Zapomenuté transporty

Riga, Salaspils, Kaiserwald, Malý Trostinec, Jagala, Ereda, Zamošč, Sawin a další. To jsou pro mnohé jména naprosto neznámá a nic neříkající. Skrývají se však za nimi nacistické pracovní tábory na území Polska, Běloruska, Lotyšska a Estonska. Zatímco Osvětim, Treblinka, Bergen-Belsen a další vyhlazovací tábory se staly synonymem pro holocaust. Tato místa na východě ve všeobecném povědomí zapadla, přestože zde byly zavražděny desetitisíce lidí. Mezi hlavní důvody patří jistě minimum přeživších a ztráta kolektivní paměti, možná menší zájem historiků, ale i zastínění symboly holocaustu, jakým byla například právě Osvětim.

Hosty Historie.cs ze 7. října byl historik a režisér dokumentárního cyklu Zapomenuté transporty Lukáš Přibyl z Evropského institutu odkazu šoa, a historici Michal Frankl z Židovského muzea Praha a Vojtěch Blodig z Památníku Terezín. Moderoval publicista a spoluautor pořadu Vladimír Kučera.

Hovoří Tomáš Töpfer (přepis doplňujícího rozhovoru):
Jsem ročník 1951, takže nevěřím na to, že se některé informace přenášejí geneticky, i když psychologové tvrdí, že i děti přeživších po válce mívají zvláštní sny, které se dají vyložit jako nějaký pocit viny, studu, hanby. Nevím, já tenhle pocit nemám. Nebo neměl jsem.
Horší je, když se člověk začne seznamovat s historií. Historie bohužel není zobrazena historickým filmem nebo dokumentem. Je vyplněna jmény mých příbuzných, mých tetiček a strýců, s kterými jsem mohl trávit krásné dětství. Teprve tehdy se začíná dostavovat ten zvláštní pocit.
Málokoho, kdo přežil, jsem slyšel mluvit nenávistně nebo s touhou po pomstě. Nikdy. Všichni, kteří přežili a které já znám, si to přetransformovali ve velmi zvláštní a pro mě nepochopitelný pocit, že oni jsou vinni za to, že přežili: jakou náhodou, jakým nedopatřením, jakou shodou okolností jsou to právě oni, kteří zůstali naživu, zatímco jejich nejbližší zahynuli?

Řekne-li člověk Osvětim, tak i to příslovečné malé dítě dobře ví, o co jde. Řeknete-li Malý Trostinec, neví prakticky nikdo nic. Proč je tomu tak?
Přibyl:
Protože z lidí, kteří byli třeba v Malém Trostinci, přežilo zoufale málo.Například ze 7.000českých a moravských Židůdeportovaných na území Běloruska přežilo pouhých dvaadvacet. Z Trostince přežilo asi 50 lidí. Nikdo neví přesně. Ti, co nezůstali za železnou oponou, kde se o jejich osudy nikdo moc nezajímal, se rozprchli po celém světě a vlastně se jich na to nikdy nikdo neptal.
V řadě těch známých táborů bylo ještě co osvobozovat. Známe záběry z Bergen-Belsenu, ony hromady mrtvol, záběry z Osvětimi, kde si děti vyhrnují rukávy. Ale když projížděla sovětská vojska kolem těchto dnes „zapomenutých“ táborů, většinou tam skoro nic nebylo. Nebyl to případ Malého Trostince, kde tábor ještě hořel. Řada podobných táborů ale byla zlikvidována už v roce 1942 nebo 1943 a nezůstalo tam vůbec nic.

Frankl: To, že je méně svědků, hraje velkou roli ve vytváření kolektivní paměti ve vztahu k dějinám druhé světové války.
Dalším velmi významným faktorem je, že čeští historici, učitelé, často i novináři jako by nevěděli, co si s takovým příběhem počít, jak ho napojit na české dějiny, co nám dnes vlastně říká.
U Osvětimi je to trošku jednodušší. Osvětim nebyl jenom vyhlazovací tábor pro Židy, ale byli tam také deportováni odbojáři nebo lidé zatčení ze všech možných důvodů. Je to místo, které lze integrovat do klasického výkladu českých dějin založeného na pronásledování Čechů Němci a na českém odboji. Osudy Židů, které se odehrávají jinde, jako by sítem české kolektivní paměti propadaly.

