„Úplně utéct historii asi nejde,“ říká Jáchym Topol

Letošním laureátem Ceny Jaroslava Seiferta udílené Nadací Charta 77 je spisovatel a novinář Jáchym Topol. Cenu získal za jeho doposud poslední prózu Chladnou zemí, kterou vydalo v roce 2009 nakladatelství Torst. Podstatným důvodem k ocenění byla podle poroty i Topolova předchozí literární tvorba. Autor dnes již legendárních knih jako Sestra, Anděl či sbírky indiánských pohádek Trnová dívka převezme cenu spojenou s finanční odměnou 250.000 korun 5. října. V rubrice Studia 6 Profil z 23. září s Jáchymem Topolem hovořil František Lutonský.

Je to asi docela závazek ocitnout se v takové společnosti, jako je Václav Havel, Milan Kundera, Jiří Gruša, Ludvík Vaculík?
Je to v podstatě otřesný pocit. Když si vzpomenu, že je tam Jiří Kolář, Bohumil Hrabal, tedy moji, a nejen moji otcové, je to pro mě veliká věc a nevím, jak ji dál naplnit.

Nejlepší bude asi další tvorba, ne?
To se pak člověk bojí o každou větu. Možná že spoustu jiných autorů by to povzbudilo, ale jsou někteří, které to trošku zakřikne. Uvidím, co to udělá se mnou.

Chladnou zemí, to je knížka o naší minulosti, o historii…
Je to věc, která se dotýká historie jako vlastně všechny moje knihy, ale není to žádný historický román. Je to o lidech, kteří žijí dnes.

V podstatě tam řešíte, proč je kontakt s historií důležitý?
Sám bych se někdy snažil kontaktu s historií zbavit. Kontakt se středoevropskou historií je totiž bolestivý – tu a tam se najde masový hrob, když to řeknu v nadsázce. Úplně utéct historii ale asi nejde.

V knize se na tento problém díváte z několika různých úhlů. Kloníte s k nějakému z nich, nebo si necháváte nestrannost?
Pro mě i pro čtenáře je nejdůležitější věc to hledání – spíše otázky než odpovědi.

Dějinám střední a východní Evropy se věnujete i v dalších vašich knihách – Kloktat dehet, Supermarket sovětských hrdinů. Čím vás to tak fascinuje? Historické události přitom přímo nepopisujete, jen je tak rozmlžíte.
Je to taková úvaha o tom, kde člověk je a kdo je, čím jde dál na východ. Když nám, Pražákům, někdo z Londýna nebo Paříže, řekne, že jsme Východoevropané, koukáme na něj a nevěříme mu. Ale když sami postupujeme někam na Ukrajinu nebo do Běloruska, považujeme se za Západoevropany. Mně tato poloha takového „bastarda“, zvěda naprosto vyhovuje. Čím dál pak jdete na východ, tím byla moderní historie, stalinismus a druhá světová válka krutější a o to víc je tam historie dodnes přítomná.

V podstatě platí Cimrmanovo, „čím jdete víc na západ, tím víc jste na východě.“
Myslím, že Cimrman udělal v tomto oboru pořádný kus práce. Ale někdy je to vážné a hrozné.

Připravujete si nějaké historické rešerše? Co vlastně předchází tomu, než napíšete první stránku?
Je pravda, že pro knížku Kloktat dehet, jsem přečetl snad všechny historické spisy o invazi v roce 1968. Ale znovu zdůrazňuji: moje knihy nejsou historické, velkou roli tam má fantazie, fantasmagorie, sen, intuice, tušení.

Takže popisu reálných historických událostí se vyhýbáte záměrně, aby to nezapadlo do škatulky historických knih?
Myslím, že to mají na práci vědci, vědátoři, lidé seriózní a vzdělaní, za které se já bohužel považovat tak úplně nemohu.

