy.

Kde se stala chyba s Hrubešem a Marešem? Proč tam nezafungovalo to, co fungovalo u Nudy v Brně?
Měli jsme málo času a pořád nám někdo lezl na natáčení. Myslím, že z toho šel ustříhat krásný film, ale musel bych se někde zavřít, aby nikdo nevěděl, kde jsem. Nám tam ale naopak Čestmír pořád někoho vodil, pořád si nás někdo fotil… Vlastně nebyl klid.   

Je vám v také životě blízký humor, který není prvoplánový, pocity trapnosti i určitá dojemnost?
Myslím, že ano. Když se mě někdo zeptá, jaký je můj nejmilejší film, tak je to Formanovo Hoří, má panenko!. A třeba Miloš Forman Nudu v Brně viděl, setkali jsme se a on mě za ni objal. Jsem hrozně rád pokračovatelem toho, co oni tenkrát uměli: říkat pravdu trochu o trapnosti, nešikovnosti. Ostatně je signifikantní, že jak jsem dostal Českého lva, zřítil jsem se z hlediště. Sám jsem takový muž, který hrozně neumí a rád si žije z „hollywoodu“ a tak hezky znovu a znovu mířím mezi své „škaredé děti“.

(redakčně kráceno)