Blodig: Co se týče zapomenutí odborníky, výzkum před rokem 1989 probíhal ve velmi složitých podmínkách. Zmínil bych Miroslava Kárného, který byl průkopníkem studií o osudech Židů z českých zemí v období takzvaného konečného řešení židovské otázky. Měl ovšem zcela minimální publikační možnosti.
Později se situace příliš nezlepšila. Na jedné straně tady bylo málo lidí, kteří mohli podat osobní svědectví. Na druhé straně transporty do Osvětimi se lišily také v tom, že část lidí byla vybírána k pracovnímu nasazení. Takže sice absolvovali cestu plnou utrpení, ale aspoň někteří z nich měli možnost přežít.  A mohli pak podávat svědectví, mnoho jich bylo aktivních v médiích i tím, jak hovořili s lidmi, po roce 1989 začali chodit na školy a tak dále. Prostě to srovnání je velmi nerovné.

Natočil jste cyklus dokumentů Zapomenuté transporty. Proč jste to natočil? Kam ty transporty směřovaly?
Přibyl:
Moje dokumenty se týkají transportů, které směřovaly do Lotyšska, Běloruska, Estonska a východního Polska. Chtěl jsem se zaměřit na transporty, které směřovaly jinam než do Osvětimi a do Lodže, protože takové dokumenty už existovaly.
Natočil jsem je hlavně proto, že jsem se setkal s některými přeživšími a uvědomil jsem si, že většina z nich o tom nevyprávěla často ani svým dětem. Někdy se tak rodiny dozvídaly příběhy svých rodičů nebo manželé manželek a obráceně přes moje filmy. Nebyly tam totiž skupiny přeživších, vlastně neměli s ostatními přeživšími společnou řeč.
A další je, když zmíníte Osvětim, každý ten pojem zná, je to takový symbol hrůzy. A když pak něco neznáte, myslíte si, že to nemohlo být tak strašné. Protože kdyby to tak strašné bylo, určitě bychom o tom slyšeli. To je přirozené.

Když se nějaký popírač podívá na fotografie z těchto lágrů, řekne, to zase vypráví o koncentračních táborech, přitom to tam vypadá jak na svazáckých brigádách z 50. let, všichni se usmívají, vypadají spokojeně, žádní podvyživení lidé. Čím to je? Byly tam skutečně jiné podmínky?
Frankl: Byly tam velice kruté podmínky. Podobné fotografie jsou spíšedokladem toho,že takto izolovaný dokumentnedokáže zachytit realituněčeho tak hrůzného.

Přibyl: Takovéto fotografie jsou ještě z doby, kdy nevěděli, že jejich rodiny byly zavražděny. Takže když vidíte skupinu usmívajících se žen, je to proto, že stále věřily, že jejich rodiny jsou v nějakém lepším táboře. A třeba fotografie těsně po příjezdu z roku 1942, to je doba, kdy podmínky nebyly tak strašné. Později byly ženy posílány z tábora do tábora a podmínky se samozřejmě progresivně zhoršovaly.
Další důvod je, že třeba v oblasti Lublina, kde ze 14.000 českých Židů přežilo padesát, byli lidé ze začátku nasazeni na práci, na kopání melioračních kanálů a podobně. Byl tam i minimální dozor. Pak ale najednou přišli Němci, všechny sebrali, odvezli do nedalekého Sobiboru a zavraždili je.

Přepis úryvku z dokumentu Zapomenuté transporty do Polska (režie Lukáš Přibyl, 2009):
Hovoří jedna z přeživších, Lucie Pollaková-Langford: Po dvou třech měsících začal velitel při apelu říkat, ty a ty a ty na stranu. Byli tam lidé zesláblí, nemocní a staří a chatrní. A ty posílal pryč. Bylo nám řečeno, že jedou na zotavenou. Ti lidé prostě zmizeli.