Také vás zajímá, co se stane, až vymřou poslední pamětníci holocaustu. Co se stane?
To uvidíme. Zůstaneme tady my a myslím, že to vědomí se bude dál přenášet. Samozřejmě je to věc, kterou přežijeme v klidu.

Možná jste zaznamenal cestu popírače holocaustu Davida Irvinga do Osvětimi?
Pro mě je to směšná provokace, kdy je samozřejmě pro každého novináře (a já jsem také novinář) zajímavé sledovat, co se v tom děje. Ten pan Irving je prostě provokatér, který ale nejde úplně na dřeň. Teď ohlásil, že do Osvětimi nepojede, jako by před tím skandálem uhnul. Uvidíme, co bude dělat dál.

Čím to je, že nachází takovou odezvu?
Protože je to provokace. Holocaust, ta hrůza i jeho jakási nedotknutelnost, je snad jedno z posledních evropských nebo středoevropských tabu. Týká se to vyvražďování, něčeho, co je v lidech stále latentně přítomno. A historii studujeme možná i proto, že se bojíme, že si říkáme, tohle už nesmí přijít. (Přitom ty balkánské hrůzy se odehrávaly celkem nedávno.) Každý tenhle „Irving“ je pak takový posel vyvolávající trošku strach.

Myslíte, že až tady nebudou žádní žijící pamětníci holocaustu, bude těmto lidem dopřáváno většího sluchu?
Je to možné. Nedokážu na to přesně odpovědět. Provokace bude pořád živá, pořád se o ni bude někdo snažit. Od toho tady zůstaneme my ostatní, abychom čelili té obrovské lži, jako je popírání holocaustu.
Já ale nejsem pedagog, karatel nebo sociolog nebo politik. Necítím se úplně dobře v roli, kdy bych měl někomu vysvětlovat historii.

Když píšete, váš literární jazyk často ignoruje interpunkci, uvozovky. To je přirozenost, záměr?
Čeština je specifická. Nikdo nemluví úplně spisovně, pohybujeme se ve slanzích, hovorové řeči. A já se snažím, aby moje knihy tu řeč odrážely. Proto tam jsou slangy, hovorová řeč nebo určitá hra s uvozovkami. Nicméně jde o to, aby text působil přirozeně.

Začínal jste jako básník, teď píšete prózu, tedy básně píšete taky, ale nevydáváte je, proč?
Třeba časem, teď to jakoby nejde stihnout. A je jedno, jestli kniha básní vyjde za rok nebo za deset let nebo nevyjde vůbec.

Zároveň jste nikdy úplně nechtěl být novinářem. Teď jím jste. Co vás nakonec zlomilo?
Jsem zvědavý člověk. Psal jsem reportáže pro Respekt, dnes jsem v kulturní rubrice Lidových novin. Vyhovuje to mé zvědavosti. Neustále se snažit zjistit, co se právě teď děje. A jde také o to neustrnout v minulosti. Člověk žije pohromadě s lidmi, je v kontaktu s živým jazykem, to je na tom důležité. Navíc v Čechách je to obrovská tradice. Karel Poláček, Eduard Bass…, ne že bych se přirovnával, ale snad všichni ti spisovatelé byli novináři.

Teď se vám dostalo ocenění z rukou odborné poroty v podobě Ceny Jaroslava Seiferta, což je snad nejprestižnější literární ocenění u nás…
Domnívám se, že je. A už to, že v porotě seděl literární kritik Jiří Brabec, je samo o sobě obrovské ocenění.

Takže by se dalo říct, že to je obrovská cena z rukou odborníků. Co reakce od čtenářů, máte nějakou zpětnou vazbu?
Poslední dobou těch čtení moc nedělám, naposledy včera, a musím říct, že vazba od čtenářů je živá, je dobrá. Otázka je, co tam můžu dělat. Já rád předstupuji s knihami, ale nevím, jestli úplně zvládám někde sedět a povídat jako třeba právě tady.

Zvládáte to výborně.
Od vás jako od odborníka to beru a moc děkuju.

(redakčně kráceno)