Přibyl: Když někdo vytáhne fotoaparát, tak se do něj člověk vždycky usmívá, to je prostě reflex. Další je, že jediný způsob, jak přežívat, je humor, optimismus, naděje. Většinou byli na práci vybráni mladí lidé. Samozřejmě věděli, že tady něco nehraje, že když vás odvezou z tábora, neznamená to nic dobrého. Ale že vás vezou na smrt, to si prostě nemohli připustit. To by je zabilo. Oni vypadají tak optimisticky, protože optimističtí byli.

Přepis úryvku z dokumentu Zapomenuté transporty do Polska (režie Lukáš Přibyl, 2009):
Hovoří jedna z přeživších, Lucie Pollaková-Langford: Pořád tam bylo docela dost smíchu, dobré nálady a legrace. Realitu jsme tehdy nějak nevnímali. V podstatě tam pořád byla naděje. Lidská povaha je úžasná. Vždycky doufáte všemu navzdory.

Přibyl: Teprve když se dostali do úplně nejhorších podmínek, jako byly třeba v Salaspilsu, tak tam už přeživší vykládají o tom, že i když vedle nich stál bratr, nemohli mu nijak pomoct, už existovalo jenom „já“. Ale v okamžiku, kdy se podmínky malinko zlepšily, zase si začali pomáhat, zase vznikala soudržnost a objevily se vtipy.
Rukama mi skutečně prošla velká spousta fotografií a ty, které jsou z těchto „zapomenutých“ táborů, často vypadají právě takhle. Ti lidé tam byli tři čtyři roky, museli žít, museli přežívat. A systém tam fungoval trochu jinak - vyčerpat lidskou sílu na práci a potom zabít.

Přepis úryvku z dokumentu Zapomenuté transporty do Lotyšska (režie Lukáš Přibyl, 2007):
Hovoří jeden z přeživších: Ráno když jste se vzbudili, byl ten napravo od vás mrtvý, ten nalevo umíral a ten za vámi nevstal. A vy jste byl velmi překvapen, že tam pořád ještě jste. Že ještě relativně normálně fungujete. Relativně vzhledem k podmínkám, ve kterých jste vstal a postavil se do řady při apelu, kde jste hodinu stál v mrazu, než jste šel pracovat.

Blodig: Třeba v Terezíně se lidé domnívali, že většina příbuzenstva a známých, kteří odjeli s transporty, mají šanci na východě pracovat v nějakém jiném táboře a že žijí. Až teprve před koncem války, kdy do Terezína přišly transporty slovenských Židů (na Slovensku bylo známo, co se v Osvětimi dělo), přišla ta velká deprese.
Ale myslím, že třeba pověstné kulturní pořady v terezínském ghettu a jejich nadšené publikum jsou součástí víry člověka, snahy přežít, vydržet, co se dá.

Byl v těchto koncentračních táborech jiný režim? Byl nějak volnější oproti těm v západnější části Evropy?
Přibyl:
Těžko paušalizovat. V každém tábořebyl jiný režim.Když se podíváte na tábory Savin a Luta, tak ty byly pár kilometrů od sebena stejném území,spravoval je stejný velitel,nicméně důstojníci,se v každém tábořechovali úplně jinak.

A když byly na východě třeba volnější podmínky, pokoušeli se lidé o útěk? Nebo o vzpouru či něco takového?
Blodig:
Vzpoury nepochybně byly útěky také. Hlavní problémem ale byla perspektiva – co bude poté, když se mi podaří utéct? Pokud nebyl přímý kontakt s okolím tábora, pokud se nepodařilo nějakým způsobem získat podporu odbojového hnutí nebo partyzánských skupin, byl to obrovský risk. Třeba v Terezíně nebyl žádný velký problém opustit ghetto, ale zásadní otázka právě byla – co dál?

Třeba v Bělorusku partyzánské brigády byly. Tam se nedalo utéct k partyzánům?
Přibyl:
Samozřejmě lidé utíkali k partyzánům. Jenže Bělorusko za války připomínalo apokalypsu. Představte si 8.000 Lidic. Utéct k partyzánům samo o sobě nestačilo. Pokud jste přišel beze zbraně, neměl jste absolutně žádnou hodnotu. Oni potřebovali bojovníky, ne dalšího strávníka, protože tam nebylo jídlo ani pro ně. Velice často se tak stávalo, že když přišli obzvlášť Židé k partyzánům beze zbraně, prostě jim dali lopatu, nechali je vykopat si hrob a zastřelili je. Lidský život tam neměl příliš velkou hodnotu.
Další věc je, že partyzánské jednotky většinu času trávily bojem mezi sebou. A kromě sovětsky orientovaných hodně z nich odmítalo nebo dokonce zabíjelo Židy. Působily tam totiž i ukrajinské jednotky, běloruské jednotky, Lotyši, Estonci.

Frankl: Partyzánské hnutí, které bylo věrné Sovětskému svazu, prošlo určitým vývojem. Zvlášť v  prvním období po útoku na Sovětský svaz a možná až do podzimu 1942 byly partyzánské skupiny hodně izolované a většinou z nejrůznějších důvodů nepřijímaly Židy. Mohlo to být i antisemitismem. Ale také i proto, že sovětský režim nijak zvlášť nepodporoval ochranu civilního obyvatelstva, natož pak chránění Židů.
Začíná se to měnit až od podzimu 1942. Od té doby Sověti začínají zdůrazňovat solidaritu všech národů, které jsou pronásledovány nacisty na území Sovětského svazu, a tak dále. Problém je, že víc než rok po útoku na Sovětský svaz již převážná část původních Židů nežila.

Přibyl: Čeští Židé měli výhodu, že se jakžtakž rusky domluvili nebo alespoň rozuměli. Ale když tam přijeli třeba Židé v transportech z Rakouska, tak ti se s těmi vesničany nedomluvili. Partyzáni je nevzali, nedůvěřovali jim, mysleli si, že to mohou být špioni. Takže skutečně nebylo kam utíkat.

Blodig: Přes všechny problémy je třeba zdůraznit, že se odhaduje, že v Bělorusku bojovalo v partyzánských jednotkách asi 15.000 Židů. A pokud je mi známo, počet židovských partyzánů na území bývalého Sovětského svazu, se odhaduje mezi pětadvaceti až třicet tisíci.
Zejména v dnešním Izraeli se tato věc velice traktuje, protože to patří k těm „dobrým dějinám“ skutečného odporu. Tedy jak Izraelci říkají, ne všichni šli na porážku jako ovce. To je jen hluboce zakořeněné klišé.

Přepis úryvku z dokumentu Zapomenuté transporty do Estonska (režie Lukáš Přibyl, 2009):
Hovoří jedna z přeživších: Když jsme s Ankou pracovaly na stavbě v Tallinnu, měly jsme možnost utéct, protože tam byli švédští námořníci, kteří nám nabízeli odjet do Švédska nebo kam. Ale my byly příliš vystrašené, než abychom se odhodlaly. Esesáci nám totiž řekli, že když utečeme, postřílejí rodiče. Proto nikdo nikdy neutekl. Kdyby utekl, příští den se začnou ptát a bylo by kvůli němu zastřeleno deset jiných. Vzal bych si někdo na sebe takovou odpovědnost?

Frankl: Co se týče ozbrojeného odboje během holocaustu, Židé byli často v jiném postavení než ostatní skupiny. Mimo jiné to bylo hlavně proto, že byli pronásledováni jako celek. Odboj byl většinou možný jen pro mladé lidi, zpravidla pro muže, a začínal pro ně v okamžiku, když opouštěli svou rodinu nebo když už jejich rodina nebyla naživu.
Odboj ve varšavském ghettu je proto spíše příkladem situace, kdy už není šance zachránit rodinu, kdy už není naděje. Ozbrojená povstání jsou tedy spíše výrazem ne snad zoufalství, ale snahy ukázat světu – umíme bránit, jen tak se nedáme.
Proto jsou kolem holocaustu tak rozšířené diskuse o tom, co všechno je možné považovat za odboj. Jsou aktivity, které posilují ducha a soudržnost, nebo pašování potravin ještě odboj, nebo nejsou?

Přepis úryvku z dokumentu Zapomenuté transporty do Lotyšska (režie Lukáš Přibyl, 2007):
Hovoří jeden z přeživších: Velitelem tábora ve Salaspilsu byl Obersturmführer Lange. Do tábora přijížděl jednou dvakrát za týden. My jsme říkali, že tam jezdí jako do bažantnice na odstřely Židů. Koho viděl, toho odstřelil.

Lze vyčíslit, kolik Židů zahynulo v českých zapomenutých transportech, tedy v koncentračních táborech na východě?
Blodig:
Pokud bychom počítali jen oběti z transportů před deportacemi do Osvětimi, je to číslo, které přesahuje 40.000 lidí. Musíme ovšem dodat, že oběti deportované z terezínského ghetta nebyly jen z Protektorátu Čechy a Morava, ale i z jiných zemí.

Přibyl: Dá se to těžko vyčíslit,bavíme-li se pouze o místech, kam odjeli čeští Židé. Když jsem dohledával lidi, kteří transporty přežili, bylo jich přes 270 lidí. Když jsem začínal, naživu jich bylo asi 70.

Přepis úryvku z dokumentu Zapomenuté transporty do Polska (režie Lukáš Přibyl, 2009):
Hovoří jedna z přeživších, Lucie Pollaková-Langford:Vlastně vám zpočátku vůbec nedocházelo, že zítra zemřete. Strach jsme neměli dlouhou, dlouhou dobu. Až po nějakých šesti měsících nám bylo jasné, co se děje. Že ti lidé odcházejí na smrt.
Zbývalo asi 30 nebo 40 lidí, když při apelu velitel ukázal na moji matku, že přišla řada na ni. Zeptal se mě, Lucie, chceš odejít s matkou? A já: „Ne, nechci“. Byl to jeden z nejtraumatičtějších zážitků a pocit viny mě trápil léta. Často šly totiž děti s rodiči a obráceně. Ale protože jsem věděla, že bych možná mohla přežít, udělala jsem to.
Když moje matka odcházela k bráně, řekla německy, to je nejtěžší cesta mého života.

Když už mluvíme o zafixovaných mýtech, tak prý doprava do těchto lágrů nebyla taková, jak to známe z dobytčích vagonů. Původně jezdili v normálních vagonech?
Přibyl:
V roce 1942 nejezdiliv žádných skvělých podmínkách,protože se ve vagonechnetopilo,cesta třeba do Běloruska trvalapět dní, nedostali najíst,museli mít zatažené záclony.Ale to bylo skutečněúplně na začátku.
Když na konci roku 1941odjížděl transport do Minsku,bylo to „z normálního života do apokalypsy“: Vlak zastavil na stanici v Minsku, měli přísně zakázáno odkrýt záclonku a podívat se ven. Jenomže když vlak už nějakou dobu stál, někteří to riskli. Venku se totiž ozývalo cinkání, jako když do sebe narážejí skleničky…

Přepis úryvku z dokumentu Zapomenuté transporty do Běloruska (režie Lukáš Přibyl, 2007):
Hovoří jeden z přeživších: Na každém stojanu visely dvě nebo tři divné věci. Nechtěli jsme věřit zraku, že to, co tam visí na kandelábrech, jsou lidská těla. Mrtvoly byly promrzlé, vítr byl silný, trochu sněžilo. Vítr s dotýkajícími se oběšenci dohromady vydával zvuk, který je nepopsatelný.

Přibyl: Vlastně každý ten můj film – a to je to, co mě zajímalo – se zaobírá jiným modelem přežívání. Třeba v Lotyšsku byly rodiny v ghettu, které si snažily zachovat jakési zdání normálního života i v těch otřesných podmínkách. Jenže „normální život“ znamenalo, že děti chodily do školy a cestou míjely šibenici, na které se pořád někdo houpal.
Nebo, mladí lidé si dělali dýchánky, protože se tam někomu podařilo propašovat gramofon. Poslední taková party skončila dost nešťastně – následující den zastřelili všechny mladé muže, kteří tam tancovali, protože se prozradilo, že připravovali povstání.
V Bělorusku to byly zase příběhy mužů, kteří si uvědomili, že musí utéct, musí někde získat zbraň a nějakým způsobem bojovat. Bylo to ovšem dost individuální. V Estonsku ale naopak přežily ženy jen díky soudržnosti, přátelství a neustálé vzájemné pomoci a i díky tomu, že se do jisté míry vzdaly individuálního myšlení a chovaly se jako kolektiv – jako jedno tělo, jedna duše.
V Polsku zase lidé museli utíkat a projít okupovaným Polskem. To znamenalo pořád měnit identitu, vymýšlet si nové historky o tom, kdo jsem, jak se jmenuji, proč tam jsem, a zároveň neztratit sám sebe.

Přepis úryvku z dokumentu Zapomenuté transporty do Polska (režie Lukáš Přibyl, 2009):
Hovoří jeden z přeživších: Jednou mi jeden chlap říkal: Já být tebou, už bych tady nebyl. Utekl bych do Maďarska, tam je to jistě lepší. Musel bys hrát hluchoněmého a blbečka, že neumíš ani psát, ani číst, ani slyšet, ani mluvit, protože jinak by ses prozradil svými jazykovými znalostmi.
Tak jsem si řekl, že to opravdu udělám. Měsíc jsem se na to připravoval, nechal jsem si narůst vousy, zavšivení už jsme byli. Před zrcadlem jsem se učil hrát hluchoněmého, koupil jsem si nějakou píšťalu, abych hrál takového blázna. A tak jsem prostě šel. Jak jsem si sundal tu hvězdu, cítil jsem se nesmírně šťastný.

Vy jste zmínil dýchánky. To tam žili jaksi kluci s holkami?
Přibyl:
V těch filmechjsou příběhy o tom,jak si skupina kluků vykopalatunel pod ostnatými dráty,aby se prokopala do ženského tábora.

Přepis úryvku z dokumentu Zapomenuté transporty do Polska (režie Lukáš Přibyl, 2009):
Hovoří jedna z přeživších, Lucie Pollaková-Langford: Oslovil mě mladý muž, polský křesťan, byl to jeden z techniků, kteří vyměňovali kanály. Představil se mi, jmenoval se Jan Hensel. Velmi brzy se mezi námi vyvinul vztah. Učil mě polsky a taky mi dával jídlo.
Věděli jsme, že musíme být velmi opatrní, ale našli jsme si plno způsobů, jak být spolu. Třeba v noci jsem vyklouzla z baráku, pod dráty jsme vykopali díru, a já jsem se proplížila k jeho domku. Vím, že to přesahovalo všechny meze. Kdyby nás velitel chytil, byl by to náš konec. Ale troufali jsme si to dost často.

Frankl: Nacisté rozhodli o vyhlazení evropských Židů nejpozději v době, kdy připravovali tažení do Sovětského svazu. Válka se Sovětským svazem totiž nebyla jen normální válka, ale byla to válka ideologická. A tady nastupuje antisemitismus. Nacisté opravdu věřili, že Sovětský svaz je stejně jako komunismus veden Židy. A aby porazili Sovětský svaz, musí porazit Židy, ať už žijí kdekoli.
Od této chvíle hledají velice intenzivně cesty, jak vyhlazovat Židy, a není to pro ně tak snadné. Zkouší se popravy, to byly známé Einsatzgruppen, které působily hlavně na území Sovětského svazu. Experimentuje se s plynem, s plynovými vozy.

Hovoří Tomáš Töpfer (přepis doplňujícího rozhovoru):
Z pamětí, které se mi dostaly nedávno do ruky, jsem se dozvěděl, jak zahynul můj strýc Max Töpfer: Pracoval s terezínskými vězni jako horník a jezdil z ghetta do kladenských dolů. Když je potom transportovali z Terezína do Běloruska do Malého Trostince, vyházeli je z vlaků a ptali se na povolání. Můj strýc řekl, horník. Tak ho poslali do auta. Ten pán, který napsal ty paměti a byl jeho kamarád, stál za ním a říkal si, na co by potřebovali tolik mladých horníků? Takže řekl, Schlosser, zámečník, a poslali ho ke stolu.
Strýček se spoluvězni nastoupil do připravených aut. Byly to skříňové automobily s dovnitř zabudovanými výfuky. Jakmile se zabouchly dveře a auto se rozjelo, výfuky přivedly zplodiny a otrávily všechny uvnitř. Než dojeli k jámě v Malém Trostinci, byli už všichni dávno mrtví.

Frankl: Hlavně v první polovině roku 1942 se stavějí známé vyhlazovací tábory. O trochu později přichází Osvětim jako vyhlazovací centrum. Řada lidí, kteří byli deportováni někam na Lublinsko, byla po nějakou dobu uvězněna v různých ghettech, nasazena na práci a třeba jen část z nich byla deportována v likvidačních akcích do vyhlazovacích táborů. Z hlediska terezínských vězňů je to taková mezifáze, než začne naplno fungovat Osvětim-Birkenau. Od podzimu 1942 pak všechny transporty z Terezína směřují právě tam.

Hovoří Tomáš Töpfer (přepis doplňujícího rozhovoru):
Můj tatínek stál na rampě v Osvětimi s jedním ze svých bratrů. Tam se nesmělo mluvit.  Jeho bratrovi, který byl nemocný, spoluvězeň vyndávající kufry z vlaku špitl: „Jsi zdráv!“.
Když pak Němci řekli, kdo je nemocný, krok vpřed. Nemocní si mysleli, že půjdou někam na marodku, udělali krok vpřed a šli doprava, rovnou do plynových komor. Bratr mého tatínka zůstal stát jenom proto, že dostal ten vzkaz. Bohužel stejně nepřežil, ale žil o několik měsíců déle.

Konec války, osvobození sovětskou armádou, která ale přejde dál. Takže těch několik lidí, kteří přežili, je někde v Bělorusku, v Estonsku. Přichází okamžik vykoupení?
Přibyl:
Žádné vykoupení tam nebylo. Prohnala se ruská armáda, řekli jim, jděte domů. Ale oni neměli rodiny, domov. Takže co to vlastně znamenalo, jít domů?

Přepis úryvku z dokumentu Zapomenuté transporty do Lotyšska (režie Lukáš Přibyl, 2007):
Hovoří jedna z přeživších: Do vlaku se člověk musel vecpat, ale nějak jsme se tam dostali a jeli jsme. Někde na nádraží v Polsku rozdával Červený kříž polévku. Šli jsme se tam postavit a jedna bába se nás zeptala: „Co jste?“ My jsme řekli: „Židi.“ „Židům my nedáváme!“ Tak jsme jeli dál.

Přepis úryvku z dokumentu Zapomenuté transporty do Estonska (režie Lukáš Přibyl, 2009):
Hovoří jedna z přeživších: Jedna z nejhezčích scén, které si pamatuji, byla, když přišli Britové a přiměli všechny nacisty kopat hroby, nosit těla plná edémů a nemocí a pohřbívat je. My jsme tam stáli a dívali se. Cítila jsem se hrozně kvůli těm mrtvým. Ale měla jsem dobrý pocit, že ti němečtí bastardi musejí ta těla pohřbívat a možná onemocní. Doufala jsem, že ano.

Jaké byly návraty Židů z koncentračních táborů k nám do Čech? Vítali je tady?
Blodig:
O vítání obecně nelze mluvit. Mluvil jsem s řadou přeživších a jejich vzpomínky jsou velmi různé. Četné jsou pozitivní, že jim lidé vyšli vstříc a pomohli jim znovu vstoupit do normálního života. Ale bohužel mnoho jich bylo přivítáno slovy: „Vy jste se vrátil?“ Nebo třeba když se šli zeptat, že si u nich schoval peřiny nebo nádobí a tak dále, odpovědí bylo, na nic takového si nevzpomínám. Těch negativních zkušeností bylo poměrně dost, ale nebylo tak výrazné jako v okolních zemích.
Znovu bych uvedl příklad Terezína: Na konci války tam směřovaly evakuační transporty a pochody smrti, protože Himmler dal rozkaz, že vězni nesmí padnout do rukou Spojenců. Terezín byl přitom jedním z mála míst, kde SS ještě mělo moc, takže tam přišlo víc jak 15.000 lidí. Největší skupinu tvořili polští a maďarští Židé.
Po válce probíhal proces repatriace, ale mnoho, zejména polských a také německých Židů v Terezíně, odmítlo návrat do svých původních domovů. Většinou byli přepraveni do táborů pro „displaced persons “ (něco jako osoby vytržené z kořenů, ze svých domovů). Největší takový tábor byl v Bavorsku v Deggendorfu a spravovala ho americká okupační správa.
Poslední z bývalých židovských vězňů opouštěli Deggendorf až na konci roku 1947, protože se velmi obtížně vyřizovaly formality pro jejich cestu do míst, která si vybrali. Většinou šlo o Severní Ameriku, mnozí se snažili velmi složitými cestami dostat do Palestiny.

Přepis úryvku z dokumentu Zapomenuté transporty do Běloruska (režie Lukáš Přibyl, 2007):
Hovoří jeden z přeživších: Vrátil jsem se až v září. V mých očích a v mém vzezření se jevilo šílenství, takže lidi, které jsem navštěvoval, přede mnou zavírali dveře. Ty tři a půl roku byly vepsány v mém vzezření, poněvadž jste každý den musel být ve střehu a počítat s tím nejhorším.
Když jsem se vrátil, nesnesl jsem tmu. Muselo být světlo, potil jsem se, třásl zimnicí, měl jsem pocit pronásledování, slyšel jsem kroky. To trvalo hrozně dlouho.

Frankl: Obtíže s vracením majetku svědčí o tom, že se ti lidé vrátili úplně bez ničeho. Ale je na tom zajímavé i to, že majetek byl pro ně vztah k předválečnému domovu. Proto si na to tak často vzpomínají. Není to kvůli tomu, že nedostali zpátky duchny nebo nádobí. Nešlo o hmotnou cenu, ale o tu citovou. Jako by se už nemohli vrátit k domovu, který existoval před válkou.

Vy jste mluvil s relativně hodně lidmi, kteří se vrátili. Dá se u nich najít jednotný charakterový rys?
Přibyl:
Všichni měli obrovské štěstí. To bylo to, co jim umožnilo přežít. Ale charakterový rys? Myslím, že to jsou lidé, kteří se dívají do budoucna. Právě ten optimismus asi pomáhá. Všichni to jsou inteligentní lidé a hodně z nich se nenimrá ve svém nitru. Soustředí se na dnešek a nejbližší budoucnost, protože obracením se do minulosti věci nezměníte.
To z nich také udělalo tak „dobré svědky“. Tím, že se nevraceli ke vzpomínkám a nepřetvářeli je, zůstaly jejich vzpomínky zakonzervované. Když totiž vyprávíte nějaký příběh moc často, po čase ho nějakým způsobem měníte, protože znáte reakci posluchače. Proto se v mých filmech neobjevují slzy. Ti lidé nepláčou. Až po mnoha stech rozhovorů jsem si uvědomil, že pláčou hlavně ti, kteří ten příběh vyprávějí poněkolikáté a mají od něj určitý odstup. Vlastně teprve tehdy se mohou rozlítostnit sami nad sebou a nad tím, co prožili.

Hovoří Tomáš Töpfer (přepis doplňujícího rozhovoru):
Když se dívám zpátky na historii, sám mám někdy pocit, jak jsem to mohl dopustit. Dodnes mám zvláštní pocit studu, že jsem za totality nebyl příliš statečný. A na otázku svých dětí, jak jsem to mohl dopustit, bych také neuměl odpovědět.
Lhostejností nebo nějakým pudem sebezáchovy jsem byl přikrčený co nejvíc. Nejsem žádný disident ani hrdina. Kdyby se mluvilo třeba o Chartě 77, bál bych se ji podepsat a styděl nepodepsat. Takže jsem vlastně rád, že mi ji nikdo nepředložil.
To je totalita, kterou jsem zažil já. A nějak podobně si vysvětluji totalitu, která byla možná ještě hrubší, tvrdší a intenzivnější od okupace Československa. Nemyslím si, že ta drtivá mlčící většina se nepostavila režimu z nějaké zlé vůle. Bylo to z touhy po přežití, z pudu sebezáchovy. Vždycky se v každém režimu najdou nějací ochotní donašeči a kolaboranti. To známe. Ale dějiny bohužel často vytváří právě ta mlčící většina.

(redakčně kráceno)

Zapomenuté transporty
Zapomenuté transporty
Více fotek
  • Zapomenuté transporty zdroj: T.H.A. http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/654/65309.jpg
  • Zapomenuté transporty do Polska (2009, režie: Lukáš Přïbyl) zdroj: 2media http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/15/1496/149594.jpg
  • Zapomenuté transporty (2009, dokument Lukáše Přibyla) zdroj: ČT http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2014/201376.jpg